Zelenina

OKURKA SETÁ - latinsky Cucumis sativus, anglicky cucumber, francouzsky concombre, německy Gurke nebo Salatgurke, italsky cetriolo - se pěstuje jako okurka salátová především ve sklenících nebo fóliových krytech,v některých oblastech i ve venkovním prostředí Osvěžující chutná zelenina Okurka salátová je oblíbená osvěžující zelenina, která se konzumuje především syrová. Salátové okurky se konzumují výhradně syrové samostatně nebo v různých zeleninových salátech. Původ a historie Okurka pochází s největší pravděpodobností z vlhkých a teplých oblastí severní Indie a Číny, kde se pěstuje již minimálně 3000 let. V Evropě ji jako první pěstovali ve starověkém Římě, ve střední a severní Evropě se objevila až ve středověku. První skleníkové odrůdy se začaly pěstovat až koncem 19. století v Anglii. Současnost V současné době se okurky pěstují na celém světě a v celosvětové produkci zeleniny jsou před nimi jen rajčata, zelí a cibule. Největší množství okurek se pěstuje v Číně a Čína je zároveň i největším světovým vývozcem. Na našem území se okurky pěstují v několika oblastech, z nich nejvíce tradiční je Znojemsko. Okurky jsou ale i ve většině českých zahrad a skleníků. Vzhled, chuť, vůně… Okurka setá má dva základní typy – okurku salátovou a okurku polní. Plody okurky salátové jsou dlouhé a poměrně štíhlé, mají většinou hladkou slupku. Chuť okurek je poměrně nevýrazná, aroma je typické. Uvnitř dužiny, která je u většiny odrůd velmi šťavnatá a vodnatá, má okurka velké množství semínek. Starší typy odrůd v průběhu vegetace ukládají do plodů látku alkaloid bryonin, která způsobuje nahořklost plodů. Novější vyšlechtěné odrůdy mají tvorbu této látky geneticky potlačenou. Barva je zelená, s přibývající zralostí se mění na bílou, světle žlutou nebo žlutohnědou. Plody salátové okurky mají válcovitý tvar, mohou vážit až 1,5 kilogramu a dorůstat až do délky 40 centimetrů a průměru 12 centimetrů. Sklízet by se ale měly plody dlouhé přibližně 20 centimetrů. Rostlina je popínavá, dorůstá do výšky až 2 metry. Střídavě rostoucí listy jsou hluboce vykrojené. Na lodyze vždy z jednoho pupene vyroste jeden list, úponek, květ a další pupen. Druhy a odrůdy okurky seté salátové Plody okurky seté – salátové – mají převážně zelenou barvu v různých odstínech. Pěstuje se ale i okurka bílá nebo žlutá. Obě tyto odrůdy se na trhu objevují poměrně málo, chuťově připomínají základní zelenou odrůdu a odlišují se v podstatě jen dekorativním barevným vzhledem. V poslední době se stále více pěstují takzvané miniokurky, které váží od 100 do 250 gramů a dorůstají do délky maximálně 15 centimetrů. Odrůdy mají výraznější aroma a jsou velmi oblíbené i pro jednodušší skladování a přepravu. Japonská salátová okurka Kuri patří mezi speciální odrůdy. Vzhledem připomíná klasickou salátovou okurku – má tmavě zelenou barvu, je štíhlá, přibližně 25 centimetrů dlouhá a má mírně zvrásněnou slupku. Hlavní rozdíl je v rybí příchuti. Nejznámější odrůdy okurky seté - salátové Salátové okurky – tzv. hadovky – se nejčastěji pěstují ve sklenících. Nejvíce se pěstují odrůdy amerického typu – například Linda F1 s kratším plodem nebo Natalie F1. Mezi poslední vyšlechtěné odrůdy patří proti plísni velmi odolná Viktorie F1 s velkým množství plodů. U nových vyšlechtěných odrůd je potlačená možnost zhořknutí plodů. Stela F1 je středně raná salátová okurka, která se pěstuje volně na poli, záhoně i pod foliovým krytem. Plody jsou středně zelené, pravidelně oválné, poměrně hladké, dosahují váhy 400 až 600 gramů. Linda F1 je velmi kvalitní středně pozdní odrůda určená pro venkovní pěstování. Plody jsou menší, štíhlé, mají sytě tmavě zelenou barvu. Odrůda je velmi odolná proti chladu, má vynikající chuť. Perseus F1 se pěstuje volně ve venkovním prostředí i pod fóliovým krytem. Plody jsou středně velké, středně zelené, válcovité. Při suchu nebo chladu okurky mírně zhořknou. Cheer F1 je raná okurka vhodná pro pěstování na poli. Plody jsou středně dlouhé, pravidelně oválné, mají tmavě zelenou lesklou barvu. Okurky se velmi dobře skladují. - Livie F1 se pěstuje pod fóliovými kryty. Odrůda je raná, má velké válcovité plody středně zelené barvy, které dorůstají do váhy 450 až 550 gramů. Mají pevnou slupku a mohou se krátkodobě skladovat. Paladinka F1 má plody, které dorůstají do délky 15 centimetrů a průměru 5 centimetrů. Jejich barva je středně až tmavě zelená. Odrůda se pěstuje především ve fóliových krytech. Minisprint F1 je odrůda určená pro pěstování pod fóliovým krytem nebo ve skleníku. Plody mají středně zelenou barvu, jsou lesklé a dorůstají do délky 17 centimetrů. Superstar F1 se pěstuje ve sklenících a foliových krytech. Má 25 až 30 centimetrů dlouhé štíhlé plody tmavě zelené barvy, které nehořknou. Vista F1 má plody dlouhé 30 až 35 centimetrů, které nehořknou a jsou velmi štíhlé. Odrůda je určená pro pěstování ve skleníku a vhodná především pro profesionální pěstování. Saladin F1 se středně velkými válcovitými plody středně zelené barvy je vhodná pro pěstování pod foliovým krytem. Plody nehořknou. Formule F1 má pravidelně oválné tmavě zelené plody, které dorůstají až do délky 25 centimetrů. Odrůda je raná, může se pěstovat pod fóliovým krytem i ve skleníku. Baby F1 je salátová okurka s krátkými, maximálně 15 centimetrů dlouhými plody. Je ideální pro celoroční pěstování ve skleníku i pod fóliovým krytem. Lili F1 se pěstuje pod foliovým krytem i ve skleníku. Plody dorůstají do délky až 22 centimetrů, jsou tmavě zelené a velmi dobře se skladují. Zdraví a vitamíny Okurka obsahuje zdraví prospěšné látky a vitamíny. Okurka je nízkokalorická, dužina obsahuje minimálně 95 % vody a 2,5 % zdravých cukrů a minerálů, dále vitamíny C, B1 a B2 i bílkoviny. Ze 100 gramů okurky lidské tělo získá až 8 miligramů vitamínu C. Z minerálních látek je důležitý především obsah draslíku. Podle odborníků na výživu by člověk měl zkonzumovat ročně minimálně 5,5 kilogramu okurek. Dužina a především slupka okurky vzhledem k obsahu vitamínů a dalších látek posiluje obranyschopnost organismu, přirozeným způsobem odvodňují tělo a pozitivně ovlivňují krevní oběh. Okurky jsou vhodné pro osoby s revmatickým onemocněním, dnou nebo vysokým krevním tlakem, využívají se i při léčbě zánětů močového ústrojí, při léčbě obezity a hubnoucích dietách. Šťáva z okurek má vzhledem k obsahu bílkovin vynikající účinky na pokožku, posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání, pročišťuje pleť a zklidňuje záněty i otoky. Plátky okurek se proto velmi často přikládají na oči a pokožku. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin. Použití salátové okurky Plody salátové okurky jsou vhodné především k přímé konzumaci za syrova. K tepelným úpravám se hodí více plody okurky polní. Salátová okurka se strouhá nebo krájí do zeleninových salátů a přidává k obloženým sendvičům a houskám. Používá se i do studených polévek, nastrouhaná do jogurtů a tvarohů. Okurky se často využívají i v kosmetickém průmyslu do pleťových masek. Příprava okurky v kuchyni Oloupané a nakrájené nebo nastrouhané plody se velmi rychle okysličují a ztrácí tak vitamín C – proto by se měly připravovat velmi krátce před konečnou úpravou a servírováním. Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. K loupání, krájení i strouhání se používají ostré škrabky, nože a struhadla z nerezu. Nerezový materiál zabraňuje styku okurky s těžkými kovy a jejímu okysličení. Na přípravu a servírování je vhodné používat pomůcky a příbory ze dřeva, nerezu, plastu nebo silikonu. Nádobí je nejvhodnější skleněné, keramické nebo nerezové. Jak a podle čeho vybírat Okurky se pěstují ve sklenících a tak jsou na trhu k dostání po celý rok. Velmi často se prodávají zabalené ve fólii, tím se zaručuje zachování obsahu vody a křupavost. Odrůdy, které se pěstují ve venkovním prostředí, dozrávají v období od července do října. Kupovat bychom měli vždy jen plody, které jsou stejnoměrně zbarvené a tvrdé, neměly by mít žádné povrchové poškození nebo známky plísní. Okurka se vždy začíná kazit od špičky, proto ji při nákupu kontrolujeme především v této části. Spotřeba a skladování Kvalitní kupované okurky zabalené ve fólii vydrží v chladničce i několik, týdnů. Protože jsou ale k dostání v podstatě neustále, je takové skladování zbytečné a vyplatí se koupit čerstvé plody. Doma pěstované okurky vydrží po sklizni v chladném prostředí přibližně týden. V případě, že chceme urychlit dozrání předčasně sklizených plodů, uskladní se společně s rajčaty. Delší dobu uskladněné plody mohou zhořknout. Pěstování Salátové okurky se pěstují převážně pod fóliovými kryty nebo ve sklenících – a to jak v průmyslové produkci, tak při domácím pěstování. Půda by měla být důkladně prohnojená, středně těžká. Kořeny okurek potřebují vzduch a tak se nesmí sázet příliš hluboko. Velmi důležitá je opora, po které se rostliny mohou horizontálně nebo vertikálně pnout. Opora podporuje růst, listy rychle oschnou a nevzniká na nich plíseň, plody mají dostatek místa a také se dobře sklízí. Okurky se předpěstovávají ze semínek. Výsev se provádí od poloviny února do konce dubna, k předpěstování stačí tři až čtyři týdny před výsadbou. Semínka se vysévají nejlépe do truhlíků a po vytvoření 2 až 3 lístků se rostlinky přesazují. Pro větší odolnost rostlin je vhodné přesazení do malých květináčů, naplněných hlínou jen do tří čtvrtin. Zemina se pak postupně dosypává podle toho, jak rostliny rostou. Předpěstované rostliny se ve skleníku nebo pod fólií vysazují na záhony do sponu 120 x 60 centimetrů a mírně se pravidelně zalévají vodou, teplou přibližně 20° Celsia, ideálně ráno. Voda by se měla dostat ke kořenům, listy by měly zůstat suché. V chladnějším počasí se nezavlažují. Odrůdy, určené k pěstování ve venkovním prostředí se vysazují nejdříve v květnu do sponu 120 x 20 centimetrů. Když má rostlina dostatečný vzrůst, zaštípne se hlavní výhon za 3 až 4 listem a tím se podpoří růst postraních výhonků. Salátové okurky se sklízí, když jsou plody dlouhé přibližně 25 centimetrů a váží okolo 400 gramů. U vyšlechtěných odrůd se plody mohou sklízet i později a větší, vzhledem k šlechtění zůstávají chutné. Během vegetačního období je nutné záhony udržovat bez plevelů a pravidelně je okopávat. Okurky potřebují chemickou ochranu, postřiky se ale neměl aplikovat víc než 3 x za sezonu. Na stejném místě by se okurky měly pěstovat nejdříve opět až za dva roky. Nepřetržité nebo dřívější pěstování na jednom záhoně podporuje vznik a šíření chorob i škůdců. Zajímavosti Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. Okurky mají vynikající pozitivní účinky na pleť, otoky a záněty. Na unavené oči stačí přiložit plátky čerstvé okurky, stejně působí i na různé menší kožní problémy. Pleťová maska z okurky – čerstvá nastrouhaní okurka smíchaná s kysanou smetanou Okurková dieta na jeden den je vynikající na celkové rychlé pročištění těla. Princip je jednoduchý – po celý den se nekonzumuje nic jiného, než různě upravená okurka a pije se pouze okurková šťáva. Léčivé účinky Dužina a hlavně slupka okurky má na lidské tělo mnoho pozitivních účinků. Okurka především - posiluje obranyschopnost organismu - podporuje vylučování vody a činnost vylučovacího ústrojí - posiluje krevní oběh a činnost srdce - zklidňuje unavené oči - zmírňuje otoky a záněty pokožky - je vynikající při léčbě obezity a hubnoucích dietách - podporuje léčbu revmatismu, dny a vysokého krevního tlaku Konzumace okurky nemá na lidský organismus zdravého člověka žádné nežádoucí účinky. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin.

