Maso

Berneška velká je největším a nejrozšířenějším druhem divokých hus na světě. Pochází ze Severní Ameriky, žije na prériích a polích poblíž jezer. Aklimatizovala se i v Evropě, vyskytuje se také ve Velké Británii, Skandinávii, Nizozemsku a Německu. Zdržuje se zde v parcích s vodními plochami, živí se trávou a vodními rostlinami. Berneška velká se loví zpravidla od listopadu do ledna. Dosahuje délky 90-100cm, hmotnosti 3-6,5kg.   Maso Bernešky velké Maso je tmavočervené, aromatické a chutné. Kuchyňská příprava je stejná jako příprava husy velké, před pečením se doporučuje předvaření masa. V naší kuchyni se připravuje jen vzácně.

Ještě v 19. století byl rak říční z hospodářského hlediska nejdůležitějším sladkovodním rakem v Evropě. Vyskytoval se v hojném množství, v důsledku račího moru byly však jeho stavy silně zdecimovány. V Česku patří raci říční žijící ve volné přírodě k chráněným druhům. Z komerčního hlediska tento druh nehraje téměř žádnou roli. Raci se chovají uměle v rybnících, na trh se dostávají jen v omezeném množství, regionálně. Rak říční má jednotné tmavé zbarvení. Klepeta jsou masivní, široká. Jedinci dorůstají do délky max. 18cm, většinou měří méně. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření. Maso raka říčního je lahodné, chutná teplé i studené.

V současnosti je rak bahenní v Evropě z komerčního hlediska nejdůležitějším druhem sladkovodních raků. Dováží se z Turecka a  severního Německa, hlavními odběrateli jsou Francie, Belgie a Německo. Charakteristickým znakem raka bahenního jsou štíhlá klepeta. Tento druh dorůstá do délky max. 20cm. Chutí se rak bahenní téměř vyrovná raku říčnímu, klepeta ale poskytují méně masa. Světlí raci chutnají lépe než tmaví, pocházející z bahnitých vod. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, maso chutná teplé i studené.

Tento druh raka pochází ze sladkých vod na severozápadním pobřeží USA, v Evropě představuje náhražku raka říčního. Rak signální může být přenašečem račího moru, smí se proto chovat jen v uzavřených chovných zařízeních. Volně v přírodě se vyskytuje ve Skandinávii, Rakousku a také v Česku, především na Moravě a kolem Valašského Meziříčí. Rak signální se velmi podobá raku říčnímu. Poznávacím znakem jsou dvě světlé, někdy až tyrkysové skvrny na vrchní straně klepet u kořeně prstů klepet. Jedinci dorůstají do délky max. 18cm, většinou měří méně. Maso je velmi kvalitní, chutné. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, hodí se také na přípravu různých předkrmů, salátů a koktejlů. Z kulinářského hlediska se maso raka signálního vyrovná masu raka říčního.

Jedná se o severoamerický druh, ve velkém množství se vyskytuje v mangrovových močálech záplavových oblastí podél pobřeží Louisiany v USA. Rak červený je nejčastěji loveným sladkovodním rakem, v USA patří ke komerčně nejdůležitějším druhům. Byl introdukován ve Španělsku a v Andalusii, kde vytváří rozsáhlé populace. Vyváží se i do jiných evropských zemí. Charakteristickým znakem raka červeného je výrazně tmavočervené zbarvení těla, dále perlovité výrůstky na klepetech a přední části těla. Krunýř je mnohem tvrdší než krunýř evropských raků. Chuťově není rak červený příliš hodnotný, hodí se především k vaření.

Jedná se o druh australských sladkovodních raků. Yabbie je rozšířený v oblastech jižní, střední a východní Austrálie. Vyskytuje se ve vnitrozemí, v pobřežních regionech se neobjevuje. Žije v záplavových oblastech, do dna hloubí nory. Pokusy o umělý chov zatím nemají komerční význam. Yabbie se lehce pozná podle měkké, nezvápnělé zadní poloviny všech částí ocasního vějíře. Klepeta jsou širší,  krunýř a segmenty zadečku jsou hladké. Střední část zadečku má jen jeden pár bočních ostnů, středové ostny chybí. Zbarvení těla je většinou hnědavé, někdy nazelenalé, namodralé nebo načervenalé. Jedinci dorůstají do délky 15cm. Živí raci Yabbie se před další úpravou musí nechat nejméně 24 hodin vykoupat v čisté sladké vodě – zbaví se tak bahnité příchuti. Maso má dobrou chuť, hodí se zejména k vaření. Nedosahuje kvality masa příbuzného raka Marrona.