Kerblík třebule

KERBLÍK TŘEBULE – latinsky Anthriscus cerefolium neboli třebule pravá roste divoce, vzácně ho nalezneme v zahradách.

Divoký a voňavý

Nenáročná bylina, které vyhovuje polostín, patří do čeledi miříkovitých. Kerblík má výbornou chuť a skvěle se hodí k zeleninovým a rybím pokrmům. Velmi prospěšný je i pro lidské zdraví.

Původ, historie a výskyt

Kerblík má svou domovinu na Kavkazu a v západní Asii. Jako koření ho používali Římané již ve starověku. Ti ho rozšířili při svých výpravách po Evropě.

Komerčně se příliš nepěstuje, ale setkáme se s ním na zahrádkách v Evropě, v severní Africe, ve východní Asii i v Americe.

Vzhled, chuť a vůně…

Bylina je až 60 cm vysoká, listy jsou vícenásobně lichozpeřené. Okolíky mají bílou barvu. Úrodu listů zvýšíme odřezáváním květních stvolů. Kerblík po odkvětu odumírá a zasychá.

Jeho prchavé aroma připomíná anýz a petržel.

Zdraví a vitamíny

Kerblík obsahuje éterický olej isoanethol a má vysoký obsah vitamínu C. Hořčiny a éterický olej podporují zažívání a činnost ledvin.

Kerblík by neměl chybět při jarní očistné kúře.

Použití kerblíku v gastronomii

Nejlépe chutnají čerstvé, mladé listy. Sušením a dlouhým vařením se ničí aroma, při zmrazování zůstává zachováno. Kerblík je oblíbenou součástí bylinkových polévek, hodí se k vaječným, zeleninovým i rybím pokrmům. Hodí se i pro úpravu masa, a to skopového nebo pečeného kuřete. Výborně chutná s rajčaty nebo sýry.

Je typický především pro francouzskou kuchyni, spolu s petrželí, estragonem a pažitkou tvoří jemnou směs "fines herbes“, používanou do omelet. Připravuje se také kerblíková polévka, připravovaná z hovězího vývaru, smetany a vaječných žloutků. Přidává se do tvarohových pomazánek, na chléb s máslem a do salátů.

K teplým pokrmům ho přidáváme až v poslední fázi přípravy, jeho aroma je totiž velmi prchavé.