RAJČE - lilek rajče nebo rajče jedlé, latinsky Solanum lycopersicum – připomíná jablko a je velmi oblíbenou součástí salátů i omáček. Červené, žluté, sladké i pikantní… Rajské jablko se sice z botanického hlediska považuje za ovoce, ale v našich kuchyních s ním nakládáme jako se zeleninou. Proč také ne, oblíbili jsme si ho ve svěžích salátech, grilované, plněné pikantní náplní či jako základ pro nejrůznější omáčky. Rajčata jsou plná antioxidantů a jsou tedy vhodná i pro stravu při redukční dietě. Původ a historie Rajčata původně pěstovali Aztékové v Mexiku. Aztécké slovo pro rajče bylo „tomatl“, což znamená „kulaté ovoce“. Když do této oblasti připluli španělští dobyvatelé, nazývali je „tomate“. Rajčata se spolu s kukuřicí a s bramborami objevila ve Španělsku počátkem 16. století. Po starém kontinentu se začaly šířit ze Sevilly, původně se jim připisovala pověst afrodisiak, odtud pocházejí jejich názvy v italštině ("pomodoro") a ve francouzštině ("pomme d´amour"). Do kuchyní se dostávala od počátku 18. století. Nejstarší recept na “rajskou omáčku španělského stylu“ byl v Neapoli publikován v roce 1692. Současnost Dnes se rajčata pěstují téměř po celém světě. Největším producentem rajčat je Čína s 30 % celosvětové produkce. Celkem se na celém světě vyprodukuje přes 160 milionů tun rajčat ročně. Do tohoto množství nejsou samozřejmě zahrnuty produkce ze soukromých zahrádek. Vzhledem k tomu, že zvládá mírné klima, velmi často se pěstují i v českých zahrádkách a sklenících. Vzhled, chuť a vůně… Plod připomíná jablko, jen s tím rozdílem, že má daleko slabší slupku a zcela rozdílnou dužinu. Dužina je šťavnatá a uvnitř se nacházejí semínka. Rajčata mají na světě mnoho odrůd. Běžně se můžete potkat s různými tvary a velikostmi. Barva je nejčastěji červená, ale vyskytují se i žlutá, oranžová nebo skvrnitá rajčata. Zralé plody mají nasládlou chuť, ale velmi dobře chutnají osolená či pepřená. Odrůdy Postupným křížením a šlechtěním se postupně na světě objevilo mnoho odrůd rajčat. Ailsa Craig– středně velké plody mnohostranně využitelné. Jejich chuť je jemná. Alicante– velmi jemné a chutné plody střední velikosti. Black Plum– podlouhlé plody, asi 7,5 cm dlouhé, temně mahagonové až hnědé. Brandywine – velké plody, které mají růžovou barvu, někdy s červenofialovým nádechem. Cherry Belle– malé chutné „třešňové“ plody Delicious– velké masité plody, až 0,4 kg těžké. Jsou chutné, dužnaté a dobře se skladují. Dombito – výtečně chutné masité plody. Gardener´s Delight– výtečné, sladké, třešňovité plody. Green Zebra– je chutné rajče s neobvykle zbarvenými, zelenými žlutě proužkovanými plody. Minibel – je keříčkovité rajče s maličkými chutným plody Moneymaker – dužnaté šarlatové plody mají výraznou vůni. Oxacan Pink – má malé, zploštělé růžové plody. Red Alert – malé, sladké, podlouhlé plody. Siberia Tomato – shluky jasně červených bobulí i při velmi nízkých teplotách (až 5 °C). Super Beefsteak – masité plody, které váží minimálně 0,4 kg. Zdraví a vitamíny Plody rajčat obsahují karotenoidy a antioxidanty, které mají léčebné účinky – proti rakovině, ochraňují slinivku a zrychlují metabolismus. Plody jsou bohaté na beta karoteny a vitamín C, v menší míře obsahují také vitamín B, lykopeny (červené pigmenty). Slouží i jako zdroj chromu a draslíku. Z více než 90 % je tvoří voda, cca 5 % sacharidy a 2,5 % bílkoviny. Mají vysoký podíl vlákniny a neobsahují téměř žádný tuk. Použití rajčat v gastronomii Tato dietní plodina má v gastronomii naprosto všestranné užití. Konzumují se syrová, vařená, konzervovaná, grilovaná i pečená. Velmi často bývají rajčata součástí omáček a marinád. Velmi často se používají i sušená rajčata. Jsou základem kečupů, kterým dodávají nezaměnitelnou chuť i barvu. Oblíbené jsou také šťávy z rajčat. Představují jednu z nejvíce používaných složek pokrmů, tvoří vhodné kombinace se sýrem, vejci, masem a mnoha druhy bylin. Loupání rajčat Rajčata se velmi často používají loupaná, pokud je nechcete kupovat v konzervách, můžete si je připravit doma. Stačí je na vrchu naříznout a ponořit do horké vody. Poté je snadno oloupete. Jak a podle čeho vybírat Kupujte jen zcela zralá rajčata, nezralé (zelené) plody rajčete mohou způsobit otravu organismu. Zralá rajčata u stopky krásně voní. Jejich povrch je pružný a hladký. Přezrálé plody jsou příliš měkké a mohou na povrchu praskat. Spotřeba, zrání, skladování Zralé plody konzumuje, co nejrychleji. Nezralé můžete nechat dozrát na slunci, nejlépe za oknem. Můžete je uložit do lednice. Rajčata skladujte stranou od ostatní zeleniny, nejlépe v uzavřené bedničce nebo v igelitovém pytlíku. Mrkev vedle nich hořkne, cibule ztrácí pálivost, petržel, okurky nebo kapusta vedle rajčat rychleji žloutnou. Léčivé účinky Plody rajčat - pomáhají v prevenci proti některým druhům rakoviny, zejména prostaty - zmenšují dráždivé účinky česneku nebo velkých dávek vitamínu C na trávicí soustavu - mají močopudné účinky - podporují funkci ledvin - napomáhají při pročištění krve při dně - posilují imunitní systém - zvyšují schopnost těla bojovat s infekcemi

RUKOLA - latinsky  Rucola selvatica, v zahraničí známá a pěstovaná jako Wild Rucola - přezimující rukola - je v poslední době stále více oblíbená salátová rostlina. Roketa je rukole botanicky příbuzná a chuťově podobná, má ale jiný tvar listů. Velmi zdravá zelenina Rukola i roketa jsou jarní zelené salátové rostliny s ostřejší chutí, které mají zajímavé pozitivní účinky na lidský organismus. Mohou se konzumovat čerstvé, chutné jsou i tepelně upravené. Původ, historie a současnost Rukola i roketa pochází ze subtropických oblastí, odkud se v dávných dobách dostaly do z Itálie a z ní pak postupně do Evropy a na další kontinenty. V současnosti se rukola i roketa díky své přizpůsobivosti pěstují po celém světě. V Itálii, Řecku a jižní Francii jsou tyto jarní salátové rostliny, považované i za bylinky, velmi oblíbené už poměrně dlouho, u nás se začaly pěstovat a konzumovat teprve před několika lety. Vzhled, chuť, vůně… Rukola má hladké tmavě zelené lístky, které jsou ostře vykrajované a podobné lístkům pampelišky – jsou ale užší a delší. Roketa má listy barevně stejné jako rukola, jsou ale oválnější a nemají ostré vykrajování. Listy rukoly i rokety, které se konzumují, mohou dorůstat až do délky 50 centimetrů, sklízí se ale menší, které jsou šťavnaté. Mladé lístky mají neobvyklou ostřejší chuť, vzdáleně podobnou ředkvičce, lístky starší jsou štiplavé, ale štiplavost se po tepelné úpravě ztrácí.  Aroma je charakteristické a poměrně příjemné. Druhy a odrůdy Rukola i roketa rostou planě, pro konzumaci se ale pěstují vyšlechtěné odrůdy, které jsou chuťově jemnější a přitom pikantnější. Jednotlivé šlechtěné odrůdy se od sebe příliš barvou, vzhledem nebo chutí neodlišují, rozdíly jsou hlavně ve velikosti lístků. Zdraví a vitamíny Rukola i roketa mají jako všechny jarní zelené rostliny mnoho preventivních a ozdravných účinků na lidský organismus. Konzumací rukoly i rokety se především na konci zimy a začátkem jara dá významně snížit únava. Ve velkém množství obsahují vitamín C, beta karoten a další zdraví prospěšné látky. Velmi důležitý je vyšší obsah barviva chlorofyl, které má pročišťující účinky a pozitivně ovlivňuje činnost jater a trávicího ústrojí. Vzhledem k všem vitamínům a ostatním látkám obě rostliny posilují celkovou obranyschopnost a imunitu organismu, podporují trávení a čistí krev. Odvar z listů má mírně močopudné a projímavé účinky. Použití rukoly a rokety v kuchyni Listy rukoly i rokety se většinou konzumují syrové. Připravují se z nich různé saláty, které jsou aromatické a mají příjemně nahořklou chuť s příchutí hořčice. Přidávají se ale i do mnoha dalších zeleninových jídel, těstovin nebo rizota. Lístky jsou velmi chutné krátce dušené s česnekem na olivovém oleji, v této úpravě se servírují jako příloha k masu. Rukola i roketa jsou součástí mnoha tradičních jídel v Itálii, Řecku a ve Francii. V Itálii je nejvíce kombinují s rajčaty, bazalkou a česnekem, v Řecku se přidávají i do ovocných salátů a ve Francii jsou oblíbené s jogurtovou zálivkou a čerstvou zeleninou. Tepelnou úpravou rukola i roketa ztrácí štiplavost a ostrost. Velmi chutná je i ostrá hořčice, která se vyrábí ze semínek. Dětem by lístky rukoly i rokety měly být dávány pouze tepelně upravené, protože tepelnou úpravou ztrácí svoji ostrou nebo hořkou chuť.   Příprava před použitím v kuchyni Lístky se z rostlin otrhají, opláchnou pod studenou vodou a nechají okapat. Tipy pro využití v kuchyni - vzhledem k mírně štiplavé chuť jsou vynikající přísada do salátu ze sladších i kyselejších druhů ovoce – pomeranče, ananasu - příjemně okoření a zároveň ozdobí obložené chlebíčky - lístky výborně ochutí horké těstoviny a mletá masa - v polévkách svojí chutí nahradí kapustu a majoránku - zajímavou chuť dodají smetanovým omáčkám - smíchané s česnekem, piniovými oříšky, parmazánem a olivovým olejem jsou alternativou bazalkového pesta. Piniové oříšky se mohou nahradit vlašskými ořechy. Jak a podle čeho vybírat Při nákupu vybíráme čerstvé a neseschlé lístky. Často se prodávají zabalené v mikrotenu, v těchto případech je důležitý datum sklizně. Spotřeba a skladování Lístky je možné odtrhávat od jara do podzimu. Nejvhodnější je čerstvé lístky co nejrychleji konzumovat. Lístky je ale také možné jemně nasekat a v mikrotenovém sáčku zamrazit. Celé lístky se mohou naložit do olivového oleje. Chutnou alternativou je uchování na způsob pesta – lístky se smíchají s česnekem, piniovými oříšky, parmazánem a olivovým olejem a rozmixují. Piniové oříšky se mohou nahradit vlašskými ořechy. Pěstování Rukolu i roketu je možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách v substrátu na zahradě, v truhlíku i v květináči. Pěstování ve venkovním prostředí Rukola i roketa jsou rostliny, které rostou na záhonech velmi bujně. Na začátku jara se vysévají pro brzkou letní sklizeň, v polovině srpna pro sklizeň podzimní. Pokud se vysévají později na jaře nebo v létě, brzy vykvetou a nevyroste na nich tolik zelených lístků. Ve více teplém počasí mohou mít lístky přechodně až nepříjemně hořkou chuť. Pěstování ve vnitřním prostředí Obě rostliny je možné pěstovat celoročně i v bytě v květináčích se substrátem. Lístky se sklízí už za 6 až 8 týdnů po zasetí. Zajímavosti Rukola i roketa se využívají i v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu. Vyrábí se z nich především různé doplňky stravy. Hořká nebo štiplavá chuť se ztrácí tepelnou úpravou. Léčivé účinky Lístky rukoly i rokety mají vzhledem k obsahu vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek mnoho pozitivních účinků na lidský organismus - pročišťují trávicí ústrojí - kladně působí na činnost jater - pomáhají vylučování škodlivin - posilují imunitní systém - čistí krev Konzumace lístků nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Odvar z listů může působit mírně močopudně nebo projímavě.

