Patří do čeledi mořenovitých. Trvalka je až 30cm vysoká, má čtyřhranné lodyhy a kopinaté listy. Květy jsou bílé, voňavé. Mařinka v pletivech obsahuje kumarin, který se sušením nebo vadnutím uvolňuje a rostlina vydává typické aroma. V nati jsou obsaženy hořčiny, třísloviny a vitamin C. Tato bylinka ochutí zavařeniny, šťávy i zmrzlinu. Čaj ze sušených listů je výborným prostředkem proti nespavosti a nervozitě.

Tento ocet obsahuje svařenou šťávu z hroznů. Aceto Balsamico rozdělujeme na různé druhy - Aceto Balsamico di Modena, Aceto Balsamico tradizionale di Raggio Emilia, Aceto Balsamico tradizionale di Modena, Aceto Balsamico. Ve srovnání s obyčejným octem jsou balsamikové octy kořeněnější, sladší a trochu olejnaté. Používají se zejména v italské kuchyni. Hodí se k pokrmům z divočiny a z hovězího masa, k rizotu nebo k lehkým salátům. Zmrzlina či dezert Panna Cotta výborně chutnají s pár kapkami Aceta Balsamica. Obyčejný Aceto Balsamico je k dostání v každém supermarketu, Aceto Balsamico tradizionale di Modena je možné zakoupit pouze v obchodech s octy a oleji. Všechny druhy Aceta Balsamica se uchovávají v temnu, dobře uzavřeny.

MOCHI (čteme moči) je jiný název pro Sweet rice, tedy typ krátkozrnné rýže (Oryza sativa). Výskyt a historie Sweet rice (česky sladká rýže) se pěstuje především v jižní a jihovýchodní Asii, kde je známá již více než tisíc let. Vzhled a vlastnosti Rýže Mochi má krátká a zakulacená matně bílá zrna, která po uvaření ztrácí svůj tvar a stávají se velmi lepkavými. Použití Mochi v gastronomii Sladká rýže se používá k přípravě sladkých pokrmů, jako jsou rýžové pudinky, nákypy apod. Označení Mochi odkazuje na japonskou pochutinu mochi, která se vyrábí právě z této rýže. Jedná se o uvařenou rýži, která se po speciálním roztlučení stává sladkou pastou, z níž se tvoří malé koláčky. Obřadnou přípravu koláčků, která probíhá především k oslavám nového roku, označujeme jako Mochitsuki. Z pasty mochi se vyrábějí další japonské cukrovinky, např. daifuku, wagashi, mochigashi apod. populární je také zmrzlina zabalená v této pastě. Ač se nám to může zdát podivné, sladká rýžová hmota moči se přidává i do tradičních japonských polévek místo klasických nudlí.

PISTÁCIE – oblíbené zelené oříšky, které si dopřáváme jako pochutinu k vínu či k pivu. Pistácie jsou plodem řečíku pistáciového latinsky Pistacia vera, zvaného také pistácie pravá. Hořlavá pochoutka Při jejich skladování je nutné dávat si pozor, pistácie jsou extrémně hořlavé, někdy se mohou samy od sebe vznítit. Z tohoto důvodu se nesmí skladovat ve velkém množství pohromadě. Původ a historie Původně pochází ze střední Asie a Blízkého východu. První pistácie se objevili před 9 000 let v západní Asii. Dále se pistácie pěstují v jihovýchodní Asii a ve Středomoří, kam se dostali ve středověku. Od poloviny 19. století se pěstují  i v Kalifornii. Současnost Mezi tři největší producenty pistácií patří Írán, Spojené státy (Centrální údolí) a Turecko. Dále se pěstuje např. v Číně, Sýrii a Řecku. Pistácii nejlépe vyhovuje suché až polopouštní subtropické klima. Vzhled, chuť a vůně… Stromy nebo keře řečíku dorůstají do výšky 5–15 m. Plody pistácií jsou béžové skořápky, ve kterých je ukryto jádro, které může být od žluté až po nejrůznější odstíny zelené. Skořápky rostou na stromech v hroznech. Pokud skořápka dozraje, podélně puká na spojnici. Čím zelenější plod, tím je kvalitnější. Jádro je ještě obaleno červenou slupkou, která se snadno slupuje a má charakteristicky nasládlou chuť. I samotné jádro je nasládlé chuti a má charakteristickou vůni. Zdraví a vitamíny Pistácie obsahují sloučeniny, které pomáhají snižovat hladinu cholesterolu v krvi. Svým složením jsou podobné piniovým oříškům, ale obsahují více bílkovin a méně tuků. Obsahují hodně uhlohydrátů a mají také vysoký obsah