Koření

Jinak pravý šafrán nebo také žluté koření. Používáme blizny, sušené, mleté nebo celé. Šafrán má hořkou, kořenitou chuť, trpké aroma a barví nažluto. Je nejdražším kořením na světě, proto bývají do šafránového prášku přimíchávány různé náhražky, např. kurkuma. Šafrán je výborným barvicím prostředkem, koření pokrmy jen decentně. Patří do španělské paelly, milánského rizota, hodí se k jehněčímu masu, drůbeži i k rybám. Šafránový prášek je možné přimíchat přímo do pokrmů. Šafrán je k dostání mletý nebo ve vláknech - ta zůstávají déle aromatická. Uchovává se v temnu a suchu, uzavřený před vzduchem. Jedná se o nejdražší koření na světě. Cena šafránu je vysoká proto, že sušené vláknité blizny šafránu jsou velmi lehké a musejí se sbírat ručně. 20000 blizen má hmotnost jen 125g. Šafrán je vytrvalá cibulovina, kvete na podzim a dosahuje výšky 15cm. Květy se sbírají hned, když se okvětí otevře. Blizny se z květů ručně vytrhávají a suší. Šafrán má vytrvalou vůni, chuť je pronikavá, sice hořká, ale vysoce aromatická. K ochucení pokrmu stačí jen velmi malé množství šafránu, pokrm se navíc zbarví jasně žlutě. Dříve se šafrán používal častěji než dnes, přidával se do omáček, polévek a postních pokrmů. V současnosti je ve Španělsku důležitou přísadou do rýžových a rybích pokrmů, ve Francii se také přidává do rybích pokrmů, především do polévky bouillabaissy. V Itálii šafránem ochucují rizoto, v Anglii se používá do těsta při přípravě šafránových koláčů. Šafrán obsahují i některé likéry. Po celá staletí se také používal k barvení látek. Vlákna šafránu – blizny jsou červenooranžové nebo žluté, drátovitě houževnaté. Měří asi 2,5cm a jsou velmi lehké. Čím je barva blizen sytější, tím lepší je jejich kvalita. Drť – mletý šafrán se mísí s jinými ingrediencemi, jeho chuť se tím stejnoměrně rozloží. Je však lépe zakoupit celé blizny, mletý šafrán se snadno falšuje. Spařený šafrán – krátkým spařením blizen šafránu v troše horké vody dosáhneme vyrovnaného zbarvení pokrmů. Saflor (Canthamus tinctorius) – jedná se o falešný šafrán pocházející ze světlice barvířské. Pěstuje se v Číně, Indii, na Středním východě a v Mexiku.  Někteří obchodníci toto koření prodávají místo šafránu, jeho cena je však pouhým zlomkem ceny šafránu. Saflor je oranžovější, pokrm obarví, ale neochutí. Hlavními producenty šafránu jsou Španělsko, Řecko, Francie, Turecko, Írán, Maroko a Kašmír. Zřejmě nejkvalitnější šafrán pochází ze Španělska z oblasti La Mancha.

