Latinský název pro mořského měkkýše, který se česky jmenuje ústřice. Tito mlži se pojídají odedávna, už ze starého Řecka, z doby sto let před naším letopočtem, pocházejí důkazy o jejich pěstování. Francouzsky Huître, anglicky Oyster, německy Auster, italsky Ostrica, španělsky Ostra, srbsky Kamenica, chorvatsky Oštrige, japonsky Kaki. Jedí se obvykle za syrova, srkají se z lastury jen pokapaní citronem, musí však být naprosto čerství. Pokud se mlž po pokapání citronem smrští (zatřese), je ústřice absolutně čerstvá. Labužník ji vysrkne přímo z lastury a vypije i ústřicovou vodu, která v lastuře zbude. Ústřice lze ovšem i všelijak tepelně upravovat, zde se kuchařově fantazii meze nekladou. Znalci však tvrdí, že nejlepší je ústřice syrová. Nedoporučuje se jíst ústřice v letních měsících (od začátku května do konce srpna), kdy se rozmnožují a mají horší chuť. Obvyklá porce pro jednu osobu je šest ústřic. Za nejkvalitnější ústřice jsou považovány ty, které se sbírají na bretaňském pobřeží. Mezi nimi největší cenu mají Belon (viz Belon). Dalšími oblíbenými bretaňskými druhy ústřic jsou Marennes a Gravettes. Dobré jméno mají také další francouzské druhy, například Fine de Claires. Ale vysokou kvalitu mají i ústřice z míst jako Arcachon, Bouzigue, Cancale, Carnac, Corseulle, Dive, Paimpol, Quiberon a Roscoff. U britských břehů, hlavně v ústí řeky Temže, se pěstují Natives. Dobrou kvalitu mají ústřice z Colchesteru, Helfordu, Pyefleetu a Whitstablu. Oblíbené jsou také holandské ústřice Imperialen a Zeelands, belgické Oostende, irské Cork, Galway, Rossmore a Red-Bank a dánské Limfjord. Německé Sylter Royal a americké Long Point jsou zajímavé už jen svým původem. Ústřice se pěstují také v Chorvatsku (Limski fjord) a v Portugalsku.