železa, draslíku, hořčíku fosforu a vápníku. Obsahují i cenné stopové prvky, jako např. měď (1,2 mg/100 g), která podle posledních výzkumů ulehčuje vstřebávání železa. Díky této kombinaci pomáhá proti anémii. Pistácie mají v průměru 55 % olejů, 20 % bílkovin a 15 % cukrů, což z ní dělá mimořádně cennou potravinu. Na druhou stranu mohou obsahovat nebezpečné plísně a alfatoxiny, což je produkt některých plísní a prudký jed, který způsobuje onemocnění jater a je silnou karcinogenní látkou. U prodávaného zboží jsou však tyto látky pravidelně sledovány, proto při nákupu nemusíme mít strach. Dále obsahují vitamín A, B, E a silné antioxidanty, které chrání před rakovinovým bujením. Použití pistácií v gastronomii Použití pistácií je všestranné, jádra se nejčastěji konzumují čerstvá, pražená, solená či jinak ochucená. Z čerstvých pistácií se vyrábí zmrzliny, moučníky (baklava). U nás jsou nejznámější  pražené solené pistácie. Plody pistácií jsou zelené, přesto jsou někdy černé, a to pokud byly před pražením naloženy v soli a citronu. Dostupnost a skladování U nás jsou pistáciové oříšky běžně k dostání, a to jak balené, tak i vážené. Skladujeme je nejlépe na suchém a tmavém místě. Při konzumaci balených pistácií se řídíme pokyny uvedenými na obalu. Léčivé účinky - chrání před vznikem některých druhů rakoviny - redukují množství nebezpečného cholesterolu v krvi - pomáhají proti anémii - působí sedativně - podporují tvorbu svalové hmoty - jsou vhodné při revmatismu

ACETO BALSAMICO – neboli balzámový či balsamikový ocet pochází z Itálie a hojně se používá v kuchyni. Jedná se o speciálně upravované víno, které zraje v sudech. Italské vinné tajemství Balsamico je kromě lahodné chuti bohaté také na vitamíny a je tak prospěšné našemu zdraví. Označení Aceto balsamico tradizionale di Modena či Aceto balsamico tradizionale di Reggio Emilia neboli tradiční balzámový ocet z Modeny či z Reggia Emilia mohou na svých etiketách mít pouze výrobky, jež splňují přísná kritéria tradičních výrobních postupů. Původ a historie Balsamico je známé již od středověku. Původně se však nepoužívalo jako přísada do kuchyně, ale jako léčivý prostředek. Šlechtické rodiny v okolí Modeny vlastnily půdy, kde v dřevěných sudech zrál ocet. Název samotný pochází z počátku 17. století v Modeně, původně se tak nazývala tinktura z vinného octa. Vzhled, chuť a vůně… Ve srovnání s obyčejným octem jsou balsamikové octy kořeněnější, sladší a trochu olejnaté. Výroba Balsamico se vyrábí ze zahušťovaného moštu vinných hroznů odrůdy Trebbiano. Svoji nasládlou kořenitou chuť získává až po několikaletém zrání v sudech. Tento proces je velmi náročný a trvá mnoho let. Nejprve se z hroznů získá mošt, který se nechá ohříváním mírně zhoustnout. Během 3 let, kdy zraje v sudech, dochází k přeměně tekutiny na alkohol a z ní na ocet. Různé typy sudů ovlivňují jeho chuť. Dobrý ocet zraje minimálně 12 let, ale ty nejlepší zrají až 50 let. V současnosti vznikají i průmyslově vyráběné octy, jsou cenově dostupnější, ale je nutné si dát pozor na jejich kvalitu. Druhy Mladý ocet („da insalata“) v sudech zraje od 3 do 6 let, jeho chuť je typicky nakyslá. Nejčastěji se používá do salátů. Středně starý („medio corpo“) v sudu zraje 6 až 12 let. Používá se obvykle pro zjemnění omáček. Extra starý („extra vecchio“) je nejcennější a také nejdražší. V sudech zraje 25 i více let. Má konzistenci sirupu, a proto ho stačí přidat do jídel jen kapku.  