Zelenina

DÝNĚ - správně tykve - latinsky Cucurbita pepo -  jsou na celém světě velmi oblíbený druh zeleniny. Dýní se na světě pěstuje mnoho různých druhů a odrůd, všechny - dokonce i dýně okrasné - jsou jedlé. Do rozsáhlé skupiny tykví patří také patizon, cuketa a rondini. Zelenina s mnoha možnostmi použití v kuchyni Historie a současnost V jižní a střední Americe rostly dýně již před více než 10 000 lety. V současné době je známo několik set různých odrůd pěti základních druhů, které se pěstují v tropických subtropických i teplejších oblastech mírného pásma. Dýně jsou jedním z hlavních symbolů svátku Helloween, který má původ v tradicích a zvycích starých Keltů, stále častěji se ale využívá i v kuchyni. Zdraví a vitamíny Dýně obsahují podle druhu a odrůdy v různém množství provitamín A, vitamíny skupiny B a ve velkém množství vitamín C, z minerálních látek draslík, hořčík, vápník, železo, fosfor a zinek. Velký je i obsah vlákniny, kvalitních zdravých nenasycených mastných kyselin a beta karotenu. Obsahují velmi mnoho vody a mají minimální obsah kalorií. Vzhledem k obsahu a kombinaci vitamínů a ostatních látek jsou dýně velmi účinné při posilování imunitního systému, působí pozitivně na trávicí ústrojí, podporují činnost srdce a cév a kladně ovlivňují nervový systém. Použití dýně v kuchyni Dýně mají v gastronomii velmi rozsáhlé možnosti využití – mohou se vařit, dusit, zapékat, péct, smažit, grilovat i zavařovat, připravují se na slano i na sladko. Připravují se z nich vynikající dýňové polévky a omáčky na těstoviny, přidávají se do nádivek, servírují se jako příloha místo brambor nebo přidávají do rizota. Výborná je i zapékaná dýně nebo dýně na grilu. Dýně se přidává i do zeleninových salátů. Jednoduchá na přípravu, ale velmi chutná je pečená dýně – nakrájená dýně bez semínek se pouze rozloží na plech, okoření a upeče v troubě. Dýně se může dochucovat i různými bylinkami a kořením, vhodný je například tymián, šalvěj, rozmarýn, zázvor i chilli. Dužina s jemnou, mírně oříškovou a nasládlou chutí je vynikající i pro sladké moučníky a dezerty – velmi chutný a oblíbený je například dýňový koláč. V některých zemích se připravuje i kandovaná dýně nebo dýňová marmeláda, muffiny nebo zmrzlina. V kuchyni se nejčastěji používá máslová, muškátová nebo špagetová dýně, u nás nejvíce dýně s názvem Hokkaido. Máslová dýně je nejvíce sladká a hodí se tedy především na sladká jídla, muškátová je ideální na přípravu polévek a omáček. Zavařování dýně je další možnost jejich zpracování a dlouhodobé konzervace. Dýňový kompot je velmi chutný. Příprava dýně před použitím Nejjednodušším způsobem je nakrájené plodu ostrým větším nožem na plátky. Z plátků se pak lžící odstraní vláknitá vnitřní část i s jadérky a nakonec se ostrým nožem oloupe slupka. U odrůdy Hokkaido se slupka loupat nemusí. Polévka z dýně Hokkaidó Recept na polévku z dýně Hokkaidó je velmi jednoduchý. Dýně se nejdříve rozčtvrtí, vydlabou se z ní semínka, oloupe se tvrdá slupka a dužina nakrájí na kostičky. Kostičky pokapané olivovým olejem se nechají 20 minut péct v troubě při teplotě 160° Celsia. Upečené kostičky dýně se nechají krátce vařit v zeleninovém vývaru, pak se přidají dva až tři stroužky česneku a vše se důkladně rozmixuje. Polévka se dochutí pepřem a solí, mohou se do ní přidat opražená semínka a zázvor. Druhy dýní Na celém světě se pěstuje mnoho odrůd dýní. Všechny včetně okrasných jsou jedlé. Plodem dýní jsou bobule, které podle druhu a odrůdy mají různý tvar, barvy a velikost. V současnosti pěstované tykve se rozdělují na 5 základních druhů: Cucurbita pepo, Cucurbira maxima, Cucorbita moschata, Cucurbita mixta a Cucurbita ficifolia. Z gastronomického hlediska se dělí na letní a zimní tykve Letní tykve velmi rychle rostou a většinou se sklízí už před plnou zralostí. Do této skupiny patří především odrůdy druhu tykve obecné - Cucurbita pepo. Plody se velmi často označují jako zeleninová tykev. Mají měkká jádra a