Zelenina

CIBULE KUCHYŇSKÁ - latinsky Allium cepa, anglicky onion - je jeden z nejstarších druhů zeleniny na světě, která se používá v kuchyni i jako léčivá rostlina. Z cibule kuchyňské pocházejí další druhy – cibule prorůstavá, stříbrná cibulka, cibule perlová a cibule šalotka. Zdravá zelenina, bez které se kuchyně neobejde Cibule patří mezi nejstarší a nejvíce užívané druhy zeleniny na celém světě. Využívá se v kuchyni, má i velmi velké preventivní a léčivé účinky na lidský organismus. Původ a historie Cibule má s největší pravděpodobností původ ve střední Asii, podle jiných zjištění může pocházet z Iránu, Afganistánu nebo Pakistánu. Vyvinula z planého druhu Allium aschaninii. První zmínky o cibuli se objevují na hliněných tabulkách Sumerů a je i na papyrusech starého Egypta z doby 3200 let před naším letopočtem. V Egyptě byla podle všech poznatků využívána jako potravina i lék, a také jako obětní dar bohům, kdy se pokládala do očních důlků mumií. Archeologové objevili malé cibulky například v očních důlcích faraona Ramesse IV, který zemřel 1160 let před naším letopočtem. Cibule byla s ředkví a česnekem i významnou složkou potravy otroků při stavbě pyramid. Podle dalších poznatků cibuli byla cibule známá v roce 2500 i na území Mezopotámie – v sumerském Chammurapiho zákoníku se píše o pravidelném měsíčním přídělu chleba a cibule pro chudé obyvatele. V antickém Řecku byla cibule jednou ze základních potravin středních a chudých vrstev obyvatel, ve velkém množství ji konzumovali řečtí atleti, protože již tehdy cibuli považovali za velmi zdravou. Cibule byla velmi oblíbená i v starém Římě. Římané si ji vozili i do svých rozsáhlých provincií, Plinius starší píše o cibuli z pompejí a jejích léčivých vlastnostech. Už tehdy se zmiňoval o tom, že cibule vylepšuje zrak, léčí nespavost, různé rány i bolesti zubů. Členové římské gardy i Gladiátoři se šťávou z cibule potírali, a stejně jako Řekové věřili, že jim dodá sílu a energii. Zemědělci ji nazývali unio, v překladu „velká perla“. Ve středověku cibule patřila společně se zelím a fazolemi k nejvíce používaných potravinám. Užívala se i jako lék proti bolestem hlavy nebo uštknutí hadem. Do Ameriky cibuli přivezl Kryštof Kolumbus. Cibuli v divoce rostoucí podobě ale původní obyvatelé Nového světa už znali, měla ale méně výraznou chuť a aroma, než pěstovaná cibule z Evropy. Indiáni ji konzumovali syrovou i vařenou, používali ji nejen jako potravinu, ale i jako koření. Z cibule připravovali sirup a léčivé placky, které se pokládaly na tělo. Současnost V současné době se cibule pěstuje v subtropických oblastech a oblastech mírného pásna na všech světových kontinentech. Největší producenti jsou Čína, Rusko, Indie, USA, Turecko, Holandsko, Itálie a Španělsko, z původních zemí, kde se cibule pěstovala, zůstal pouze Egypt. Na celém světě se každý rok sklízí přibližně 30 miliónů tun cibule. Ve většině zemí Evropy je po rajčatech cibule druhou nejvíce významnou zeleninou. V Anglii jsou velmi oblíbené nadívané cibule, ve Francii polévka cibulačka, v Alsasku z ní připravují cibulový dort…s ve Španělsku mají dokonce přísloví „S tebou i chléb s cibulí“, které vyjadřuje vztah, překonávající i chudobu, protože chléb s cibulí byl od dávných dob jídlem chudých. Vzhled, chuť, vůně… Cibule může mít podle odrůdy kulatý, podélně oválný nebo zploštělý tvar i žlutou, hnědou, červenou nebo bílou barvu slupky i vnitřní části. Cibule dorůstá až do průměru 10 centimetrů. Chuť jednotlivých druhů cibule se poměrně značně odlišuje především podle barvy a velikosti. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Červené odrůdy jsou méně ostré a mají i mírnější aroma, používají se především do salátů a dalších jídel ze syrové zeleniny.. Bílá cibule je většinou chuťově poměrně výrazná, s jemnější méně výraznou chutí se pěstuje nejvíce v oblastech s teplejším a sušším podnebím, především v Itálii a ve Španělsku. U nás se nejčastěji pěstují odrůdy cibule s hnědou slupkou. Rostliny jsou dvouleté i vytrvalé, dosahují výšky až 50 centimetrů. Mají silný stonek, který má ve spodní části průměr až 3 centimetry a je dutý. Listy jsou jednoduché. Rostlina má svoji typickou vůni. Druhy a odrůdy cibule Cibule má více než tři sta druhů a odrůd. Rozdělují se podle tvaru na zploštělé a kulaté, kulaté se podle barvy dále dělí podle barvy dužiny na bílé s nažloutlou dužinou a modrofialové. Podle barvy slupky se cibule dělí na hnědé, červené a bílé. CIBULE KUCHYŇSKÁ Cibule kuchyňská s hnědou slupkou a bílou šťavnatou dužinou má velmi noho odrůd, které se od sebe liší tvarem, velikostí, chutí a aroma. Je nejběžnějším druhem v kuchyni používané cibule. Malá kulatá cibule je raná odrůda se světle hnědou barvou slupky a dužinou s jemno chutí. Sklízí se a prodávají od května, jsou vhodné ke konzumaci za syrova a do salátů. Cipollini jsou malé ploché cibulky se světle hnědou slupkou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, velikostí a zploštělým tvarem se hodí k nakládání do octa a k dušení. Červená kuchyňská cibule má slupku červené nebo fialové barvy, podobně barevná je v kombinaci s bílou barvou i dužina. Má jemnější chuť i aroma, přidává se především do zeleninových salátů. Nejvíce se pěstuje v Itálii. Cipolla rosa lunga – cibule semian – je oblíbená italská odrůda je které má výraznou červenou barvu, podélný tvar a dorůstá až do délky 30 centimetrů. Španělská cibule je speciální odrůdou z Pyrenejského ostrova. Je velká, váží až 200 gramů a má sladce kořenitou chuť. Používá se do salátů. K dušení a do různých náplní. Rumunská červená cibule se nazývá také vodní cibule. Její tvar je podélný, ale chutí ani aroma se neliší od od ostatních červených cibulí. Thajská cibule je poměrně malá a má velmi jemnou chuť. Pěstuje se a je oblíbená nejvíce v Thajsku. Bílá kuchyňská cibule se pěstuje především v Itálii a ve Španělsku. Slupka i dužina mají bílou barvu. Odrůdy jsou chuťově i aromaticky jemné i ostřejší, oblíbené jsou cibule s jemnější a mírně nasládlou chutí. Zploštělá bílá cibule se pěstuje především v Itálii. Cibulky jsou zploštělé, barva slupky i dužiny bílá, chutí ani aroma se od ostatních bílých odrůd zásadně neliší. V České republice se nejvíce pěstují odrůdy cibule kuchyňské: Alice, Všetana, Karmen, Agostana, Štutgartská, Owa, Dagmar, Globo, Augusta a Hiberna. Mimo cibule kuchyňské se pěstují i další druhy: CIBULE ŠALOTKA - latinsky Allium cepa var. ascalonicum Pojmenování získala podle palestinského města Ascalon, a říká se jí proto i česnek askalonský, původem je ale z tropické Asie. Nejvíce se pěstuje v západní Africe, Jižní Americe, oblasti Karibiku i v Evropě, kde se nejvíce pěstují v Itálii, Francii a Holandsku. Ve Francii jsou šalotky častou součástí typické kuchyně. Nejvíce oblíbené jsou šalotky růžové až měděné barvy tvaru hrušky. Šalotky jsou nejemnějším druhem cibule. Hnědá šalotka má podlouhlý tvar a hnědou slupku, nejvíce se pěstuje odrůda Bretonne lougue. Je velmi oblíbená ve Francii, Itálii a Holandsku. Šedá šalotka se používá předevšímve Franciina zjemnění zeleninových salátů a aromatizaci vinných octů. Nejvýznamnější je odrůda Grise de Bangonet s typickou našedlou slupkou. Argentinská šalotka se světle hnědou slupkou má zahnuté podélné cibulky. V kuchyni se používá stejně jako ostatní šalotky. CIBULE PRORŮSTAVÁ – latinsky Allium × proliferum Nazývá se také cibule poschoďová, méně správně i zimní nebo sibiřská. Je křížencem cibule zimní a cibule kuchyňské, z komerčního hlediska nemá její pěstování velký význam, je ale poměrně oblíbená u zahrádkářů. Je odolná mrazům, mimo cibule se v kuchyni využívá i čerstvá nať. STŘÍBRNÁ CIBULKA – latinsky Allium cepa var. cepa avar. fistulosum Velmi drobná, vzniklá křížením cibule kuchyňské a cibule zimní. Stříbrná cibulka má jemně pikantní chuť, dorůstá do velikosti 15 až 35 milimetrů. Barva slupky je bílá nebo do stříbrna, i dužina je bílá. Čerstvá se většinou neprodává, pěstuje se především pro zpracování v konzervárenském průmyslu a prodává se jako tzv. mixed pickles nebo v jiných kyselejších nálevech. Čerstvé se dováží z Izraele nebo Nizozemska a nakládají se nakyselo, případně se využívají k dušení, jsou i vynikající přílohovou zeleninou. CIBULE PERLOVÁ – latinsky Allium porrum var. sectivum Perlová cibule je velmi podobná cibuli stříbrné, ale pravá perlová cibule je z botanického hlediska příbuzná póru. Perlové cibule se také z póru v podstatě pěstují a jsou velmi využívané v konzervárenském průmyslu jako nezbytná součást tzv. mixed pickles. Zdraví a vitamíny Preventivní i léčebné účinky cibule byly známé a využívané už v dávných dobách. Cibule obsahuje ve větším množství vitamín B1 a B2, PP a v poněkud menším množství i vitamín C – ten je ve větším množství společně s provitamínem A v nati. V cibuli je ve značném množství kyselina listová, z minerálních látek vápník, křemík, draslík, fosfor, zinek a železo, síra i další dusíkaté látky. Poměrně značné je i množství glukózy a vlákniny. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Silice mají antibiotické účinky a kombinace všech látek v cibuli působí protizánětlivě. Vysoký obsah antioxidantů má účinky protinádorové, snižuje množství cholesterolu v krvi i krevní tlak, pomáhá při poruchách krevního oběhu. Červená cibule posiluje cévní stěny. Cibule také podporuje vylučování žaludečních šťáv a tím zlepšuje trávení a chuť k jídlu. Používá se i na podporu léčby při zánětu močového měchýře a cukrovky. Fytoncidy, které cibule obsahuje, ničí v lidském těle škodlivé mikroby, látka allicin má velké antibiotické účinky a používá se při léčbě nachlazení. Využití cibule v kuchyni Cibule se využívá jako zelenina i koření. Nejčastěji se používají vrchních suchých slupek zbavené nakrájené cibule, méně často cibulová nať. Syrová „klasická“ hnědá cibule se používá především jako příloha k uzeninám, velmi často v kombinaci s hořčicí. Vařená cibule se přidává do zeleninových polévek. Osmažená cibule se používá jako základ pro cibulovou jíšku, která je základem gulášů, omáček, zeleninových polévek, jídel z luštěnin, špenátu nebo zelí. Osmažená cibulka s tukem je využívána k o omaštění a ochucení uvařené čočky a dalších jídel. Osmažená cibule je chutnější než vařená. Slaná voda se do varu totiž dostává při teplotě vyšší než 100° Celsia, teplota olivového oleje při smažení dosahuje přibližně 160° Celsia. Vyšší teplotou se z cibule odděluje voda i některé další látky a tím se vylepšuje její chuť. Červená cibule je chuťově jemnější a používá se především do zeleninových salátů. Příprava cibule Cibule by se měla připravovat – oloupat i krájet – až krátce před použitím. Pokud je dlouho na vzduchu, ztrácí chuť, vůni i pro zdraví důležité účinné látky Z cibule se nejdříve oloupou vrchní suché slupky. Při loupání, krájení i smažení cibule se z ní uvolňuje těkavá látka propathial S-oxid, která se rozkládá a ve styku s vodou způsobuje slzení. Při smažení má směs látek příjemné aroma. Slzení je možné předejít například krájením cibule pod vodou, vlhčením cibule během krájení nebo dýchání pouze ústy. V prodeji jsou v současnosti speciální brýle, důležitý je i ostrý nůž. Jak a podle čeho vybírat Kvalitní cibule je pevná a má typické aroma. Oschlé, scvrklé, nahnilé nebo nějak povrchově poškozené cibule nemají dobrou chuť ani aroma a ztrácí i pro zdraví člověka důležité látky. Spotřeba a skladování Cibule se sklízí většinou v červenci a srpnu, na trhu je ale k dostání bez problémů celý rok. Pokud se uskladňuje, měla by být na suchém a chladném místě. Cibule se neuskladňuje rozkrojená, protože se pak stává mírně toxickou. Pěstování Pěstuje se mnoho různých odrůd, které se liší tvarem i barvou. Při domácím pěstování větší cibule vyrostou z tzv. cibule sazečky – malých cibulek, vypěstovaných ze semen v letním období, které se sklízí na podzim a přes zimu uchovávají v teplotě okolo 23° Celsia a na jaře se vysazují. Při tomto teplém uskladnění rostliny nevykvetou a cibule pak vyrůstají do větších rozměrů. Nejvhodnější dobou sklízení je červenec a srpen, ideální období nastává, když nať začíná vadnout. Zajímavosti Látky v cibuli, které způsobují slzení, dráždí chuťové pohárky a čichové receptory. Pokud je tedy v jídle přiměřené množství cibule, smysly člověka lépe vnímají chutě i vůně. Cibulový med Semenné druhy cibule jsou velkým zdroje nektaru i pylu. Výživná hodnota cibulového medu je velmi velká. Cibulový jednopruhový med je velmi vzácný, má světle jantarovou barvu a mírně krystalizuje. Má typickou cibulovou vůni, která ale během uskladnění medu zmizí. Množství cibule pro zdraví Podle tradičních rad je ideální množství 6 kusů konzumované cibule za týden, pro zvýšení zdravotních účinků by se mělo k cibuli přidat týdně ještě 9 stroužků česneku. Slavnosti cibule Ve Španělsku každý rok pořádají slavnosti cibule s názvem calcotadas, největší jsou v katalánském městě Valls. Název slavností vychází ze slova calcots, kterým se označuje křehká cibulová nať. Léčivé účinky Preventivní a léčebné účinky cibule na lidský organismus byly známé a využívané od dávných dob. Cibule především - působí preventivně proti infekcím dýchacích cest - léčí kašel, zahlenění, špatné dýchání, chrapot, rýmu, angínu, chřipku a bolesti v krku dezinfikuje ústní dutinu, dýchací cesty i nosní sliznici - preventivně působí proti oparům. - podporuje růst vlasů, jejich kvalitu a sílu - posiluje slabé nehty - léčí zánět středního ucha - zvyšuje sekreci trávících šťáv v žaludku a ve střevech, podporuje chuť k jídlu - posiluje sliznice žaludku a střev - dezinfikuje střeva a ničí střevní parazity - posiluje srdce a krevní oběh, zpevňuje cévní stěny - čistí krev a podílí se na tvorbě krve - snižuje krevní tlak, hladinu cukru a tuku v krvi - posiluje imunitní systém - při poranění, vyrážce a akné chrání před infekcí - zmírňuje ekzémy a zklidňuje pokožku - působí jako mírné sedativum na nervový systém - podporuje tvorbu protistresových hormonů - léčí kuří oka a bradavice - posiluje unavené svaly - působí jako afrodiziakum Konzumace cibule nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Cibuli by v žádném případě neměli konzumovat lidé s žaludečními vředy. Možnosti preventivního i léčebného využití cibule Při nemocech dýchacích cest Cibule je velmi účinná při nemocech dýchacích cest - rýmě, kašli, chřipce, angíně, chrapotu a bolestech v krku. - Při prvních příznacích se doporučuje zkonzumovat jednu cibuli a další nakrájenou dát na talířku do místnosti, kde se člověk nachází. Cibule prostory vyčistí od choroboplodných bakterií. - Šťáva ze syrové cibule smíchaná s medem v poměru 2 : 1 – pije se 3 x za den - Syrová cibule nakrájená na kolečka se přelije vařící vodou a nechá s trochou majoránky louhovat 15 minut. Užívá se smíchaná s medem - Nakrájená cibule se zasype práškovým cukrem. Vzniklá šťáva se užívá 3 x denně po jedné polévkové lžíci - Jemně nakrájená cibule se smíchá s medem a trochou fenyklu. Užívá se 1 lžička před jídlem - Nakrájená cibule se přelije horkou vodou, krátce povaří, scedí a smíchá s lipovým čajem, pak se ještě přidá med. Recept je vhodný především pro děti. Obklady krku při zánětu Nadrobno nakrájená cibule se podusí přibližně 10 minut s lžící anýzu, pak se přikládá na krk a mění po 2 hodinách. Vysoký krevní tlak Nakrájí se 4 cibule a 4 citrony, nastrouhá 80 gramů česneku a 40 gramů křenu a vše se smíchá. Svaří se 3 litry vody s 1 kilogramem cukru, vlažná sladká voda se pak nalije na směs cibule a ostatních ingrediencí a důkladně promíchá. Nálev se nechá 14 dní v chladu, pak se přecedí a rozlije do menších sklenic. Užívá se 1 polévková lžíce 3 x za den Zánět středního ucha Do ucha se kape cibulová šťáva nebo se vkládá vatový šampon, který se ve šťávě z cibule namočí. Použití tamponu je vhodný pro děti. Problémy s trávením, bolesti břicha, podpora srdce,a krevního oběhu a žil, čištění krve Najemno nasekané 2 cibule se nechají louhovat 10 dní v 0,5 litru čistého alkoholu – mlže se použít i slivovice a podobné destiláty. Likér se pije v případě potíží i preventivně maximálně v množství 0,02 litru 1 až 2 x za den. V mnoha případech pomáhá i konzumace samotné syrové cibule v přiměřeném množství. Léčba ekzémů V 1 litru vody se 8 minut povaří 3 polévkové lžíce dubové kůry, heřmánku, třezalky a 50 gramů jemně nasekané nebo drcené cibule. Vše se po převaření nechá 8 minut ještě louhovat a pak se scedí. Používá se do teplých koupelí, v kterých by se mělo být alespoň 15 minut. Koupel se provádí tři dny po sobě, pak následuje třídenní přestávka. Koupele jsou vhodné i pro děti. Prevence křečových žil Ve 4 litrech vody se 10 minut vaří 100 gramů cibule, hrst dubové kůry a trocha pelyňku. Pak se přidá špetka soli a vývar se nalije do horké vody Bodnutí včely, rány na pokožce, vyrážky a kožní onemocnění Vzniku infekce i otoku zabraňuje potírání čerstvou šťávou z cibule Záněty šlach a kloubů Nakrájená cibule se zabalí do obvazu, upevní na postižené místo a po dvou hodinách se odstraní a natře vhodnou mastí Bradavice Cibule se nakrájí a zasype cukrem, aby vznikla hustá kaše, která se natírá na bradavici dokud nezmizí. Kuří oko Celá menší cibule se naloží na 24 hodin do octa a pak se na noc přikládá přímo na postižené místo. Může se přikládat i cibule krátce povařená ve víně.  

