Humrovití

Je rozšířený v severovýchodním Atlantském oceánu, vyskytuje se také ve Středozemním moři. Humr evropský se loví u Britských ostrovů, u pobřeží Norska a západní Francie, ve Středozemním moři probíhá výlov především v chladnějších oblastech. Ve Francii, Španělsku a na Helgolandu  se humři chovají v akvakulturách, produkce většího rozsahu se zatím nezdařila. Humr evropský má velká, široká klepeta. Zbarvení těla je tmavé, částečně modré. Tento druh humrů dorůstá do délky max. 60cm a dosahuje hmotnosti 5-6kg. Jedinci se mohou dožít věku přes 60 let. Většinou se loví humři o délce 25-50cm. Maso je velmi lahodné. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, smažení nebo grilování, chuť masa by se neměla překrývat silným kořením. Vařené a zmražené humří ocasy se hodí na přípravu studených předkrmů, salátů a koktejlů.

Humr americký je nejbližším příbuzným humra evropského. Je rozšířený v severozápadním Atlantiku, v celém areálu rozšíření se také intenzivně loví. Od evropských příbuzných se humr americký odlišuje jen málo. Jeho klepeta jsou širší, poznávacím znakem je trn na spodní straně čelního rohu – humr evropský má spodní stranu čelního rohu hladkou. Jedinci dorůstají do délky max. 65cm. Humr americký se běžně dováží do Evropy, chutí se vyrovná humrovi evropskému. Jemné maso je vhodné k vaření, smažení a grilování.

Jedná se o italské označení blízkého příbuzného humra evropského – humra severského. Humr severský má maso vynikající chuti, patří k oblíbeným mořským lahůdkám. Na jídelníčcích restaurací i mimo Itálii se scampi stále častěji objevují, není však jisté, zda jde o humra severského či o některý z druhů velkých krevet. Ve vyloupaném stavu jsou si tito živočichové velmi podobní, často jsou zaměňováni.

Je rozšířený v severovýchodním Atlantském oceánu, vyskytuje se téměř v celém Středozemním moři. Humr severský se loví v Severním moři, u pobřeží Anglie, u atlantského pobřeží Francie, Španělska a Portugalska, ve Středozemním moři a v Jaderském moři. Běžně se v těchto zemích prodává na rybích trzích, ne však živý – je velmi choulostivý. Humr severský je korýš z čeledi humrovitých, ve srovnání s krevetami má ale silně vyvinutou přední část těla. Na rozdíl od krevet má stabilní články krunýře, na bocích ukončené ostrým hrotem zahnutým směrem dolů. Charakteristickým znakem humra severského jsou protáhlá, štíhlá klepete a růžové zbarvení těla. Jedinci dorůstají do délky max. 25cm, většinou měří 10-20cm. Scampi se ve střední Evropě prodávají čerství i mražení. Rychle se kazí, při nákupu je třeba dbát opatrnosti. Čerství scampi mají růžovou barvu a téměř průhlednou svalovinu. Pokud leží v prodejně déle, zbarvení těla přechází do oranžové a maso není průhledné. Pokud trupový krunýř dvakrát nebo třikrát mírně ohneme proti zadečku a cítíme nepříjemný rybí zápach, nejedná se o čerstvého humra. Scampi jsou vhodní k vaření, smažení a grilování.

Vyskytuje se jen kolem Nového Zélandu, žije v hloubkách od 120 do 700m. Humr novozélandský se od humra severského odlišuje silnějšími ostny na hřbetním krunýři za očima. Obě klepeta jsou na rozdíl od humra severského stejná. Na segmentech zadečku se nacházejí tenké, výrazně červené příčné pruhy, také zbarvení těla je kontrastnější. Humr novozélandský se do Evropy dováží jen mražený. Maso je velmi kvalitní a chutné. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, smažení a grilování.

Ještě v 19. století byl rak říční z hospodářského hlediska nejdůležitějším sladkovodním rakem v Evropě. Vyskytoval se v hojném množství, v důsledku račího moru byly však jeho stavy silně zdecimovány. V Česku patří raci říční žijící ve volné přírodě k chráněným druhům. Z komerčního hlediska tento druh nehraje téměř žádnou roli. Raci se chovají uměle v rybnících, na trh se dostávají jen v omezeném množství, regionálně. Rak říční má jednotné tmavé zbarvení. Klepeta jsou masivní, široká. Jedinci dorůstají do délky max. 18cm, většinou měří méně. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření. Maso raka říčního je lahodné, chutná teplé i studené.

V současnosti je rak bahenní v Evropě z komerčního hlediska nejdůležitějším druhem sladkovodních raků. Dováží se z Turecka a  severního Německa, hlavními odběrateli jsou Francie, Belgie a Německo. Charakteristickým znakem raka bahenního jsou štíhlá klepeta. Tento druh dorůstá do délky max. 20cm. Chutí se rak bahenní téměř vyrovná raku říčnímu, klepeta ale poskytují méně masa. Světlí raci chutnají lépe než tmaví, pocházející z bahnitých vod. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, maso chutná teplé i studené.

Tento druh raka pochází ze sladkých vod na severozápadním pobřeží USA, v Evropě představuje náhražku raka říčního. Rak signální může být přenašečem račího moru, smí se proto chovat jen v uzavřených chovných zařízeních. Volně v přírodě se vyskytuje ve Skandinávii, Rakousku a také v Česku, především na Moravě a kolem Valašského Meziříčí. Rak signální se velmi podobá raku říčnímu. Poznávacím znakem jsou dvě světlé, někdy až tyrkysové skvrny na vrchní straně klepet u kořeně prstů klepet. Jedinci dorůstají do délky max. 18cm, většinou měří méně. Maso je velmi kvalitní, chutné. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, hodí se také na přípravu různých předkrmů, salátů a koktejlů. Z kulinářského hlediska se maso raka signálního vyrovná masu raka říčního.

Jedná se o severoamerický druh, ve velkém množství se vyskytuje v mangrovových močálech záplavových oblastí podél pobřeží Louisiany v USA. Rak červený je nejčastěji loveným sladkovodním rakem, v USA patří ke komerčně nejdůležitějším druhům. Byl introdukován ve Španělsku a v Andalusii, kde vytváří rozsáhlé populace. Vyváží se i do jiných evropských zemí. Charakteristickým znakem raka červeného je výrazně tmavočervené zbarvení těla, dále perlovité výrůstky na klepetech a přední části těla. Krunýř je mnohem tvrdší než krunýř evropských raků. Chuťově není rak červený příliš hodnotný, hodí se především k vaření.

Jedná se o druh australských sladkovodních raků. Yabbie je rozšířený v oblastech jižní, střední a východní Austrálie. Vyskytuje se ve vnitrozemí, v pobřežních regionech se neobjevuje. Žije v záplavových oblastech, do dna hloubí nory. Pokusy o umělý chov zatím nemají komerční význam. Yabbie se lehce pozná podle měkké, nezvápnělé zadní poloviny všech částí ocasního vějíře. Klepeta jsou širší,  krunýř a segmenty zadečku jsou hladké. Střední část zadečku má jen jeden pár bočních ostnů, středové ostny chybí. Zbarvení těla je většinou hnědavé, někdy nazelenalé, namodralé nebo načervenalé. Jedinci dorůstají do délky 15cm. Živí raci Yabbie se před další úpravou musí nechat nejméně 24 hodin vykoupat v čisté sladké vodě – zbaví se tak bahnité příchuti. Maso má dobrou chuť, hodí se zejména k vaření. Nedosahuje kvality masa příbuzného raka Marrona.