Obecně platí, že starší balsamica jsou sladší a jemnější oproti těm mladým, která mají kyselou příchuť. Použití balsamica v gastronomii Balzamikový ocet se používá zejména v italské kuchyni. Hodí se k pokrmům z divočiny a z hovězího masa, k rizotu nebo k lehkým salátům. Zmrzlina či dezert Panna Cotta výborně chutnají s pár kapkami Aceta Balsamica. Ochucuje se směsí aromatických bylinek (např. máty) a olejů. Používá se nejčastěji do salátů a marinád (obvykle ve spojení s olivovým olejem a bazalkou), také k sýru Mozzarella a do dušených pokrmů. Zdraví a vitamíny Balsamico obsahuje draslík, fosfor a hořčík, pomáhá regulovat úroveň cholesterolu a snižuje krevní tlak. V domácí kosmetice hraje svou roli jako přípravek, který zkrášluje naše vlasy. Dostupnost a skladování Obyčejný Aceto Balsamico je k dostání v každém supermarketu, Aceto Balsamico tradizionale di Modena je možné zakoupit pouze v obchodech s octy a oleji. Všechny druhy Aceta Balsamica se uchovávají v temnu, dobře uzavřeny. Léčivé účinky - zlepšuje trávení - potlačuje chuť k jídlu - zrychluje spalování tuků - pomáhá při detoxikaci organismu - může přinejmenším částečně léčit průjmy - působí jako prevence proti kornatění tepen

KŘEN SELSKÝ – latinsky Armoracia rusticana nebo dříve Cochlearia armoracia, jinak také mořská ředkev, chřen nebo krémový kořen. Pochází z čeledi brukvovitých a pěstuje se pro silně aromatický kořen, který se používá jako koření, zelenina či léčivý prostředek. Nejštiplavější ze štiplavých Mezi štiplavým kořením je králem. Používáme ho jako dochucovadlo k masu a uzeninám obdobně jako hořčici. Kromě gastronomie ho využíváme i v lidovém léčitelství. Původ, historie a výskyt Pochází pravděpodobně z jihovýchodní Evropy a západní Asie. Do střední Evropy ho přinesli Slované v době stěhování národů. Nejstarší zmínka o křenu pochází z 12. století, od té doby se také pěstuje u nás. Dnes je rozšířen po celém světě a často zplaňuje na písčitých lokalitách podél rybníků a vodních toků. Vzhled, chuť a vůně… Křen je vytrvalá rostlina s mohutným kůlovým kořenem. Kořeny křenu mají být rovné a celé, dužina má mít bílou barvu bez šedých proužků. Silná přímá listnatá lodyha je dutá a hluboce rýhovaná. Jeho vůně je tak pronikavá, že po nastrouhání vhání slzy do očí. Zdraví a vitamíny Křen je velmi bohatým zdrojem vitaminu C, provitamínů A - karotenů, minerálů (železo, hořčík, draslík, vápník a fosfor) a antibakteriálních látek. Ze 100 g křenu získá naše tělo 50 mg vitamínu C. Obsahuje také hořčičné silice. Použití křenu v gastronomii Používáme čerstvý kořen, buď celý, nebo strouhaný, dále sušený, nakládaný, mletý či ve formě pasty. Křen má ostrou štiplavou chuť. V naší kuchyni je často používaným kořením. Nejlépe se hodí k uzeninám, hovězímu masu a do polévek. Používá se rovněž k přípravě křenové hořčice či omáčky. Nakrájený na příčná kolečka okoření nakládané okurky a červenou řepu. Nastrouhaný křen i hotové křenové omáčky můžeme uchovávat v uzavřených nádobách v lednici i 14 dní, zachovají si svou chuť a nekazí se. Sklízení a skladování Čerstvý křen je k dostání od října do března. Skladovat jej můžeme v chladničce nebo ve sklepě v bedničkách s pískem. Jako náhradu čerstvého křenu lze použít křen nakládaný. Léčivé účinky - povzbuzuje chuť k jídlu a činnost trávícího systému - usnadňuje odkašlávání - léčí záněty dýchacích cest - má mírný močopudný účinek - působí preventivně proti chorobám způsobeným bakteriemi, viry, houbami a prvoky - působí jako podpůrný prostředek při léčbě žloutenek, zánětů jater a vleklých infekcí močových cest i střev - listy pomáhají při omrzlinách, ztuhlých svalech, revmatizmu a zánětu sedacího nervu