ŘEDKVIČKA – ředkev setá ředkvička - latinsky Raphanus sativus, var. sativus, anglicky small radish nebo radish, francouzsky radis de tous les mois a také petit radis, německy Radies-chen, případně i Radies nebo Monatsrettich, italsky ravanello – je kořenová zelenina, která se vzhledem k příjemné vůni a ostřejší chuti používá i jako koření. Chutná a zdravá malá zelenina Ředkvičky patří k velmi oblíbeným druhům zeleniny nejen pro jejich chuť, ale i jednoduchost přípravy a využití v studené i teplé kuchyni. Původ a historie Ředkvička s největší pravděpodobností pochází až z daleké Asie – Japonska nebo Číny, kde se podle různých záznamů a vyobrazení pěstovaly i jako okrasné rostliny v zahradách. Zcela jistě ji znali i ve starém Egyptě v období stavby pyramid, kde byla společně s česnekem a cibulí další ze základních druhů zeleniny pro dělníky. Ze semen v Egyptě také lisovali olej. Do Evropy se ředkvička dostala přibližně před 400 lety, do českých zemí zřejmě až v druhé polovině 18. století. Současnost Mezi současné největší světové pěstitele a exportéry ředkviček patří Čína a Japonsko, pěstují se ale na všech kontinentech. V Evropě patří k nejvýznamnějším producentům Nizozemsko. Vzhledem k nízkým nárokům ředkviček na klimatické i půdní podmínky se mohou ve venkovním prostředí a ve sklenících pěstovat a sklízet prakticky celý rok. V České republice je ředkvička velmi oblíbená a pěstuje se především v soukromých zahradách. Vzhled, chuť, vůně… Ředkvičky mají podle odrůdy různé tvary a barvy. Tvar je většinou kulatý, některé odrůdy jsou oválné, válcovité nebo i protáhlé a mírně zašpičatělé. Nejběžnější barva slupky je červená, pěstují se i ředkvičky s bílou, růžovou, fialovou nebo červenobílou slupkou. Dužina je vždy bílá, u některých červených odrůd má růžový nádech, u starších ředkviček bývá skelná. Chuť je příjemně pálivá a záleží na obsahu hořčičných olejů, zálivce a počasí v průběhu vegetace. Skleníkové ředkvičky jsou méně ostré, protože obsahují méně hořčičných olejů než ředkvičky pěstované ve venkovním prostředí. Méně pálivé a také menší jsou venkovní ředkvičky, pěstované během dlouhých letních dnů, kdy velmi brzy tzv. vyhání do květu. Aroma ředkviček je poměrně výrazné a příjemné. Listy ředkviček jsou také jedlé a mají zajímavou lehce kořenitou chuť. Druhy a odrůdy Ředkvičky se pěstují v několika základních druzích a velkém množství jejich odrůd. Základní druhy ředkviček Ředkvičky se rozlišují především podle barvy a také podle tvaru. Ředkvička červená je nejběžnější druh, v Evropě je nejvíce oblíbená a pěstovaná. Má klasický kulatý tvar. Bílá ředkvička kulatého tvaru je málo známá, pěstuje se a prodává jen výjimečně Červenobílá ředkvička je velmi oblíbeným druhem například ve Francii. Horní část je červená, spodní bílá, tvar je mírně protáhlý a zašpičatělý. V České republice se pěstují odrůdy Poloneza a Slovana. Bílé dlouhé ředkvičky svým protáhlým špičatým tvarem i chutí připomínají velkou bílou ředkev – jsou ale mnohem menší. Nejvíce se pěstuje odrůda Blanche Transparente, které se také říká „Rampouch“. Nejvíce pěstované odrůdy ředkviček v České republice   ČERVENÉ: Ria – kulaté ředkvičky světle červené barvy, velmi raná odrůda vhodná pro rychlení i venkovní pěstování Fortuna F1 – velmi raná zářivě červená kulatá odrůda pro rychlení i venkovní pěstování Teko – jasně červené kulaté ředkvičky, velmi rané pro rychlení i venkovní pěstování Kvarta – raná až poloraná odrůda, ředkvičky jsou kulaté a tmavě červené Lada – ředkvičky jsou temně červené a kulaté, poloraná odrůda pro celoroční pěstování venku i ve skleníku Lidka – poloraná odrůda pro jarní až podzimní sklizeň, ředkvičky jsou kulaté a mají karmínově červenou barvu Věra – odrůda s jasně červenými kulatými ředkvičkami, poloraná pro venkovní pěstování Vinara F1 – poloraná odrůda pro venkovní pěstování, tmavě červené ředkvičky kulovitého tvaru Stela – ředkvičky jsou jasně červené a kulaté, odrůda samá, určená pro brzké rychlení Cherry Belle – raná odrůda pro rychlení s kulatými ředkvičkami jasně červené barvy Granát a Prima – karmínově červené kulaté ředkvičky, rané odrůdy pro rychlení i venkovní pěstování Saxa 2 – raná odrůda pro rychlení i pěstování venku, ředkvičky jsou jasně červené a kulaté Sexta – ředkvičky mají mírně protáhlý tvar a šarlatově červenou barvu, odrůda je raná, vhodná pro rychlení i venkovní pěstování Faraon – kulaté šarlatově červené ředkvičky, raná odrůda vhodná i pro podzimní sklizeň Kvinta – raná odrůda pro celoroční pěstování ve skleníku i ve venkovním prostředí, ředkvičky jsou jasně červené a kulaté Tercia – kulaté a mírně zploštěné tmavě červené ředkvičky, odrůda je raná, určená pro celoroční pěstování ve skleníku i venku ČERVENOBÍLÉ: Slavia – červenobílé kulaté ředkvičky, velmi raná odrůda, která se vysévá už v únoru Duo – velmi raná odrůda pro rychlení i venkovní pěstování, červenobílé ředkvičky mají kulatý tvar Poloneza – v horní části červené a ve spodní bílé kulaté ředkvičky, raná odrůda určená pro rychlení i venkovní pěstování Slovana – odrůda je raná vhodná pro rychlení i venkovní pěstování, červené ředkvičky válcovitého špičatějšího tvaru s bílou špičkou BÍLÉ: Albena – raná odrůda vhodná pro rychlení, ředkvičky jsou bílé a kulaté Blanche Transparente – „Rampouch“ – bílé ředkvičky mají protáhlý zašpičatělý tvar, odrůda je určená pro jarní venkovní pěstování Ostatní barevné odrůdy Viola – ředkvičky jsou jasně fialové a kulovité, odrůda je pozdní, určená pro celoroční venkovní pěstování Zlata – polopozdní odrůda pro jarní a podzimní sklizeň, kulaté ředkvičky mají žlutou barvu Zdraví a vitamíny Ředkvičky obsahují mnoho zdraví prospěšných látek a také ve velkém množství hořčičné oleje a silice, které způsobují jejich poměrně ostrou chuť. Ředkvičky si tak vytváří přirozenou ochranu před škůdci, plísněmi a bakteriemi. Podle vědeckých a lékařských výzkumů mají hořčičné oleje a silice stejné účinky i v lidském organismu, kde především na sliznicích v zažívacím ústrojí brání množení škodlivých bakterií, které způsobují střevní a žaludeční problémy, nadýmání nebo průjmy. Hořčičné oleje a silice také desinfikují ústní dutinu a nosohltan. Mimo silic a olejů je v ředkvičkách ve vyšším množství vláknina, která pozitivně působí na funkci střev, a také bílkoviny, lipidy a zdravé sacharidy. Z vitamínů ředkvičky obsahují především vitamín C a B, dále kyselinu listovou, karoten a minerální látky – vápník, železo, draslík, fosfor a síru. Vitamíny posilují imunitu organismu, kyselina listová pozitivně působí na tvorbu krve a má i vliv na nervový systém, karoten ovlivňuje zrak a také barvu pokožky. Draslík podporuje činnost srdce, vápník je důležitý pro kosti a chrupavky. Ředkvičky také působí proti vzniku žlučových a ledvinových kamenů a odstraňují cholesterol. Ředkvičky jsou vynikající při redukční dietě a jsou vhodné i pro diabetiky – mají velmi nízkou energetickou hodnotu 84 kJ na 100 gramů, obsahují jen 3,7 gramu sacharidů a 0,1 gramu tuku na 100 gramů. Použití ředkviček v kuchyni Plody ředkviček se většinou konzumují syrové, neoloupané i oloupané. Přidávají se do zeleninových salátů, pomazánek i do polévek, jsou vynikající přílohou k masu. Ředkvičky se mohou také dusit. Zelené lístky se mohou konzumovat také, ze starších listů je vynikající špenát. Příprava a tepelná úprava ředkviček Stejně jako ostatní zelenina by se i ředkvičky měly krájet krátce před konzumací nebo nějakou kuchyňskou úpravou. Palčivá chuť ředkviček se dá omezit namočením do studené vody, u nakrájených mírným posolením. Při mytí ředkviček teplou vodou se jejich palčivá chuť zvýší. Případná tepelná úprava musí být velmi rychlá, protože jinak ztrácí barvu i hodnotné látky. Jak a podle čeho vybírat Ředkvičky jsou nejkvalitnější na jaře a na podzim, prodávají v obchodem i na tržištích. Kupujeme vždy čerstvé neoschlé a nevyschlé plody, lístky by neměly být seschlé. Bulvy také nesmí být poškozené od různých škůdců. Letní ředkvičky jsou malé a velmi pálivé. Ředkvičky, vypěstované ve venkovním prostředí, jsou chutnější než ředkvičky skleníkové. Spotřeba a skladování Ředkvičky se musí zkonzumovat co nejrychleji, protože velmi rychle vadnou a nedají se dlouho skladovat. V chladném prostředí vydrží jen několik dnů, pak sesychají a ztrácí svoji chuť i prospěšné látky. Pěstování Pěstování ředkviček není náročné. Po vysetí velmi rychle vyklíčí a už i za 14 dní se mohou sklízet. Nejkvalitnější ředkvičky jsou ze sklizně na jaře a na podzim, v létě rostliny vytváří květní stonky a semena a mají menší bulvy. Nejlépe se ředkvičky pěstují v písčitohlinité půdě s dostatkem živin na slunném místě. Aby byly chutné a šťavnaté, musí vyrůst co nejrychleji a tak potřebují pravidelnou dostatečnou zálivku. Možnosti pěstování ředkviček jsou dvě – rychlení a výsev na záhon. Rychlení ředkvičekve foliovém krytu, pařeništi nebo skleníku je velmi rychlé – vegetační doba trvá pouze tři týdny. K rychlení jsou vhodné téměř všechny odrůdy, které jsou na trhu. Výsev do pařeniště nebo skleníku je možný už od poloviny února, vzdálenost mezi řádky by měla být přibližně 10 centimetrů. Rostlinky se pak protrhají, měly by mít kolem sebe dost místa. I když ředkvičky potřebují hodně vláhy, nesmí se přelívat, protože při vysoké vlhkosti vznikají plísně a hniloby. Pěstování na záhonech s přímým výsevem vegetační dobu prodlužuje o týden až 10 dní. Přímo na záhony se ředkvičky mohou vysévat od poloviny dubna a některé odrůdy se sklízí až do prvních podzimních mrazíků. I na záhonech by ředkvičky měly mít dostatek místa. V suchém období se zalévají pravidelně menším množstvím vody. Při nepravidelné zálivce bulvy popraskají a nejsou tak chutné. Záhony, kde se ředkvičky pěstují, je nutné průběžně střídat. Zajímavosti Ve Francii jsou nejvíce oblíbené červené ředkvičky s bílou špičkou Radis gaudry. Šťavnatost ředkviček je závislá na způsobu zalévání – při menší zálivce je dužiny více pálivá. V minulosti se planě rostoucí ředkvičky konzumovaly čerstvé před snídaní. Podle pověr se tak člověk vyvaroval různým nepříjemnostem, které ho mohly během dne potkat. Léčivé účinky Ředkvičky mají vzhledem k obsahu a kombinaci vitamínů a dalších prospěšných látek mnoho preventivních i léčebných účinků na lidské zdraví a organismus. - posilují imunitu a obranyschopnost organismu - zabraňují vytváření infekcí v trávícím ústrojí - pozitivně ovlivňují funkci střev - odstraňují plynatost a zácpu - usnadňují odkašlávání při nachlazení - snižují hladinu cholesterolu v těle - podporují tvorbu krve - posilují činnost srdce - podporují růst i pevnost kostí a chrupavek - působí proti vzniku žlučníkových i ledvinových kamenů - pozitivně ovlivňují nervový systém - zlepšují zrak a vzhled pokožky Ředkvičky jsou vhodné i při redukčních dietách a pro diabetiky. Konzumace ředkviček v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky, pouze při konzumaci většího množství může dojít k nepříjemnému pálení v ústech, výjimečně i v žaludku.