Jinak také vanilkové lusky. Používáme tobolky nebo semena, sušená. Vanilka chutná sladce a trochu kořenitě. Má velmi intenzivní, lehce nasládlou vůni. Toto koření se pro zjemnění přidává do pečiva a do koláčů, patří do dezertů, kávy, čokolády, ovocných kompotů i salátů. Lze ji přidat také do některých pikantních pokrmů nebo masitých jídel. Samotný plod není jedlý, je ale možné přidat k pokrmu celé naříznuté plody a vařit je společně s jídlem. Vanilkové lusky jsou k dostání v každém dobře zásobeném obchodě. Jsou na výběr lusky nejrůznější kvality a ceny. Vanilku uchováváme v temnu, chladu a bez přístupu vzduchu. Pravá vanilka je velmi drahé koření známé už po staletí. Běžně se proto používá její imitace – umělý vanilin, který ochucuje mnoho výrobků potravinářského průmyslu a uspokojuje v současnosti 90% světové poptávky. Rostlina vanilky, bylinná liána, má dužnatou lodyhu, nese velké voskové žlutohnědé květy a dlouhé, úzké, válcovité tobolky s malými semeny. Liána šplhá po stromech až do výšky 10-15m. Kultivované rostliny vanilky se seřezávají na výšku vhodnou pro opylování a sklizeň. Tobolky se trhají nezralé a potom následuje dlouhá a komplikovaná procedura, která je důvodem vysoké ceny tohoto koření. Vůně vanilky je sytá, plná, podobná vůni tabáku. Chuť je vonná, sladká a plná. Syntetická vanilka má výraznější, těžkou vůni a poměrně nepříjemnou pachuť. S pravou vanilkou proto nesnese srovnání. Vanilka se používá při přípravě zmrzlin, vaječných krémů, sladkého pečiva, moučníků a čokolády. Obvykle se však používá vanilka syntetická, i když pravou vanilku lze dnes i v Evropě snadno zakoupit. Je vždy lépe koupit celé tobolky, mohou se mnohokrát použít znovu, dokonce i po namočení v mléce. Tobolky potom stačí pouze omýt, osušit a znovu uložit pro další použití. Vanilkový koncentrát se přidává do parfémů. Tobolky vanilky – mají tmavě hnědou barvu, jsou úzce válcovité, dlouhé, svraskalé, voskové a ohebné. Nejkvalitnější tobolky jsou na povrchu pokryté bílými krystalky přírodní látky – vanilinu. Vanilin jim dodává jejich charakteristickou vůni a chuť. Tobolky podřadnější jakosti – jsou méně kvalitní, mají světlé až červenohnědé zbarvení. Jsou tvrdé, suché a nevoní. Vanilin však lez snadno uměle napodobit a pomocí něj potom vylepšit tyto tobolky. Rozpůlená tobolka – obsahuje mnoho drobounkých černých semen uložených v černém aromatickém oleji. Tobolka v alkoholu – vanilkový extrakt a esence se připravují macerováním vanilkových lusků v alkoholu. Esence se zpravidla přidává do sirupu. Vanilková esence – je vysoce koncentrovaná, používáme ji jen velmi opatrně. Extrakt má mírnější chuť, do pokrmu můžeme přidat až půl čajové lžičky. Vanilkový cukr – vložením vanilkové tobolky do cukřenky cukr příjemně provoníme. Vůně vydrží i několik let. Vanilka pochází ze Střední Ameriky. Hlavními producenty a vývozci jsou Mexiko, Portoriko, Madagaskar a Réunion. Hlavními dovozci jsou USA, Francie a Německo. Trh s vanilkou je stále výnosný, i přes široké využívání syntetické vanilky.   Fagara/sečuánský pepř (Zanthoxylum piperitum) Fagara svými mnoha jmény jako sečuánský pepř, anýzový pepř, čínský pepř nebo kvetoucí pepř připomíná pepř. Není však v žádném případě příbuzná známému černému nebo bílému pepři. Koření fagara jsou červenohnědé sušené tobolky čínské odrůdy malého stromku podobného trnovníku. Strom nebo keř s kožovitými opadavými listy má silné, pichlavé ostny a jeho plody jsou malé červené tobolky. Tobolky se sklízejí na podzim a suší se na slunci, dokud se neotevřou. Vůně tobolek je výrazně kořenná, chuť je spíše otupující než ostrá nebo hořká. Fagara je koření vhodné na drůbež i jiné maso. Spolu se skořicí kasiovou a zázvorem patří k nejstarším čínským kořením. V Číně fagarou ochucují pokrmy, jako např. tradiční sečuánskou kachnu nebo kuře Pang-pang. Mleté plody fagary jsou základní složkou čínské směsi pěti koření. Tobolky získají výraznější chuť, pokud je opražíme na litinové pánvi – uvolní se tak jejich aromatické oleje. Je vhodnější používat roztlučené nebo mleté tobolky než celé plody. Když se fagara na pánvi dostatečně ohřeje a začne kouřit, snížíme teplotu a všechny zčernalé tobolky odstraníme. Celé tobolky – jsou červenohnědé, dlouhé 4-5mm. Mají drsný pichlavý povrch, jsou duté a otevírají se puknutím. Někdy také mají zbytek stopky. Semena – z tobolky vždy odstraníme všechna uvolněná semena i semena uprostřed tobolky. Jsou totiž velice hořká. Drť – bobule se roztlučou v hmoždíři nebo umelou na mlýnku na kávu. Prosátím umletého koření se odstraní slupky a zůstane jen jemný prášek. Zanthoxylum piperatum – je blízce příbuzný fagaře, někdy bývá nevhodně nazýván japonský pepř. Tobolky této japonské odrůdy se suší a potom melou na aromatický, ostrý hrubý prášek, tzv. sansho. Používá se běžně v japonské kuchyni při přípravě tučných pokrmů. Fagara roste divoce po celé Číně, nejčastěji na svazích pahorků.