OLEJ Z PŠENIČNÝCH KLÍČKŮ – rostlinný olej získávaný z klíčků pšenice seté (Triticum aestivum) je velmi cenný jedlý olej, který je známý pro své četné léčivé účinky. Zdravý, cenný a chutný Olej vyrobený z pšeničných klíčků má je velmi cenný, protože obsahuje téměř 25 procent celkových živin pšeničných zrn, a má tak vysokou nutriční hodnotu. Olej z pšeničných klíčků obsahuje velké množství omega 3 a 6 mastných kyselin a rovněž i velké množství vitamínu E. Díky tomu je olej známý svými antioxidačními účinky a je rovněž vyhledávaný jako pomocník při léčbě a prevenci kardiovaskulárních chorob, vysokého cholesterolu, předčasného stárnutí, impotenci i neplodnosti. Původ a výskyt Olej se vyrábí z pšeničných klíčků, které jsou jedním z hlavních vedlejších produktů při zpracovávání přenice, obecně jsou používány jako krmivo pro zvířata, ale pomocí lisování nebo extrakce z nich lze vytvořit olej s vysokou nutriční hodnotou. Struktura, chuť, vůně… Olej z pšeničných klíčků má při běžné teplotě kapalné kapalnou formu, má světle žlutou až načervenalou barvu a poměrně výraznou pšeničnou chuť. Jeho vlastnosti se ale liší podle způsobu výroby. Olej lisovaný za studena má výraznější chuťové a aromatické vlastnosti než olej rafinovaný, který si zachovává i menší množství živin než olej panenský. Zdraví a vitamíny Olej z pšeničných klíčků má ve 100 g energetickou hodnotu přibližně 3780 kJ/ 919kcal a obsahuje 100% tuků. Z toho nasycené mastné kyseliny tvoří 19 g. Z mono-nenasycených mastných kyselin obsahuje olej kyselinu olejovou (17 g) a z polynenasycených mastných kyselin je to nejvíce kyselina linolová (56 g) – omega 6 mastné kyseliny a kyselina linoleová (6 g) – omega 3 mastné kyseliny. Olej z kukuřičných klíčků je také zdrojem řady vitamínů a minerálů nezbytných pro správné fungování lidského organismu. Osahuje vitamín E, thiamin, železo, zinek, kyselinu listovou, hořčík, draslík a fosfor. Nejvýznamnější složkami oleje z pšeničných klíčků je poměr omega 3 a 6 mastných kyselin. Olej z kukuřičných klíčků obsahuje poměr přibližně 1:9 (omega 3 vs. omega 6), a poměr, který nalézáme právě v tomto oleji je příznivější než v řadě dalších olejů a tuků. Olej je též velkým zdrojem vitamínu E, který je znám pro své antioxidační a omlazující účinky. Použití oleje z pšeničných klíčků v gastronomii Panenský, za studena lisovaný olej, je vhodný k užití ve studené kuchyni. Při uplatnění v teplé kuchyni je lepší zvolit olej rafinovaný, kterému nevadí vysoké teploty, nicméně olej z pšeničných klíčků je k dostání především ve své nerafinované verzi. Je možné jej přidat zejména k zeleninovým salátům, přidává se do omáček a polévek a kaší. Je možné jím pokapat zmrzlinu, jogurt či obiloviny. Použití v péči o tělo Olej z pšeničných klíčků se nachází své uplatnění i v kosmetice. Je v hodný pro péči o zralou a suchou pokožku. Lze jej použít k obkladům, či k mazání drsné a popálené pokožky. Má zvláčňující a regenerační účinky. Skvěle se hodí pro péči o suchá a rozpraskaná chodidla a lokty, nehtovou kůžičku. Jako doplněk stravy se stará o zdravou a vyživenou pokožku, nehty a vlasy.    Spotřeba a skladování Olej z pšeničných klíčků uchovávejte nejlépe v temnu při teplotě do 20 °C. Olej má v uzavřené sklenici trvanlivost asi 8 měsíců. Po otevření vydrží přibližně 2 měsíce. Léčivé účinky Olej z pšeničných klíčků má řadu pozitivních zdravotních účinků: - působí jako antioxidant a snižuje zámky stárnutí pleti - snižuje hladinu cholesterolu v krvi, zvyšuje krevní oběh a působí jako prevence kardiovaskulárním chorobám - díky vitamínu B pomáhá ochraňovat poškozené tkáně a napomáhá jejich růstu - je koncentrovanou zásobárnou energie, a proto se doporučuje při zvýšené fyzické zátěži, například sportovcům - díky omega 3 mastným kyselinám snižuje nervová napětí a prospívá duševní pohodě - u těhotných žen pomáhá předcházet některým vrozeným vadám, neboť obsahuje vitamín E, který je potřeba ke správné krvetvorbě - pomáhá v prevenci proti impotenci a potratům - při pravidelném používání snižuje hladinu tuku v těle - díky hořčíku pomáhá udržet zdravou hladinu cukru v krvi a může tak pomoci pacientům s diabetes