CUKETA– cukína - latinsky Cucurbita pepo, anglicky courgette - je zelenina druhu tykve obecné, která vznikla šlechtěním v Itálii. Do stejné skupiny patří i dýně, patizon a tykev chřestová i špagetová. Všechny tyto druhy zeleniny se v kuchyni využívají podobným způsobem. Cenově dostupná zdravá zelenina Cuketa je po celý rok dostupná zelenina, která je zdravá a může se v kuchyni připravovat mnoha způsoby. Velmi oblíbená je například zapečená cuketa se sýrem, ale receptů s cuketou je samozřejmě mnohem víc a všechny jsou poměrně jednoduché a rychlé. Původ a historie Cuketa patří k druhu tykev obecná, která má původ ve Střední Americe, Mexiku a oblasti Karibiku. Cuketa, které se také říká cukína, byla ale vyšlechtěna v Itálii a z italského výrazu zucca, který znamená tykev, také pochází oba pro cuketu používané názvy. V Itálii se většinou používá zdrobnělý tvar slova v ženském rodě a množné čísle zucchine, v anglicky mluvících zemích zdrobnělina v mužském rodě zucchini nebo zucchetti. Současnost Před 25 lety byly cukety ve střední Evropě téměř neznámé, v současnosti jsou běžně k dostání a také se staly oblíbenou a často konzumovanou zeleninou. Pěstují se komerčně, ale i na mnoha soukromých zahradách. Největšími současnými pěstiteli a také exportéry jsou především Itálie, Francie, Španělsko, Izrael, Holandsko, Velká Británie a také USA. Cukety se většinou pěstují volně na plantážích a záhonech, skleníková produkce je poměrně malá. Vzhled, chuť, vůně… Plod cukety tvarem připomíná silnější okurku, pěstují se ale i kulaté odrůdy. Cuketa dorůstá do délky až 40 centimetrů a může vážit až 2 kilogramy, jedlá slupka zralého plodu je hladká, lesklá a tvrdá. Většinou má zelenou nebo žlutozelenou barvu, pěstují se ale i žluté, bílé a krémové odrůdy, které mají původ ve Francii, Itálii a Turecku. Dužina má podle odrůdy světle zelenou nebo žlutou barvu, je měkká, vodnatá a obsahuje mnoho jedlých světlých semen. Chuť dužiny je nevýrazná a mírně ořechová. Menší a čerstvější cukety jsou chuťově jemnější a lahodnější. Rostliny jsou keřovitého vzrůstu, listy mají tmavě zelenou barvu a bělavé skvrny. Květy s tmavě žlutou barvou a pěti okvětními lístky jsou jedlé. Druhy a odrůdy Cukety se rozlišují především podle barvy a tvaru. ZELENÉ CUKETY Cukety s různými odstíny zelené barvy slupky a světlými skvrnami patří k nejvíce pěstovaný a konzumovaným. Tmavě zelené cukety velmi rychle rostou a také poměrně brzy plodí. Elite je odrůda nejvíce pěstovaná v Evropě. Má protáhlé plody se slupkou zelené barvy s světlými menšími skvrnami Turecká cuketaje světle zelená, protáhlé plody mají velmi lahodnou chuť. Pěstuje se především ve Středomoří a na Blízkém východě. Long White Bush patří mezi protáhlé cukety se světle zelenou barvou slupky, dužina je bílá až světle zelená. Black beauty má větší protáhlé plody s velmi tmavě zelenou až černou barvou Jigonal má kratší protáhlé plody s menším průměrem Stargreen F1 je hybridní zelená odrůda s většími protáhlými plody Ambasador F1 patří k oblíbeným odrůdám s většími plody protáhlého tvaru Kulaté zelené cukety se od protáhlých odrůd odlišují pouze svým kulatým tvarem. Barva slupky a dužiny, a také chuť je stejná. K gastronomii se využívají k nadívání. Tondo di piacenza je kulatá cuketa tmavě zelené barvy. Nejchutnější jsou mladé plody s průměrem 10 až 15 centimetrů, hodí se k plnění a zapékání. Rondini připomíná barvou slupky i tvarem kulaté cukety, ale plody jsou mnohem tvrdší a nedají se konzumovat syrové. ŽLUTÉ CUKETY Cukety se žlutou barvou slupky jsou křehčí a chutnější než zelené, mají také vyšší obsah provitamínu A – beta karotenu. Goldline F1 má protáhlé středně velké plody. Konzumují pouze mladé plody, které jsou velmi jemné. Bětka F1 je cuketa s většími plody, které mají smetanově bílou barvu a vynikající chuť. Golgrush se chuťově neodlišuje od zelených odrůd, protáhlý středně velký plod má zářivě žlutou barvu a je velmi dekorativní. Odrůda má původ v USA. Zdraví a vitamíny Cuketa obsahuje přibližně 90 procent vody, minimum vlákniny a přibližně 4 procenta sacharidů, má tedy velmi málo kalorií a nízkou energetickou hodnotu. Významný je ale vysoký obsah provitamínu A – betakarotenu, vitamínů skupiny B i vitamínu C a E, bílkovin a vlákniny. Z minerálních látek je v cuketě draslík, železo, hořčík, vápník, zinek, fosfor a měď. Nejvíce zdraví prospěšných látek obsahuje slupka. Cuketa má vzhledem k obsahu vitamínů, minerálních a dalších látek mnoho pozitivních účinků na lidské zdraví. Například karoteny a hořčík působí na správnou funkci a činnost buněk, draslík pomáhá vyplavovat z těla přebytečnou vodu a soli. Cuketa má také vliv na činnost trávicího ústrojí, zvyšuje peristaltiku střev, velmi prospívá jejich sliznicím, podporuje zažívání a látkovou výměnu. Příznivě působí i na činnost srdce a ledvin, pomáhá při léčbě cukrovky, revmatismu i dny, má také protinádorové účinky. Minerální látky pozitivně ovlivňují nervový systém. Je nízkoenergetická a tak velmi vhodná při dietách na hubnutí. Ověřené pozitivní účinky na lidský organismus je možné ještě zvýšit konzumací cukety smíchané se šťávou z mrkve nebo šťávou z červené řepy. Využití cukety v kuchyni Menší cukety jsou vhodné k přímé konzumaci za syrova nebo do zeleninových salátů. Pro přímou konzumaci jsou nejlepší mladé plody, dlouhé do 25 centimetrů, které se nemusí loupat a jsou v nich ještě měkká semena. Větší plody se mohou různě tepelně upravovat a tepelná úprava je také nejvíce používaný způsob. Cuketa má jemnou chuť a velmi dobře přebírá chuť dalších ingrediencí. Recepty s cuketou většinou doporučují silnější okořenění a časté je i přidávání česneku. Ve Francii se přidává do oblíbeného ratatouille. Cuketu je možné zapékat, smažit, dusit i grilovat. Velmi často se plní, připravuje podobně jako známý bramborák, vynikající je i cuketová polévka. Jsou dokonce i recepty z cukety na sladká jídla, saláty, pizzu nebo knedlíky. Zapečená cuketa se sýrem je pouze jedna z mnoha možností této úpravy. Cuketu je také možné zapékat plněnou, část vydlabané dužiny se použije do náplně, z ostatní části je možné připravit salát nebo pomazánku. Příprava zapečené cukety je velmi jednoduchá. Vrchní část plodu se odřízne, lžící se vybere část s jádry tak, aby se nepoškodila dužiny a slupka. Dutina se naplní směsí masa se zeleninou a bylinkami, podle chuti je možné přidat sýr, kečup, rýži a další ingredience. Naplněné plody se rozloží na pečící plech a zapečou v rozpálené troubě do měkka. Smažená cuketa se obaluje v klasickém trojobalu nebo těstíčku, vždy se ale smaží na plátky nakrájené oloupané plody. Dušená cuketa rychleji změkne, pokud se nakrájí na plátky nebo kostičky a nakrájené kousky se nechají přibližně 15 minut ležet na čisté utěrce. Dušení urychlí i posolení cukety.   K přípravě jídel se používají i květy cukety. Nejčastěji se plní a pak smaží, menší květy je možné smažit namočené v těstíčku. Příprava cukety před použitím v kuchyni Mladé plody stačí důkladně omýt studenou vodou. Starší a větší plody mají tvrdí slupku a tak jsou pro kuchyňskou úpravu vhodnější oloupané. Loupají se kuchyňským loupacím nožem nebo kuchyňskou škrabkou. Cuketa k zapékání se neloupe. Pouze se odřízne horní část plodu a část dužiny s jádry se opatrně vydlabe lžící, aby se nepoškodila slupka. Pro zapékání jsou nejlepší kulaté nebo kulatější plody. Jak a podle čeho vybírat Cuketa je v současnosti v prodeji celý rok. Kvalitní plody mají hladkou, tvrdou a neporušenou slupku. Pokud je slupka měkká nebo na ní jsou tmavé nepřirozené skvrny, byly plody nesprávně nebo příliš dlouho uskladněné a takové cukety nekupujeme. Nejchutnější, jemné a křehké jsou mladé plody s velikostí do 25 centimetrů, v kterých ještě nejsou semena. Na trhu se objevují i malé plody z Itálie a Francie, které se sklízí jen několik dní po odkvetení. Uskladnění cukety Kvalitní plod cukety je možné uskladnit přibližně na 3 týdny v chladničce, ale teplota nesmí být nižší než 10° Celsia. Vhodné jsou zeleninové přihrádky, ale protože cuketa reaguje na etylen, který vylučuje při skladování jiné ovoce a především rajčata, měla by se uskladnit samostatně. Pěstování Cukety jsou velmi odolné a jejich pěstování v našich klimatických podmínkách je velmi jednoduché. Na jaře nebo na začátku léta se vysévají 2 až 3 semínka přímo na záhon, jednotlivá místa by od sebe měla mít vzdálenost alespoň 1 metr. Cukety potřebují půdu s dostatkem živin a vydatnou zálivku. Mohou se hnojit i kompostem. Po 5 až 6 týdnech se objeví samčí květy, týden po nich květy samičí. V dobře prohnojené půdě s dostatečnou zálivkou rostliny rostou rychle a první plody je možné sklízet už za 55 až 65 dní od výsevu. Cukety by se neměly nechávat přerůstat. Velké plody, které tvoří semena, zpomalují nasazování dalších a ty zasychají. Mladé plody s velikostí do 25 centimetrů jsou nejvíce chutné, jemné, křehké a bez semen. Čím více s častěji se plody sklízí, tím více nových začíná růst. Plody se neodřezávají nožem, sklízí se odkroucení stopky u lodyhy rostliny. Buněčná šťáva, která by zůstala na noži může totiž z rostliny na rostlinu přenášet virózy. Cukety se velmi snadno kříží s patisony a okrasnými tykvemi. Květy jsou většinu opylovány hmyzem a včelami a plody z rostlin ze semen z tzv. neizolovaných květů mohou v dalším roce při výsadbě různé tvary. Proto je vhodné semena zakoupit a mít tak jistotu pravosti odrůdy. Zajímavosti Ve Francii je cuketa nezbytnou součástí tradičního jídla ratattoile. V Itálii a ve Francii se velmi často sklízí plody již několik dní po odkvětu. Tyto velmi mladé plody jsou poměrně drahé a považují je za velkou lahůdku. Květy z cukety jsou jedlé a v gastronomii velkou delikatesou. Větší samčí květy se plní a smaží, menší samičí se smaží po namočení v těstíčku. Léčivé účinky Cuketa obsahuje vitamíny, minerální a dalších látky v kombinaci a množství, které mají mnoho pozitivních účinků na zdraví člověka. Protože obsahuje mnoho vody a není kalorická, je její konzumace velmi přínosná i při různých redukčních dietách. Účinky je možné ještě zvýšit smícháním cukety se šťávou z mrkve nebo šťávou z červené řepy. Preventivní i léčebné účinky cukety jsou především - podporuje činnost trávicího ústrojí a látkovou výměnu - prospívá sliznicím střev a aktivuje jejich činnost - aktivuje činnost ledvin - pomáhá vylučování přebytečné vody a soli - pozitivně působí na činnost srdce - má zklidňující účinky na nervový systém - pomáhá při léčbě cukrovky, revmatismu i dny - působí jako antioxidant a proti vzniku nádorů Cuketa obsahuje minimální množství kalorií a je velmi vhodná pro redukční diety Konzumace cukety nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Mírné žaludeční potíže se mohou objevit u citlivějších osob při konzumaci většího množství čerstvých cuket za syrova.

DÝNĚ - správně tykve - latinsky Cucurbita pepo -  jsou na celém světě velmi oblíbený druh zeleniny. Dýní se na světě pěstuje mnoho různých druhů a odrůd, všechny - dokonce i dýně okrasné - jsou jedlé. Do rozsáhlé skupiny tykví patří také patizon, cuketa a rondini. Zelenina s mnoha možnostmi použití v kuchyni Historie a současnost V jižní a střední Americe rostly dýně již před více než 10 000 lety. V současné době je známo několik set různých odrůd pěti základních druhů, které se pěstují v tropických subtropických i teplejších oblastech mírného pásma. Dýně jsou jedním z hlavních symbolů svátku Helloween, který má původ v tradicích a zvycích starých Keltů, stále častěji se ale využívá i v kuchyni. Zdraví a vitamíny Dýně obsahují podle druhu a odrůdy v různém množství provitamín A, vitamíny skupiny B a ve velkém množství vitamín C, z minerálních látek draslík, hořčík, vápník, železo, fosfor a zinek. Velký je i obsah vlákniny, kvalitních zdravých nenasycených mastných kyselin a beta karotenu. Obsahují velmi mnoho vody a mají minimální obsah kalorií. Vzhledem k obsahu a kombinaci vitamínů a ostatních látek jsou dýně velmi účinné při posilování imunitního systému, působí pozitivně na trávicí ústrojí, podporují činnost srdce a cév a kladně ovlivňují nervový systém. Použití dýně v kuchyni Dýně mají v gastronomii velmi rozsáhlé možnosti využití – mohou se vařit, dusit, zapékat, péct, smažit, grilovat i zavařovat, připravují se na slano i na sladko. Připravují se z nich vynikající dýňové polévky a omáčky na těstoviny, přidávají se do nádivek, servírují se jako příloha místo brambor nebo přidávají do rizota. Výborná je i zapékaná dýně nebo dýně na grilu. Dýně se přidává i do zeleninových salátů. Jednoduchá na přípravu, ale velmi chutná je pečená dýně – nakrájená dýně bez semínek se pouze rozloží na plech, okoření a upeče v troubě. Dýně se může dochucovat i různými bylinkami a kořením, vhodný je například tymián, šalvěj, rozmarýn, zázvor i chilli. Dužina s jemnou, mírně oříškovou a nasládlou chutí je vynikající i pro sladké moučníky a dezerty – velmi chutný a oblíbený je například dýňový koláč. V některých zemích se připravuje i kandovaná dýně nebo dýňová marmeláda, muffiny nebo zmrzlina. V kuchyni se nejčastěji používá máslová, muškátová nebo špagetová dýně, u nás nejvíce dýně s názvem Hokkaido. Máslová dýně je nejvíce sladká a hodí se tedy především na sladká jídla, muškátová je ideální na přípravu polévek a omáček. Zavařování dýně je další možnost jejich zpracování a dlouhodobé konzervace. Dýňový kompot je velmi chutný. Příprava dýně před použitím Nejjednodušším způsobem je nakrájené plodu ostrým větším nožem na plátky. Z plátků se pak lžící odstraní vláknitá vnitřní část i s jadérky a nakonec se ostrým nožem oloupe slupka. U odrůdy Hokkaido se slupka loupat nemusí. Polévka z dýně Hokkaidó Recept na polévku z dýně Hokkaidó je velmi jednoduchý. Dýně se nejdříve rozčtvrtí, vydlabou se z ní semínka, oloupe se tvrdá slupka a dužina nakrájí na kostičky. Kostičky pokapané olivovým olejem se nechají 20 minut péct v troubě při teplotě 160° Celsia. Upečené kostičky dýně se nechají krátce vařit v zeleninovém vývaru, pak se přidají dva až tři stroužky česneku a vše se důkladně rozmixuje. Polévka se dochutí pepřem a solí, mohou se do ní přidat opražená semínka a zázvor. Druhy dýní Na celém světě se pěstuje mnoho odrůd dýní. Všechny včetně