Jinak citronová tráva, lemongras, sereh. Používáme stébla, čerstvá nebo sušená, mletá či rozdělená na kousky. Citronela má silně nakyslou chuť podobnou jako citrony. Je oblíbená ve vietnamské, thajské, indické a indonéské kuchyni. Hodí se do drůbežích a rybích pokrmů, přidává se i do polévek. Citronová tráva se vaří společně s pokrmy, i po uvaření se těžko žvýká - zůstává vláknitá. Pokud budeme trávu 10min louhovat, získáme výborný a osvěžující čaj. Citronela se prodává v asijských obchodech většinou jen sušená. Citronela je vysoká tropická tráva s hlízovitě rozšířenou bází. Roste po celé jihovýchodní Asii. Spodní část stonků a mladé výhonky se používají při přípravě pokrmů, kterým dodávají svěží, aromatickou chuť. V Asii je citronela běžně k dostání, v západní Evropě ji lze zakoupit v některých supermarketech nebo v orientálních obchodech. Prodává se jak sušená a drcená, tak čerstvá pod názvem seréh.  Rostliny citronely se sklízejí každé tři až čtyři měsíce. Vůně a chuť jsou výrazně citronové. Citronela totiž obsahuje citral, který je přítomen také v citronové kůře a používá se při výrobě umělé citronové příchuti. Čerstvá citronela má zřetelnější, více svěží chuť než citronela sušená. Jako náhradu citronely můžeme použít citronovou kůru. V jihovýchodní Asii se citronela běžně přidává do pokrmů buď celá, nebo nakrájená na kousky. I po uvaření však kousky zůstávají tuhé a vláknité. Po roztlučení na prášek se přidává do těst a do dušených pokrmů. K ochucení ryb, měkkýšů, kuřat a vepřového masa se doporučuje použít citronelu spolu s česnekem, šalotkou, chilli nebo koriandrem. Čerstvá citronela – lodyhy jsou dužnaté, vláknité, jen o trochu delší než mladá jarní cibulka. Po nakrájení na kousky se přidávají do hotového pokrmu. Sušené proužky citronely – nakrájené proužky se po usušení zkroutí jako kousky citronové kůry, mají také stejné použití jako citronová kůra. Sušené listy citronely – jsou tvrdé, vláknité a mají nevýraznou chuť. Citronelový prášek – přidává se přímo do pokrmů, ale jen v malém množství. Silice – extrahovaná destilací se používá při výrobě parfémů. Citronela se pěstuje v Asii odkud pochází, dále také v Africe, jižní Americe, Austrálii, v Kalifornii a na Floridě.