Jinak čínský anýz, hvězdicové koření, hvězdicový anýz. Používáme plody, mleté nebo celé. Badyán má stejnou vůni jako anýz, má však těžší a plnější chuť. V Evropě se badyánem ochucují sladká jídla, svařené víno, perník, hruškový či švestkový kompot. V čínské kuchyni se jím koření vepřové maso, husa a kachna. Pokud kousek badyánu vložíme do vnitřku kachny nebo kuřete, získají příjemné, kořenitě nasládlé aroma. Badyánový olej lze použít místo anýzového oleje do pečiva, zmrzliny či do likérů. Badyán je k dostání v obchodech s kořením. Mleté koření ztrácí chuť rychleji, celé plody udrží své aroma po celé roky. Uchovávat je ale musíme vzduchotěsně uzavřené, v temnu a suchu. Badyán je domácím kořením čínské kuchyně. Pochází z jižní Číny a Vietnamu. Badyán je plodem stálezeleného stromu z čeledi magnoliovitých. Badyáník pravý má lesklé listy a malé žluté květy s mnoha korunními lístky. Strom dorůstá do výšky 8m. Plodit začíná v 6. roce a plodí přes 100 let. Zralá souplodí se otevřou do osmicípé hvězdy – každý cíp hvězdy je dutý a obsahuje semeno. Badyán se trhá před dozráním a suší se na slunci. Vůně a chuť badyánu jsou podobné vůni a chuti anýzu a fenyklu. Badyán chutná sladce, je palčivější než lékořice. V Číně jej přidávají k drůbežím a vepřovým pokrmům, je také přísadou koření pěti vůní. Ve Vietnamu se badyán používá při přípravě hovězí polévky. Je také vhodný k ochucení pečeného kuřete, přidává se k dušené rybě a do čirých vývarů. Základní složkou silice je aromatický anetol, ochucuje likéry, žvýkačky a cukrovinky. Souplodí – po usušení je badyán tvrdý, načervenale hnědě zbarvený. Každý cíp hvězdy obsahuje jen jedno hladké, křehké semeno zbarvené hnědě. Zlomky plodů – používají se stejně běžně jako celé souplodí. Semena – jsou méně aromatická než zbytek plodu. Drť – badyán je lépe před použitím roztlouct v hmoždíři nebo umlít. Silice – používá se při výrobě mýdel a kosmetických přípravků.

AZUKI, nebo také adzuki, případně aduki, odborně Vigna hranatá - je jednoletá rostlina s malými, přibližně 5 milimetrů dlouhými fazolemi. Malá, ale velmi zdravá fazole Azuki jsou menší, velmi chutná a zdravé fazole, nejvíce pěstovaná a také oblíbená především v Japonsku a Číně. V posledních letech se začíná pěstovat i v mnoha dalších zemích na celém světě. Původ a historie Fazole azuki pochází z Himálájí, Číny a Koreje, kde se pěstovala už před rokem 1000 před naším letopočtem. Později se dostala do Japonska, kde si ji velmi oblíbili a kde je v současnosti druhou nejvíce oblíbenou luštěninou po sóje. Současnost V současné době se azuki pěstuje ve východní a jihovýchodní Asii a v oblastech Himalájí, nejvíce v Japonsku a v Číně, v menším množství i v Koreji. Jméno "azuki" je původní japonský název, ale japonsky se plodině říká i slovem šózu, převzatým z čínštiny, které znamená „malé fazole“. V Číně se používá pojmenování siaotou nebo chungtou, které znamená „červená fazole“ – téměř všechny odrůdy, které se v Číně pěstují, mají totiž červenou barvu. Korejsky je název fazole azuki pat. V posledních letech se odolnější šlechtěné odrůdy pěstují v omezené míře i na Dálném východě, ale také v USA i Kanadě, na Novém Zélandu a v některých afrických zemích. Vzhled, chuť, vůně… Fazole azuki jsou malé, maximálně 5 milimetrů dlouhé, mají mírně nasládlou příjemnou chuť, u některých odrůd je chuť oříšková, případně i lehce kořeněná. Jejich barva je červená až tmavě červená, u některých odrůd hnědá, případně i bílá, šedá nebo černá, fazole mohou být i různě skvrnité. Rostliny jsou jednoleté. Lusky mají válcovitý tvar, jsou dlouhé 6 až 12 centimetrů, široké přibližně půl centimetru a obsahují 5 až 12 fazolí. Zdraví a vitamíny Azuki obsahují značné množství bílkovin, vitamíny skupiny B a minerální látky – hořčík, vápník, fosfor, draslík a železo. Jsou snadno stravitelné. Mají pozitivní účinky na činnost ledvin, srdce a zažívacího ústrojí, zejména tenkého střeva, pročišťují organismus a posilují imunitu proti mnoha nemocem. V Číně i Japonsku se využívají