okrasných jsou jedlé. Plodem dýní jsou bobule, které podle druhu a odrůdy mají různý tvar, barvy a velikost. V současnosti pěstované tykve se rozdělují na 5 základních druhů: Cucurbita pepo, Cucurbira maxima, Cucorbita moschata, Cucurbita mixta a Cucurbita ficifolia. Z gastronomického hlediska se dělí na letní a zimní tykve Letní tykve velmi rychle rostou a většinou se sklízí už před plnou zralostí. Do této skupiny patří především odrůdy druhu tykve obecné - Cucurbita pepo. Plody se velmi často označují jako zeleninová tykev. Mají měkká jádra a v kuchyni se většinou připravují neloupané stejně jako cukety, které do této skupiny také patří. Mají ale poměrně krátkou trvanlivost, měly by se spotřebovat nejpozději do 3 týdnů. Zimní tykev má trvanlivost mnohem delší než tykev letní, protože se sklízí v období, kdy už je zcela zralá. Tykve velmi často dorůstají do velkých rozměrů a váží až několik desítek kilogramů. Příliš velké plody už ale nejsou vhodné pro konzumaci. Kvalita se pozná podle dřevnaté stopky, která je pouze u plně dozrálých plodů. V kuchyni se zimní tykve používají oloupané, žlutá až oranžovožlutá dužina je měkčí a vláknitější než u tykví letních. Dýně obecná Dýně obecná - správně tykev obecná - latinsky Cucurbita pepo, anglicky marrow nebo vegetace marrow, francouzsky courge pépon, německy Gartenkürbis a také Sommekürbis, italsky zucca - je v současnosti nejvíce rozšířený, pěstovaný a konzumovaný druh tykve na světě. U nás nejznámější odrůdou je hokkaido. Do skupiny skupiny tykve obecné patří také špagetová tykev, patizon, cuketa a rondini. Původ a historie Dýně obecná - tykev obecná - má původ ve střední Americe, je prokázáno, že zde rostla už 5 000 let před naším letopočtem a tak patří mezi nejstarší kulturní plodiny na světě. Do Evropy se dostala koncem 15. století. Současnost Dýně obecná je v současnosti nejvíce pěstovaným a konzumovaným druhem. Pěstuje se v podstatě po celém světě. Protože poměrně rychle roste a je také velmi odolná, nahradila u pěstitelů teplomilnou tykev obrovskou. Vzhled a chuť Do skupiny dýně obecné patří mnoho druhů a odrůd, které se od sebe velmi často poměrně výrazně liší tvarem, barvou i chutí. Plody mohou být kulaté i protáhlé, menší i větší, zelené, žluté, oranžové, červené…Dužina je vždy jemná s příjemnou chutí, zvláštní velmi vláknitou strukturu dužiny mají tykve špagetové. Příprava a použití v kuchyni Všechny druhy a odrůdy dýně obecné se připravují a v kuchyni používají stejně jako ostatní druhy dýní. Mírně odlišné je jen použití dýní špagetových. Nejznámější druhy a odrůdy dýně obecné Hakkaido - pochází z japonského stejnojmenného ostrova, kam se dostala z Nové Anglie. Tato nejznámější odrůda dýně obecné má červenou nebo zelenou barvu a jediný druh dýně, která se před tepelnou úpravou neloupe - slupka při vaření i pečení velmi rychle změkne. Z tykve se ale musí vždy odstranit semínka, která mají velký obsah zinku. Červené Hokkaido, kterému se říká také kaštanová dýně, je u nás více známé. Kulaté plody se slupkou červené barvy jsou velmi kvalitní, váží 1 až 2 kilogramy. V optimálních podmínkách vydrží poměrně dlouhou dobu uskladnění a v posledních letech bývá vítaným zpestřením vánočního jídelníčku. Zelené Hokkaido má ploší tvar, plody se zelenou slupkou jsou větší než u červené odrůdy - mají váhu až 3 kilogramy a sytě oranžovou dužinu. Špagetová dýně - pochází z Japonska a mezi druhy dýně obecné má největší plody – jejich hmotnost dosahuje až 3,5 kilogramu. Plody mají kulovitý nebo mírně protáhlý tvar a slupku krémové, žluté nebo oranžové barvy, která během dozrávání tvrdne. Dužina je velmi vláknitá a po tepelné úpravě připomíná špagety. Špagetové dýně se vaří vcelku podle velikosti 20 až 50 minut. Uvařená dužina se může servírovat jako špagety nebo použít do polévky místo nudlí - na rozdíl od těstovin má minimální kalorickou hodnotu. Špagetové tykve se prodávají jen zřídka, dováží se z Francie nebo Izraele, sezona je od srpna do prosince. Dobře uskladněná vydrží 6 měsíců, jako dekorace déle než 1 rok. Stripetti F1 je odrůda špagetové dýně s velmi tvrdou slupkou. Nejlepší dužina žluté barvy s výraznými vlákny je v plodech s váhou od 2 do 2,5 kilogramu. Žaludová tykev - plody jsou kulovité, tvarem připomínají jahody. Dorůstají do průměru 10 až 20 centimetrů a váží od 0,5 do 1 kilogramu. Dužina má příjemnou oříškovou chuť, která ale po delším skladování mizí a tak by se měla zkonzumovat maximálně do 2 měsíců od sklizně. Roste na keřích a nepotřebuje tolik místa, jako ostatní druhy dýní. Acorn Squash je odrůda žaludové tykve s plody tmavě zelené barvy a krémovou dužinou s velmi jemnou chutí.. Je velmi oblíbená v USA, kde celé menší plody plní a pak zapékají. Z dužiny se také připravuje velmi chutná kaše, která se servíruje jako příloha k masům i rybám. Festival F1je žaludová tykev s malými plody, které se mohou syrové konzumovat jako jablko. Slupka má zelenou barvu, dužina je žlutě krémová. Table Golg má plody s váhou 1,5 až 2 kilogramy. Jako jediné z žaludových dýní mají oranžové plody, které chutnají podobně jako kukuřice. Muškátová dýně Dýně muškátová - správně tykev muškátová nebo pyžmová - latinsky Cucurbita moschata, anglicky pumpkin nebo winter squash, francouzsky courge musquée, německy Moschuskürbis, italsky zucca Muscat – je druh tykve, která je velmi náročná na teplo a tak patří j nejvíce pěstovaným dýním v tropickém pásmu. Původ a historie Dýně muškátová - tykev muškátová - pyžmová - pochází z Nového Mexika a Peru, kde se vyskytovala podle archeologických výzkumů už 3 000 let před naším letopočtem. Současnost Muškátová dýně velmi dobře snáší a také k růstu potřebuje vysoké teploty a tak se nejvíce pěstuje v oblastech tropického pásma. V Evropě se pěstuje jen několik odolnějších odrůd. Vzhled a chuť Plody mají podle odrůdy různé tvary, barvy i velikost, slupka ale není tak tvrdá, jako u ostatních druhů a má u nezralých plodů sytě zelenou, u zralých krémovou až světle hnědou barvu. Dužina obsahuje značné množství karotenu a je tmavě žlutá, má velmi příjemné aroma a jemnou lahodnou chuť. Příprava a použití v kuchyni Všechny muškátové dýně se připravují a v kuchyni používají stejně jako ostatní druhy dýní. Mírně odlišné je jen použití dýní špagetových. Nejznámější druhy a odrůdy muškátové dýně Máslová dýně je nejoblíbenější ze skupiny muškátových dýní, protože většinu plodu tvoří dužina s vynikající lahodnou chutí, a velmi jemnou až máslovou konzistencí a příjemným aroma. V Evropě se téměř nepěstuje, protože potřebuje teplejší klima. Butternut – máslový ořech – je odrůda muškátové máslové dýně s plodem ve tvaru hrušky se světle žlutohnědou barvou slupky. Semena jsou pouze ve spodní širší části chuťově vynikající dužiny, která má žlutou barvu a je velmi měkká. Skvrnitá muškátový dýně má původ v Thajsku. Kulaté ploché plody se zelenou slupkou, na které jsou žluté různě velké skvrny váží 1 až 2 kilogramy. Dužina žluté barvy má lahodnou chuť a výraznější aroma. Zelenomodrá muškátová dýně má plody s váhou až 3 kilogramy, jsou kulaté a výrazně žebrované. Slupka má tmavě zelenou barvu, dužina je žlutá a má velmi jemnou chuť i strukturu. Dýně obrovská Dýně obrovká - správně tykev obrovská nebo velkoplodá - latinsky Cucurbita maxima, anglicky pumpky maxi nebo winter squash maxi, francouzsky pozitron nebo courge, německy Riesenkürbis, italsky zucca maxi – je druhem tykve s výrazně většími plody než mají ostatní druhy. Původ a historie Tykev obrovská pochází z Jižní Ameriky, kde se podle různých zjištění vyskytovala už v době minimálně 1 000 let před naším letopočtem. Současnost Dýně obrovská se v současnosti pěstuje v Číně, Japonsku, Egyptě, Mexiku, Argentině a Mexiku, ale i v Rumunsku a ve Španělsku. V Evropě jsou největšími producenty Francie, Řecko a Itálie. Ve střední Evropě a také v České republice se velmi často vysazuje jako tzv. stínící rostlina, protože má velmi velké listy. Vzhled a chuť Plody mají většinou kulatý nebo válcovitý tvar a dorůstají do velkých rozměrů a váhy – výjimkou nejsou ani plody s hmotností 75 kilogramů. Barva pevná a silná slupky, která se nekonzumuje, je žlutá, žlutozelená nebo zelená. Dužina je měkká, velmi šťavnatá, barva může být podle odrůdy bílá, žlutá, oranžová nebo oranžově červená. Sezona, kvalita a nákup Sezona dýní obrovských je od září až do konce zimy. Menší tykve se prodávají celé, velké se porcují a prodávají podle váhy. Kvalitní zralý plod má čistou slupku bez skvrn a zaschlou přibližně 10 centimetrů dlouhou stopku. Příprava a použití v kuchyni Dužina obří dýně se připravuje a v kuchyni používá stejně jako u ostatních druhů dýní. Z jader, která nají velký obsah živin, se vyrábí tmavě zelený aromatický tykvový olej, který se ve východní Evropě velmi často používá do zálivek zeleninových salátů. V zemích na jihu Evropy se jádra suší a praží. Oblíbenou a poměrně drahou lahůdkou jsou i křehké květy, které se smaží obalené v těstíčku nebo plněné – podobně jako květy cukety. Nejznámější odrůdy dýně obrovské Goliáš je dýně kulatého tvaru, která dorůstá až do váhy 30 kilogramů. Slupka oranžové barvy je hladká, dužina je vhodná pro výrobu dýňových džemů. Vzhledem k velkému obsahu vody se nemůže dlouho skladovat. Chioggia – Marina di chioggia – patří do velké skupiny dýní, které vyšlechtili v Itálii. Plody mají tmavě zelenou barvu a výrazné žebrování, váží 4 až 6 kilogramů. Slupka je velmi tuhá, dužina má mírně nasládlou chuť, podobnou mrkvi. Při kuchyňské přípravě je nejlepší plod nakrájet na měsíčky, pak tepelně upravit a vydlabat. Ghost Rider má kulatý tvar, je mírně žebrovaná a váží až 5 kilogramů. Tvrdá slupka má oranžově zelenou barvu s jemným síťováním, šťavnatá dužina je světle žlutá. Turecký turban je dýně s velmi atraktivním vzhledem se slupkou zeleno oranžové barvy. Má původ v Turecku, kde je také pro jemnou chuť žluté dužiny velmi oblíbenou konzumní dýní Big Max s mírně žebrovanými tmavě oranžovými plody patří mezi největší dýně obrovské, může vážit i několik desítek kilogramů. Pokud nemá porušenou slupku, vydrží poměrně dlouhou dobu uskladnění. Gelber Zentner svýmvzhledem připomíná dýni Veltruská obrovská. Slupka tmavě krémové až světle hnědé barvy má výrazné síťování, dužina je žlutá. Plody váží až 50 kilogramů. Butterball má původ v Japonsku. I když plody mají průměr jen 15 až 20 centimetrů, jedná se o odrůdu tykve obrovské. Slupka je tmavě zelená, žebrovaná a vrásčitá, žlutá dužina obsahuje větší množství jader. Bradavčitá tykev obrovská má kulatý mírně zploštělý tvar, slupka je tmavě krémová nebo světle hnědá, velmi nepravidelná a různě velkými výstupky. Dužina má žlutou barvu a je velmi chutná. Okrasné dýně Okrasné dýně jsou jedlé, ale ve většině případů malé s tvrdou hrubou slupkou a dužinou, která neobsahuje tolik zdraví prospěšných látek, jako ostatní druhy a odrůdy dýní. Nejvíce pěstované okrasné dýně Andělská křídla –kulaté plody s výstupky, připomínající malá křídla Galaxy of stars F1 – plody hvězdicového tvaru Crookneck – dlouhé a na jedné straně výrazně úzké plody Sweet dumplings – slupka s nápadnými zelenými pruhy Jack be little – plody s jasně oranžovým lesklým povrchem Jak a kdy nakupovat dýně Hlavní dýňová sezona začíná v říjnu, nejvíce dýní je na trhu na přelomu října a listopadu, na konci listopadu hladní sezona končí. Dýně jsou ale v podlesní době vzhledem k velkému množství šlechtěných a odolných druhů a odrůd v podstatě celý rok. Kvalitní dýně by měla obsahovat mnoho dužiny a je tedy těžká, Lehčí plod obsahuje s největší pravděpodobností mnoho semínek nebo je vyschlý. Zralá dýně má zdřevnatělý stonek s malými suchými prasklinami a pevnou, hladkou, sytě zbarvenou matnou slupku. Nezralé plody mají povrch lesklý a dužina je bez chuti, staré dýně mají příliš vláknitou dužinu s vybledlou barvou. Spotřeba a skladování Celé dýně se skladují na chladném a suchém místě, některé odrůdy vydrží i déle než jeden rok. Čím delší je doba uskladnění, tím vyšší je obsah vitamínů a cukrů v dužině. Rozkrojená dýně vydrží v chladničce přibližně jeden týden, měla by se důkladně zabalit do potravinářské fólie. Pěstování Dýně není náročná rostlina, může se úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách. K růstu potřebuje především dostatek vláhy a světla, měla by kolem sebe mít i dostatek místa - například dýně Hokkaido by měla mít alespoň 2 metry čtvereční. Rostliny je možné předpěstovat ze semínek, ale doporučuje se spíše přímý výsev od poloviny května. Velmi časté je vysazování na kompost, kde se dýni velmi dobře daří, pokud má dostatek vláhy. Při opakovaném pěstování by se dýně měla vysazovat každý rok na jiné místo, aby se půda příliš nevyčerpala. Většina odrůd se sklízí na podzim. Zralá dýně má zcela zaschlou stopku. Pokud se dýně sklidí nezralá a stopka není zaschlá, mohou se přes ní dostat do dužiny bakterie a dýně se rychle zkazí. Zajímavosti Po celé Evropě se každý rok pořádají různé dýňové festivaly, kterých se účastní mnoho předních restaurací. Na posledním, který pod názvem Festival chutí probíhal v celé České republice měly velký úspěch dýňové cheesecate s muškátovým oříškem a dýňový koláč se zmrzlinou z vlašských oříšků politý javorovým sirupem. Dýně se využívají i v kosmetice, a to nejen v kosmetickém průmyslu. Velmi účinná je například pasta na odstraňování pih, kterou si může připravit každý sám - dvě polévkové lžíce rozemletých dýňových semínek se smíchají s jednou lžičkou mandlového oleje. Pasta se nanáší na pihy a po 30 minutách působení se důkladně opláchne vodou. Léčivé účinky Obsahu a kombinace vitamínů a ostatních látek v dýni mají velmi pozitivní preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Protože obsahují velmi mnoho vody a mají minimální obsah kalorií, jsou vhodné i při redukční dietě. Dýně především - posilují imunitní systém - mají preventivní účinky proti nachlazení - působí pozitivně na trávicí ústrojí - podporují činnost srdce a cév kladně ovlivňují nervový systém. Konzumace kvalitní zralé a správně upravené dýně v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky - pouze konzumace většího množství zralých dýní, případě dýně nesprávně upravené nebo dýně nezralé může způsobitžaludeční potíže.