Jinak japonský zelený křen. Používáme stonek, sušený a mletý. Tato rostlina i prášek z ní mají chuť podobnou ostrému křenu. Wasabi je typické pro japonskou kuchyni, koření se jím sushi a sashimi, ale i vařené maso a ryby. V obchodech s asijskými potravinami je možné koupit prášek, čerstvé wasabi však k dostání není. Z prášku lze vyrobit také pastu wasabi, pokud se smíchá s vodou v poměru 1:1. Prášek uchováváme dobře uzavřený, v suchu a temnu. Vydrží i několik let, ztrácí své aroma velmi pomalu. Jinak také horské cesmínové víno, je rostlina rostoucí pouze v Japonsku na bahnitých březích studených horských bystřin. Rostlinu známe i pod názvem japonský křen, zřejmě pro její jedlý kořen, prudkou vůni a štiplavou chuť. S pravým křenem ale příbuzná není. Hnědozelený kořen wasabi se v Japonsku loupe a světle zelená dužnina se jemně strouhá. Podává se jako příloha k většině syrových rybích pokrmů. Z wasabi se připravuje také pasta, nastavovaná sójovou omáčkou. Wasabi pasta prokládaná rýží a rybou patří k tradičnímu pokrmu sushi. Čerstvé wasabi je mimo Japonsko k dostání jen velmi zřídka. V západní Evropě lze zakoupit prášek wasabi v plechovkách nebo wasabi pastu v tubě. Prášek wasabi – před použitím smícháme prášek se stejným dílem vlažné vody a necháme asi 10 minut stát. Vynikne tak jeho chuť. Pasta wasabi – má světle zelenou barvu, svou sílu ztrácí rychleji než práše wasabi.

Jinak zázvorový kořen nebo ginger. Používáme kořen, čerstvý, sušený, nakládaný nebo mletý na prášek. Zázvor má aromatickou, kořenitou a ovocnou chuť. Jeho vůně je kořenitě ostrá. S oblibou se toto koření používá v kuchyních Dálného východu a Anglie. Hodí se k drůbeži, jehněčímu, mořským plodům i k rybám. Patří také do pokrmů kari a do jídel "z jednoho hrnce". Mletým zázvorem se ochucují ovocné dezerty a saláty, vykrajované pečivo či perníčky. Je běžně k dostání, uchovává se v chladu a temnu, vzduchotěsně uzavřený. Vydrží tak několik měsíců. Čerstvý zázvor lze koupit v každém dobře zásobeném obchodě. Uložený v ledničce může vydržet až 3 týdny. Nakládaný zázvor je možné koupit v obchodech s kořením. Po otevření se uchovává v chladničce. Zázvor je jedním z nejstarších a nejdůležitějších koření, v tropické Asii se pěstuje více než 3000 let. Běžně se používal i ve staré Indii a Číně, dostal se také do Středozemí. Díky pevným oddenkům schopným transportu byl zázvor prvním orientálním kořením, které bylo možno kamkoli převézt. Rostlina má štíhlé listnaté lodyhy vyrůstající z plazivého oddenku. Dorůstá do výšky až 1m, má úzké špičaté listy a malé žluté květy s nachovým pyskem, které připomínají kosatec. Oddenek je tvrdý, uzlovitě zaškrcovaný, v průměru měří asi 2cm. Oddenky vhodné pro přímé použití nebo ke konzervování se mohou vykopávat po 5-6 měsících pěstování. Nejdříve se omyjí a potom se suší 1-2 dny. Následně se mohou skladovat několik měsíců za stálé teploty. Zázvor určený ke konzervaci se namáčí několik dní ve slaném nálevu a potom ve studené vodě. Nakonec se uvaří ve vodě a potom v sirupu. Zázvor určený pro sušení se zpravidla připravuje z oddenků sklizených po 8-10 měsících pěstování. Oddenky se později stávají vláknitějšími a palčivými. Před sušením se musí oloupat a namáčet ve vařící vodě. Vůně zázvoru je sladká, kořeněná. Chuť je palčivá a mírně štiplavá. V Číně a ve většině asijských zemích se používá čerstvý zázvor, obvykle v kombinaci s česnekem. V Indii je běžný jak čerstvý, tak sušený zázvor. V západní Evropě a v Arábii se používá především zázvor sušený, k dostání je stále častěji i zázvor čerstvý a jeho obliba stoupá. Zázvorem můžeme ochutit sladké i slané pokrmy, je také základní složkou kari a dalších směsí koření. Přidává se do perníku, sušenek, sladkého pečiva a pudinků. Nesmí chybět ani v nakládaných a zeleninových pokrmech. Zázvorové pivo a víno se i dnes těší