ŠPENÁT SETÝ - latinsky Spinacia oleracea, anglicky spinach, francouzsky épinard, německy Spinat, italsky spinaci - je pro lidské zdraví a organismus velmi důležitá listová zelenina, která se v současnosti pěstuje po celém světě. Velmi zdravá zelenina Špenát je zelenina, obsahující mnoho lidskému zdraví prospěšných vitamínů a látek. V současné době se pěstuje na celém světě a je také součástí jídel mnoha kuchyní. Původ a historie Špenát má původ v jihozápadní Asii, s největší pravděpodobností v Persii – název špenát totiž vychází z perského slova Esfenaj. Do severní Afriky se pak dostal přes Sýrii a Arábii, kolem roku 1100 se objevil ve Španělsku a odsud se postupně rozšířil do celé Evropy. První recepty se špenátem jsou sepsány v kuchařské knize, která pochází z roku 1390. Současnost V současnosti se špenát pěstuje po celém světě, jedinou výjimkou jsou tropické oblasti, kde se mu příliš nedaří. V Evropě jsou největšími pěstiteli a producenty Itálie, Francie a Německo. Na trhu se také občas objevuje japonská odrůda Horenso, která je jemnější a sladší než špenát evropský. Špenát se pěstuje a dodává na trh jako jarní, letní, podzimní a zimní – a právě doba výsevu a sklizně je pro obchodníky i spotřebitele důležitější než odrůda nebo místo pěstování. Vzhled, chuť, vůně… Špenát setý je jednoletá rostlina, která vyrůstá do volných listových růžic. Ty se skládají z vejčitých nebo trojúhelníkových listů se sytě zelenou barvou. V letních měsících se mohou objevit květy zelenožluté barvy, které ale snižují kvalitu špenátu. Špenát má klasickou mírně nasládlou a specificky lehce kořeněnou chuť a příjemnou vůni. Druhy a odrůdy Špenát setý se podle doby výsevu rozděluje na jarní, letní, podzimní a zimní. Jarní – mladý špenát má velmi jemné svěže zelené křehké lístky. Může se po důkladném omytí konzumovat i syrový Letní špenát se může podobně jako jarní konzumovat po důkladném omytí syrový, ale listy jsou silnější a méně křehké než u mladého špenátu. Podzimní a zimní špenát se prodává v období od podzimu do jara. Listy jsou silnější a tužší, charakteristicky zvlněné. Podzimní a zimní odrůdy se konzumují tepelně upravené vařením nebo dušením. Základní druhy špenátu Listový špenát není jediný druh špenátu, který se pěstuje - v menším množství se v několika málo regionech pěstuje i špenát kořenový. Každý druh se sklízí jiným způsobem – listový ručně, kořenový pomocí speciálních strojů. Horenso je druh listového špenátu, který se pěstuje především v Japonsku. Listy jsou špičaté a oválné, mají příjemně nasládlou chuť a jemné aroma. Mohou se konzumovat syrové, případná tepelná úprava by měla být velmi krátká, aby se zachovala struktura, chuť i vůně. Anglický špenát je vytrvalá rostlina, která se může sklízet dva i více let. Vzhledem připomíná šťovík, chuť a aroma jsou ale typicky „špenátovéů. Novozélandský špenát – čtyřboč rozložitá – je poměrně malá rostlina, z které většinou do čtyř stran vyrůstají velmi dlouhé šlahouny s chuťově velmi lahodnými lístky, které se mohou sklízet od začátku léta až do prvních mrazíků. Baby špenát je velmi oblíbený druh. Rostliny jsou menší, mají křehké a chuťově velmi dobré lístky, které dorůstají do velikosti 5 až 10 centimetrů. Nejznámější odrůdy listového špenátu Emilia F1 – Velmi výnosná a proti plísním odolná odrůda, vhodná pro letní i podzimní pěstování. Vysévá se od března do července a sklízí od května do září. Má mírně zvlněné listy se středně zelenou barvou. Monores – Odrůda určená pro jarní a podzimní sklizeň. Rostliny na začátku rostou velmi rychle a mohou se poměrně brzy sklízet. Mají větší, mírně zvlněné oválné listy se zakulacenou špičku. Odrůda je velmi odolná proti plísním i mrazíkům, nevybíhá do květu. Misano F1 – Velmi oblíbená nenáročná odrůda pro jarní i pozdní podzimní výsev. Rostliny jsou velmi odolné jak proti plísním, tak proti mrazíkům. Previa F1 – Rostliny jsou velmi mohutné, mají tmavě zelenou barvu. Odrůda patří mezi nejvíce pěstované nejen vzhledem ke své výnosnosti, ale i kvůli značné odolnosti proti plísním. Zdraví a vitamíny Špenát není největším zdrojem železa, i když se to o něm říká. Tato informace vznikla v roce 1870, kdy se zkoumaly látky, které obsahuje a omylem byla u železa posunuta desetinná čárka – neobsahuje tedy 30 miligramů, ale pouze 3 miligramy železa na 100 gramů. Na omyl se přišlo ve 40. letech 20. století, ale špenát byl za významný zdroj železa považován ještě do 80. let. Špenát mimo železa obsahuje ještě jód, draslík a vápník, dále je v něm kyselina fosforečná a listová. Významný je obsah mnoha vitamínů – ve špenátu je betakaroten, provitam A, vitamín C, B1, B2, B6, PPE a K. Špenát je i zdrojem lecitinu, spinacinu – špenátové bílkoviny a saponinů, které příznivě působí především na činnost žaludeční sliznice. Ve špenátu jsou fytohormony, které mají vliv na vývoj svalů a antioxidační lutein a karetonoidy. Konzumace špenátu má pozitivní vliv na celkový imunitní systém člověka, posiluje činnost srdce a tvorbu krve, kosti a zuby. Vzhledem k vysokému obsahu draslíku špenát reguluje krevní tlak. Špenát také odvodňuje organismus a pomáhá mu zbavovat se zdraví škodlivých látek.   Špenát je vynikající pro každého, kdo má fyzicky i psychicky náročné zaměstnání, pro sportovce ale i pro starší a staré lidi.. Dokáže velmi rychle nahradit mnohé chybějící živiny a látky. Konzumace tepelně upraveného špenátu by ale měla být i u zdravého člověka v přiměřeném množství. Kyselina šťavelová, obsažená v syrovém špenátu, ve své přirozené formě stimuluje společně s ostatními látkami činnost střev. Vařením ale většina látek včetně kyseliny šťavelové mizí nebo se mění jejich účinky – například kyselina šťavelová se mění v anorganickou a může společně s vápníkem tvořit krystalky v ledvinách. Vzniku ledvinových kamenů a také hemeroidů ale poměrně významně brání hořčík, který špenát také obsahuje, ale pokud se špenát konzumuje ve velkém množství, jeho obsah nemusí být dostačující. Použití špenátu v kuchyni Mladý jarní a letní špenát je možné konzumovat v syrovém stavu například jako chutný čerstvý špenátový salát, nebo ho přidávat k jiným, především listovým salátům a zelenině. Podzimní a zimní špenát se tepelně upravuje krátkým vařením nebo dušením. Příprava a vaření špenátu Příprava špenátu je jednoduchá – otrhané lístky se důkladně opláchnou studenou vodou a natrhají. Tepelná úprava – vaření nebo dušení – by měla trvat velmi krátkou dobu. Jak a podle čeho vybírat Kupujeme jen čerstvý špenát, který není zvadlý a má přirozenou barvu. Na trhu jsou k dostání listy ve vakuovém balení – často i natrhané. V těchto případech je potřeba důkladně prostudovat, odkud špenát pochází, datum sklizně i datum spotřeby. Vakuový špenát nikdy nebude tak kvalitní, jako špenát čerstvý. Prodává se i špenát mražený, který je připravený pro rychlé a jednoduché tepelné zpracování. Mražený špenát ale také nebude tak kvalitní, jako čerstvý a měl by se používat skutečně jen výjimečně. Spotřeba a skladování Čerstvý špenát je v současnosti k dostání v podstatě celý rok. Krátkodobě se může uskladnit v chladničce, mel by se ale co nejdříve zkonzumovat. Zamražení čerstvého špenátu nemá v podstatě žádný význam, protože ho musíte omýt a natrhat a po rozmražení tepelně upravit – tím přijde o většinu svých zdraví prospěšných látek. Pěstování Pěstování špenátu není náročné. Špenát se vysévá brzy na jaře, v druhé polovině léta a na podzim. Odrůdy vyseté brzy na jaře mají vegetační dobu 52 dní, podzimní 65 dní, odrůdy pro přezimování a jarní sklizeň 240 dní. Lístky se musí otrhat ještě před rozkvětem. Půda musí být výživná a mírně zásaditá s pH 6 až 7,5, ideálně hlinitopísečná, která dokáže zadržovat vodu. Stanoviště by mělo být chráněné před větrem. Zálivka musí být dostatečná a přiměřená velikosti rostlin. Kvalita půdy a zálivka ovlivňuje velikost, chuť i jemnost listů. Špenát se nedaří pěstovat v suché, překyselené půdě na větrném stanovišti. Rostliny se nesmí přihnojovat dusíkatými nebo chlévskými hnojivy. Zajímavosti Informace o špenátu, jako druhu zeleniny s největším obsahem železa, není pravdivá a vznikla v roce 1870, kdy se zkoumaly látky, které obsahuje – u železa byla omylem posunuta desetinná čárka. Ve 100 gramech špenátu tedy není ještě v 80. letech minulého století uváděných 30 miligramů železa, ale pouze 3 miligramy. Chyba byla odhalena až ve 40. letech minulého století… Léčivé účinky Špenát dokáže velmi rychle nahradit mnohé chybějící živiny a látky, jeho konzumace je prospěšná pro všechny s fyzicky i psychicky náročným zaměstnáním, pro sportovce ale i pro starší a staré lidi. Vzhledem k množství a kombinace vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek špenát posiluje imunitní systém a má mnoho pozitivních účinků na lidský organismu – zejména - posiluje činnost srdce - reguluje krevní tlak - vylepšuje tvorbu krve - aktivuje žaludeční sliznici - stimuluje činnost střev - kladně ovlivňuje na vývoj svalů - pomáhá odvodňování organismu - má antioxidační účinky Konzumace špenátu nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky, ale u tepelně upraveného špenátu by měla být i u zdravého člověka v přiměřeném množství. Tepelnou úpravou totiž většina prospěšných látek mizí nebo se mění jejich účinky – například kyselina šťavelová v syrovém špenátu ve své přirozené formě stimuluje společně s ostatními látkami činnost střev, ale tepelnou úpravou se mění v anorganickou a může společně s vápníkem tvořit krystalky v ledvinách. Vzniku ledvinových kamenů a také hemeroidů sice poměrně významně brání hořčík, který špenát také obsahuje, pokud se ale špenát konzumuje ve velkém množství, jeho obsah nemusí být dostačující.