KADEŘAVÁ KAPUSTA – kadeřávek - latinsky Brassica oleracea, anglicky green cabbage nebo kale, francouzskychou frisé i chou vert a německy Grünkohl, případně Krauskohl -  je vynikající zimní zelenina s velkým obsahem mnoha vitamínů a dalších látek, které jsou prospěšné pro zdraví člověka. Kadeřávek je známý i pod názvem jarmuz nebo kudrnatá kapusta. Zdravá zimní zelenina Kadeřávek je listová zelenina, která má v kuchyni podobné využití jako kapusta. Listy se sklízí od října po celé zimní období až do jara a jsou velkým zdrojem mnoha vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek. Původ a historie Kadeřávek - kadeřavá kapusta – patřil už v dávných dobách k velmi pěstovaným druhům zeleniny – například již staří Římané pěstovali několik druhů kapusty, které byly současnému kadeřávku velmi podobné. Společně s dalšími brukvovitými rostlinami – zelím, kapustou a kedlubnem – byl v minulosti jednou ze základních složek lidské stravy během teplých měsíců, ale vzhledem k dobré skladovatelnosti i v zimě. V Anglii používaný název kale má původ v latinském slově caulis, který pro kapustu měli Římané. První záznam o jeho výskytu v Americe je z roku 1669, ale pravděpodobně se tam pěstoval již dříve. Současnost Kadeřávek je velmi odolná rostlina, která se v současnosti pěstuje v různých, i severně položených, oblastech. Velmi oblíbený je například na severu Evropu, kde se konzumuje především v zimním období, protože je cenným zdrojem vitamínů a dalších prospěšných látek z čerstvé zeleniny – listy se totiž sklízí postupně od října celou zimu. Současné odrůdy jsou velmi podobné původnímu planému druhu a pěstují se i jako dekorativní rostliny. Jejich košťál může mít výšku až nad 2 metry a vysoký kadeřávek vzhledem pak připomíná palmu. Vzhled, chuť, vůně… Kadeřávek byl vyšlechtěný z brukve zelné, je dvouletá bylina, která se pěstuje jako jednoletá. Od zimy až do jara se sklízí a konzumují mladé listy a stonky. Odrůdy se od sebe odlišují výškou stonku, tvarem, zbarvením v různých odstínech zelené a šedozelené barvy i kadeřavostí – zvlněním – listů, které jsou velmi křehké. Chutí, která je poměrně výrazná, se jednotlivé druhy ani odrůdy od sebe příliš neliší. Druhy a odrůdy kadeřávku Kadeřávek se rozdělují do tří základních skupin - pravé kadeřávky - sibiřské kadeřávky - kadeřávky s tenčími listy Kadeřávky s tenčími listy se pěstují především na jihu USA a některých teplejších oblastech. Kadeřávky se rozdělují i na zakrslé a vysoké. Zakrslé odrůdy dorůstají do výšky 30 až 40 centimetrů, vysoké v průměru do 90 centimetrů, ale i do výšky nad 2 metry a mohou se rozrůstat až do šířky 60 centimetrů. Nejvíce pěstované odrůdy kadeřávku PRAVÉ KADEŘÁVKY Pravé kadeřávky se nazývají skotské kadeřávky nebo skotská kapusta. Mají velmi zvlněné listy s tmavě zelenou nebo zeleno šedou barvou. Dalibor je velmi odolná a poměrně rychle rostoucí odrůda s tmavě zelenými kadeřavými listy a příjemnou chutí Dwarf Blue Curled Scotch - Dwarf Blue Curled Vates– má šedozelené zvlněné listy a patří mezi pomalu rostoucí odolné kadeřávky Dwarf Green Curled se pěstuje poměrně snadno a vzhledem k velké odolnosti je velmi vhodný pro malé zahrádky a větrná místa Fribor dorůstá do výšky až 45 centimetrů. Odrůda je velmi odolná, sklízí se od konce podzimu až do konce zimy Pentland Brig je odolný kříženec kadeřávků s rovnými a zvlněnými listy. Sklízí se mladé listy i části stonků a také květní základy. Snowbor patří mezi takzvané miniaturní kadeřávky a je vhodný k pěstování například na malých zahradách. Jersey Kale je vyšlechtěná odrůda, která dorůstá až do výšky 2,25 m. Rovný silný a pevný stonek se velmi často suší a pak používá jako vycházková hůl. Odrůdě se proto také občas nazývá „vycházková hůl“. SIBIŘSKÉ KADEŘÁVKY Sibiřskému kadeřávku se říká také kudrnatá kapusta a pěstuje se pouze pro listy. Rostliny mají podle odrůdy mnoho barev i různou výšku. Listy jsou poměrně široké, na okrajích zvlněné a sklízí se v období, kdy končí sklizeň odrůd pravého kadeřávku postupně po celou zimu. Hungry Gap patří k pozdním odrůdám. Sklízí se od poloviny do konce jara. Laciniato je původem italská odrůda s plochými velmi členitými listy. Ragged Jack má růžově skvrnité, nebo také růžově žilkované listy. Red Russian je odrůda s listy červené barvy vynikající chuti. True Siberian jsou velmi rychle rostoucí kadeřávky s bílo zelenými listy s mírně zvlněným okrajem. KADEŘÁVKY S TENČÍMI LISTY Kadeřávky s tenčími listy se od pravých a sibiřských poměrně výrazně odlišují – jejich listy jsou jemnější a tenčí. Champion je odrůda s tmavě zelenými listy, které připomínají zelí. Georgia má šedozelené listy s bílým žilkováním. Odrůda je nenáročná. Hicrop patří mezi odrůdy s příjemně nasládlou chutí a křehkými listy Zdraví a vitamíny Kadeřávek obsahuje v poměrně velkém množství provitamín A - betakaroten, vitamín C i E, vitamíny skupiny B, kyselinu listovou a z minerálních látek především draslík, železo, fosfor, vápník a draslík, je v něm v značném množství i vláknina. . Stejně jako ostatní košťálová zelenina – především brokolice, květák, kapusta, růžičková kapusta a zelí – obsahuje isothiocyanáty – látky, které mají velkou působnost proti vzniku nádorových buněk a jsou tedy prevencí proti rakovinovým nádorům a chrání buněčnou DNA.Dusičnany a dusitany, které kadeřávek obsahuje, pomáhají k rychlejšímu zotavení po srdečním infarktu. Minerální látky mají pozitivní účinky na cévní i nervovou soustavu. Rostliny mají velmi vysoký obsah vody, mají minimum kalorií a jsou velmi vhodné při dietách pro redukci váhy. Jejich kalorická hodnota se zvyšuje, až když se při kuchyňské přípravě omastí. Košťálová zelenina – a tedy i kadeřávek – obsahuje kombinaci sacharidů, které se v trávicím ústrojí zcela nerozloží a v tlustém střevě se štěpí a tvoří se oxid uhličitý, sirovodík a metan, které se projevují plynatostí. Využití kadeřávku v kuchyni Kadeřávek se konzumuje syrový i tepelně upravený, především vařený, zapečený nebo i smažený. Z křehkých listů se připravují polévky i pyré, servírují se vařené jako příloha k masu. Syrové listy se přidávají do zeleninových salátů, nebo i samotné. Příprava a vaření kadeřávku Listy kadeřávku se důkladně omyjí pod studenou vodou a před dalším kuchyňským zpracováním se z nich odříznou tuhé řapíky i silnější bílá žebra. Listy se vaří v co nejmenším množství mírně osolené vody 8 až 12 minut, pak se scedí a po okapání nasekají na drobno. Vařený kadeřávek Kadeřávek je možné uvařit ve vařící vodě nebo v páře, kde si zachová více vitamínů i ostatních látek. V páře se vaří přibližně 20 minut. Vařené listy kadeřávku mají poměrně výraznou chuť a hodí se jako příloha i k pečenému tučnému vepřovému masu nebo uzené slanině. Dušený kadeřávek Listy kadeřávku se krátce dusí s různými jinými potravinami - většinou se k nim přidávají na konci dušení. Smažené listy kadeřávku Čerstvé širší a pevnější listy se obalují v těstíčku a pak krátce smaží v rozpáleném oleji v pánvi Zapékaný kadeřávek Kadeřávek se může zapékat podobně jako květák s mletým masem, sýrem a vejci. Kadeřávek - recepty Salát ze syrových listů kadeřávku Ve studené vodě opláchnuté a okapané listy kadeřávku se pokapou opepřenou citronovou šťávou a přidávají k různým zeleninovým salátům. Vařené listy kadeřávku Studenou vodou důkladně omyté listy se vaří přibližně 8 minut v menším množství vody. Pak se scedí, nechají okapat, nasekají na jemno a podávají jen polité máslem, případně jogurtovou zálivkou. Vhodným kořením je pepř a mletý hřebíček. Dušený kadeřávek s masem Umyté a na menší kousky natrhané listy se smíchají se smetanou a pak dusí s jemně nasekanou cibulí, petrželí, uzeným masem nebo šunkou a kořením. Spotřeba a skladování Čerstvé listy zabalené v mikrotenové fólii nebo sáčku vydrží bez změny kvality v chladničce přibližně 3 dny. Kadeřávek je možné i zamrazit. Před zamražením se výhonky spařují maximálně 1 minutu horkou vodou a pak se suché a vychladlé zamrazí. Pěstování Většina odrůd kadeřávku je velmi odolná a také poměrně nenáročná a může se úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách. Je vhodné pěstovat oba druhy – kadeřávek pravý i sibiřský, protože tak je zaručená sklizeň v podstatě po celé zimní období. Kadeřávku se nejlépe daří v propustných, středně těžkých až těžkých půdách, které byly vyhnojené. Dva týdny před výsadbou pravého nebo výsevem sibiřského kadeřávku by se půda měla hnojit 60 gramy universálního hnojiva nebo granulovaného hnoje na 1 metr čtvereční. Kadeřávek potřebuje stejně jako ostatní košťálová zelenina zásaditou zem a tak se po zrytí v zimě na záhon rozhodí vápenec. Když kadeřávek vykvete, vegetační období, ve kterém je možné sklízet listy, končí. Celé rostliny se ze záhonu vyryjí a zlikvidují. PRAVÝ KADEŘÁVEK Jarní výsev -Semena pravého kadeřávku se vysévají v polovině jara do hloubky 1 centimetr. Sazeničky se pak protrhají, aby mezi nimi byla vzdálenost alespoň 5 centimetrů. V létě se rostliny přesazují na stanoviště do sponu 60 x 60 centimetrů. Zem kolem stonku by měla být dobře udusaná, dokud rostlina pěvně nezakoření, potřebuje větší závlahu. Sklizeň – Listy se mohou odřezávat od poloviny zimy. Jako první se odkrojí listy ze středu rostliny, aby se podpořil růst nových. SYBIŘSKÝ KADEŘÁVEK Letní výsev - Sibiřský kadeřávek se vysévá až v druhé polovině léta, při dřívějším výsevu bujně vyrostou velké listy, které většinou přes zimu nevydrží. Vysévá se přímo na konečné stanoviště do hloubky 1 centimetr. Mezi řádky by měla být vzdálenost alespoň 45 centimetrů. Rostliny se musí často okopávat a záhony zbavovat plevele. Vyšší rostliny se přivazují ke kůlku. Sklizeň – Listy se začínají sklízet po ukončení sklizně pravého kadeřávku nebo na konci zimy. První se odřezávají listy ze středu. Zajímavosti Listy kadeřávku mají nejlepší chuť, když přejdou prvními podzimními nebo zimními mrazíky. Léčivé účinky Kadeřávek je takzvaná zimní zelenina. Má velmi vysoký obsah mnoha zdraví prospěšných látek a je tak jejich velmi cenným zdrojem v zimním období. Množství a kombinace vitamínů a dalších látek má mnoho pozitivních preventivních i léčebných účinků na organismus člověka. Kadeřávek zejména - posiluje imunitu organismu proti mnoha onemocněním - působí proti vzniku nádorových onemocnění - ochraňuje buněčnou DNA - pomáhá při zotavování po infarktu srdce - posiluje cévní systém - má pozitivní vliv na nervový systém Kadeřávek obsahuje minimum kalorií a jeho konzumace je velmi vhodná při hubnoucí dietě. Konzumace kadeřávku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky, u některých osob s citlivějším zažíváním může kadeřávek vyvolat plynatost  

KEDLUBEN- kedlubna, odborně brukev zelná kedluben - latinsky Brassica oleracea invar acephala var. gongylodes.anglicky kohlrabi nebo turnip cabbage, francouzsky chou-rave a také colrave, německy Kohlrabi, italsky cavolo rapa - je jedním z nejvíce rozšířených druhů košťálové zeleniny. Oblíbená zdravá zelenina Kedlubna v současné podobě je vyšlechtěnou formou brukve zelné. Patří mezi oblíbené druhy košťálové zeleniny, která je k dostání téměř po celý rok. Původ a historie Kedlubna se v její původní formě ve volné přírodě nevyskytuje a její původ je v podstatě neznámý. S největší pravděpodobností pochází z oblastí okolo Středozemního moře, podle jiných verzí z Tibetu v Číně. S určitostí je ale možné konstatovat, že kedlubny byly velmi oblíbené ve starém Římě, odkud se později dostaly do Evropy. Současnost V současné době jsou kedlubny značně rozšířené především ve střední a v západní Evropě. Nejvíce se pěstují a také konzumují v Německu, v České republice je roční spotřeba na jednoho obyvatele 2,5 až 3 kilogramy. V poněkud odlišném vzhledu, ale s téměř podobnou chutí a konzistencí, se kedlubna pěstuje ještě na severu indického kontinentu a také v Japonsku. Nejvíce se konzumují syrové, vařené i smažené lehce stravitelné hlízy, ale také vařené listy, které obsahují mnohem více vitamínů i vápníku. Vzhled, chuť, vůně… Kedluben je rostlina, která z botanického zařazení patří k brukvím – zelí, v gastronomii se ale považuje za bulvovou nebo kořenovou zeleninu. Bulvy se nevytvářejí z květenství ani z listů, ale jsou částí stonku, která roste nad zemí. Bulvy jsou většinou kulovité nebo elipsovité, mírně zploštělé. Mohou dorůst až do průměru 20 centimetrů, jejich barva je podle obsahu antokyanu bílá, šedozelená, zelená, žluto fialová, načervenalá až tmavě fialová. Rostliny jsou dvouleté a dosahují výšky 20 až 50 centimetrů. V prvním roce vyroste typická nadzemní stonková bulva, velká 10 až 15 centimetrů, která má velmi podobnou barvu s listy. Dlouhé řapíkaté listy vyrůstají pouze z hlízy a mají různě tvarované čepele – mohou být podlouhlé, elipsovité i okrouhlé. Listy jsou po svém obvodu vroubkované a zkadeřené, dvakrát delší než řapíky. Dužina uvnitř hlízy je bílá a šťavnatá. V druhém roce vyrůstá především stonek – košťál, který má na vrcholu květenství, v kterém vývojem vzniknou černá kulovitá semena. Kedlubny mají při delším poklesu teplot k bodu mrazu ve stádiu vývoje tří pravých lístků tendenci k přechodu z dvouleté na jednoletou rostlinu. V takovém případě se nevytvoří hlíza – bulva a rostlina roste do květu. V současné době jsou už některé šlechtěné odrůdy, které jsou jednoleté a z rané jarní výsadby je možná podzimní sklizeň. Druhy a odrůdy kedlubnu Důležité vlastnosti kedluben jsou rychlost růstu, nedřevnatění a nepraskání hlíz, nevybíhání do květu a také odolnost proti chorobám a škůdcům – a z těchto důvodů se kedlubny poměrně intenzivně šlechtí. Kedlubny se dělí na rané a pozdní, v obou skupinách ještě na bílé a modré odrůdy Modré odrůdy jsou většinou ranější a více odolné proti popraskání. Bílé odrůdy jsou převážně pozdní, mají větší bulvy a mírně nasládlou chuť. Rané odrůdy - nejčastěji pěstované: Luna má velmi jemnou a chutnou dužinu. Zelené bulvy jsou pevné, nedřevnatí ani nepraskají. Odrůda je velmi náročná na dostatek vláhy, vyžaduje slunné stanoviště. Pěstuje se z předpěstované sadby. Cabbage Vegetables je hybridní odrůda, kterou je možné tzv. rychlit všemi možnými způsoby. Šťavnaté chutné bulvy mají kulovitý tvar a zelenou barvu, nedřevnatí ani nepřerůstají. Kartágo F1 je bílý vyšlechtěný kedluben a velmi jemnou a chutnou duživou, která nedřevnatí ani nepřerůstá. Je velmi vhodný i pro velmi rané pěstování a k rychlení, z letních výsevů je možná i podzimní sklizeň. Korfu 1 a Moravia jsou šlechtěné odolné rané odrůdy bílé barvy s jemnou dužinou. Bulvy nedřevnatí ani nepřerůstají. Blankyt je modrá odrůda s menším množstvím listů, velmi odolná proti dřevnatění. Může se pěstovat během celého vegetačního období. Hybridní odrůdy pro rané, polorané i pozdní pěstování Troja F1 má velké bulvy kulaté ploché bulvy s jemnou dužinou, které nedřevnatí. Je vhodná pro jarní i letní výsev, potřebuje dostatek vláhy a mírný stín. Ballot F1 patří mezi hybridní odrůdy pro jarní i podzimní pěstování. Bulvy nepraskají ani nedřevnatí. Potřebuje těžší půdy, bohaté na živiny a dostatek vláhy. Pozdní nejvíce pěstované odrůdy: Gigant je pozdní českou vyšlechtěnou odrůdou. Bulvy zelené barvy dorůstají do váhy 3 až 4 kilogramů, nepraskají ani nedřevnatí. Jemná šťavnatá dužina je bílá a má příjemnou sladkou chuť. Odrůda je vhodná jak pro přímou rychlou konzumaci, tak pro dlouhodobější uskladnění, při kterém si zachová chuť, konzistenci i vzhled. Violeta patří mezi odrůdy s dobrou skladovatelností. Rostliny jsou poměrně bujné, bulvy modré barvy dorůstají až do váhy 600 gramů a nepraskají. Dužina je chutná, šťavnatá a jemná. Zdraví a vitamíny Kedlubny jsou významným zdrojem různých vitamínů a dalších látek, důležitých pro organismus člověka. Nejčastěji se konzumují lehce stravitelné bulvy – hlízy, a to syrové, vařené nebo dušené. Do salátů se mohou přidávat i syrové listy mladých rostlin, které se ale také vaří. Listy mají obsah vitamínu C a vápníku než bulvy. Kedlubny obsahují v poměrně značném množství vitamíny skupiny B, vitamín C a E. Je v nich i poměrně mnoho minerálních látek – především vápník, draslík, mangan, selen, železo a zinek, a také kyselina listová, nikotinová a pantotenová, bulvy obsahují látku biotin.. Velké je i množství vlákniny. Nejvíce zdraví prospěšných látek – vápníku, karotenu a vitamínu C - není v bulvách, ale v listech mladých rostlin, které se samozřejmě mohou konzumovat syrové i vařené. Kedlubny jsou i velmi nízkokalorické a jsou vynikající složkou stravy při redukčních dietách. Konzumace kedluben podporuje mimo jiné tvorbu žluče a příznivě podporuje zažívání, mají pozitivní vliv na správnou funkci jater a ledvin. Rozpustná forma vlákniny v kedlubnách snižuje hladinu cholesterolu v krvi, nerozpustná forma zvyšuje průchodnost střev a pomáhá například při zácpě. Biotin působí příznivě na pokožku a vlasy. Kedlubny mají podle posledních zjištění preventivní účinky proti rakovině tlustého střeva. V bulvách je poměrně velké množství éterických olejů a tak by je neměli konzumovat lidé se zánětem žaludeční sliznice nebo vředovým onemocněním. Využití kedlubny v kuchyni Z kedlubny se konzumuje především čerstvá a syrová dužina, je možné ji přidávat i do zeleninových salátů. Je ji ale možné také tepelně upravovat – může se vařit, zapékat, smažit obalená v trojobalu…Velmi oblíbené jsou i dušené kedlubny. Chuť kedlubny není příliš výrazná a tak se většinou upravuje kořením, česnekem nebo bylinkami.   Konzumují se i listy mladých jarních odrůd, které obsahují mnohem více vitamínu C a karotenu než bulvy. Listy se mohou konzumovat čerstvé a syrové například v zeleninových salátech, nebo krátce vařené – nejlépe v páře. Příprava kedlubny před použitím Listy mladých jarních odrůd kedlubny se jen omyjí pod studenou vodou. Bulvy se po umytí ostrým nožem většinou zbaví slupky, u některých šlechtěných odrůd je ale slupka křehká a může se bez problémů konzumovat. Sklizeň spotřeba a skladování Bulvy raných odrůd se sklízí průběžně, sklizeň trvá 2 až 4 týdny. Listy z rané sklizně se sklízí z mladých rostlin. Pokud se bulvy sklízí i s listy, musí se bulvy velmi rychle ochladit, aby se zabránilo brzkému zvadnutí listů. Rané odrůdy se sklízí většinou pro přímou rychlou konzumaci, dlouhé skladování raným odrůdám nesvědčí. Pozdní sklizeň se většinou provádí pro uskladnění, listy se z bulvy odstraňují. Sklizené kedlubny se skladují ideálně v teplotě 0 až 1° Celsia v 90% vlhkosti vzduchu. Pěstování Kedlubny se většinou pěstují z předpěstované sadby. Současné šlechtěné odrůdy jsou vhodné k rychlení ve skleníku, některé rané, polorané i pozdní odrůdy jsou vyšlechtěné i pro pěstování přímo na záhoně. Ideální je pěstovat zároveň modré i bílé kedlubny, rané a pozdní, nebo polorané a pozdní. Kedlubny potřebují nejlépe hlinitopísčité půdy s dostatkem živin a vláhy. Vzhledem k rychlému růstu a slabému kořenovému systému při nedostatku vláhy mohou bulvy dřevnatět a praskat. Při předpěstování se semena vysévají 6 až 12 týdnů před výsadbou na záhon. Odrůdy k rychlení mají vegetační dobu 60 až 80 dní, rané 70 až 100 dnů, letní 100 až 140 dní a pozdní až 130 až 170 dnů. Výběr odrůdy Rané odrůdy mají vegetační dobu 80 až 100 dní, při předpěstování se semena vysévají v únoru. Nejdřívější sklizeň poskytují bílé odrůdy Libochovická, Moravia a Omnia, vysazují se do sponu 25 x 25 centimetrů v polovině dubna. Bílé rané odrůdy špatně snáší vyšší teploty na začátku léta a pro sklizeň v tomto ročním období jsou vhodnější modré rané odrůdy Azur nebo Modran, které se vysazují o 14 dní později než rané bílé. Jejich vegetační doba je 90 dní. Letní odrůdy se vysévají v březnu a dubnu, jejich vegetační doba je 100 až 140 dní. Nejvhodnější odrůdou je Kozmanova modrá s vegetační dobou 110 dní, která se vysazuje do sponu 25 x 25 centimetrů v první polovině května. Může se pěstovat i výsevu přímo na stanoviště. Pozdní odrůdy se vysévají na konci dubna a začátku května, jejich vegetační doba je 130 až 170 dní. Pro podzimní sklizeň je možné použít i rané odrůdy, musí se ale vysadit nejpozději do poloviny srpna. Odrůdy pro podzimní sklizeň se sází do sponu 40 x 30 centimetrů. Nejvhodnější je Gigant, který má dobře skladovatelné velké bulvy. Vegetační doba této odrůdy je 130 dní, vzhledem k velikosti se vysazuje do sponu 50 x 50 centimetru již v květnu. Odrůda je i velmi odolná, snáší teploty až – 12° Celsia. Místo pro pěstování kedlubny Kedlubny potřebují středně těžké hlinitopísčité půdy s dostatkem živin. Místo by mělo být chráněné a dostatečně vlhké, je nutno dbát na pravidelnou a dostatečnou zálivku a také přihnojování. Výsadba a pěstování Vysazují se jen silné mladé rostliny. Pokud mají tři nebo čtyři pravé lístky, nesmí se rostliny zasadit příliš hluboko, protože pak by se nevytvořily hlízy. Sazenice musí růst poměrně rychle – to je možné zajistit pouze půdou s dostatečným množstvím živin, pravidelnou zálivkou, okopáváním a odplevelováním. Pokud půda vyschne, bulvy většinou zdřevnatí a po další zálivce mohou popraskat. Zajímavosti Zimní odrůda Gigant byla vyšlechtěna v roce 1978 v Československu a má největší bulvy ze všech odrůd. V současné době patří mezi nejvíce pěstované v domácím pěstování nejen v České republice a na Slovensku, ale i v mnoha dalších zemích Evropy. Kedlubny mají minimální množství kalorií a jsou vynikající složkou stravy při redukční dietě. Mimo dužiny bulvy je možné konzumovat i lístky mladých rostlin raných odrůd, které obsahují velké množství vitamínu C, vápníku a karotenu. Listy se konzumují čerstvé například jako součást zeleninového salátu, nebo krátce vařené – nejlépe v páře. Léčivé účinky Kedlubna je zelenina s velmi příznivými účinky na lidský organismus. Konzumace kedlubny - aktivuje a příznivě ovlivňuje trávení - má pozitivní vliv na správnou funkci jater a ledvin - snižuje hladinu cholesterolu v krvi - zvyšuje průchodnost střev a pomáhá při zácpě - zlepšuje vzhled pokožky a kvalitu vlasů Kedlubny mají podle posledních zjištění preventivní účinky proti rakovině tlustého střeva. Při konzumaci kedlubny v přiměřeném množství nebyly prokázány nežádoucí účinky na organismus člověka.  Bulvy kedlubny by ale neměli konzumovat lidé se zánětem žaludeční sliznice nebo vředovým onemocněním, protože v bulvách je poměrně velké množství éterických olejů.