velké oblibě. Čerstvý zázvor – oddenek je uzlovitě zaškrcovaný, obvykle rozvětvený. Zbarvený je nažloutle nebo hnědožlutě. Kvalitní oddenek má být tvrdý a světle žlutá dužnina nemá být příliš vláknitá. Čerstvý zázvor je znám také jako zelený zázvor. Sušený zázvor – prodává se v kusech, před použitím se musí roztlouct. Sušené a rozlámané oddenky zázvoru se někdy nazývají races. Konzervovaný zázvor – jedná se o křehké kousky zázvoru naložené v sirupu. Nazývají se také stonkový zázvor. Konzervovaný zázvor se vyváží z Číny, Hong-kongu a Austrálie. Mletý zázvor – v evropské kuchyni se běžně používá. Přidává se do koláčů, sušenek, pečiva a do orientálních kořenících směsí. Zázvorový olej – slouží k ochucení vína, piva a likérů. Zázvorový čaj – připravuje se spařením čerstvého nebo sušeného oddenku zázvoru vroucí vodou po dobu 5 minut. Čaj pomáhá při léčbě nemocí z nachlazení. Zázvorové víno- oblíbený kořeněný nápoj, podává se nejčastěji při chladném počasí. Naložený zázvor – plátky naloženého zázvoru jsou tenké jako oplatky. Růžový sušóga nebo červený benit šóga se podávají k pokrmům japonské kuchyně, zejména k sushi. Kandovaný zázvor – jedná se o kousky zázvoru, které se kandují, suší a obalují v cukru. Zázvor pochází z tropických oblastí jihovýchodní Asie. Dnes se běžně pěstuje ve Střední Americe, na Havaji, v Africe a v severní Austrálii. Největšími producenty zázvoru jsou Čína a Indie. Nejlepší zázvor je zřejmě jamajský.

Jinak také anýzový pepř, čínský pepř nebo japonský pepř. Používáme plody, sušené, mleté i celé. Chuť sečuánského pepře je čerstvá, peprná, lehce citronová. Je klasickým kořením asijské kuchyně, patří do rýžových i nudlových polévek, hodí se k vepřovému masu, drůbeži i k rybám. Sečuánský pepř je k dostání v obchodech s kořením nebo v obchodech s asijskými potravinami. Prodává se mletý nebo celý. Celé plodové tobolky si uchovají déle své aroma. Toto koření se do jídla přidává těsně před dovařením. Uchovává se v temnu a chladu, vzduchotěsně uzavřené. Fagara svými mnoha jmény jako sečuánský pepř, anýzový pepř, čínský pepř nebo kvetoucí pepř připomíná pepř. Není však v žádném případě příbuzná známému černému nebo bílému pepři. Koření fagara jsou červenohnědé sušené tobolky čínské odrůdy malého stromku podobného trnovníku. Strom nebo keř s kožovitými opadavými listy má silné, pichlavé ostny a jeho plody jsou malé červené tobolky. Tobolky se sklízejí na podzim a suší se na slunci, dokud se neotevřou. Vůně tobolek je výrazně kořenná, chuť je spíše otupující než ostrá nebo hořká. Fagara je koření vhodné na drůbež i jiné maso. Spolu se skořicí kasiovou a zázvorem patří k nejstarším čínským kořením. V Číně fagarou ochucují pokrmy, jako např. tradiční sečuánskou kachnu nebo kuře Pang-pang. Mleté plody fagary jsou základní složkou čínské směsi pěti koření. Tobolky získají výraznější chuť, pokud je opražíme na litinové pánvi – uvolní se tak jejich aromatické oleje. Je vhodnější používat roztlučené nebo mleté tobolky než celé plody. Když se fagara na pánvi dostatečně ohřeje a začne kouřit, snížíme teplotu a všechny zčernalé tobolky odstraníme. Celé tobolky – jsou červenohnědé, dlouhé 4-5mm. Mají drsný pichlavý povrch, jsou duté a otevírají se puknutím. Někdy také mají zbytek stopky. Semena – z tobolky vždy odstraníme všechna uvolněná semena i semena uprostřed tobolky. Jsou totiž velice hořká. Drť – bobule se roztlučou v hmoždíři nebo umelou na mlýnku na kávu. Prosátím umletého koření se odstraní slupky a zůstane jen jemný prášek. Zanthoxylum piperatum – je blízce příbuzný fagaře, někdy bývá nevhodně nazýván japonský pepř. Tobolky této japonské odrůdy se suší a potom melou na aromatický, ostrý hrubý prášek, tzv. sansho. Používá se běžně v japonské kuchyni při přípravě tučných pokrmů. Fagara roste divoce po celé Číně, nejčastěji na svazích pahorků.