HLÁVKOVÉ ZELÍ - latinsky Brassica oleracea convar Capitata, anglicky cabbage, francouzsky chou, německy Kohl, italsky cavolo - je košťálová zelenina s hladkými listy, vyšlechtěná z brukve zelné. Pěstuje se v bílé nebo červené formě, obsahuje mnoho vitamínů a minerálních látek.. Zdravá zelenina po celý rok Bílé i červené hlávkové zelí je velmi oblíbená a také často využívaná zelenina. Vzhledem k obsahu pro lidský organismus potřebných látek, možnostem dlouhodobého uskladnění i celoročního pěstování je důležitou součástí téměř všech kuchyní po celém světě Původ a historie Zelímá původ v oblastech ve Středomoří, kde v podobě menšího keříku rostlo od pravěkých dob.Velmi důležitou součástí lidské stravy se pak zelí stalo ve starém Římě a jeho pěstování se postupně se rozšiřovalo do Evropy a celého světa. I když v minulosti lidé nevěděli o mnoha pozitivních účincích na lidský organismus, bylo zelí oblíbené pro svoji a také jednoduchou přípravu v kuchyni i možnost konzumace za syrova. Důležitá byla i dlouhá doba uskladnění – celé hlávky se ukládaly do chladna, nebo se zelí nakládalo do soli s kmínem a nechalo vykvasit. Konzumace zelí lidskému tělu dodávala dostatek vitamínu C a mnoha důležitých minerálních látek. Současnost Zelí se postupně vyšlechtilo do mnoha odrůd bílého nebo červeného druhu a v současnosti se pěstuje na celém světě. Největšími producenty bílého i červeného zelí jsou Německo, Nizozemsko, Rusko, Francie a Dánsko. Významným pěstitelem je ve své oblasti i Čína, v této zemi se ale pěstuje převážně zelí bílé, červené jen minimálně. Čerstvé i kysané zelí je součástí většiny kuchyní světa. Různá jídla se z něj připravují především v Německu, Polsku a Rusku, ale také v Maďarsku, Rakousku a ve skandinávských zemích, používá se i v tradiční české kuchyni. Vzhled, chuť, vůně… Bílé zelí má podle odrůdy kulaté, zploštělé, protáhlé nebo špičaté hlávky. Listy jsou hladké, křehké a lesklé, barva může být od velmi světle zelené až po sytě zelenou. Chuť zelí je různá podle odrůdy, místa pěstování i termínu sklizně, aroma je velmi příjemné. Hlávky mohou vážit i několik kilogramů. Červené zelí má proti bílému pevnější hlávky menší velikosti i váhy a u většiny odrůd mírně nasládlou příchuť. Tvar hlávky může být kulatý, vejčitý i protáhlý. Barva listů je v závislosti na obsahu látky antokyanu modro až červeno fialová. Druhy a odrůdy Hlávkové zelí se podle druhu rozděluje na bílé a červené, u obou druhů bylo vyšlechtěno značné množství odrůd. Podle období sklizně se oba druhy a jejich odrůdy dělí ještě na zelí rané, středně rané -polorané - polopozdní, podzimní – pozdní a celoroční. Rané odrůdy mají měkčí hlávky a jsou určené především k přímé konzumaci, hlávky pozdních a celoročních odrůd jsou tvrdší a vhodné k uskladnění vcelku nebo konzervaci. Nejvíce pěstované odrůdy hlávkového zelí Kalibro F1 - Bílé zelí s poměrně malou hlávkou a menším množstvím listů, ideální pro přímou konzumaci. Odrůda je raná, má vegetační dobu 80 dní a sklízí se v létě. Avak F1 - Odrůda bílého zelí s velkými hlávkami, velmi vhodná k nakládání. Vzhledem k většímu obsahu cukru velmi dobře kvasí a kvašené má vynikající chuť. Korino F1 - Bílé zelí se hlávkami střední velikosti, které jsou velmi odolné proti vyvracení a praskání. Odrůda je středně raná. Kaibos - Bílé zelí s menšími hlávkami a velmi křehkými listy. Je určená k přímé konzumaci a nakládání, není vhodná pro delší uskladnění. Holt – Pozdní odrůda bílého zelí s menší, kulovitou až mírně zploštělou pevnou hlávkou s mnoha listy. Vydrží i poměrně dlouhé uskladnění. Hlavatka - Velmi kvalitníbílé zelí se špičatou hlávkou, která brání vyvracení. Pěstuje se především v Krkonoších a Jizerských horách. Pourovo červené - Odrůda vhodná pro přímou konzumaci i nakládání. Sklízí se na podzim, může se skladovat až do ledna. Hlávky s hustými listy váží až 3 kilogramy a mají červenofialovou barvu. Speciální odrůdy hlávkového zelí Špičaté zelí - Nejstarší odrůda bílého zelí, která je rozšířená především v západní v Evropě. Na trhu se objevuje od konce března, podle období sklizně se dělí na rané a letní. Rané je určené hlavně pro přímou konzumaci, letní je méně křehké a používá se k nakládání. Hlávky mají kuželovitý špičatý tvar, listy rostou vzpřímeně a mají příjemné aroma.   Pekingské zelí - Hlávky jsou pevné a protáhlé, dlouhé 30 až 60 centimetrů, listy bílé až světle zelené a velmi křehké, ideální pro přímou konzumaci. K vaření ani nakládání se nehodí. Čínské zelí - Listy tmavě zelené barvy rostou volně a jsou mírně zvlněné. Vzhledem k jejich křehkosti jsou vhodné pro přímou konzumaci, nehodí se pro nakládání ani vaření. White cabage sprouts - Bílé zelí, které se pěstuje v tropických oblastech. Hlávky středně zelené barvy dorůstají jen do velikosti evropské růžičkové kapusty, konzumují se nebo kuchyňsky připravují vcelku. Zdraví a vitamíny Konzumace zelí má vzhledem k složení a množství vitamínů a mnoha dalších látek velmi příznivý vliv na zdraví člověka. Zelí se z 90 % skládá z mikrobuněčné vody a 10 % tvoří vláknina, sacharidy, bílkoviny, organické kyseliny, minerální látky, vitamíny a tuky. Zelí obsahuje ve velkém množství vitamín C – v kysaném zelí se jeho množství ještě zvyšuje. Z ostatních vitamínů je v zelí ještě vitamín E, K, U, B a kyselina listová. Z minerálních látek je v zelí především draslík, hořčík, vápník, železo, molybden a zinek, a takélátku sulforafan, která má prokázané protinádorové účinky. Riziko vzniku nádorových onemocnění, především u zažívacího ústrojí, pomáhá snižovat i vysoký obsah vlákniny. Vitamín U – Biotin – léčí narušené sliznice zažívacího ústrojí. Zelí má také antibakteriální schopnosti, čistí krev a usnadňuje vykašlávání při nachlazení. Vzhledem k vysokému obsahu draslíku je močopudné, vhodné pro léčbu dny a žlučových kamenů. Šťáva ze zelí je vynikající podpůrný prostředek při léčení žaludečních vředů a vředů na dvanácterníku. Používá se i při pálení žáhy nebo překyselení organismu – v takových případech můžou pomoci 2 až 3 decilitry vypité šťávy ze syrového zelí. Látky, které zelí obsahuje, čistí krev a mění metabolismus buněk, tím působí i na pokožku, která je vláčnější. Částečně vyrovnává i vrásky. Všeobecně je zelí vynikající pro osoby s vysokým krevním tlakem, srdečními a cévními onemocněními i nemocemi zažívacího ústrojí.  Má velmi nízkou energetickou hodnotu – 20 až 25 kcal na 100 gramů – a tak je zelí také ideální potravinou při redukčních dietách. Použití zelí v kuchyni Zelí je možné využít ve studené i teplé kuchyni mnoha způsoby v mnoha jídlech. Rané a polorané odrůdy jsou vhodné k přímé konzumaci, odrůdy pozdní a celoroční se hodí pro tepelnou úpravu. Velmi oblíbené je i nakládané – kysané zelí.   Ve studené kuchyni se z nakrouhaného zelí nejčastěji připravuje křupavý hlávkový salát. Velmi oblíbený je především v balkánské kuchyni – zejména v Řecku, ale také v Německu, Anglii nebo USA.   V teplé kuchyni se zelí především používá dušené nebo kysané jako příloha k masu a vaří se z něj polévky. Velmi často se také připravují závitky z listů s různými náplněmi. V České republice je oblíbené klasické knedlo-vepřo-zelo. Zelí je oblíbené ale například i v asijské kuchyni. Kysané zelí je základní ingrediencí slovenské kapustnice, v Maďarsku se z něho připravuje segedínský guláš. Příprava zelí před kuchyňským použitím Příprava zelí je velmi jednoduchá. Hlávka se rozpůlí ostrým velkým nožem a z obou částí se vyřízne tuhý střední košťál. Omyté zelí se pak podle potřeby nakrouhá nebo nakrájí na nudličky. Větší vnější listy je možné použít na přípravu závitků. Listy se oddělí, krátce blanšírují v mírně osolené vodě a list se seřízne do hladka. Do listů je možné použít různé náplně, často se používá mleté maso s vařenou rýží. Jak a podle čeho vybírat Při nákupu zelí je potřeba především zkontrolovat, zda listy nejsou seschlé, zažloutlé případně napadené plísní nebo mechanicky poškozené. Hlávka musí být přiměřeně tvrdá. Spotřeba a skladování Většina odrůd zelí vydrží v chladném prostředí velmi dlouho – musí se ale skladovat celé hlávky. Zelí se stále sklízí ručně a velmi často se distribuuje zabalené v síťce. V tomto případě je nejlepší zelí ze síťky neuvolnit a zavěsit ho v ní do prostoru. Vhodným způsobem dlouhodobého uskladnění zelí je jeho naložení nebo konzervace mléčným kvašením. Pěstování Zelí potřebuje pro pěstování výživné půdy, obsahující vápník – v kyselých půdách se ho pěstovat nedaří. Je velmi náročné na vláhu a proto je ho možné poměrně úspěšně pěstovat i ve výše položených až horských oblastech. Vegeratační doba je od 110 do 210 dnů a podle toho se také rozlišuje, zda je zelí rané, polorané, polopozdní, pozdní nebo případně i tzv. celoroční. Hlávkové zelí se pěstuje především z předpěstované sadby, s výjimkou raných odrůd je ho ale možné vysévat i přímo do volné půdy. Rané odrůdy se vysévají v polovině února do pařeniště nebo skleníku, sklízí se v květnu a červnu. Musí mít dostatek prostoru a sazenice je případně nutné přepichovat Polorané zelí se vysévá do pařeniště nebo skleníku v březnu, polopozdní a pozdní v druhé polovině dubna nebo první půlce května. Zajímavosti Šťáva ze syrového zelí pomáhá při pálení žáhy nebo překyselení žaludku – stačí vypít 2 až 3 decilitry a příznaky rychle mizí. Látky, které zelí obsahuje, velmi pozitivně ovlivňují vzhlede pokožky a částečně vyrovnávají vrásky Zelí má nízkou energetickou hodnotu, ale dokáže zasytit – je proto velmi vhodné při redukčních dietách Léčivé účinky Hlávkové zelí obsahuje množství vitamínů a dalších látek, které mají vynikající preventivní i léčebné účinky na lidská organismus. Konzumace zelí především - celkově posiluje obranyschopnost organismu - má velké antibakteriální účinky - reguluje krevní tlak - posiluje činnost srdce - pozitivně působí na tvorbu krve a krev také čistí - působí proti vzniku nádorových onemocnění - léčí narušené sliznice v zažívacím ústrojí - pomáhá při léčce žaludečních vředů - působí proti vzniku žlučových kamenů - usnadňuje vykašlávání při nachlazení Konzumace zelí v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucíúčinky.