KUKUŘICE SETÁ – latinsky Zea mays L je rostlina na hranici zeleniny a obilovin. Chutná a výživná... Kukuřice setá není jen tak někdo, jedná se o zeleninu, která má velice blízko k obilovinám. Konzumovat ji můžete v různých podobách, jedno je však jisté, chutnat bude vždycky perfektně. Historie a původ Kukuřici začali lidé pěstovat pravděpodobně mezi léty 10 000 př. n. l. a 5 500 př. n. l. Původ můžeme sledovat do oblasti centrálního Mexika. Pro Aztéky byla životně důležitou potravinou. Do Evropy se dostala v průběhu 16. a 17. století a odtud se rozšířila do celého světa. Současnost Kukuřice je třetí nejpěstovanější rostlinou na světe hned po pšenici a rýži. Závisí na ní mnoho životů po celém světě, a to i přesto, že až 9 z 10 kilogramů je určeno pro krmení zvířat. Roste význam sladké kukuřice jako zeleniny, ale v potravinářském průmyslu slouží kukuřice jako zdroj oleje, škrobu, glukózy, fruktózového sirupu a bioetanolu. Vzhled, chuť a vůně… Kukuřice roste v klasech a její zrníčka mají žlutou barvu. Právě tato zrnka považujeme za zeleninu. Celá rostlina dorůstá do výšky 1 metru. Kukuřice má nasládlou chuť a často je součástí salátů či polévek, často se konzumuje sterilovaná, vařená nebo grilovaná. Odrůdy Podle kvality zrn rozlišujeme mnoho odrůd, z nichž některé se používají jako krmivo pro dobytek, jiné se dále zpracovávají. Cukrová kukuřice – obsahuje 76 % vody. Sklízí se dříve, než dozraje, aby si udržela chuť a dostatečné množství vody. Čerstvá obsahuje přibližně 3 % proteinů a v sušené jich je až 10 %. Nejvíce zastoupeným proteinem je zein, jehož strukturu tvoří všechny esenciální aminokyseliny. Bílá kukuřice – neobsahuje prakticky žádný provitamin A a má menší bílá zrnka, která jsou sladší než zrnka žluté kukuřice. Žlutá kukuřice – má delší zrna s výraznější chutí. Obsahuje velké množství vitaminu B1, ale je chudá na vitamin C. Pukancová kukuřice – konzumuje se pražená ve formě popcornu. Ten je mnohem méně kalorický než ostatní pochutiny. Díky vysokému obsahu škrobu bobtnajícího při zahřátí jsou pražená zrna mnohem větší, než byla v původní velikosti. Moučná kukuřice (Zea mays amylacea) – má měkká zrna složená převážně ze škrobovin. Používá se k výrobě mouky na speciální pečivo (tortilly a podobně), bývá i barevná. Modrá kukuřice – obsahuje méně škrobu a navíc přispívá, aby byl přísun proteinů o 20 % vyšší, než je tomu u bílé kukuřice. Za svůj netypický odstín vděčí antocianinu a skupině pigmentů, které jsou navíc velmi prospěšné našemu organismu – například redukují cholesterol v krvi. Zdraví a vitamíny Kukuřice obsahuje velké množství glukózy, která je nezbytným motorem pro naší mentální i fyzickou energii. Zvyšuje odolnost vůči stresu a podporuje soustředění. Dále je kukuřice bohatá na vitamíny skupiny B, takže zlepšuje kvalitu nehtů a vlasů, také pomáhá snižovat cholesterol. Je důležitým zdrojem železa, hořčíku, zinku, manganu a selenu, což je prospěšné pro krvetvorbu. Kukuřice je vhodná pro osoby trpící celiakií, zklidňuje totiž střevní sliznici. Doporučuje se při plynatosti, bolestech břicha, při zánětu tlustého střeva a při chronických onemocněních ledvin. Kukuřičná zrna mají mírný diuretický účinek. Použití kukuřice v gastronomii Na kukuřici si pochutnáte za syrová, ale můžete ji také upravovat vařením či v mikrovlnné troubě, grilovat i zamrazovat. Syrovou kukuřici neskladujte dlouho, ztratila by chuť. Kukuřice se často konzervuje nebo mrazí, oba tyto způsoby uchovávání jí pomůže uchovat většinu jejích výživových vlastností. Při průmyslovém konzervování se používají zrna s klíčkem, jedná se o celozrnnou kukuřici. Použít ji můžeme také jako mouku pro výrobu tortill nebo pro výrobu italské polenty. Při vaření nepřidávejte sůl, po uvaření by byla zrna tvrdá. Přidejte však lžíci cukru, který zvýrazní její chuť i vůni. Po uvaření ji posolte a nechte na ní rozpustit máslo. Kukuřice je výborná v salátech a v polévkách. Často bývá součástí mražených zeleninových směsí. Velkou oblibu si získal popcorn. Vypukaná kukuřice je fenomenální pochoutkou v kině i doma. Lze ho připravit v mikrovlnné troubě i v hrnci. Nezapomeňte popcorn důkladně rozžvýkat, aby nezatížil trávení. Kukuřičným škrobem můžete zahustit nejrůznější potravinové výrobky, omáčky i moučníky. Sklízení kukuřice Kukuřice je zralá, pokud jsou její vlasy suché a tmavé. Pro ujištění rozbalte klas a dloubněte do zrnka, pokud z něj vyteče vodová tekutina, ještě není zralá. Ze zralého zrna prýští mléčná tekutina. Přezrálé zrno je moučnatě škrobovité. Po sklizni ponechte klasy v suknicích do té doby, než je budete konzumovat, jinak by ztrácely chuť. Léčivé účinky Kukuřice - posiluje nervy - zvyšuje koncentraci - zlepšuje náladu - odbourává stres - zlepšuje potenci a plodnost - přirozeně omlazuje - posiluje srdce - snižuje cholesterol - zlepšuje mozkovou činnost - mírně zpomaluje činnost štítné žlázy a proces trávení - zklidňuje sliznici střev

KVĚTÁK– karfiol - latinsky Brassica oleracea convar. botrytis, anglicky cauliflower, francouzsky chou-fleur, německy Brumenkohl a také Karfiol, italsky cavolfiore - je velmi oblíbená košťálová zelenina, která byla vyšlechtěna podobně jako kedluben nebo kapusta z brukve zelné.   Oblíbená zdravá zelenina Květák je považovaný za nejvíce chutnou a také stravitelnou košťálovou zeleninu, i když u některých lidí způsobuje nadýmání. Je součástí mnoha kuchyní na celém světě- evropské, asijské, arabské i americké. Původ a historie Květák s největší pravděpodobností pochází z Kypru, kde se vyvinul z divoce rostoucí brukve zelné. Nejstarší záznamy o něm jsou z 6. století před naším letopočtem. O téměř tisíc let později, kdy na Kypru stále ještě rostl bez zásahu lidí, se objevují v Anglii záznamy o květáku, nazývaném „kyperský salát“. Ve 12. století popsal maurský učenec ve Španělsku tři odrůdy květáku, které byly dovezené ze Sýrie, kde ho Arabové šlechtili a pěstovali už nejméně 500 let, podle některých tvrzení dokonce i tisíc let. Koncem 18. století se květák rozšířil po celé Evropě a stal se velmi žádanou a konzumovanou zeleninou. Současnost V současné době se květák šlechtí a pěstuje téměř po celém světě. V Evropě se pěstuje až od 18. století – nejdříve v Itálii, později ve Francii a pak už v podstatě ve všech evropských zemích. Největšími pěstiteli a exportéry v Evropě jsou v současnosti Francie, Nizozemsko, Belgie a Itálie. Celosvětově se největší produkce vypěstuje v Indii a Číně, ale téměř celá sklizeň se v těchto zemích také spotřebuje. Vzhled, chuť, vůně… Hlávky květáku tvoří zdužnatělá květenství, která nejsou ještě zcela vyvinutá. Kvalitní květák sklizený v ideální době má pevnou, uzavřenou hlávku bílé barvy. Pokud se sklizeň jen o několik dnů opozdí, začnou se vytvářet stopky květenství, které v podobě hrbolků vystupují na povrch. Květák má většinou bílou barvu, jsou ale i odrůdy s barvou zelenou, žlutozelenou a fialovou – bílé jsou ale ceněné nejvíce. Bílé barvy se docílí tak, že zelené velké zákrovní listy se nad hlávkou zalomí nebo svážou a tím se zabraňuje přístupu světla. U mnoha nových vyšlechtěných odrůd už se listy nad hlávkou uzavírají samy. Ve Francii a v Itálii se pěstuje také pestrý květák, který se úmyslně vystavuje slunečnímu svitu. V Itálii se pěstuje zelená, případně zelenožlutá odrůda Romanesco, která má výrazně zašpičatělou hlávku a také mnohem vyšší obsah vitamínu C, bílkovin a minerálních látek. Na jihu Itálie se také s oblibou pěstuje ještě květák s hlávkou načervenalé až tmavě fialové barvy. Minikvětáky jsou specialitou z Francie. Jsou velmi dekorativní a drahé, pěstují se především pro potřeby luxusní gastronomie. Stejně jako velké květáky mají bílou, zelenou, žlutozelenou nebo fialovou barvu hlávky. Druhy a odrůdy květáku Pro rozlišení květáku není důležitá barva, ale období, a tak se rozděluje především na odrůdy - jarní - letní - podzimní - zimní Mnoho odrůd přesahuje z jednoho období do druhého. Nejvíce pěstované odrůdy květáku v České republice Bora - Expres - Opaaljsou velmi rané vyšlechtěné odolné odrůdy se středně velkou hlávkou jemné chuti a aroma.  Gameta patří mezi oblíbené středně rané odrůdy, má velmi příjemnou chuť  Brilantje polopozdní odrůda, velmi nenáročná a zároveň odolná a proto také oblíbená u malých pěstitelů a zahrádkářů Planita F1 je vyšlechtěný polopozdní květák s poměrně jemnou chutí Amfora F1 patří do skupiny pozdních šlechtěných odrůd s dobrou chutí Delta - Octavian - White Rock jsou pozdní odolné odrůdy se středně velkými hlávkami Ostatní oblíbené odrůdy, pěstované v ČR i Evropě All the Year Round se vysévá na jaře a sklízí příští jaro nebo léto. Odrůda je vhodná i pro postupné vysévání. Hlávky jsou bílé a chutné. Alverda je odrůda s hlávkami žlutozelené hlavy. Vysévá se od konce jara do poloviny léta a sklízí na podzim. Limelight patří mezi odrůdy, které jsou určené pro podzimní sklizeň. Hlávky mají zajímavou nazelenalou barvu a vynikající chuť. Dok Elgon má chuťově vynikající pevné bílé hlávky střední velikosti, které se sklizní od začátku do konce podzimu. Autumm Giant 3 je odolná odrůda pro podzimní i zimní sklizeň. Má velmi kompaktní bílé hlávky s jemnou chutí. Castlegrant s většími pevnými listy je zimní odrůda, vyšlechtěná tak, aby pod listy byly chutné bílé hlávky velmi dobře chráněné i před mrazem. Purple Cape je odolná přezimující odrůda. Hlávky se sklízí od konce zimy do poloviny jara. Hlávky jsou velmi vhodné k vaření i ke konzumaci za syrova. Při vaření květákové růžičky zezelenají. Snowcap je velmi pozdní odrůda s chutnými jemnými hlávkami, které se sklízí v druhé polovině zimy. Speciální vyšlechtěné odrůdy Romanesco je v Itálii vyšlechtěná odrůda s výrazně zašpičatělými velmi chutnými hlávkami zelené nebo žlutozelené barvy Early Snowball má velmi malé pevné bílé hlávky příjemné chuti. Pěstuje se především v oblastech s mírnějším klimatem. Orange Bouquet patří mezi netradičně zbarvené květáky. Hlávky mají zlatavou barvu, kterou si udržují během růstu i při tepelné úpravě. Minaret je odrůda s malými chutnými hlávkami zelené barvy, které se sklízí koncem podzimu. Zdraví a vitamíny Květák je v současnosti vzhledem k vyšlechtěným podzimním a zimním odrůdám celoroční zelenina a zdroj mnoha vitamínů a dalších prospěšných látek i v obdobích, kdy je jiné zeleniny na trhu podstatně méně. Květák obsahuje ve velkém množství vitamín C, komplex vitamínů skupiny B a také vitamín A – beta karoten, E a K. Z minerálních látek je v květáku především draslík, fosfor, vápník, hořčík, železo, sodík a fluorid, v menším množství i mnohé další. Hlávky obsahují i omega 3 aomega 6 nenasycené mastné kyseliny, lutein, kyselinu listovou a kyselinu pantotenovou. Významný je i obsah vlákniny a bílkovin, obsahuje mnoho vody. Sacharidů a proteinů je v květáku velmi malé množství a není v něm téměř žádný tuk. Květák je minimálně kalorický – 25 kcal na 100 gramů – ale přitom vzbuzuje pocit sytosti a je zároveň velmi dobře stravitelný. Vařený ve vodě nebo v páře je ideální pro hubnutí. Vzhledem k množství a kombinaci vitamínů a všech ostatních látek a stravitelnosti má květák vynikající účinky na celý trávicí systém od žaludku až po slepé střevo. Vzhledem k výborné stravitelnosti se doporučuje lidem s žaludečními chorobami, a protože reguluje průchodnost střev, má účinky při zácpě i průjmu a také při podráždění nebo zánětu tlustého i tenkého střeva. Velké množství vitamínu C významně posiluje imunitní systém, vápník pozitivně působí na pohybový aparát a další látky jsou prevencí proti vzniku cukrovky. Květák také urychluje vylučování přebytečné vody z tkání a různých dalších škodlivých látek z organismu, a tak se jeho konzumace doporučuje při léčbě ledvin a ledvinových kamenů, artritidy a otocích vyvolaných chorobami ledvin, Velké množství draslíku v kombinaci s nižším obsahem sodíku a malému obsahu tuků v květáku má pozitivní vliv na srdce a oběhovou krevní soustavu, květák se osvědčil u osob s hypertenzí nebo arteriosklerózou. Květák podobně jako ostatní druhy brukvovité zeleniny obsahuje fytochemické antikarcinogeny - sirné glykosidy a sloučeniny indolu, které jsou účinnou prevencí rakoviny. Konzumace květáku je doporučována osobám, u kterých je zvýšené riziko onemocnění zhoubnými nádory například z genetického výskytu rakoviny v rodině nebo při zvýšeném působení karcinogenních látek. Osoby s diagnostikovanou a léčenou rakovinou by měly do jídelníčku každý den zařadit některou brukvovitou zeleninu – květák, brokolici, zelí, ředkev, protože všechny mají protinádorové účinky. Květák je sice doporučován při žaludečních a střevních problémech, měly by jeho konzumaci omezit osoby, u kterých jsou tato onemocnění chronická. Stejně tak by květák neměly konzumovat osoby se žlučníkovými kameny, protože hlávky obsahují poměrně mnoho celulózy, která zvyšuje produkci plynů ve střevech a mohlo by se narušit trávení. Květák ve 100 gramech obsahuje 24 miligramů kyseliny močové a tak není vhodný pro osoby trpící dnou. Využití květáku v kuchyni Květák se většinou konzumuje tepelně upravený, mladé a jemné hlávky některých odrůd se mohou konzumovat i syrové. Nejčastější tepelnou úpravou je vaření v horké vodě nebo v páře, zapečený květák nebo smažený květák, může se i dusit nebo péct. Velmi často se vaří i květáková polévka. Růžičky květákové hlávky jsou častou součástí různých zeleninových směsí, a to i mražených. Mladý čerstvý syrový květák se možné přidávat do zeleninového salátu. Květák se poměrně často nakládá nebo zavařuje, může se i zamrazit. Příprava a vaření květáku Květák je možné vařit celý, nebo rozdělený na jednotlivé růžičky. Malé růžičky některých odrůd se konzumují i syrové. Z hlávky květáku se nejdříve velkým nožem odřízne spodní část a oddělí se od ní zbylé listy. Květák se nožem nebo prsty rozdělí na růžičky a ty se důkladně opláchnout pod studenou vodou. Růžičky jdou snadněji oddělovat, pokud se spodní část košťálu odkrojí. V případě vaření celé hlávky se namáčí na 10 až 15 minut do studené vody s octem, aby se z ní vyplavily mušky a jiný hmyz. Košťál se před vařením nakrojí do kříže. Bílé odrůdy květáku si zachovají svoji přirozenou barvu, pokud se do vody přidá mléko. Recepty z květáku Receptů na přípravu květáku je velmi mnoho. Mezi nejvíce oblíbené patří květákové placičky, květáková polévka, zapečený květák, tzv. květákový mozeček s vejci, květákové karbanátky a smažený květák. Klasicky obalený smažený květák s bramborem je jedním z typických jídel české kuchyně. Vařený květák je ale možné servírovat například jen se sýrem nebo jogurtovou zálivkou, může se také rozmačkat a pak z něj vytvořit placičky, které se jen krátce osmaží. Květák je také velmi častou surovinou indické kuchyně, kde se smaží obalený v těstíčku, případně se dusí v kari směsích. Jak a podle čeho vybírat Kvalitní květák má pevné hlávky, které nejsou nijak povrchově poškozené. Nejvíce rozšířenou a prodávanou odrůdou je bílý květák – nepřirozené nažloutlé zbarvení po sklizni způsobuje ultrafialové záření a je znakem zhoršené kvality. Odrůdy se zelnou nebo zelenožlutou barvou mají více vitamínu C, bílkovin i minerálních látek. Barva je způsobena chlorofylem a nemá na kvalitu žádný vliv. Fialové odrůdy mají svoji barvu díky vyššímu obsahu antokyaninu a ani u nich barva neovlivňuje kvalitu. Spotřeba a skladování V obchodě zakoupený květák je možné krátkodobě uskladnit v chladničce, ideálně zabalený v mikrotenové fólii nebo sáčku. Uskladnění květáku ze zahrady se liší podle toho, jak jsou vyvinuté jeho růžice. Pokud nejsou ještě před prvními mrazy vyvinuté, může se celá rostlina i s kořeny vyrýt a přemístit na chladné vlhké a chráněné místo – například do pařeniště. Vyvinuté hlávky nesnesou teplotu pod – 3° Celsia a mohou se uskladnit tak, že se vloží do plastového sáčku s několika malými otvory a uloží do chladna, kde vydrží v čerstvém stavu až 6 týdnů. Dlouhodobě je možné květák uchovat naložený nebo sterilizovaný. Pěstování Květák je možné úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách, velmi ale záleží na správném výběru místa i odrůdy a vhodné době pro výsev. Květák nejlépe roste v hluboko zrytých středně těžkých půdách, které jsou bohaté na živiny. Po celou vegetační dobu potřebuje především dostatek vláhy, v suchých obdobích je ho tedy nutné pravidelně zalévat. Zalévají se pouze kořeny, nikdy ne listy. Stanoviště by nemělo být na přímém slunci, ideální je rozptýlené celodenní světlo. V polostínu nebo ve stínu sazenice rostou poměrně pomalu. Na konečné stanoviště se vysazují sazenice, které je možné předpěstovat ve skleníku nebo pařeništi, před výsadbou se musí ještě tzv. otužit. Výhodnější je koupit v zahradnictví již otužené sazenice. Výsev se provádí v polovině března. Aby sazenice vzrostly minimálně na výšku 15 centimetrů, je nutný poměrně řídký výsev. Silnější rostliny pak udrží děložní lístky až do výsadby. Květák by se na konečné stanoviště měl vysadit hned po polovině května. Před vysazením je dobré do záhonu zarýt nakrátko posekanou trávu, která pak zahřívá a podporuje růst kořenů květáku. Žloutnutí bílých odrůd je možné zamezit svázáním velkých listů nad růžicí. Proti škůdcům, vysychání, kolísání teplot i mrazíkům se květák ochraňuje přikrytím netkanou textilií. Zajímavosti Bílý květák při vaření neztratí svoji přirozenou barvu, pokud se do vody přidá mléko. Nadýmání, které konzumace květáku způsobuje, nelze úplně zamezit. Nadýmací účinky se zmírní, pokud se květák kombinuje s jinými potravinami jako přílohou, nebo i jako součástí připravovaného jídla – například květákový mozeček - vařený květák s vajíčky. Nejzdravější tepelná úprava květáku je krátké ohřátí v páře, konzumovat se pak může třeba jen pokapaný citronovou šťávou a kvalitním olejem. Květák a hubnutí Květák je ideální zeleninou při hubnutí, protože obsahuje velké množství vody, má minimální obsah tuků a také velmi nízkou energetickou hodnotu a zároveň vzbuzuje pocit sytosti. Léčivé účinky Množství a kombinace vitamínů a dalších látek v květáku má velmi pozitivní preventivní zdravotní účinky na lidský organismus. Květák především - významně posiluje imunitní systém - odstraňuje z organismu škodlivé volné radikály - má preventivní účinky před vznikem rakoviny - posiluje činnost srdce a krevního oběhu - podporuje správné trávení - zlepšuje vyprazdňování - detoxikuje tlusté střevo - zlepšuje střevní mikroflóru - urychluje metabolismus - pročišťuje ledviny a močové cesty - pozitivně působí na pohybový aparát - má preventivní účinky proti vzniku osteoporózy Konzumace květáku v přiměřeném množství nemá na organismus zdravého člověka v podstatě žádné nežádoucí účinky. Konzumaci květáku by měly omezit osoby s žaludečními a střevními onemocněními nebo poruchami a se žlučníkovými kameny. Hlávky totiž obsahují poměrně mnoho celulózy, která zvyšuje produkci plynů ve střevech a tak by se mohlo narušit trávení. Květák obsahuje ve 100 gramech 24 miligramů kyseliny močové a tak není vhodný ani pro osoby trpící dnou.