především při onemocněních ledvin. Použití azuki v gastronomii Fazole azuki se velmi často používají sušené, protože při vaření poměrně značně změknou. Po uvaření má většina odrůd jemnou ořechovou chuť. Servírují se jako příloha k různým jídlům, připravují se z nich polévky, dezerty i koláče. V Číně, Japonsku a Koreji se fazole azuki používají téměř vždy jen slazené, většinou se sladí medem. Z fazolek, vařených ve sladké vodě, se vyrábí pasta, která je nezbytnou součástí mnoha tradičních jídel těchto asijských kuchyní – například tangyuan, zongzi, měsíční koláče nebo pao-c´. Pasta se používá i jako náplň japonských sladkostí amanattó, anmicu, taijaki nebo daifuku, vyrábí se z nich i oblíbená příchuť do zmrzlin. Velmi chutná je i polévka z červených fazolí, do které se mimo cukru přidávají lotosová semínka a pomerančová kůra. Tradičním jídlem je také rýže s azuki – sekihan – červená rýže . Fazolky se poměrně často se konzumují i syrové a naklíčené, připravuje se z nich horký nápoj, podobný čaji. Příprava azuki - Fazole azuki se musí nejdříve důkladně propláchnout studenou tekoucí vodou a pak ještě nechat namočené 10 až 12 hodin. Pak se voda scedí a fazole se v čisté vodě vaří na mírném ohni 30 až 45 minut. Fazole se během vaření nemusí míchat, stačí je s hrncem jen protřepat. Při vaření je fazole nutné hlídat, aby příliš nezměkly. Při přípravě fazolí azuki se nepoužívají aromatická nebo silnější dochucovadla, protože by se překryla jejich lahodná chuť, pokud se solí, tak až po uvaření. Léčivé účinky Fazole azuki mají preventivní i léčivé účinky na lidský organismus. - pozitivně ovlivňují činnost ledvin - posilují srdce a cévní systém - podporují činnost zažívacího ústrojí, zejména tenkého střeva - pročišťují organismus - posilují imunitu proti mnoha nemocem V asijských zemích se používají velmi často k posílení léčby při ledvinových onemocněních Konzumace fazolí azuki nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Pouze při konzumaci většího množství nebo nekvalitních, případně špatně upravených fazolí, se mohou projevit mírné střevní potíže.  

MARACUJA – Mučenka jedlá - latinsky Passiflora edulis, anglicky Passion Fruit - je teplomilný popínavý druh mučenky. Jako ovoce se pěstuje v tropických a subtropických oblastech, kde má odpovídající klimatické podmínky. Velmi zdravé exotické ovoce Maracuja je krásné, chuťově zvláštní, ale lahodné, a zároveň také zdravé exotické ovoce, které má i velmi nízkou kalorickou hodnotu. Původ a historie Mučenka jedlá nemá přesně stanovené místo svého původu. Podle některých zjištění by mohla pocházet z jihovýchodní Asie, jiné poznatky ukazují na Borneo. Maracuja, která je nejvíce známým a pěstovaným druhem mučenky, pochází s největší pravděpodobností z jižních oblastí Brazílie. Současnost V současnosti se maracuja pěstuje na plantážích v tropických a subtropických oblastech světa. Je to především severozápadní část Jižní Ameriky, Karibik, Havaj, jižní část Floridy a východní Afrika. Největší pěstitelé maracuji jsou Indie, Nový Zéland, Brazílie, Austrálie, Izrael, Jihoafrická republika a Keňa. V Austrálii roste nejčastěji žlutá varianta, fialová nejvíce v Keni. Vzhled, chuť, vůně… Plody maracuji jsou kulaté oválné bobule s průměrem až 10 centimetrů, zralé mají podle odrůdy žlutou, modrou, purpurovou nebo tmavě fialovou barvu. Slupka je kožovitá, silná. Uvnitř plodu je velká dutina, kolem které se až 2,5 centimetru silná suchá dužina plodu žluté barvy. Kolem dužiny je jedlý oranžový míšek s velkým množstvím malých semínek. Chuť je příjemně sladkokyselá, připomíná meruňky nebo mango. Má velmi intenzivní aroma. Rostliny jsou stále zelené tropické popínavé liány vysoké 25 až 50 metrů, lodyhy dorůstají až do délky 15 metrů. Rostou velmi bujně a vyžadují poměrně velký prostor. Listy jsou