CHILLI PAPRIKA – nebo také feferonka, případně kajenský i kayenský pepř, latinsky Capsicum annuum, anglicky chilli pepper, francouzsky piment, německy Pfefferschote nebo italsky peperoncino patří k druhu paprika setá.Má mnoho druhů s plody různých tvarů, barev i ostrosti. Velmi ostrá zelenina Chilli papričky – feferonky jsou používány od dávných dob jako koření, ale mají i velké preventivní a zdravotní účinky na lidský organismus. Čím sytější je barva papričky, tím více je ostrá a také zdravá. Původ a historie Chilli paprika má původ ve Střední a Jižní Americe, původní obyvatelé ji pěstovali již od 6. tisíciletí před naším letopočtem. Staří Mayové už v dávných dobách rozlišovali jednotlivé odrůdy a tak především v Mexiku má dodnes každá chilli paprička své vlastní pojmenování. Čerstvé i sušené chilli papričky stejné odrůdy se dokonce mohou jmenovat různě. Po objevení Ameriky chilli papriky velmi rychle do celého světa rozšířili španělští a portugalští kupci jako ceněné koření a náhradu za pepř. Velmi oblíbené se staly v Indii, kde jsou dnes již tradiční součástí tradiční indické kuchyně. Z Indie se pak přes Osmanskou říši dostaly do Maďarska a zde později vznikla mletá paprika, která je v podstatě maďarským národním kořením. Současnost V současnosti se chilli papričky pěstují především v Jižní a Střední Americe, Asii i v Africe, v menším množství i v oblastech Středomoří a jižní Evropě. K největším pěstitelům patří Mexiko, Indie, Čína, Japonsko a také Vietnam. Prodej chilli papriček je pro mnoho zemí velmi významný. V Evropě se pro potřeby trhu rozlišují podle země původu – papričky z Asie, Ameriky a Afriky se nazývají chilli, z jižní Evropy a Středomoří feferonky. Mírně zavádějící název mají Italové, kde má kořenící paprička pojmenování peperoncini, a zeleninové papriky peperoni. Vzhled, chuť, vůně… Chilli paprička je plod exotických druhů křovitých paprik. Papričky jsou podle odrůdy podélné i kulaté a různě velké. Mají převážně oranžovou nebo červenou, ale i žlutou, zelenou a zelenožlutou barvu v různých odstínech. Ostrá pálivá chuť je různě silná stejně jako aroma. Pálivou chuť způsobuje látka kapsaicin, který má také velmi pozitivní účinky na lidské zdraví. Druhy a odrůdy Chilli papriček je velké množství, rozdělují se do pěti základních druhů Druhy Capsicum annuum Capsicum frutescens Capsicum chinense Capsicum pubescens Capsicum baccatum Kayenský pepř není přímá odrůda chilli papričky, ale poměrně časté pojmenování prášku ze sušených papriček. Má různé barvy od žluté až červenou a jeho chuť je velmi palčivá. Pochází z oblastí Střední Ameriky, kde si ho připravovali domorodci už v dávných dobách Odrůdy Nejvýznamnější odrůdy chilli papriček a feferonek: Maďarské feferonky jsou středně velké papričky. Nezralé mají nejčastěji světle zelenou barvu, zralé jsou zářivě oranžové a přijatelně ostré. Chiles Jalapeňos jsou velmi oblíbené chilli papričky původem z Mexika. Mají protáhlý oválný tvar a zelenou barvu. Jsou součástí mnoha typických mexických jídel, velmi často se také nakládají do oleje se zeleninou a různým kořením. Sweet peppers se do Evropy dováží z Thajska. Zralé papričky mají žlutou barvu, jsou oválnější a dorůstají do délky až 10 centimetrů a mají poměrně jemnou chuť.  Long yellow mají původ v Thajsku. Plody jsou menší, úzké a špičaté, mají žlutou až světle oranžovou barvu a jemnější chuť než červené nebo zelené odrůdy chilli papriček.  Negral je chilli paprika ze Španělska. Plody jsou menší, kulaté a tmavě červené. Vzhledem k příjemné ostrosti i aroma se velmi často suší a po dalších úpravách prodává jako mletá. Pico de Pájaro jsou podlouhlé světle červené papričky, které měří maximálně 3 centimetry. Velmi často se nakládají do octa.Jejich ostrost je mírnější. Árbol jsou úzké, dlouhé, špičaté a poměrně ostré papričky. Nezralé plody mají tmavě zelenou nebo žlutou, zralé červenou barvu. Árbol Japanéspatří do skupiny takzvaných stromových papriček. Jsou úzké a špačaté, mají červenou barvu a ostřejší chuť. Velmi často se suší a melou. Superchillije jedna z nejvíce pálivých papriček, která má původ v Indii. Je velmi ostrá, říká se jí také bhut jokia - v překladu chilli démon. Mimo kuchyni se používá například i jako náplň policejních kouřových granátů. Bird´s eye jsou velmi malé tmavě zelené, podlouhlé špičaté papričky, které patří mezi nejpálivější. Habanero a Scotch Bonnet jsou odrůdy s velmi výrazným aroma a poměrně ostrou chutí. Sušené chilli papričky a feferonky Chipotle je název pro sušené a pak ještě v kouři uzené chilli papričky jalapeňo. Mají světle hnědou barvu a velmi zajímavou příjemně ostrou chuť. Používají se do salsy a často se nakládají do octa. Cascabel má tmavě červené kulaté plody s jemnou slupkou a přijatelnou ostrostí. V sušených plodech chrastí semínka. Morita je označení pro malé, 3 až 4 centimetry dlouhé, úzké a špičaté sušené chilli papričky odrůd jalapeňo. Jejich barva je rezavě červená, ostrá chuť sušením mírně potlačená. Serano Enmielado jsou kratší oblejší papričky s výraznou špičkou. Sušené mají rezavě červenou barvu a velmi příjemnou chuť. Guajillo nebo také Puya je chilli paprička s vínově červenými plody se zahnutou špičkou, které dorůstají až do délky 11 centimetrů. Používá se především do salsy. Pasilla – negro jsou poměrně dlouhé sušené chilli papričky původem z Mexika. Mají středně ostrou chuť a černou barvu, působí velmi dekorativně. Ancho nebo také „široké chilli“ se říká ve Španělsku sušeným chilli papričkám černé barvy s výrazně širokým a plochým tvarem. Mají vynikající chuť a používají se především na přípravu omáček. Mulato mají černou barvu a sušené široký zajímavý tvar. Barvou, chutí i aroma jsou velmi podobné sušeným papričkám ancho. Chilli papričky a zdraví Chilli papričky jsou ostré, ale i zdravé. Obsahují především látku kapsaicin, která způsobuje jejich charakteristickou chuť a podle množství jsou pak papričky pálivé až ostré. Čí, sytější je barva papričky, tím více této látky obsahuje. Kapsaicin je ale i nejdůležitější látkou chilli papriček, která má pozitivní účinky na lidské zdraví - především na kloubní problémy, vysokou hladinu cholesterolu, cukrovku a lupénku. Je účinný i při zánětech dutin a usnadňuje odkašlávání. Podle různých odborných studií a testů kapsaicin také způsobuje usmrcení základních typů buněk při rakovině prostaty. V chilli papričkách je v poměrně velkém množství ještě vitamín C, beta karoten a další látky, které společně s kapsaicinem zvyšují i rozpouštění fibrinu, který způsobuje sraženiny krve. Je prokázáno, že v oblastech, kde se chilli papričky používají jako koření v mnohem větším množství, než například ve střední Evropě, se srdeční infarkt, cévní mozkové příhody a embolie vyskytují velmi zřídka. Chilli papričky mají i příznivý vliv na zažívání a zvyšují chuť k jídlu. V přiměřené dávce působí na žaludek méně agresivněji než pepř a ve střevní sliznici způsobují změny, které se projevují vyšší odolností proti průjmům a jiným střevním potížím. Ve větším množství ale dráždí vylučovací ústrojí. Chilli je také považováno za vynikající afrodiziakum. Využití chilli papriček v kuchyni Chilli papričky se v kuchyni používají celé čerstvé nebo sušené, případně sušené a mleté, především jako kořenící prostředek. Jsou nedílnou součástí mnoha různých exotických jídel, ale třeba i kuchyně Mexika nebo Španělska. Typická salsa bez chilli papriček se v podstatě připravit nedá… Chilli papričky jsou také velmi oblíbené nakládané do oleje s různým dalším kořením a zeleninou, případně naložené do octa. Příprava chilli papriček Chilli paprička se podélně rozřízne a zbaví se semínek. Semena chilli papriček je možné odstranit proudem studené vody nebo opatrně nožem. Jak a podle čeho vybírat Prodej chilli papriček je v současnosti rozdělený na dva druhy podle zemí jejich původu – papričky z Asie, Afriky a Ameriky se prodávají pod názvem chilli, papričky ze zemí na jihu Evropy a Středomoří jako feferonky. Chilli papričky a samozřejmě i feferonky jsou pálivé v závislosti na obsahu látky kapsaicin, která má i pozitivní účinky na lidské zdraví. Obsah této látky se pozná podle barvy – čím je barva sytější, tím více kapsaicinu plod obsahuje, tím více je ostřejší a také zdravější. Spotřeba a skladování Čerstvé papričky je možné uskladnit nejlépe zabalené v mikroténové fólii v chladu. Sušené celé i mleté papričky vydrží v kvalitním stavu uzavřené v dóze nebo sklenici, sušené je možné nechat i na suchém místě. Pěstování Chilli papričky i feferonky je možné poměrně úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách. Rostliny jsou náročné na dostatek světla a tepla, nemusí se příliš zalévat a měly by se pravidelně přihnojovat. Papričky se množí semínky. Ta mají kulatý zploštělý tvar a většinou žlutou barvu. Pokud semínka časem zhnědnou, mají nižší kvalitu a malou klíčivost. 95 procent semen má ale klíčivost vysokou. Papričky se musí předpěstovat. Na začátku roku se semínka zasejí do hlíny a nechají v teple, dokud nevyklíčí a rostlinky nemají první lístky. Pak se rostlinky přesadí do menšího květníku, kde se nechají až do doby, než se budou vysazovat do venkovního prostředí. Po prvních jarních mrazech se rostliny papriček přesadí ideálně do skleníku. Většinu odrůd je možné pěstovat i v bytových prostorách, musí ale mít dostatečně velký květináč. Zajímavosti Odstranění pálivosti v ústech Látka kapsaicin, která má pozitivní zdravotní účinky na lidský organismus a také na ní závisí ostrost papriček, se velmi dobře rozpouští v tucích a v alkoholu. Pálení v ústech po konzumaci jídla s chilli papričkou nebo feferonkou je možné výrazně zmírnit nebo i zcela odstranit sklenkou mléka nebo silnějšího alkoholu. Léčivé účinky I když jsou chilli papričky považovány především za koření, mají poměrně značné preventivní a léčebné účinky na organismus člověka. Chilli papričky i feferonky - pozitivně působí na problémy s klouby - regulují hladinu cholesterolu v krvi - jsou účinné při léčbě cukrovky - pomáhají při léčení lupénky - zvyšují chuť k jídlu a podporují zažívání - mají preventivní účinky proti střevním onemocněním - působí preventivně proti rakovině prostaty - výrazně snižují riziko vzniku krevních sraženin a embólie, srdečního infarktu i cévní mozkové příhody Konzumace chilli papriček i feferonek v přiměřeném množství nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky, ve větším množství ale dráždí žaludek, střeva i další orgány a vylučovací ústrojí.    