LILEK VEJCOPLODÝ – baklažán - latinskySolanum melongena, anglicky aubergine nebo egg plant a také madapple, francouzsky aubergine, případně i melongène, německy Aubergine, také Eierfrucht nebo Melanzenapfel, italsky melanzana -je zelenina s velkým množstvím různých odrůd. Lidově se mu říká také patližán nebo patlažán. Zdravá, chutná a dekorativní zelenina Lilek je velmi zdravá zelenina, z které je možné v kuchyni nejrůznějšími způsoby připravit mnoho chutných jídel. Některé vyšlechtěné odrůdy se pěstují v zahradách a parcích i jako okrasné rostliny. Původ a historie Lilek pochází z Východní a Přední Indie, kde roste dodnes již několik tisíciletí a i v současné v některých indických oblastech rostou původní trnité formy s drobnými nahořklými plody. Původní lilek měl barvu i tvar, který připomínal slepičí vejce a z toho vycházejí některé jeho názvy – česky lilek vejcoplodý, anglicky eggplant – vejcová rostlina, nebo německy Eierfrucht – vejcový plod. Pojmenování baklažán, které je velmi časté ve východoevropských zemích, vzniklo z arabského a maurského výrazu al-bandigan. Lilek se do Evropy dostal přes arabské země přibližně ve 13. století, z Evropy byl později převezen i do Ameriky. V dávných dobách nebyl příliš konzumovanou zeleninou. Jeho obliba začala stoupat, když se zjistilo, že se napřed musí tepelně upravit a pak je mnohem stravitelnější a chutnější. Současnost Lilek se v současné době pěstuje ve všech oblastech tropického, subtropického i mírného pásma. Je poměrně teplomilný a tak se na venkovních plantážích pěstuje jen v místech s trvalejšími teplotami 22 až 30° Celsia, v jiných oblastech se pěstuje ve sklenících. Venkovní pěstování lilku je nejvíce rozšířené ve Středomořské oblasti, a také v jihovýchodní a východní Asii. Některé odrůdy se pěstují i v zemích jižní Evropy, odolnější vyšlechtěné odrůdy jsou vhodné i k pěstování ve střední Evropě a také v České republice. V současné době je lilek především v zemích kolem Středozemního moře velmi často používanou zeleninou jako třeba rajčata, česnek nebo cibule. Vzhled, chuť, vůně… V České republice jsou neznámější oválné tmavě fialové až téměř černé lilky. Plody ale mají mnoho dalších tvarů, velikostí i barev. Jsou podélné, vejčité, kapkovité, mají i tvar okurky. Dorůstají až do délky 30 centimetrů, průměr je 5 až 15 centimetrů, jejich váha je i půl kilogramu. Světle zelené a pruhované odrůdy dorůstají v příznivých podmínkách až do délky 1 metr a váhy 1 kilogram. Barva je ale nejčastěji světle fialová až téměř černá, ale jsou i odrůdy žluté nebo oranžové, světle až tmavě zelené, bílé, některé odrůdy jsou pruhované. Dužina je nezávisle na barvě slupky vždy bílá, je měkká, jemná a velmi chutná. Některé odrůdy jsou nahořklé, šlechtěné už většinou nahořklou příchuť nemají a jsou příjemně nasládlé. Dužina obsahujemnoho jedlých semínek, které mají bílou mléčnou barvu. Pokud jsou jadérka nahnědlá, je plod přezrálý nebo není zcela čerstvý. Rostlina dorůstá až do výšky 1 metr, plody vyrůstají z 2 až 5 centimetrů velkých květů, které mají většinou fialovou, u některých odrůd i bílou, barvu. Odrůdy lilku Lilek má poměrně velké množství různých odrůd, které se od sebe liší tvarem, velikostí i barvou. Dužina všech odrůd je ale vždy bílá a jemná. Nejvíce pěstované odrůdy lilku Pingtung pochází původně z Taiwanu, z města Pingtung. Plody dorůstají do délky až 25 centimetrů, mají levandulovou fialovou barvu, jsou tvrdé a mohutné, poměrně dlouhé, úzké a zahnuté. Rosa Bianca je velmi populární odrůda, která má kulatější tvaru a bílou barvu s jemně levandulově fialovými pruhy. Dužina má sladší chuť a je velmi jemná. Fengyan patří mezi asijské odrůdy. Plody patří k nejdelším, dorůstají do délky 25 až 30 centimetrů, ale jsou poměrně úzké. Mají velmi jemnou slupkou fialové barvy, která se nemusí loupat. Chuť nemá žádné stopy hořkosti, dužina je velmi jemná. Zelené jablko je odrůda s velmi velkou výnosností. Plody oválného tvaru dorůstají d délky 12 až 15 centimetrů, slupka má zelenou nebo bílou barvu. Příjemně nasládlá dužina je velmi chutná. Netradiční odrůdy lilku Listada de Gandia je italská odrůda s velmi dekorativními plody, které jsou kulatější, dorůstají do délky 12 až 15 centimetrů a mají slupku krémové barvy s výraznými fialovými pruhy. Dužina je velmi jemná, chutná, příjemně sladká. Lilek pruhovaný má plody vejčitého tvaru s průměrem přibližně 2 centimetry a délkou 6 centimetrů. Základní barva slupky je zelená a jsou na ní fialové pruhy. Chuť je nasládlá, nemá žádné stopy hořkosti. Zelený tygr patří mezi netradiční odrůdy se zajímavým zbarvením. Povrch slupky připomíná srst tygra - je světle světlý a jsou na něm tmavě zelené skvrny, Plody mají průměrnou velikost 5 centimetrů a dužina má velmi lahodnou chuť. Nejvíce pěstované odrůdy v České republice V České republice bylo vyšlechtěno několik odrůd lilku, které snáší i chladnější podnebí Český raný lilek má menší plody klasického vejčitého tvaru s tmavě fialovou lesklou a pevnou slupkou. Dužina je smetanově bílá, jemná a příjemně nasládlá. Klára je další odrůda lilku, která je velmi odolná a vhodná pro pěstování v našich klimatických podmínkách. Plody mají charakteristický tvar, dorůstají do délky až 10 centimetrů. Barva slupky je tmavě fialová, dužina je bílá a velmi chutná. Serena patří mezi v České republice často pěstované odrůdy lilku. Je velmi odolná, středně velké plody s pevnou hladkou slupkou růžové barvy mají jemnou dužinu s velmi dobrou chutí. Beatrice má plody s příjemně nasládlou chutí a bílou barvou slupky, které mohu v optimálních podmínkách dorůst až do délky 10 centimetrů. Odrůda je vhodná i pro pěstování v chladnějším klimatu. Semena odrůd lilku Klára, Serena a Beatrice se velmi často prodávají v jednom balení jako směs. Zdraví a vitamíny Lilek obsahuje pro lidský organismus cenné vitamíny a minerální látky a má velmi málo kalorií. V plodech je v poměrně značném množství provitamín A, vitamín B3, B5, B6 a B9 a také vitamín C. z minerálních látek obsahuje draslík, hořčík, železo, zinek, fosfor a mangan. V lilku je také poměrně velké množství pektinů, rutinu a antioxidačních látek. Nejdůležitější vitamíny v baklažánu jsou B3, známý také jako PP, který lidské tělo potřebuje pro tvorbu hormonů – estrogenu, progesteronu, testosteronu, kortizonu a dalších, a B6 – pyridoxin – je nezbytný pro funkci imunitního systému. Z minerálních látek má největší podíl draslík, kterého je v lilku více než v zelí, cibuli, mrkvi nebo salátu. Draslík významně ovlivňuje nervový systém a pohybový aparát, rutin zpevňuje cévy. Celková kombinace a množství vitamínů a minerálních látek v lilku posiluje imunitní, krevní, pohybový i nervový systém, snižuje obsahu cholesterolu v krvi a ochraňuje krevní kapiláry. Lilek vzhledem k obsahu pektinů také pozitivně ovlivňuje látkovou výměnu a pomáhá při střevní i žaludeční poruše nebo chorobách. Antioxidanty ničí v těle volné radikály a brání vzniku rakovinových nádorů. Nejvíce vitamínů a ostatních prospěšných látek je pod tenkou slupkou, proto se plody konzumují neloupané. Nezralé plody mohou obsahovat větší množství solaninu, který je jedovatý alkaloid, vyskytující se například i v nezralých rajčatech nebo klíčcích brambor. Zneškodní se déle trvající tepelnou úpravou. Lilek se nesmí konzumovat syrový. Použití lilku v kuchyni Plody se konzumují i se semínky a s tenkou slupkou, vždy musí být tepelně upravené. Lilek se může vařit, dusit, zapékat, péct, grilovat… Lilek je v současnosti používán v mnoha národních kuchyních. Jemná chuť dužiny se velmi dobře doplňuje s různým i výraznějším kořením, česnekem nebo cibulí. K pečeným a grilovaným plodům jsou vhodné rajčatové a jogurtové omáčky. Lilky se také často plní mletým hovězím nebo jehněčím masem, případně i nádivkami z ryb, hub nebo rýže. V Indii, odkud lilek pochází, se nejčastěji griluje a pak rozšťouchá a smíchá s cibulí, rajčaty a kořením. Používá se také při přípravě indického čatní. Řecká musaca – brambory s mletým masem – je bez lilku téměř nepředstavitelná. Francouzi lilek přidávají do své speciality ratatouille. V Srbsku je velmi oblíbená čalamáda ajvar, kde se jemná chuť lilkudoplňuje s červenými paprikami, česnekem a chilli. Ajvar se většinou připravuje z poslední úrody lilků a zavařuje na zimní období. Jak připravit lilek Lilek je nutné před některými způsoby tepelné úpravy „připravit“. Lilek je nutné krájet krátce před jeho přípravou, aby dužina nezhnědla. Před pečením lilku vcelku se plod na několika místech propíchne špičkou nože nebo vidličkou, aby během pečení v troubě nepraskl. Před smažení se nakrájené plody nutné osušit papírovou utěrkou – olej se pak do nich vsakuje méně. Olej v pánvi musí být před vložením lilku rozpálený. Mezi plátky by mělo zůstat místo. Smažený lilek bude mít výraznější chuť, kdy se plátky před vložením do rozpáleného oleje posypou strouhankou, ochucenou například kořením, česnekem nebo i bylinkami. Prosolení lilku a zbavení dužiny hořké příchuti Některé odrůdy mají nahořklou příchuť, která se dá odstranit prosolením a takzvaným „vypocením“ v cedníku. Většina současných šlechtěných odrůd už ale nahořklou příchuť nemá a před tepelnými úpravami, jako je pečení nebo grilování, se upravovat nemusí. Takzvané „vypocení“ je ale vhodné, pokud se lilek bude smažit, protože plátky pak tolik nenasáknou olejem. Plody lilku jsou totiž poměrně pórovité a tzv. vypocením jejich dužina velmi zhoustne. Vypocení lilku se doporučuje i při přípravě lilku pro ratatouille. Jak vypotit lilek Lilek se nakrájí na kostičky nebo kolečka silná přibližně 1 centimetr Nakrájený lilek se vkládá ve vrstvách do cedníku, každá vrstva se prosolí Cedník s prosolenými vrstvami nakrájeného lilku se vloží do mísy nebo do dřezu a na lilek se položí například talíř, zatížený sklenicí s vodou, aby lilek pustil šťávu Po 30 minutách až jedné hodině se nakrájené kousky lilku opláchnou od soli pod studenou vodou a osuší. Recepty z lilku Lilek je možné připravovat mnoha způsoby a existuje také velmi velké množství receptů. Zapečený lilek je základní způsob jeho přípravy. Plody se podélně rozkrojí, z půlek se částečně vydlabe dužina a dají se na krátkou dobu do rozehřáté trouby. Vydlabaná dužina se smíchá s jemně nasekanou cibulí, kousky rajčat, prolisovaným česnekem a mletým masem, směs se přibližně 15 minut za občasného míchání dusí v hrnci pod pokličkou. Pak se do směsi vmíchá sýr balkánského typu – například mozzarella, naplní se s ní vydlabané lilky a ty se nechají ještě krátce zapékat. Grilovaný lilek Lilek je možné velmi jednoduše grilovat na klasickém grilu i v grilu v troubě. Plátky lilku se pouze potřou olejem a pak grilují. Vynikající je i grilovaný lilek s rajčaty a mozarellou. Pečený lilek Celý lilek se peče v troubě, předehřáté na 200° Celsia tak dlouho, až se slupka zvrásní a začne se bořit do změklé dužiny. Dužina je pak sametově hladká a může se použít například jako pomazánka na toasty. Smažený lilek Lilek se oloupe a nakrájí na tenká kolečka, která se obalují v trojobalu nebo těstíčku a pak smaží v rozpáleném oleji. Marinovaný lilek Syrový plod lilku se vloží do marinády, smíchané z prolisovaného česneku, octa, pepře a soli a nechá se marinovat 24 hodin. Pak se může konzumovat syrový. Karbanátky z lilku Dužina lilku se smíchá s cizrnou a ochutí česnekem, pepřem a solí. Ze směsi se vytvoří placky nebo jiné tvary, které se smaží v rozpáleném oleji. Jak vybírat a kupovat lilek Sezona lilku trvá od června do září a v tomto období by tedy měly lilky být nejčerstvější a nejchutnější. Nejlepší jsou mladé, menší a pevné plody se zelenou stopkou. Slupka by měla být lesklá a výrazně zbarvená, po lehkém zatlačení prstem se musí vrátit zpět. Dužina kvalitních plodů je krémově bílá, bílá jsou i semínka. Pokud je dužina omačkaná a semínka mají tmavší barvu, jsou plody starší nebo přezrálé. Přezrálé plody mají matnou slupku a jsou měkké. Sklizeň, spotřeba a skladování Plody se sklízí i se stopkou krátce před plnou zralostí, měly by být intenzivně lesklé a výrazně zbarvené. Lilek by se měl spotřebovat co nejdříve, neoloupaný je možné uskladnit v chladničce v přihrádce na zeleninu maximálně týden. Pěstování Lilek je možné ve venkovním prostředí možné úspěšně pěstovat jen v teplých, slunných a chráněných místech, případně v pařeništi nebo ve skleníku. Pokud se lilek pěstuje v květináči, musí mít květináč větší objem a průměr minimálně 22 centimetrů, aby měl lilek dostatek zeminy pro vytvoření kořenového systému. Na záhonech se také může pěstovat pod černou netkanou fólií nebo ve foliovém tunelu, který zadržuje teplo a zahřívá půdu. Ta by měla být lehčí, teplá a výživná, v těžkých vlhkých půdách se mu nedaří. Lilek je nutné přihnojovat a půda by měla být stále přiměřeně vlhká. Po celou dobu pěstování lilek potřebuje teploty alespoň 18° Celsia. Podobně jako rajčata roste nejvíce v noci a tak jsou nutným předpokladem jeho růstu i vyšší noční teploty. V příznivých podmínkách může plod baklažánu dorůst až do délky 30 centimetrů a váhy 1 kilogramu. Průměrná úroda je 7 plodů na 1 rostlinu. Semena se vysévají v únoru nebo na začátku března do misek nebo truhlíků, které se nechají v teple za oknem, v pařeništi nebo ve skleníku. Semenáčky se přepichují na vzdálenost 10 centimetrů nebo do květinářů s průměrem 8 až 12 centimetrů. V době pěstování sazenic by teplota neměla klesnout pod 18° Celsia. Na záhon se rostliny přesazují koncem května nebo na začátku června, do pařeniště už na konci dubna. Vysazují se do vzdálenosti 40 x 40 centimetrů, půda by měla být dostatečně prohnojená a výživná. Pokud by nastalo chladnější počasí, je nutné sazenice na záhonech přikrýt. Postranní výhony se podobně jako u rostlin rajčat zaštipují, ponechávají se pouze čtyři hlavní výhony a na nich 5 až 7 plodů. Ve skleníku je nutné květy štětečkem opylovat. Plody se sklízí krátce před plnou zralostí, protože pak mají chutnější a pevnější dužinu. Odřezávají se i se stopkou. Zajímavosti Lilek – baklažán – se především v zemích na jihu Evropy nebo ve Středomoří velmi často pěstuje i jako okrasná rostlina v zahradách a parcích. Šlechtěné odrůdy nemají původní typickou nahořklou chuť a jsou spíše příjemně nasládlé. Nahořklá chuť se dá odstranit nasolením a takzvaným „vypocením“. Lilek je zdraví velmi prospěšný a zároveň je z něj v kuchyni možné připravovat mnoha způsoby různá chutná jídla. Léčivé účinky Lilek má vzhledem k obsahu vitamínů a dalších prospěšných látek mnoho pozitivních účinků na organismus člověka. Plody lilku zejména - posilují imunitní systém - pozitivně ovlivňují nervový systém - mají kladný vliv na pohybový aparát - zpevňují cévy a ochraňují krevní kapiláry - podporují činnost jater a pročišťují krev - regulují obsah cholesterolu v krvi - mají příznivý vliv na látkovou výměnu - pomáhají při žaludečních a střevních potížích - mají velké antioxidační účinky - podporují léčbu ekzémů - jsou prevencí proti tvorbě rakovinových nádorů Velké antibiotické účinky má především čerstvá vymačkaná šťáva. Konzumace tepelně upraveného lilku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Konzumace syrových plodů lilku se nedoporučuje. Nezralé plody ale mohou obsahovat ve větším množství jedovatá alkaloid solanin, který se odstraní déle trvající tepelnou úpravou.    