trojlaločné, velké 15 až 20 centimetrů. Mučenka má různobarevné květy, které připomínají Kristovu trnovou korunu a z toho také pochází její pojmenování. Druhy a odrůdy mučenky jedlé – maracuji Je známo přibližně 400 druhů mučenky ve dvou barevných variantách. Obrůda s jasně žlutou barvou, která je známá také jako zlatá maracuja, dorůstá v některých případech až do velikosti grapefruitu. Slupka je jemná, hladká a lesklá. V Austrálii se tato odrůda používá i jako podnož pro pěstování fialové odrůdy. Odrůda s fialovou barvou je menší. Dosahuje velikosti citronu a má suchou, tvrdou svraštělou slupku. Tato fialová odrůda obsahuje ve slupce kyanogenní glykosid a je mírně jedovatá. Tuhá slupka je ale v podstatě nejedlá, pokud se uvaří například při výrobě džemu, jedovaté látky se zničí. Odrůd, které s pěstují pro plody je poměrně málo. Odrůdy mučenky Mučenka jedlá – maracuja - Passiflora edulis - je základní a také nejvíce pěstovanou a využívanou odrůdou. Má chuťově nejkvalitnější plody. Mučenka obří - Passiflora Alata – má původ v tropických částech Ameriky. Využívá se především jako stínící rostlina například při pěstování mangostanu. Má až 15 centimetrů velké různobarevné květy. Plody jsou vejčitého tvaru a dorůstají až do váhy 0,5 kilogramu. Mučenka pletní - Passiflora incarnata – se pěstuje především k využití v medicíně. Používají se pouze listy, které mají léčivé účinky při mnoha kožních onemocněních, nejvíce při kožní plísni. Čerstvé a rozmačkané se přikládají a nechávají několik hodin působit na problémovém místě. Mučenka Corulea – Passiflora Coerulea – je pěstovaná jako okrasná rostlina. Má velké množství modrobílých květů s průměrem až 10 centimetrů a příjemnou vůní. Tmavozelené listy jsou pětidílné a hluboce vykrojené. Mučenka Violacea – Passiflora Violacea – se také pěstuje jako okrasná rostlina. Velké množství květů má růžovofialovou barvu. Může se pěstovat i v závěsných květináčích, snáčí pobyt na slunných místech. Zdraví a vitamíny Muracuja obsahuje nejvíce stopových prvků železa ze všech druhů ovoce – ve 100 gramech plodu je 1,6 miligramů železa. V obsahu železa je za maracujou kdoule s 0,7 miligramy, citron a maliny s 0,6 miligramy na 100 gramů ovoce. Maracuja je velmi bohatá i na hořčík, vápník, fosfor a draslík. Jsou v ní ve značném množství i vitamín B2, B6 a E, provitamin A, niacin, kyselina listová, sacharidy a riboflavin, pozitivně působící na činnost srdce a mnoha dalších orgánů. Dužina obsahuje velké množství rozpustné vlákniny – pektinu. Příjemné aroma je způsobeno jedinečnou kombinací více než sta chemických látek, některé z nich mají sedativní účinky. Největší koncentrace těchto látek je v květech, které se využívají k lékařským účelům stejně jako listy i kořeny. Výživová hodnota maracuji je pouhých 34 kcal na 100 gramů plodu. Dužina i šťáva působí na lidský organismus velmi pozitivně. Podporují a stimulují trávení, mají mírně laxativní účinek a chrání střevní stěny před usazování škodlivých látek, snižují krevní tlak. Mají také mírně sedativní účinky. Vzhledem k vysokému obsahu železa a vitamínu C nejvíce pomáhají při léčbě anémie. Použití maracuji v gastronomii Dužina maracuji se konzumuje čerstvá jako stolní ovoce. Přidává se také do ovocných salátů, dezertů, zmrzlin, pohárů a koktejlů. Vyrábí se z ní chuťově i aromaticky vynikající džemy i marmelády a džus. Šťáva a džus se velmi často přidává do džusů z jiných druhů ovoce, především tropických, a také do koktejlů. Semena jsou jedlá a mají výrazné aroma. Přidávají se do ovocných salátů a používají se pro vylepšení chutě a aroma i do džusů z jiných druhů exotického ovoce. Listya kořeny se používají především k zdravotnickým účelům. Používání maracuji v některých zemích světa Austrálie - Maracuja se v Austrálii prodává čerstvá i konzervovaná. Velmi často z ní