ARTYČOK - latinsky Cynara scolymus, anglicky globe artichoke, francouzsky artichaut, německy Artichocke, italsky crciofo - je zelenina, z která se využívají neotevřené květní pupeny a ne jako u ostatních druhů plody, hlízy nebo kořeny. Zdravá a velmi chutná zelenina Artyčok je zelenina, která vzhledem připomíná větší bodlák nebo sukulent. Z původního planého artyčoku byly postupně vyšlechtěny dva typy – artyčok pěstovaný pro jedlé květy a španělský artyčok, kterému se také říká kardus, z kterého se konzumují stonky a listy. Původ a historie Artyčok má původ v severní Africe a na Středním Východě. Už kolem roku 500 před naším letopočtem byl považován za delikatesu ve starém Egyptě i v Římě. V 16. století se začal pěstovat i v jižních státech USA a ve Střední Americe. V 18. století byl gastronomickou lahůdkou francouzské šlechty. Současnost V současné době se artyčok pěstuje v jižně situovaných oblastech Středomoří, velmi často v místech, kde roste vinná réva. Nejvýznamnějšími producenty jsou Francie, Itálie, Španělsko a Egypt, pěstuje se také v Izraeli, Alžírsku a Turecku. Sklízí se dvakrát ročně – většinou na začátku jara v březnu a dubnu, a pak ještě jednou na podzim. Doba sklizně je ale v některých oblastech v i jiných měsících, a tak je artyčok k dostání v podstatě celý rok. Vzhled, chuť, vůně… Květní pupeny artyčoku mají podle odrůdy kulatý nebo válcovitý tvar, dorůstají do velikosti 5 až 15 centimetrů a váží od 150 gramů do půl kilogramu. Artyčoky se sklízí vždy před kvetením, aby jim zůstala jejich jemná hořkosladká chuť. Otevřené pupeny jsou vláknité a chuť mají ostřejší. Z pupenů se konzumují jen lůžka květních úborů – takzvaná srdíčka, a dužnaté zákrovní lístky, které připomínají šišky borovice. Aroma artyčoků je zvláštně jemně trpké, vytváří ho hořčiny cynarin. Lodyha artyčoku dosahuje podle odrůdy a podmínek výšky 1 až 2 metry. Listy rostou střídavě a jsou poměrně velké. Odrůdy  V oblastech kolem Středozemního moře se pěstují různé odrůdy artyčoku, které se od sebe odlišují tvarem, velikostí a barvou. Francie má na světové produkci největší podíl a pěstují se zde tři různé větší skupiny odrůd Bretaňské - Mají velké zelené pupeny, jsou to především odrůdy Camus de Bretagne, Camerys a Caribou Středomořské – Midi – Jejich barva je většinou fialová, nejznámější jsou odrůdy Violet de Provense, Violet d´Hyeres a Violet de Gapeau. Ostatní – Méně významné odrůdy, například Blanc Hyerois. Itálie je další zemí, která patří k významným pěstitelům artyčoku, nejvíce ho pěstují v provincii Puglia, na Sicílii, Sardinii a v Toskánsku. Čtyři hlavní v Itálii pěstované odrůdy jsou Catanese, Romaneto, Spinoso Sardo a Violetto di Toscana . V Itálli pěstují i další odrůdy, které ale využívají pro vlastní potřeby a nejsou určené pro export. Španělsko se na produkci artyčoků také významně podílí, pěstují se zde především ve Valencii. Nejdůležitější pěstovanou odrůdou je Tudela – Blanca de Tudela. Nejvíce pěstované odrůdy Camus de Bretagne je nejvíce pěstovaná a komerčně nejdůležitější francouzská odrůda. Má velké kulaté pupeny s váhou až půl kilogramu se zelenými listy. Camerys mají velké pupeny fialové barvy. Je to poměrně nová odrůda z oblasti francouzské Bretaně. Violet de Provense se pěstuje v departmentu Provense. Pupeny jsou fialové a středně velké. Catanese je odrůda z Itálie. Pupeny jsou středně velké, mají válcovitý tvar s uzavřenými zelenými lístky s fialovým odstínem. Romanesco patří k důležitým italským odrůdám. Pupeny jsou velké a kulaté s typickým otvorem na konci, zelené listy mají fialový nádech. Spinoso Sardose pěstuje nejvíce na Sicílii. Odrůda má středně velké, kuželovité a zašpičatělé pupeny, které jsou zakončené trnem. Barva je zelenofialová. Violetto di Toscana má středně velké, uzavřené pupeny ve tvaru elipsy a listy tmavě zelené barvy s výrazným fialovým odstínem. Tudela – Blanca de Tudela - je nejdůležitější odrůdou pěstovanou ve Španělsku. Známé jsou velmi kvalitní pupeny z regionu Navarra. Pupeny mají zelenou barvu, jsou menší a velmi křehké. Nemusí se z nich odstraňovat vnější vlákna. Green Globe se používá jako zelenina – vaří se stejně jako chřest, ale i jako léčivá a dekorativní rostlina. Má středně velké pupeny zelené barvy. Grosse von Laonmá původ ve Středomoří a patří mezi tzv. zelené artyčoky. Pěstuje se především jako okrasná rostlina, konzumují se z něj jen lístky a okrajové listy květů. Gobbo di Nizza je poměrně choulostivá odrůda z Itálie, která má velmi malé pupeny. Využívají se z ní především stonky a řapíky. Artyčok kardový je méně známá odrůda, která má velmi efektní fialové květy a se pěstuje jako dekorační rostlina. Zdraví a vitamíny Artyčok je velmi chutná a zdravá zelenina, která je ale stále ještě nedoceněná. Na rozdíl od jiných druhů zeleniny, z kterých se konzumují plody, listy nebo kořeny se z artyčoku konzumují především nerozvinutá poupata, k léčebným účinkům se využívají i listy a kořeny. Artyčok obsahuje v poměrně značném množství vitamín C, kyselinu listovou a draslík. Z minerálních látek je v artyčoku ještě železo, hořčík, zinek a vápník. V pupenech jsou také pro člověka důležité flavonoidy, vláknina, karoteny, organické kyseliny, hořčiny, třísloviny, provitamín A, vitamíny skupiny B, cynarin, inulin, tanin, organické soli a další látky. Má nízký obsah sodíku a není v něm žádný tuk. Kalorická hodnota je velmi nízká - jeden artyčok má průměrně jen 25 kalorií. Preventivní i léčivé účinky artyčoku jsou velmi velké. Velmi pozitivně působí na játra, žlučník i ledviny, snižuje a reguluje hladinu tuků i cukrů v krvi, zabraňuje ukládání cholesterolu, má protialergické účinky, pomáhá při kožních onemocněních a podporuje trávicí systém. Působí i jako afrodiziakum. Artyčok je vzhledem k obsahu inulinu vhodný pro lidi s diabetickým onemocněním, žlučníkovými chorobami a nemocemi jater. Konzumace artyčoku totiž podporuje detoxikační funkci jater a tvorbu i vylučování žlučí. Podporuje trávení i látkovou výměnu. Použití artyčoku v kuchyni Artyčok je již několik tisíciletí velmi oblíbenou zeleninou. Poupata se konzumovala už ve starém Egyptě i Římě, byla delikatesou francouzské šlechty. Artyčoky se konzumují syrové, vařené nebo dušené, grilované i smažené a také se nakládají. Příprava je poměrně zdlouhavá a tak se nehodí pro rychlé tzv. pro fast food kuchyně. Pro úpravu jako zelenina se používají v osolené vodě vařená květní lůžka, která mají hořkosladkou chuť. Nejčastěji se konzumují vařené a pokapané olivovým olejem. Jednotlivé lístky se odtrhávají a namáčejí do různých omáček, servírují se ale třeba jen polité máslem a posypané smaženou strouhankou, případně s omáčkami. Plní se i různými náplněmi, velmi často například mletým masem nebo kuskusem. Mohou se i zapékat nebo přidávat do omelet a těstovin, používají se i na předkrmy nebo jako ingredience na pizzu. Jsou vynikající příloha ke steakům. V Itálii z artyčoku vyrábí velmi chutný hořký likér Cynar, ve Francii je používají na přípravu ragú, které je velmi podobné ratatouille. Příprava artyčoku před použitím Příprava artyčoků trvá delší dobu. Po odstranění horních lístků se odlomí celý stonek a pak i horní čtvrtina pupenu. Ze středně velkých nebo větších pupenů je potřeba ještě odstranit vlákna. Artyčok se pak vloží do studené vody, ta se přivede k varu a pupeny se vaří podle velikosti 25 až 45 minut. Voda může a nemusí být osolená, vždy by ale měla být okyselená, aby si artyčok zachoval původní barvu. Na okyselení 1 litru vody se přidává 1 lžíce octa nebo citronové šťávy. Malé plody, které mají velmi kladné účinky na zdraví člověka a především trávicí systém, je možné konzumovat syrové i s okvětními lístky a stopkami. Důležité rady pro přípravu artyčoku Bodláky, které jsou na povrchu pupenu, mají silné barvící účinky a ruce se obarví do černa. Artyčok je tedy dobré připravovat v gumových rukavicích, nebo si alespoň ruce potřít citronovou šťávou. Stonek se neodkrajuje - měl by se ulomit. Tak je totiž možné zjistit, jak je artyčok čerstvý. Pokud stonek ulomit nejde nebo se odlamuje obtížně, je artyčok starší a méně kvalitní. Jak a podle čeho vybírat Artyčoky je možné koupit čerstvé i nakládané. Nakládané jsou v současnosti poměrně běžně k dostání po celý rok především v supermarketech a také v obchodech s italskými nebo francouzskými delikatesami. Artyčoky se sklízí na jaře a na podzim. Podzimní poupata s až nachově fialovou barvou mají silnější vrchní lístky, jsou tedy i po distribuci většinou velmi kvalitní. Čerstvý artyčok má pevné listy a není seschlý. Spotřeba a skladování Konzervované artyčoky se skladují v suchém a chladném místě. Čerstvé pupeny se uchovávají neumyté a v chladničce vydrží maximálně 3 týdny. Očištěné a pro úpravu připravené artyčoky je také možné omýt ve studené okyselené vodě, pak je osušit a zamrazit. I po rozmrazení jsou křehké a chutné. Uvařené pupeny je potřeba okamžitě zkonzumovat. Pěstování Artyčok pochází ze Středomoří, některé odolnější odrůdy je ale možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách, ale v zimě je nutné rostliny chránit před mrazem. Artyčoky vyžadují slunečné a chráněné místo, půda by měla být lehká, bohatá na živiny, vlhká a propustná. Artyčok je možné rozmnožovat vegetativně odnožemi, nebo poměrně snadno i semeny. Semena se vysévají na začátku března do květináčů. V druhé polovině května se silnější rostliny přesazují do volné půdy na vhodné místo, vzdálenost mezi nimi by měla být alespoň 1 metr. V průběhu růstu je nutné rostliny často okopávat, zbavovat okolního plevele a dostatečně zalévat. Sklízí se nerozkvetlé květní úbory s pevným lůžkem a dužnatými zákrovními listy. Řezná místa se potírají citronovou šťávou, aby nezhnědla. Odkvetlé stonky se u země uřezávají Zajímavosti Obliba a konzumace artyčoku v posledních letech poměrně výrazně vzrostla a především v původních oblastech jeho výskytu a pěstování – zejména ve Francii a Itálii – již několik let každý rok zvyšují produkci a export. Léčivé účinky artyčoku jsou známé tisíciletí. V lidovém léčitelství se z artyčoků nejvíce využívají čaje, ale i různé odvary a také jídla. Léčivý artyčokový čaj se připravuje dvouminutovým vařením listů, které se sbírají v bodě květu. Pije se 4 krát za den jeden šálek, k případnému oslazení se doporučuje med. Odvar kořene artyčoku ve víně má také velmi pozitivní účinky na organismus. Odvar se připravuje z 80 gramů kořene, který se zalije 1 litrem červeného vína a nechá se krátce přejít varem. Po pomalém vychladnutí se uloží do chladna, ne ale do chladničky! Užívá se 15 dní 3 krát za den jedna polévková lžíce. Potom následuje 14 dní přestávka a po ní další užívání po dobu 15 dnů. Jídla z artyčoků jsou velmi vhodná pro diabetiky, protože rostliny obsahují látku inulin. Jsou vynikající i pro osoby s onemocněním jater nebo žlučníku. Léčivé účinky Artyčoky mají mnoho preventivních i léčivých účinků - podporují detoxikační činnost jater - obnovují a regenerují jaterní buňky - zvyšují tvorbu žluči a její vylučování - působí proti vzniku žlučových kamenů - podporují činnost slinivky břišní - snižují hladinu cukru a tuku v krvi - snižují hladinu cholesterolu v krvi - čistí cévní systém a odbourávají cholesterol - zabraňují ukládání cholesterolu v cévách - pomáhají při léčbě ekzémů a kožních nemocí - odvodňují a působí proti otokům - zlepšují trávení a látkovou výměnu - pomáhají při léčení revmatismu - jsou účinné při onemocnění ledvin - celkově omlazují onanismus - působí jako afrodiziakum Konzumace artyčoku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Pouze při neúměrně vysoké konzumaci nebo konzumaci nekvalitních, případně špatně upravených artyčoků, se mohou projevit mírné žaludeční potíže.

HOKKAIDÓ - je druh tykve (dýně), která se do České republiky dováží. Lahodná, zdravá a všestranná Dýně Hokkaidó má v kuchyni velmi široké využití. Nemusíte se omezovat pouze na kompot či polévku. Pochutnat si na ní můžete i jako na příloze nebo jako na hlavním jídle. Dýně Hokkaidó je nedocenitelným zdrojem vitamínů a je vhodnou součástí jídelníčků při redukční dietě. Původ a historie Dýně Hokkaidó se již od nepaměti pěstuje na Dálném východě, odkud se rozšířila do Ameriky. Počátek jejího pěstování však sahá do Nové Anglie. Své jméno dostala po japonském ostrově Hokkaidó. Vzhled, chuť, vůně… Dýně Hokkaidó mají kulatý tvar, jsou pevné, sytě zbarvené a mají tvrdou hladkou slupku. Hmotnost se pohybuje mezi 0,7 až 2,5 kilogramu, v průměru mívá 10 až 30 cm. Obvykle jsou oranžové, ale můžeme najít i žluté, či dokonce bělavě stříbrné nebo tmavě zelené kusy. Dužina je však vždy oranžová, měkká a velmi hutná. Její sladká chuť ji předurčuje k využití do sladkých koláčů, džemů a dalších dobrot. Odrůdy UchikiKuri (červené Hokkaidó) – sladká dužina ideální na vaření. Má ořechovou vůni a široké využití v kuchyni. Její váha se pohybuje 1 do 2,5 kg. Potimarron – patří mezi červené dýně, ale je větší než UchikiKuri. Její tvar připomíná hrušku a její váha se pohybuje mezi 2 a 3 kily. Oranžová dužina má kaštanovou chuť. Delica F1 – má ploše kulovité, tmavozelené plody se světlým žíháním. Váha se pohybuje okolo 2 kg, dužina je jasně oranžová, chutná. Slupka je tužší než u klasického Hokkaida, plody jsou ale díky ní lépe skladovatelné. Blue Kuri – šedomodré plody s hmotností 1,5 kg jsou plošší než plody oranžového Hokkaida. Je velmi chutná a dobře skladovatelná. Zdraví a vitamíny Dýně Hokkaidó obsahuje ve sto gramech 37 kcal, 8,8 g sacharidů, 0,23 g tuku, 8,8 g proteinů a 1,6 g vlákniny. Dýně Hokkaidó je velmi bohatá na vitamíny (A, B, C) a minerály (vápník, hořčík, fosfor, draslík, vápník a betakaroten). Hokkaidó je vhodná při redukční dietě, má nízký energetický obsah, obsahuje hodně vlákniny a má skvělé detoxikační účinky. Pomáhá při poruchách ledvin, při srdečních potížích, má močopudné účinky a je účinná proti hlístům, roupům a škrkavkám. Její konzumace je vhodná pro diabetiky a její opražená semínka účinně pomáhají s problémy s prostatou. Jak a podle čeho vybírat Při výběru dýně v obchodě dbejte na to, aby byla na povrchu sytě barevná a hladká. Slupka musí být pevná, tvrdá a hladká, bez otlačenin a poruch. Použití dýně Hokkaidó v gastronomii Před úpravou je třeba odstranit semínka a vlákna. Nemusíte odstraňovat slupku, ta při vaření změkne. Je možné z ní připravovat polévky, omáčky, marmelády, buchty či nádivky. Používat ji můžete jako přílohu nebo jako samostatný grilovaný pokrm. Příprava a konzumace záleží na vaší chuti i fantazii. Spotřeba a skladování Dýni Hokkaidó je možné skladovat po dlouhou dobu. Je nutné ji skladovat v chladu a v suchu. Před skladováním neodtrhávejte stopku, nechte ji zaschnout. Je možné ji skladovat nakrájenou na plátky a usušenou. Uchovávat ji můžete i jako semena, která můžete upravovat jako pokrm nebo je uchovat na následující rok. Pěstování Dýně se pěstuje na lávových polích v Japonsku. Je to velmi odolná rostlina, které se daří i v chudších půdách. Zemina má být středně těžká. Je nutné zajistit dostatečnou vlhkost půdy. Stanoviště musí být slunné a teplé. Dýně velmi špatně snáší mrazy a obvykle je nepřežije. Semínka sázejte 1 metr od sebe. Dýně se sklízejí na podzim. Léčivé účinky - pomáhá při poruchách ledvin - pozitivně ovlivňuje srdce a cévy - má močopudné účinky - semínky pomáhají při problémech s prostatou - podporuje imunitní systém a funkce žaludku, sleziny a slinivky - podporuje růst nehtů a vlasů - podporuje opálení