MELOUN je nesprávně považován za ovoce. Patří totiž podobně jako například okurka, tykev nebo cuketa mezi zeleninu do čeledi tykvovitých - na rozdíl od nich se ale konzumuje stejně jako ovoce. Melouny se rozdělují na dva základní druhy MELOUN VODNÍ - Lubenice obecná - latinsky Citrullus lanatus,anglicky watermelon,francouzsky pastèque (melon d´eau), italsky cocomero, německy Wassermelone nebo španělsky sandia (melón de aqua). MELOUN CUKROVÝ - Žlutý meloun - latinsky Cucumis melo, anglicky Melon (sweet melon), francouzsky melon, italsky melone, německy Zuckermelone nebo španělsky melón. Šťavnatý, aromatický, osvěžující… Slovo meloun pochází z řečtiny a v překladu znamená „velké jablko“. Velmi oblíbený je především v horkých letních dnech a měsících - osvěží, zažene žízeň i pocit hladu… Má navíc dokonce i účinky na ženskou krásu. Původ a historie Melouny se pěstovaly již před 4 000 lety v Persii a Egyptě. Dokazují to různé archeologické nálezy, fosilie vodního melounu byly prokazatelně například v rakvi z doby Nové egyptské říše. Důkazy o výskytu těchto velkých plodů ve Středomoří se zachovaly také na nástěnných malbách v Pompejích. Melouny se později přes jihovýchodní Indii dostaly až do Evropy. V 15.století se objevily ve městě Cantalupo nedaleko Říma, a v roce 1495 je poprvé ochutnali ve Francii. Španělé je pak převezli i za oceán až do Nového světa. Současnost Vodní meruny pocházejí z Afriky, melouny cukrové v teplých oblastí Asie. V současné době se ale pěstují v oblastech s teplejším klimatem téměř po celém světě, poměrně často i ve slunných částech Evropy. Velká část produkce pochází ze zemí kolem Středozemního a Černého moře a z oblastí Balkánu. Vodní melouny se pěstují nejvíce v Turecku, dalšími významnými producenty jsou Itálie, Řecko, Španělsko, Kypr a Izrael. Cukrové melouny na trhu jsou nejvíce z Číny, Turecka, Íránu, Španělska, USA a Mexika. Melouny se pěstují dokonce i v České republice, především ve vinařských oblastech Moravy na jižních svazích, kde se jim poměrně daří. Melouny jsou totiž náročné na teplo, špatně snáší kolísání teplot, delší dešťové srážky a silný vítr a takové extrémní klimatické podmínky se v těchto oblastech vyskytují jen výjimečně. Mnoho odrůd melounů je vhodných k pěstování ve sklenících, a to jak ve velkoprostorových, tak i v domácích. Vzhled, chuť, vůně… Oba základní druhy melounů - vodní i cukrové - mají kulatý nebo oválný tvar a tuhou slupku, která chrání vnitřní vodnatou dužninu. Vodní melouny jsou ve většině případů větší než melouny cukrové. Slupka - kůra - je hladká, telená, místy může mít i nažloutlá místa. Dužnina je z 90 až 93 % tvořena vodou, má červenou až rudou, u některých odrůd žlutou barvu. Je sladká a aromatická s množstvím malých semínek. Vyšlechtěny byly už ale i odrůdy bez semen. Plody dosahují váhy až 15 kilogramů, do obchodní sítě se ale dodávají ve váze od 2 do 5 kilogramů. Cukrové melouny mají mnohem více odrůd než melouny vodní. I tyto druhy melounu mají tuhou vnější slupku a uvnitř dužninu. Liší se od sebe podle jednotlivých skupin a odrůd vzhledem, barvou, chutí, vůní i vodnatostí dužniny a množstvím jadérek. Odrůdy Melouny se rozdělují na dva základní druhy - meloun vodní - meloun cukrový Meloun vodní je ve většině odrůd podstatně větší než meloun cukrový, slupka je zelená a hladká, červená, rudá nebo žlutá dužnina obsahuje i více vody. Na světě existuje několik stovek odrůd, mnohé z nich je možné bez větších problémů pěstovat i našich klimatických podmínkách. Crimson sweet je nejznámější a nejžádanější odrůda vodního melounu. Plody jsou oválně kulaté s hladkou slupkou, která je tmavě zelená a má nepravidelné světle zelené pruhy. Dužnina má zářivě červenou barvu, je sladká a šťavnatá s množstvím větších semínek a typickou melounovou vůní. Plody můžou dorůst až do váhy 15 kilogramů. Dozrávají už na začátku září a při dobrém uskladnění vydrží až do listopadu. Colorado Preserving je pozdní odrůda vodního melounu, která pochází z USA a vyznačuje se velkým množstvím plodů o váze až 6 kilogramů na jedné rostlině. Kůra oválných plodů je světle zelená s tmavým žíháním, dužninu mají velmi chutnou a šťavnatou s jasně červenou barvou a průměrným množstvím středně velkých semen. Golden Crown má původ v USA a je to pro pěstitele velmi zajímavá raná odrůda především vzhledem k její odolnosti a nepříliš velkým nárokům. Plody jsou menší, kulovité, na neroubovaných rostlinách dorůstají do váhy 3 kilogramů. Mají žlutou slupku a křehkou chutnou a velmi sladkou červenou dužninu se středně velkými semeny. Lajko II je raná, velmi úrodná a proti nepříznivým podmínkám odolná odrůda vyšlechtěná na Slovensku. Patří k nejvíce pěstovaným melounům v České republice. Povrch tmavě zelené slupky je hladký, dužnina je sladká a šťavnatá, semena jsou menší. Plody o váze 3 až 7 kilogramů dozrávají od poloviny srpna a jsou poměrně trvanlivé. Yellow Doll patří do skupiny vodních melounů se žlutou dužninou. Je to pěstiteli velmi oblíbená raná odrůda s velmi chutnými plody. Slupka je tmavě zelená a hladká, dužnina příjemně sladká, šťavnatá a aromatická s průměrným množstvím středně velkých semen. Může se bez problémů pěstovat i v horších klimatických podmínkách. Seedless melon je nová odrůda vodního melounu vyšlechtěná ve Francii, která má od ostatních běžných vodních melounů liší především tím, že nemá žádná semínka. Jejich pěstování ale zatím není příliš rozšířené a jsou poměrně drahé. Meloun cukrový má stovky odrůd, které se od sebe odlišují v barvách, ve struktuře slupky i dužniny, množství jader a samozřejmě i v chuti a vůni. Dělí se do tří základních skupin Kantalupské mají plody s větší hladkou a většinou hnědou slupkou. Dužnina je aromatická, pevná, středně sladká s většími nebo velkými semeny. Jsou to nejstarší odrůdy cukrových melounů, je prokázáno, že už v 15.století se pěstovaly ve městě Cantalupo nedaleko Říma. Síťové jsou sladké melouny s typickou sítí korkovitých nepravidelných vystouplých proužků na slupce, která má světlou až tmavě hnědou barvu. Plody jsou menší i středně velké, dužnina podle odrůdy oranžová, lososová, světle zelená i bílá, pevná a aromatická. Medové patří v současné době mezi nejoblíbenější cukrové melouny. Mají hladkou slupku která je u většiny odrůd zbarvena do různých odstínů žluté barvy. Dužnina je pevná, velmi sladká a šťavnatá, nevýrazně aromatická. Plody dosahují váhy od 1 do 3 kilogramů. Melouny z jednotlivých skupin pěstitelé vzájemně kříží a tak vznikají další odrůdy cukrových melounů, které už nelze jednoznačně zařadit. Bradavičnatý meloun z kantalupské skupiny má hnědou hrubou slupku s nápadnými nepravidelnými tmavě zelenými pruhy. Dužnina je tmavě oranžová, sladká, mírně voňavá a menším množstvím semen. Charentaiský meloun ( Cavailon ) z Francie je nejlahodnější z kantalupských melounů. Světle zelená s tmavými pruhy a drobnými hrbolky se u zralých plodů zbarví do žluta. Dužnina je měkká, šťavnatá, oranžová, sladká a intenzivně, ale příjemně aromatická se středním množstvím poměrně velkých tmavých semen. Early sweet se vyznačuje lososově zbarvenou dužninou se sladkou chutí, příjemným aroma a malým množstvím středně velkých semen. Patří do skupiny síťových melounů a tak má kulaté plody s hnědou typickou síťovanou slupkou. Honey rock patří do skupiny síťových melounů. Plody jsou mírně oválné, mají typickou zvrásněnou slupku hnědé barvy. Dužnina je tmavě oranžová, velmi sladká a aromatická se středním množstvím světlých větších semen. Galia je síťový melou typické hnědé barvy a struktury slupky, vyšlechtěný v Izraeli. Pevná sladká a aromatická dužnina je pod slupkou světle zelená a směrem k středu plodu se barví do bílé, má málo velkých světlých semínek. Žlutý medový meloun je nejznámější a na trhu nejžádanější z této skupiny. Má oválný tvar, jeho slupka je jasně žlutá a poměrně hladká, dužnina s malým množstvím semen je sladká, pevná a velmi šťavnatá. Honey dew má kulaté středně velké plody s hladkou matnou světle žlutou slupkou. Patří do skupiny medových melounů s oranžovou sladkou pevnější aromatickou dužninou a velkými světlými jádry. Ogen je meloun téměř kulatého tvaru, který vznikl křížením síťového a kantalupského melounu v Izraeli. Plody jsou menší, sladké a aromatické s tmavě žlutooranžovou barvou slupky, zelenou dužninou a mnoha velkými semeny. Zdraví a vitamíny Melouny jsou nejen chutné a osvěžující, ale i velmi zdravé, protože obsahují mnoho cenných vitamínů a minerálních látek. Vodní melouny obsahují v dužnině 90 až 93 % vody a minimální množství cukrů. Mají od 15 do 30 kilokalorií na 100 gramů a jsou tedy nízkokalorické. Cukrové melouny mají méně vody a více cukru než melouny vodní. Jejich energetická hodnota je 50 až 53 kilokalorií na 100 gramů dužniny. V melounech obsahují vitamín C a vitamíny skupiny B, betakarotén, kyseliny listovou, jablečnou a citronovou, dále přírodní cukry a z minerálních látek železo, mangan, draslík, vápník, hořčík, zinek a jód. Vitamín C podporuje imunitu a celkový dobrý zdravotní stav. Vitamín B6 je potřebný pro syntézu bílkovin v lidském těle a B3 pro okysličování organismu. Betakaroten se v lidském těle přeměňuje na vitamín A, který je důležitým antioxidantem. Kyselina listová významně ovlivňuje tvorbu krve. Všechny ostatní vitamíny, přírodní cukry a minerální látky, které melouny obsahují, jsou zdrojem tzv. rychlé energie. V kombinaci s vitamíny a ostatními látkami také pozitivně ovlivňují krevní oběh, činnost srdce, mozku, nervů i svalů, a tak velmi kladně působí na celkovou fyzickou i duševní kondici. Jemná vláknina dužniny posilují stěny střev a podporují trávicí systém. Melouny mají detoxikační a také zeštíhlující účinky. Jsou silně močopudné a tak vhodné i při léčení potíží s ledvinami. Použití melounu v gastronomii Melouny se nejčastěji konzumují čerstvé v tzv. syrovém stavu. Často se také používají do ovocných salátů, chutné jsou i v salátech zeleninových se sýrem a ořechy. Rozmixované nebo nakrájené se přidávají do alkoholických i nealkoholických koktejlů Z méně sladkých a vodnatých odrůd - například z melounů medových – můžeme připravit i chutné dezerty s tvarohem nebo jogurtem. Melouny se používají i jako dekorace při přípravě různých míchaných nápojů, kdy se plátek plodu dává na okraj skleničky. Vychlazený meloun je v horkých dnech velmi osvěžující a navíc lidské tělo doplní důležité látky, které se z něj vylučují pocením. Opilý meloun Opilý meloun je zvláštní alkoholická pochoutka. Připravuje se velmi jednoduše - do celého melounu se vytvoří otvor, do kterého se pomocí trychtýře nalije alkohol ( nejčastěji rum nebo vodka ), případně se do plodu láhev hrdlem zapíchne, nebo se do dužniny alkohol vstříkne pomocí injekční stříkačky. Meloun se pak na den odloží do lednice a alkohol se postupně spojí v vodnatou dužninou… Medový meloun s parmskou šunkou Ve Francii a v Itálii je oblíbený vynikající chutný a jednoduchý předkrm, kdy se podává cukrový medový meloun s parmskou nebo jinou sušenou šunkou… Jak a podle čeho vybírat Sezóna zrání melounů v Evropě trvá od června do srpna, plody z jiných oblastí světa lze koupit po celý rok. Existuje několik možností, jak při nakupování celých vodních melounů poznat, zda jsou zralé - žádná z nich ale nezaručuje stoprocentní úspěch. Při poklepání na meloun by se měl ozvat dutý zvuk, a při stisku v dlaních by měl vydávat vrzavý zvuk. Pokud zní při poklepání intenzivně dutě, je plod nejspíš přezrálý. Jistotu zralého melounu máme při koupi rozkrojeného plodu, ale ten je nutné nejpozději druhý den zkonzumovat, protože pak začne kvasit. Při nákupu cukrových melounů je situace poněkud jednodušší. Plod by měl mít typickou sladkou vůni, slupka v místě květního lůžka mírně poddajná. Na aroma se ale nemůžeme spolehnout u melounů medových. Obecně při nákupu všech druhů melounů platí, že nekupujeme plody ovadlé, povrchově nějak poškozené a vzhledem k velikosti velmi lehké. Nejkvalitnější plody střední velikosti mají váhu od 2 do 2,5 kilogramů. Spotřeba, zrání, skladování Celé plody melounů je možné skladovat 2 až 3 měsíce nejlépe při teplotě 5 stupňů Celsia a vlhkosti vzduchu 85 až 90 procent. Po celou dobu skladování ale plody zrají. Svoji původní chuť mají přibližně 2 až 3 týdny, pak se především chuťové vlastnosti mění k horšímu. Rozkrojené nebo povrchově narušené plody je nutné zkonzumovat do 2 dnů. Dužnina se totiž velmi rychle kazí. Zajímavosti Melouny a mužská potence Melouny obsahují citrulin, který významně ovlivňuje potenci u mužů. Má vliv na uvolnění stěn tepen a tak dochází k lepšímu prokrvení penisu a erekci. Citrulin je nejvíce ve slupce a v bílé části dužniny, která je těsně pod kůrou. Meloun by se proto měl jíst i s touto bílou částí dužniny. Přísloví o melounech - perské: „Kdo sní meloun, musí počítat s osvěžením.“ „Pokud nemáš na chléb, nekupuj melouny!“ - balkánské: „Dva melouny si nedáš pod jedno podpaždí.“ - arabské: „Do lidí a do melounů nevidíš…“ - italské: „Do melounů a do žen nevidíš…“ - francouzské: „Ženy a melouny jsou neprůhledné.“ Hranatý meloun Někteří pěstitelé občas jako raritu vypěstují hranatý meloun tak, že plod nechají růst v nějaké hranaté nádobě, které přizpůsobí tvar. Tyto melouny jsou na trhu poměrně drahé a jedná se u nich pouze o vzhledovou změnu, která na chuť, vůni a šťavnatost nemá žádný vliv,. Léčivé účinky Meloun - má pozitivní vliv na imunitní systém člověka - pročišťuje organismus, aktivuje látkovou výměnu - čistí ledviny a močový měchýř - pomáhá proti překyselení a pálení žáhy - pročišťuje krev, zlepšuje krevní oběh a činnost srdce - pozitivně ovlivňuje mozek a nervový systém - působí na správnou funkci a regeneraci svalů - udržuje pokožku svěží a hebkou - přispívá k zmírnění celulitidy - zlepšuje kvalitu vlasů a nehtů Meloun je silně močopudný a používá se při léčbě ledvinových potíží, kdy je potřeba často vylučovat moč. Může dokonce dojít i k vyplavení menších ledvinových kamenů. Meloun může mít i nežádoucí účinky. Při konzumaci většího množství samotného melounu se nedá vyloučit průjem. Meloun se nedoporučuje konzumovat společně s jinými potravinami, protože přibližně 30 minut trvá, než se dostane do střev a v kombinaci s jinými potravinami - především mléčnými výrobky - by v žaludku mohlo dojít ke kvašení. Při konzumaci melounu by se také neměly pít vychlazené nápoje.