v kuchyni se většinou připravují neloupané stejně jako cukety, které do této skupiny také patří. Mají ale poměrně krátkou trvanlivost, měly by se spotřebovat nejpozději do 3 týdnů. Zimní tykev má trvanlivost mnohem delší než tykev letní, protože se sklízí v období, kdy už je zcela zralá. Tykve velmi často dorůstají do velkých rozměrů a váží až několik desítek kilogramů. Příliš velké plody už ale nejsou vhodné pro konzumaci. Kvalita se pozná podle dřevnaté stopky, která je pouze u plně dozrálých plodů. V kuchyni se zimní tykve používají oloupané, žlutá až oranžovožlutá dužina je měkčí a vláknitější než u tykví letních. Dýně obecná Dýně obecná - správně tykev obecná - latinsky Cucurbita pepo, anglicky marrow nebo vegetace marrow, francouzsky courge pépon, německy Gartenkürbis a také Sommekürbis, italsky zucca - je v současnosti nejvíce rozšířený, pěstovaný a konzumovaný druh tykve na světě. U nás nejznámější odrůdou je hokkaido. Do skupiny skupiny tykve obecné patří také špagetová tykev, patizon, cuketa a rondini. Původ a historie Dýně obecná - tykev obecná - má původ ve střední Americe, je prokázáno, že zde rostla už 5 000 let před naším letopočtem a tak patří mezi nejstarší kulturní plodiny na světě. Do Evropy se dostala koncem 15. století. Současnost Dýně obecná je v současnosti nejvíce pěstovaným a konzumovaným druhem. Pěstuje se v podstatě po celém světě. Protože poměrně rychle roste a je také velmi odolná, nahradila u pěstitelů teplomilnou tykev obrovskou. Vzhled a chuť Do skupiny dýně obecné patří mnoho druhů a odrůd, které se od sebe velmi často poměrně výrazně liší tvarem, barvou i chutí. Plody mohou být kulaté i protáhlé, menší i větší, zelené, žluté, oranžové, červené…Dužina je vždy jemná s příjemnou chutí, zvláštní velmi vláknitou strukturu dužiny mají tykve špagetové. Příprava a použití v kuchyni Všechny druhy a odrůdy dýně obecné se připravují a v kuchyni používají stejně jako ostatní druhy dýní. Mírně odlišné je jen použití dýní špagetových. Nejznámější druhy a odrůdy dýně obecné Hakkaido - pochází z japonského stejnojmenného ostrova, kam se dostala z Nové Anglie. Tato nejznámější odrůda dýně obecné má červenou nebo zelenou barvu a jediný druh dýně, která se před tepelnou úpravou neloupe - slupka při vaření i pečení velmi rychle změkne. Z tykve se ale musí vždy odstranit semínka, která mají velký obsah zinku. Červené Hokkaido, kterému se říká také kaštanová dýně, je u nás více známé. Kulaté plody se slupkou červené barvy jsou velmi kvalitní, váží 1 až 2 kilogramy. V optimálních podmínkách vydrží poměrně dlouhou dobu uskladnění a v posledních letech bývá vítaným zpestřením vánočního jídelníčku. Zelené Hokkaido má ploší tvar, plody se zelenou slupkou jsou větší než u červené odrůdy - mají váhu až 3 kilogramy a sytě oranžovou dužinu. Špagetová dýně - pochází z Japonska a mezi druhy dýně obecné má největší plody – jejich hmotnost dosahuje až 3,5 kilogramu. Plody mají kulovitý nebo mírně protáhlý tvar a slupku krémové, žluté nebo oranžové barvy, která během dozrávání tvrdne. Dužina je velmi vláknitá a po tepelné úpravě připomíná špagety. Špagetové dýně se vaří vcelku podle velikosti 20 až 50 minut. Uvařená dužina se může servírovat jako špagety nebo použít do polévky místo nudlí - na rozdíl od těstovin má minimální kalorickou hodnotu. Špagetové tykve se prodávají jen zřídka, dováží se z Francie nebo Izraele, sezona je od srpna do prosince. Dobře uskladněná vydrží 6 měsíců, jako dekorace déle než 1 rok. Stripetti F1 je odrůda špagetové dýně s velmi tvrdou slupkou. Nejlepší dužina žluté barvy s výraznými vlákny je v plodech s váhou od 2 do 2,5 kilogramu. Žaludová tykev - plody jsou kulovité, tvarem připomínají jahody. Dorůstají do průměru 10 až 20 centimetrů a váží od 0,5 do 1 kilogramu. Dužina má příjemnou oříškovou chuť, která ale po delším skladování mizí a tak by se měla zkonzumovat maximálně do 2 měsíců od sklizně. Roste na keřích a nepotřebuje tolik místa, jako