Jinak čínský anýz, hvězdicové koření, hvězdicový anýz. Používáme plody, mleté nebo celé. Badyán má stejnou vůni jako anýz, má však těžší a plnější chuť. V Evropě se badyánem ochucují sladká jídla, svařené víno, perník, hruškový či švestkový kompot. V čínské kuchyni se jím koření vepřové maso, husa a kachna. Pokud kousek badyánu vložíme do vnitřku kachny nebo kuřete, získají příjemné, kořenitě nasládlé aroma. Badyánový olej lze použít místo anýzového oleje do pečiva, zmrzliny či do likérů. Badyán je k dostání v obchodech s kořením. Mleté koření ztrácí chuť rychleji, celé plody udrží své aroma po celé roky. Uchovávat je ale musíme vzduchotěsně uzavřené, v temnu a suchu. Badyán je domácím kořením čínské kuchyně. Pochází z jižní Číny a Vietnamu. Badyán je plodem stálezeleného stromu z čeledi magnoliovitých. Badyáník pravý má lesklé listy a malé žluté květy s mnoha korunními lístky. Strom dorůstá do výšky 8m. Plodit začíná v 6. roce a plodí přes 100 let. Zralá souplodí se otevřou do osmicípé hvězdy – každý cíp hvězdy je dutý a obsahuje semeno. Badyán se trhá před dozráním a suší se na slunci. Vůně a chuť badyánu jsou podobné vůni a chuti anýzu a fenyklu. Badyán chutná sladce, je palčivější než lékořice. V Číně jej přidávají k drůbežím a vepřovým pokrmům, je také přísadou koření pěti vůní. Ve Vietnamu se badyán používá při přípravě hovězí polévky. Je také vhodný k ochucení pečeného kuřete, přidává se k dušené rybě a do čirých vývarů. Základní složkou silice je aromatický anetol, ochucuje likéry, žvýkačky a cukrovinky. Souplodí – po usušení je badyán tvrdý, načervenale hnědě zbarvený. Každý cíp hvězdy obsahuje jen jedno hladké, křehké semeno zbarvené hnědě. Zlomky plodů – používají se stejně běžně jako celé souplodí. Semena – jsou méně aromatická než zbytek plodu. Drť – badyán je lépe před použitím roztlouct v hmoždíři nebo umlít. Silice – používá se při výrobě mýdel a kosmetických přípravků.

Rajská zrna jsou semena aframomu – rostliny z čeledi zázvorovitých, která dorůstá do výšky téměř 2m. Semena se vyjmou z bílé hořké dužniny zralého plodu a suší se. Rajská zrna patří k nejzajímavějšímu koření z okruhu kardamomu. Dříve nahrazovala pravý pepř, mají totiž peprnou chuť. Dříve bývala přísadou směsí pro okořenění vína. Dnes se toto koření používá jen v západoafrické kuchyni. Rajská zrna se nesnadno shánějí, zakoupit je lze zřídka u bylinkářů. Nahradit je můžeme směsí pepře a trošky zázvoru. Semena mají červenohnědou až kaštanovou barvu, v plodu je jich uzavřeno 60-100. Tvar semen připomíná malou tupou pyramidu. Nadrcená semena jsou uvnitř bílá, melou se na lehce aromatický prášek. Dodávají chuť dušenému jehněčímu masu a svařenému vínu. Semena jsou také součástí veterinárních léků.  Rajská zrna se pěstují v Ghaně, Guinei, v Sierra Leone a na Pobřeží slonoviny. Největším vývozcem je Ghana.

