Bonbóny

Název bonbon vznikl v 17. století ve Francii, kde zvláštní cukrovinku jedly děti na královském dvoře a pokřikovaly „Bon! Bon!“ – v překladu „Dobré! Dobré!“. Podobné slovo - bon-bhuong – použili i za druhé světové války v Japonsku, kde na ně přišli v podstatě omylem. Původně vyráběli černou sladkou pochoutku pro císaře. Když nechali cukr smíchaný s kyselinou citrónovou zahřívat a na chvíli odešli, oheň zhasl a po návratu našli malé kulovité kousky tvrdé hmoty. Několik jich ochutnali a zjistili, že mají uklidňující účinky. Směs pak ještě vylepšili a malé cukrovinky dostávali vojáci a především pak letci kamikadze. O japonské bonbony se po válce zajímali hlavně cukráři ve Francii a v Rakousku a bonbony zaznamenaly poměrně rychlý vývoj.

Obliba bonbonů je stále velmi vysoká a svědčí o tom například skutečnost, že v roce 1988 vyhlásil papež Jan Pavel II bonbony za oficiální církevní cukrovinku, nebo že v roce 2008 byly bonbony dokonce ve finále výběru soutěže o Pět největších vynálezů světa.

Druhy bonbonů

V současné době se bonbony vyrábí v nejrůznějších konzistencích, chutích i barvách. Na trhu jsou bonbony cucací nebo žvýkací, ovocné, čokoládové, karamelové, sladké i kyselé…

Bonbony mají své zastánce i odpůrce a samozřejmě i pozitiva a negativa. Za pozitivní je možné považovat, že cucání bonbonů stimuluje mozková centra pozornosti a bdělosti, rytmické pohyby bonbonu v ústech působí proti stresu a harmonizují organismus. Bonbony, pokud jsou nekalorické a ne příliš sladké, také mohou uspokojit různé chutě. Negativní jsou samozřejmě především účinky cukru na zuby a u některých druhů i kalorické hodnoty a také přidávané umělé látky.