CUKETA– cukína - latinsky Cucurbita pepo, anglicky courgette - je zelenina druhu tykve obecné, která vznikla šlechtěním v Itálii. Do stejné skupiny patří i dýně, patizon a tykev chřestová i špagetová. Všechny tyto druhy zeleniny se v kuchyni využívají podobným způsobem. Cenově dostupná zdravá zelenina Cuketa je po celý rok dostupná zelenina, která je zdravá a může se v kuchyni připravovat mnoha způsoby. Velmi oblíbená je například zapečená cuketa se sýrem, ale receptů s cuketou je samozřejmě mnohem víc a všechny jsou poměrně jednoduché a rychlé. Původ a historie Cuketa patří k druhu tykev obecná, která má původ ve Střední Americe, Mexiku a oblasti Karibiku. Cuketa, které se také říká cukína, byla ale vyšlechtěna v Itálii a z italského výrazu zucca, který znamená tykev, také pochází oba pro cuketu používané názvy. V Itálii se většinou používá zdrobnělý tvar slova v ženském rodě a množné čísle zucchine, v anglicky mluvících zemích zdrobnělina v mužském rodě zucchini nebo zucchetti. Současnost Před 25 lety byly cukety ve střední Evropě téměř neznámé, v současnosti jsou běžně k dostání a také se staly oblíbenou a často konzumovanou zeleninou. Pěstují se komerčně, ale i na mnoha soukromých zahradách. Největšími současnými pěstiteli a také exportéry jsou především Itálie, Francie, Španělsko, Izrael, Holandsko, Velká Británie a také USA. Cukety se většinou pěstují volně na plantážích a záhonech, skleníková produkce je poměrně malá. Vzhled, chuť, vůně… Plod cukety tvarem připomíná silnější okurku, pěstují se ale i kulaté odrůdy. Cuketa dorůstá do délky až 40 centimetrů a může vážit až 2 kilogramy, jedlá slupka zralého plodu je hladká, lesklá a tvrdá. Většinou má zelenou nebo žlutozelenou barvu, pěstují se ale i žluté, bílé a krémové odrůdy, které mají původ ve Francii, Itálii a Turecku. Dužina má podle odrůdy světle zelenou nebo žlutou barvu, je měkká, vodnatá a obsahuje mnoho jedlých světlých semen. Chuť dužiny je nevýrazná a mírně ořechová. Menší a čerstvější cukety jsou chuťově jemnější a lahodnější. Rostliny jsou keřovitého vzrůstu, listy mají tmavě zelenou barvu a bělavé skvrny. Květy s tmavě žlutou barvou a pěti okvětními lístky jsou jedlé. Druhy a odrůdy Cukety se rozlišují především podle barvy a tvaru. ZELENÉ CUKETY Cukety s různými odstíny zelené barvy slupky a světlými skvrnami patří k nejvíce pěstovaný a konzumovaným. Tmavě zelené cukety velmi rychle rostou a také poměrně brzy plodí. Elite je odrůda nejvíce pěstovaná v Evropě. Má protáhlé plody se slupkou zelené barvy s světlými menšími skvrnami Turecká cuketaje světle zelená, protáhlé plody mají velmi lahodnou chuť. Pěstuje se především ve Středomoří a na Blízkém východě. Long White Bush patří mezi protáhlé cukety se světle zelenou barvou slupky, dužina je bílá až světle zelená. Black beauty má větší protáhlé plody s velmi tmavě zelenou až černou barvou Jigonal má kratší protáhlé plody s menším průměrem Stargreen F1 je hybridní zelená odrůda s většími protáhlými plody Ambasador F1 patří k oblíbeným odrůdám s většími plody protáhlého tvaru Kulaté zelené cukety se od protáhlých odrůd odlišují pouze svým kulatým tvarem. Barva slupky a dužiny, a také chuť je stejná. K gastronomii se využívají k nadívání. Tondo di piacenza je kulatá cuketa tmavě zelené barvy. Nejchutnější jsou mladé plody s průměrem 10 až 15 centimetrů, hodí se k plnění a zapékání. Rondini připomíná barvou slupky i tvarem kulaté cukety, ale plody jsou mnohem tvrdší a nedají se konzumovat syrové. ŽLUTÉ CUKETY Cukety se žlutou barvou slupky jsou křehčí a chutnější než zelené, mají také vyšší obsah provitamínu A – beta karotenu. Goldline F1 má protáhlé středně velké plody. Konzumují pouze mladé plody, které jsou velmi jemné. Bětka F1 je cuketa s většími plody, které mají smetanově bílou barvu a vynikající chuť. Golgrush se chuťově neodlišuje od zelených odrůd, protáhlý středně velký plod má zářivě žlutou barvu a je velmi dekorativní. Odrůda má původ v USA. Zdraví a vitamíny Cuketa obsahuje přibližně 90 procent vody, minimum vlákniny a přibližně 4 procenta sacharidů, má tedy velmi málo kalorií a nízkou energetickou hodnotu. Významný je ale vysoký obsah provitamínu A – betakarotenu, vitamínů skupiny B i vitamínu C a E, bílkovin a vlákniny. Z minerálních látek je v cuketě draslík, železo, hořčík, vápník, zinek, fosfor a měď. Nejvíce zdraví prospěšných látek obsahuje slupka. Cuketa má vzhledem k obsahu vitamínů, minerálních a dalších látek mnoho pozitivních účinků na lidské zdraví. Například karoteny a hořčík působí na správnou funkci a činnost buněk, draslík pomáhá vyplavovat z těla přebytečnou vodu a soli. Cuketa má také vliv na činnost trávicího ústrojí, zvyšuje peristaltiku střev, velmi prospívá jejich sliznicím, podporuje zažívání a látkovou výměnu. Příznivě působí i na činnost srdce a ledvin, pomáhá při léčbě cukrovky, revmatismu i dny, má také protinádorové účinky. Minerální látky pozitivně ovlivňují nervový systém. Je nízkoenergetická a tak velmi vhodná při dietách na hubnutí. Ověřené pozitivní účinky na lidský organismus je možné ještě zvýšit konzumací cukety smíchané se šťávou z mrkve nebo šťávou z červené řepy. Využití cukety v kuchyni Menší cukety jsou vhodné k přímé konzumaci za syrova nebo do zeleninových salátů. Pro přímou konzumaci jsou nejlepší mladé plody, dlouhé do 25 centimetrů, které se nemusí loupat a jsou v nich ještě měkká semena. Větší plody se mohou různě tepelně upravovat a tepelná úprava je také nejvíce používaný způsob. Cuketa má jemnou chuť a velmi dobře přebírá chuť dalších ingrediencí. Recepty s cuketou většinou doporučují silnější okořenění a časté je i přidávání česneku. Ve Francii se přidává do oblíbeného ratatouille. Cuketu je možné zapékat, smažit, dusit i grilovat. Velmi často se plní, připravuje podobně jako známý bramborák, vynikající je i cuketová polévka. Jsou dokonce i recepty z cukety na sladká jídla, saláty, pizzu nebo knedlíky. Zapečená cuketa se sýrem je pouze jedna z mnoha možností této úpravy. Cuketu je také možné zapékat plněnou, část vydlabané dužiny se použije do náplně, z ostatní části je možné připravit salát nebo pomazánku. Příprava zapečené cukety je velmi jednoduchá. Vrchní část plodu se odřízne, lžící se vybere část s jádry tak, aby se nepoškodila dužiny a slupka. Dutina se naplní směsí masa se zeleninou a bylinkami, podle chuti je možné přidat sýr, kečup, rýži a další ingredience. Naplněné plody se rozloží na pečící plech a zapečou v rozpálené troubě do měkka. Smažená cuketa se obaluje v klasickém trojobalu nebo těstíčku, vždy se ale smaží na plátky nakrájené oloupané plody. Dušená cuketa rychleji změkne, pokud se nakrájí na plátky nebo kostičky a nakrájené kousky se nechají přibližně 15 minut ležet na čisté utěrce. Dušení urychlí i posolení cukety.   K přípravě jídel se používají i květy cukety. Nejčastěji se plní a pak smaží, menší květy je možné smažit namočené v těstíčku. Příprava cukety před použitím v kuchyni Mladé plody stačí důkladně omýt studenou vodou. Starší a větší plody mají tvrdí slupku a tak jsou pro kuchyňskou úpravu vhodnější oloupané. Loupají se kuchyňským loupacím nožem nebo kuchyňskou škrabkou. Cuketa k zapékání se neloupe. Pouze se odřízne horní část plodu a část dužiny s jádry se opatrně vydlabe lžící, aby se nepoškodila slupka. Pro zapékání jsou nejlepší kulaté nebo kulatější plody. Jak a podle čeho vybírat Cuketa je v současnosti v prodeji celý rok. Kvalitní plody mají hladkou, tvrdou a neporušenou slupku. Pokud je slupka měkká nebo na ní jsou tmavé nepřirozené skvrny, byly plody nesprávně nebo příliš dlouho uskladněné a takové cukety nekupujeme. Nejchutnější, jemné a křehké jsou mladé plody s velikostí do 25 centimetrů, v kterých ještě nejsou semena. Na trhu se objevují i malé plody z Itálie a Francie, které se sklízí jen několik dní po odkvetení. Uskladnění cukety Kvalitní plod cukety je možné uskladnit přibližně na 3 týdny v chladničce, ale teplota nesmí být nižší než 10° Celsia. Vhodné jsou zeleninové přihrádky, ale protože cuketa reaguje na etylen, který vylučuje při skladování jiné ovoce a především rajčata, měla by se uskladnit samostatně. Pěstování Cukety jsou velmi odolné a jejich pěstování v našich klimatických podmínkách je velmi jednoduché. Na jaře nebo na začátku léta se vysévají 2 až 3 semínka přímo na záhon, jednotlivá místa by od sebe měla mít vzdálenost alespoň 1 metr. Cukety potřebují půdu s dostatkem živin a vydatnou zálivku. Mohou se hnojit i kompostem. Po 5 až 6 týdnech se objeví samčí květy, týden po nich květy samičí. V dobře prohnojené půdě s dostatečnou zálivkou rostliny rostou rychle a první plody je možné sklízet už za 55 až 65 dní od výsevu. Cukety by se neměly nechávat přerůstat. Velké plody, které tvoří semena, zpomalují nasazování dalších a ty zasychají. Mladé plody s velikostí do 25 centimetrů jsou nejvíce chutné, jemné, křehké a bez semen. Čím více s častěji se plody sklízí, tím více nových začíná růst. Plody se neodřezávají nožem, sklízí se odkroucení stopky u lodyhy rostliny. Buněčná šťáva, která by zůstala na noži může totiž z rostliny na rostlinu přenášet virózy. Cukety se velmi snadno kříží s patisony a okrasnými tykvemi. Květy jsou většinu opylovány hmyzem a včelami a plody z rostlin ze semen z tzv. neizolovaných květů mohou v dalším roce při výsadbě různé tvary. Proto je vhodné semena zakoupit a mít tak jistotu pravosti odrůdy. Zajímavosti Ve Francii je cuketa nezbytnou součástí tradičního jídla ratattoile. V Itálii a ve Francii se velmi často sklízí plody již několik dní po odkvětu. Tyto velmi mladé plody jsou poměrně drahé a považují je za velkou lahůdku. Květy z cukety jsou jedlé a v gastronomii velkou delikatesou. Větší samčí květy se plní a smaží, menší samičí se smaží po namočení v těstíčku. Léčivé účinky Cuketa obsahuje vitamíny, minerální a dalších látky v kombinaci a množství, které mají mnoho pozitivních účinků na zdraví člověka. Protože obsahuje mnoho vody a není kalorická, je její konzumace velmi přínosná i při různých redukčních dietách. Účinky je možné ještě zvýšit smícháním cukety se šťávou z mrkve nebo šťávou z červené řepy. Preventivní i léčebné účinky cukety jsou především - podporuje činnost trávicího ústrojí a látkovou výměnu - prospívá sliznicím střev a aktivuje jejich činnost - aktivuje činnost ledvin - pomáhá vylučování přebytečné vody a soli - pozitivně působí na činnost srdce - má zklidňující účinky na nervový systém - pomáhá při léčbě cukrovky, revmatismu i dny - působí jako antioxidant a proti vzniku nádorů Cuketa obsahuje minimální množství kalorií a je velmi vhodná pro redukční diety Konzumace cukety nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Mírné žaludeční potíže se mohou objevit u citlivějších osob při konzumaci většího množství čerstvých cuket za syrova.