připravují polevy na dorty a vanilkové řezy, používá se k ochucení alkoholických nápojů Passiona a na výrobu čerstvých osvěžujících ovocných nápojů. Brazílie - Velmi oblíbený je džus z maracuji. Pěna z dužiny je tradičním dezertem a semínky se zdobí některé druhy dortů. Indonésie – Plody se konzumují především čerstvé, ale dužina se také pasíruje přes sítko a pak se vaří s cukrem. Vzniklý hustý sirup se pak míchá s vodou a ledem na osvěžující nápoj. Havaj – Nejvíce oblíbené jsou na Havaji čerstvé plody, ledová tříšť, zmrzlina a různé dezerty s příchutí lilikoi – tak se zde maracuja také nazývá. V obchodem na Havaji ale maracuja k dostání běžně není a tak si ji obyvatelé pěstují sami, případně využívají plody z voně rostoucích rostlin. Nikaragua – Z maracuji zde připravují velmi jednoduchým způsobem sladký džus – plody pouze přepůlí a uvaří ve vodě, kterou pak nechají vychladnout a přeceděnou pijí. Příprava maracuji před použitím Plody maracuji obsahují semínka, která se konzumují i s rosolovitou dužinou. Plod se pouze podélně rozkrojí a dužina se vydlabe lžičkou, případně vysaje i se semínky. Šťáva se připravuje propasírováním dužiny přes husté sítko – tím se dužina zbaví semínek. Propasírovaná dužina se rozmixuje. Semínka je možné použít k ochucení i ozdobení různých dezertů nebo pohárů. Jak a podle čeho vybírat Plody mají před úplným dozráním pevnou kožovitou hladkou a lesklou slupku. U zralých plodů je slupka zvrásněná a nemá pravidelný kulovitý tvar. Spotřeba a skladování Plody maracuji by se neměly dlouho skladovat. V chladném, suchém a temném prostředí – ideálně chladničce – mohou být nejdéle týden, pak poměrně rychle ztrácí na kvalitě. Pěstování Liány mučenky – maracuji – je v našich klimatických podmínkách možné pěstovat v bytě nebo zimní zahradě. Pro růst potřebují těžkou jílovitou půdu, každý rok se musí přesazovat do květináče, který je o 5 centimetrů větší než předchozí. Rostliny také musí mít dostatek světla. V období velmi bujného růstu od jara do podzimu by se mučenka měla jednou za 14 dní přihnojovat kombinovaným hnojivem. Pokud rostliny nemají dostatek živin, žloutnou a shazují listy, v případě, že se tzv. přehnojí, pouze bujně rostou, ale nekvetou. V době růstu také potřebují dostatek vláhy, ale voda nesmí zůstávat v kořenech. Velmi dobře reagují na rosení. V zimním období je vhodné výrazně zmírnit zalévání a umístit rostliny do místa s teplotou 5 až 10° Celsia. Vyšší teploty způsobují výskyt různých škůdců. Zajímavosti Mučenka – marajuja – má i mnoho dalších místních pojmenování - V Bolívii, na Kostarice, v Panamě, Ekvádoru, Mexiku, Hondurasu a v Peru se používá výraz maracuyá - v Brazílii a Portugalsku je nejvíce rozšířený název maracujá - v Argentině, Paraguayi a Uruguayi se nazývá mburucuyá - v Kolumbii se žluté odrůdě říká maracuyá, fialové gulupa - v Dominikánské republice je známá jako chinola - na Havaji používají název lilikoi - v Indonésii marakuji říkají markisa - na Jamajce je marakuja sweet cup - "sladký šálek" - v Nikaragui je rozšířený název calala, - v Portoriku se používá pojmenování parcha - ve Venezuele marakuju nazývají parchita - v Jihoafrické republice je fialová odrůda granadilla, žlutá – zlaté odrůda guavadilla - v Nizozemí používají název passievrucht Léčivé účinky Maracuja má mnoho kladných účinků na lidský organismus - stimuluje trávení a činnost žaludku - chrání střeva před usazováním škodlivých látek - reguluje i snižuje krevní tlak - zklidňuje nervový systém - pozitivně působí na pohybový aparát - významně pomáhá při léčení anémie - je účinná při léčbě kožním onemocnění Při běžné konzumaci dužiny nebo šťávy zralých plodů, ani při používání listů nebo kořenů maracuji nebyly prokázány žádné nežádoucí účinky. Při nadměrné konzumaci nezralých plodů se mohou objevit mírné žaludeční potíže.