Skořice kasiová, jinak také skořice čínská, je jedním z nejstarších druhů koření. Pochází z Assamu a severní Barmy. Pěstuje se v Číně, Vietnamu, Indonésii, Barmě a Střední Americe. Jedná se o sušenou kůru stromu skořicovníku čínského z čeledi vavřínovitých. Tato tropická stálezelená dřevina dorůstá do výšky až 3m. Kůra je drsná, zevně šedohnědá, uvnitř červenavě hnědá, hladší. Sklizeň začíná v období dešťů, protože se kůra odlupuje nejsnáze. Po sloupnutí se kůra suší na rohožích nebo na drátěných sítech. Po usušení se stáčí do svitků, které se třídí podle délky, barvy a vůně. Skořice kasiová má silnější aroma než skořice cejlonská, chuť je mírně nasládlá, pachuť hořká, svíravá. Skořice kasiová je základním kořením čínské kuchyně, mletá je jednou ze složek směsi pěti koření. Celé kousky skořice kasiové se používají k ochucení dušených pokrmů a omáček. V Indii se přidává do karí a pilafu, v Německu a v Rusku se používá k ochucení čokolády. Lze jí také ochutit jablečné kompoty, kuskus, krupky, hrášek nebo čočku. Skořice kasiová pomáhá při nadýmání a zvracení.  Kůra – dodává se v malých plochých kouscích, snadno se totiž láme. Nejdříve je třeba oloupnout vnější šedou kůru, pod kterou je vnitřní hnědočervená kůra. Snadno ji rozeznáme od jemnější a světlejší skořice cejlonské. Drť – kůra je tvrdá, mele se komerčně. Čím má drť ostřejší vůni, tím je kvalitnější. Silice – používá se ke kořenění v potravinářském průmyslu. Kasiové plody – sušené, nezralé plody se používají na Dálném východě k nakládání. Chuť plodů je sladká, pižmová, připomíná pravou skořici. Spařená kasiová skořice -  do spařovací síťky se vkládají kasiové květy nebo kůra. Po spaření slouží k přichucení pokrmů.

Pravá skořice je původem ze Srí Lanky. Kořením je sušená kůra stromu skořicovníku cejlonského čeledi vavřínovitých. Stálezelný skořicovník v přírodě dorůstá až do výšky 10m, pěstované stromy se seřezávají na nižší výšku a do hustších tvarů.  Sklizeň probíhá v období dešťů. Výnosem z první sklizně je tlustá vnitřní kůra, s každou další sklizní je kvalita kůry lepší. Nejjemnější kůra pochází s tenkých výhonků ve středu rostliny. Z kůry se tvarují svitky, které se suší ve stínu – na prudkém slunci by se kroutily. Aroma skořice je sladké, příjemné, velice jemné, ale zároveň dost intenzivní. Chuť je nezaměnitelná, vonná a ostrá. Skořice je vhodná k ochucení sladkých i slaných pokrmů. Hodí se zejména k jehněčímu masu, k pokrmům z rýže, do ovocných kompotů, moučníků, dezertů, pečiva a do nápojů. Dříve se skořicí dochucovalo pivo a víno, dnes je oblíbeným kořením přidávaným do svařeného vína. Skořicové svitky – tvarují se z nejdelších kusů kůry. Svinují se ručně, oba okraje se současně zatlačují dovnitř. Tímto způsobem se zpracovává kůra, dokud není suchá. Zlomková skořice – menší kousky zlomkové skořice se zpravidla společně svinují do větších svitků. Drť – jedná se o mletou skořici žlutohnědé barvy. Lze ji snadno odlišit od mleté červenohnědé skořice kasiové. Silice – používá se v potravinářském průmyslu a při výrobě nápojů. Skořicová silice pomáhá při léčbě nemocí z nachlazení. Skořice se pěstuje v Indii, Brazílii, Indonésii, na ostrovech Střední Ameriky a Indického oceánu. Největším producentem nejkvalitnější skořice je Srí Lanka.