MRKEV OBECNÁ SETÁ - latinsky Daucus carota spp. sativus, anglicky carott, francouzsky carotte, německy Möhre a také Karotte nebo Gelbe Rübe, italsky carrots – je kořenová zelenina s mnoha pozitivními účinky na lidský organismus, která se v současné době pěstuje na celém světě. Velmi zdravá zelenina Mrkev patří k nejvíce pěstovaným druhům zeleniny na celém světě. Má významné pozitivní účinky na lidské zdraví. Může se konzumovat syrová, v kuchyni se z ní připravují mnoha způsoby různá jídla.Mrkev  je kořenová zelenina s mnoha pozitivními účinky na lidský organismus, která se v současné době pěstuje na celém světě. Původ a historie Mrkev má velmi dlouhou historii, mrkvi podobné fialové rostliny jsou vyobrazeny v egyptských chrámech z období 2000 let před Kristem. Bílou mrkev znali i Řekové a Římané, ale využívali ji více jako léčivou rostlinu než jako zeleninu. Mrkev pochází z jižní Asie, kde v oblastech Afganistánu, severního Iránu a Pakistánu dodnes rostou původní druhy, které se v současnosti odborně nazývají mrkev obecná pravá a mají tenké bílé kořeny. V 10. století se mrkev rozšířila do oblastí od Indie až po východní Středomoří, ve 12. století pak až do západní Evropy a Číny. V té době měla mrkev kořeny bílé, fialové, později i žluté a červené barvy. Až v 17. století byla poprvé v Holandsku vyšlechtěna mrkev s kořeny oranžové barvy na oslavu Viliama I. Oranžského, která je nejvíce pěstovaná dodnes. Oranžová mrkev byla pro Holanďany i symbolem v úsilí o nezávislost na Španělsku. Současnost Mrkev je jedním z nejvíce důležitých druhů zeleniny a v současnosti se pěstuje v podstatě na celém světě jak na plantážích, tak i v soukromých zahradách. Nejdůležitější pěstitelské oblasti jsou v Evropě, Asii a Severní Americe. Původní mrkev obecnou divokou ale nahradila šlechtěná forma mrkev obecná setá. Ta se od takzvaných divokých odrůd liší především barvou kořene, která u původní mrkve byla bílá. Šlechtěná mrkev je žlutá, červená, fialová i vícebarevná – například na povrchu fialová a uvnitř bílá nebo oranžová. Nejvíce pěstovaná je oranžová mrkev, vyšlechtěná v 17. století v Holandsku, ve volné přírodě – a dokonce i v České republice – rostou její takzvané divoké formy. Vzhled, chuť, vůně… Mrkev je zelenina, která se pěstuje pro jedlý kořen. Kořen má v závislosti na odrůdě i způsobu pěstování různý tvar, který může být protáhlý i kulatější. Barva kořenu je nejčastěji oranžová, ale pěstují se odrůdy s kořenem žluté, červené i fialové barvy, a také vícebarevné – například na povrchu fialová a uvnitř bílá nebo oranžová. Kvalita mrkve záleží na poměru šťavnaté a na živiny bohaté dužiny a její světlejší střední částí, která bývá více dřevnatá. Kvalitní kořen mrkve je příjemně nasládlý a má také typické aroma. Rostlina je dvouletá s rozeklanými listy. V prvním roce vytváří listy jen přízemní růžici a roste především hlavní kořen, v druhém roce rostlina vytváří květní stvol, který může být vysoký až 1,5 metru. Druhy a odrůdy mrkve Mrkev se rozlišuje podle druhu, období výsevu, barvy a také podle tvaru kořene - vždy se ale konzumuje kořenová část. Dělení podle druhu Mrkev obecná se rozděluje na dva základní druhy Mrkev obecná pravá – původní nešlechtěná divoká mrkev s tenkým bílým kořenem. Mrkev obecná setá – všechny v současnosti pěstované šlechtěné odrůdy s mohutnějším kořenem různého tvaru a žlutou, červenou, fialovou, vícebarevnou a především oranžovou barvou. Dělení podle výsevu a sklizně Mrkev se může sklízet v různém období svého růstu a podle toho se rozděluje na Karotka – raná jemnější mrkev s kratším, oblejším až kulovitým kořenem je nejvíce oblíbený druh mrkve. Baby karotka – je raná karotka s křehkou a má velmi jemnou chutí. Prodává se mražená nebo sterilovaná, nejvíce se používá jako příloha. Mrkev – má kořen většinou podlouhlého tvaru se špičatým koncem a nasládlou chutí. Jedná se o pozdní odrůdu. Dělení podle tvaru kořene Šlechtěné odrůdy mrkve se rozdělují i podle tvaru i velikosti kořene na Berlikum má větší a mohutnější kořeny s válcovitým až mírně kónickým tvarem a tupým koncem. Jsou vhodné pro přímou konzumaci i tepelnou úpravu, mohou se dlouhodobě skladovat i sušit. Nejvíce pěstované jsou odrůdy Rubina, Jitka F1 a Koloseum F1. Flakee je druh mrkve s dlouhými kónicky zúženými kořeny a širokým plochým koncem. Mohou se konzumovat syrové i vařit, dlouhodobě skladovat a sušit. Nejvýznamnější je odrůda Kardila. Chantenay patří mezi mrkve s kratším kónickým kořenem, který je vhodná pro přímou konzumaci i tepelnou úpravu, může se i sušit. Nejznámější je odrůda Chamare. Nantes je nejčastěji pěstovaný typ mrkve, který je vhodný pro přímou konzumaci a tepelnou úpravu. Nejvíce se pěstují odrůdy Nantes 3, Nates 5, Karotina, Karola a Jarana F1. Parisian jsou mrkve s krátkým kulatým kořenem tvaru ředkvičky, vhodné pro přímou konzumaci i k vaření.Do této skupina patří například odrůdy Rondo nebo Pariser Markt. Dělení podle barvy kořene Mrkve se často rozlišují i podle barvy kořene na červené, obsahující lykopen, který je například i v rajčatech. Nejvíce známá je odrůda Vanda. bílé vzniklé šlechtěním z původní plané mrkve, patří mezi ně například Küttigenská mrkev fialové s obsahem anthokyanů. Typická je odrůda Purple Haze F1 s horní sytě fialovou a středovou jasně oranžovou barvou. žluté, které obsahují xantofyly – barviva, podobná karetonoidům. Nejvíce pěstovaná je odrůda Táborská žlutá Odrůdy nejvíce pěstované v České republice Rondo je velmi raná odrůda s velkým obsahem cukru a sušiny, určená pro přímou spotřebu. Sklízí se za 73 až 78 dní od výsevu. Amo F1 patří mezi rané odrůdy s hladkým větším kořenem pro přímou spotřebu. Sklízet se začíná za 90 až 95 dní od výsevu. Stupická k rychlení je raná mrkev s jemnou sladkou dužinou, vhodná pro přímou spotřebu i krátkodobé uskladnění. Sklizeň probíhá za 105 až 110 dní od výsevu. Karotela má až 20 centimetrů dlouhý křehký kořen. Odrůda je poloraná, sklízí se za 105 až 110 dnů od vysetí, může se krátkodobě uskladnit. Korina je pozdní odrůda s ž 20 centimetrů dlouhým kořenem, která se dá dlouhodobě uskladnit. Doba sklizně je za 127 až 132 dní od výsevu. Favorit patří mezi pozdní dobře skladovatelné odrůdy. Sklízí se za 140 až 150 dní od výsevu, má hladký až 15 centimetrů dlouhý kořen. Cidera má chutný až 20 centimetrů dlouhý kořen, který je velmi vhodný pro přípravu mrkvové šťávy a konzervaci, Odrůda je pozdí, sklizeň začíná 145 až 155 dnů od výsevu. Tinga je pozdní odrůda, která se velmi dobře dlouhodobě skladuje. Má až 20 centimetrů dlouhý kořen s velmi příjemnou chutí. Sklízí se za 157 až 162 dnů od vysetí. Darina patří mezi pozdní odrůdy. Kořen dorůstá až do délky 20 centimetrů, má velmi vysoký obsah betakarotenu a může se dlouhodobě uskladnit. Sklízí se za 137 až 142 dnů od výsevu. Olympus má silnější kónický kořen, který dorůstá až do délky 25 centimetrů. Odrůda je velmi pozdní, sklízí se za 160 až 170 dnů od vysetí a může se dlouhodobě uskladnit. Purple Haze F1 je vyšlechtěná barevná odrůda mrkve, která má vrchní část sladkého kořene fialové a vnitřní jasně oranžové barvy. Fialová barva po uvařené bledne. Zdraví a vitamíny Mrkev je kořenová zelenina s mnoha vitamíny a dalšími zdraví prospěšnými látkami. Obsahuje především provitamin A, vitamíny B,C, D, E a K, minerální látky – vápník, hořčík, sodík, jód, draslík, železo, fosfor, mangan a další, dále různé antioxidanty, pektin a vlákninu. Nejvíce důležitý a také známý je beta-karoten, který mimo jiné barví kořen mrkve do oranžova. Beta-karoten jako antioxidant významně pomáhá odbourávání zdraví škodlivých látek a zároveň má protistresové účinky. Podporuje také regeneraci pokožky, růst vlasů a nehtů, pomáhá zlepšení zraku a působí i proti nádorovým onemocněním. Zdravé jsou ale i barevně odlišné odrůdy mrkví, protože barviva obsahují zdraví prospěšné antioxidanty. Žlutá mrkev obsahuje barviva xantofyly, která zlepšují zrak a snižují riziko onemocnění některými typy nádorů. Červené mrkve obsahují barvivo lykopen, které je také v rajčatech nebo ve vodním melounu. Má preventivní účinky proti srdečním chorobám a některým typům nádorů. Fialové mrkve obsahuje antokyany, které patří mezi velmi silné antioxidanty. Ničí škodlivé volné radikály v krvi, zlepšuje průchodnost cév a má preventivní účinky proti infarktu. Mrkev je ale pravděpodobně nejdůležitějším zdrojem provitaminu A-betakaroten – ve 100 gramech mrkve je ho až 10 miligramů, který je pro organismus nejlépe využitelný v mrkvi, která se tepelně upraví s tukem. V této podobě ho lidské tělo využije až 60%, ze syrové nastrouhané mrkve už jen polovinu, tj.30% a z mrkver, která se jen rozkouše pouze 5% množství. Syrová mrkev obsahuje i látku inomitol, důležitou pro prevenci aterosklerózy, a také sacharid falkarinol, který také působí proti nádorům -vařením se zcela ztrácí. Konzumací mrkve se významně zvyšuje celková odolnost organismu, posilují se cévy a srdce, tělo se brání škodlivým volným radikálů a vzniku rakovinových nádorů. Mrkev je zásadotvorná a pomáhá tedy i proti překyselení. Mrkevje vynikající prostředek proti zácpě, doporučuje se při onemocnění ledvin, jater i cévního systému, konzumovat by ji měli lidé po prodělaném infarktu. Má pozitivní vliv na kvalitu zraku. Vláknina v mrkvi podporuje vylučování cholesterolu. Ve větším množství není vhodná pro lidi, kteří mají žaludeční vředy nebo cukrovku, protože obsahuje sacharózu. Mrkev může obsahovat menší množství některých jedovatých látek. Pokud se ale omyje, oškrábe a odkrojí se z ní horní část, pak ji všech těchto potencionálně nebezpečných látek zbavíme. Pro doporučenou denní dávku vitamínu A je v zimním a předjarním obdobím potřeba zkonzumovat alespoň 50 gramů syrové mrkve denně. Od mnoha jiných druhů zeleniny se mrkev odlišuje tím, že vařená je zdravější než syrová. Syrová mrkev má silné buněčné stěny, ze kterých lidské tělo dokáže na vitamín A přeměnit jenn 25 procent beta-karotenu. Při vaření se tyto buněčné stěny naruší a pokud se vařená mrkev servíruje jako součást jídla, které obsahuje tuk, dokáže lidský organismus vstřebat víc než polovinu obsaženého množství beta-karotenu. V čínské kuchyni, kde se většina zeleniny mírně restuje na tuku, se její vstřebávání významně zvyšuje. Velkým zdrojem beta-karotenu je i mrkvový džus. Šetrnou tepelnou úpravou se neničí ani další antioxidanty. Použití mrkve v kuchyni V kuchyni se používá pouze kořen mrkve, nať se nevyužívá. Mrkev se může konzumovat syrová vcelku, ale i nasekaná, nakrájená nebo nastrouhaná například v salátech. Chutná je v kombinaci s jablky, případně i s cibulí, může se posypat jemně nasekanou petrželkou, pažitkou nebo ořechy. Tepelně upravená se často používá v polévkách a omáčkách, ale také jako příloha k masům. V polévkách se kombinuje s ostatními druhy zeleniny, především ale s celerem a cibulí. Mrkev je téměř v každé zmražené zeleninové směsi. V Anglii a Irsku je velmi oblíbený mrkvový pudink, ve Francii krém s kousky kandované mrkve, v Americe z mrkve dokonce pečou cukroví. V Číně a Japonsku je mrkev – především červená a žlutá - v různém množství součástí většiny jídel, na středním Východě se používá mrkev fialová. Příprava a vaření mrkve Příprava mrkve k použití v kuchyni je snadná. Od kořene se odkrojí nať, kořen se oškrábe a odkrojí se z něj horní část. Mrkev je možné vařit vcelku nebo nakrájenou na kolečka i kostičky, případně nastrouhanou. Jak a podle čeho vybírat Mrkev bychom měli kupovat co nejvíce čerstvou, nať by měla být minimálně ovadlá. Pokud jsou na kořenu viditelně odkrojené části, byl s největší pravděpodobností již napaden plísní nebo hnilobou a takovou mrkev zásadně nekupujeme a nepoužíváme. V současné době je nejlepší kupovat mrkev například na farmářských trzích, kde je především v sezoně záruka její čerstvosti téměř 100 procentní. Spotřeba a skladování Mrkev je možné bez ztráty vitamínů a dalších hodnotných látek skladovat zmraženou. V celku se zamrazuje pouze neoškrábaný kořen bez natě, který pečlivě očistíme a umyjeme. Může se ale také zamrazit mrkev oškrábaná a nakrájená nebo nastrouhaná. Především na venkově se mrkev uskladňuje také ve sklepě do písku. Kořen s natí i bez ní se pouze zapíchne do písku tak, aby nebyl vidět, písek je možné občas mírně pokropit. Pěstování Pěstování mrkve není nic složitého. Mrkev je chladnomilná rostlina, které se nejvíce daří v teplotách kolem 16° Celsia v lehkých půdách. Před výsadbou by se půda měla důkladně prohnojit. Rané karotky se sází na jaře, ideálně v dubnu, s výsadbou je ale možné začít už v době, kdy nehrozí mrazíky a teplota půdy se pohybuje kolem 7° Celsia. Pozdní odrůdy se vysévají na konci jara a začátkem léta. Semena mrkve by měla být vyseta do hloubky 1 až 2 centimetry, vzdálenost řádků od sebe se doporučuje alespoň 15 centimetrů. Mrkev se musí protrhat, aby jednotlivé rostliny měly dostatek místa a živin a mohl vyrůst silný kořen. Velmi důležité je důkladné zalévání, záhon se také musí průběžně zbavovat plevele. Rané odrůdy se sklízí už od 8. týdne od vysazení, pozdní odrůdy po 11. týdnech. Mrkve se vytrhávají ručně, případně se může půda nadzvednout vidlemi. Mrkev je potřeba sklidit do prvních mrazů. Základní zásady pro pěstování mrkve: - rané odrůdy k rychlení a pro brzkou sklizeň se vysévají co nejdříve na jaře - nejranější odrůdy se pěstují v lehkých půdách - od dubna do poloviny června se vysévají pozdější odrůdy, dobu je potřeba zvolit podle délky vegetačního období a požadovaného termínu sklizně - pozdní odrůdy s dlouhým kořenem, pěstované v těžších půdách se vysévají do navýšených a nakypřených záhonů - výsev by neměl být hustý, vzešlé rostlinky je potřeba protrhat tak, aby si vzájemně nepřekážely v růstu - pokud kořeny vyčnívají nad půdu, musí se přihrnout nebo se mrkev sklidí, protože odkrytá horní část ztratí barvu a zdřevnatí - záhon by měl být na místě s dostatečným prouděním vzduchu, který je nejlepší ochranou proti mouše mrkvové Sytější barvu mrkev získá, pokud se pěstuje v lehkých písčitých půdách nebo v půdách s vyšším obsahem humusu. Těžké a vápenité půdy barevnou intenzitu naopak snižují. Intenzitu barvy mrkve také negativně ovlivňuje nadměrné zalévání. Pro výsadbu je nejlepší používat semena ze zahrádkářských prodejen. V prodeji je dokonce i sada, ve které jsou mrkve všech barev – oranžová, červená, žlutá, bílá a fialová. Zajímavosti V únoru 2005 bylo vědecky prokázáno, že látka falkarinol – falcarinol, kterou mrkev obsahuje, může mít významné účinky proti rakovinovým onemocněním. Pro doporučenou denní dávku vitamínu A je v zimním a předjarním obdobím potřeba zkonzumovat alespoň 50 gramů syrové mrkve denně.  Od mnoha jiných druhů zeleniny se mrkev odlišuje tím, že vařená je zdravější než syrová. Léčivé účinky Množství a kombinace vitamínů a dalších látek v mrkvi má velmi pozitivní preventivní zdravotní účinky na lidský organismus. Mrkev především - významně posiluje imunitní systém - odstraňuje z organismu škodlivé volné radikály - má preventivní účinky před vznikem rakoviny - posiluje činnost srdce a krevního oběhu - zlepšuje zrak a vzhled pokožky - podporuje správné trávení - zlepšuje vyprazdňování - urychluje metabolismus - podporuje vylučování cholesterolu z těla - pročišťuje ledviny a močové cesty - pozitivně působí na pohybový aparát - podporuje léčbu při astmatických a nervových onemocněních Ve větším množství není vhodná pro lidi, kteří mají žaludeční vředy nebo cukrovku, protože obsahuje sacharózu. Konzumace mrkve nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucíúčinky.  Konzumaci mrkve ve větším množství by se ale měli vyhnout lidé s žaludečními vředy a cukrovkou, protože mrkev obsahuje sacharózu. Ani zdravým lidem se nedoporučuje konzumace většího množství syrové mrkve, protože je poměrně tvrdá a trávicí systém ji těžko zpracovává.