ostatní druhy dýní. Acorn Squash je odrůda žaludové tykve s plody tmavě zelené barvy a krémovou dužinou s velmi jemnou chutí.. Je velmi oblíbená v USA, kde celé menší plody plní a pak zapékají. Z dužiny se také připravuje velmi chutná kaše, která se servíruje jako příloha k masům i rybám. Festival F1je žaludová tykev s malými plody, které se mohou syrové konzumovat jako jablko. Slupka má zelenou barvu, dužina je žlutě krémová. Table Golg má plody s váhou 1,5 až 2 kilogramy. Jako jediné z žaludových dýní mají oranžové plody, které chutnají podobně jako kukuřice. Muškátová dýně Dýně muškátová - správně tykev muškátová nebo pyžmová - latinsky Cucurbita moschata, anglicky pumpkin nebo winter squash, francouzsky courge musquée, německy Moschuskürbis, italsky zucca Muscat – je druh tykve, která je velmi náročná na teplo a tak patří j nejvíce pěstovaným dýním v tropickém pásmu. Původ a historie Dýně muškátová - tykev muškátová - pyžmová - pochází z Nového Mexika a Peru, kde se vyskytovala podle archeologických výzkumů už 3 000 let před naším letopočtem. Současnost Muškátová dýně velmi dobře snáší a také k růstu potřebuje vysoké teploty a tak se nejvíce pěstuje v oblastech tropického pásma. V Evropě se pěstuje jen několik odolnějších odrůd. Vzhled a chuť Plody mají podle odrůdy různé tvary, barvy i velikost, slupka ale není tak tvrdá, jako u ostatních druhů a má u nezralých plodů sytě zelenou, u zralých krémovou až světle hnědou barvu. Dužina obsahuje značné množství karotenu a je tmavě žlutá, má velmi příjemné aroma a jemnou lahodnou chuť. Příprava a použití v kuchyni Všechny muškátové dýně se připravují a v kuchyni používají stejně jako ostatní druhy dýní. Mírně odlišné je jen použití dýní špagetových. Nejznámější druhy a odrůdy muškátové dýně Máslová dýně je nejoblíbenější ze skupiny muškátových dýní, protože většinu plodu tvoří dužina s vynikající lahodnou chutí, a velmi jemnou až máslovou konzistencí a příjemným aroma. V Evropě se téměř nepěstuje, protože potřebuje teplejší klima. Butternut – máslový ořech – je odrůda muškátové máslové dýně s plodem ve tvaru hrušky se světle žlutohnědou barvou slupky. Semena jsou pouze ve spodní širší části chuťově vynikající dužiny, která má žlutou barvu a je velmi měkká. Skvrnitá muškátový dýně má původ v Thajsku. Kulaté ploché plody se zelenou slupkou, na které jsou žluté různě velké skvrny váží 1 až 2 kilogramy. Dužina žluté barvy má lahodnou chuť a výraznější aroma. Zelenomodrá muškátová dýně má plody s váhou až 3 kilogramy, jsou kulaté a výrazně žebrované. Slupka má tmavě zelenou barvu, dužina je žlutá a má velmi jemnou chuť i strukturu. Dýně obrovská Dýně obrovká - správně tykev obrovská nebo velkoplodá - latinsky Cucurbita maxima, anglicky pumpky maxi nebo winter squash maxi, francouzsky pozitron nebo courge, německy Riesenkürbis, italsky zucca maxi – je druhem tykve s výrazně většími plody než mají ostatní druhy. Původ a historie Tykev obrovská pochází z Jižní Ameriky, kde se podle různých zjištění vyskytovala už v době minimálně 1 000 let před naším letopočtem. Současnost Dýně obrovská se v současnosti pěstuje v Číně, Japonsku, Egyptě, Mexiku, Argentině a Mexiku, ale i v Rumunsku a ve Španělsku. V Evropě jsou největšími producenty Francie, Řecko a Itálie. Ve střední Evropě a také v České republice se velmi často vysazuje jako tzv. stínící rostlina, protože má velmi velké listy. Vzhled a chuť Plody mají většinou kulatý nebo válcovitý tvar a dorůstají do velkých rozměrů a váhy – výjimkou nejsou ani plody s hmotností 75 kilogramů. Barva pevná a silná slupky, která se nekonzumuje, je žlutá, žlutozelená nebo zelená. Dužina je měkká, velmi šťavnatá, barva může být podle odrůdy bílá, žlutá, oranžová nebo oranžově červená. Sezona, kvalita a nákup Sezona dýní obrovských je od září až do konce zimy. Menší tykve se prodávají celé, velké se porcují a prodávají podle váhy. Kvalitní zralý plod má čistou slupku bez skvrn a zaschlou přibližně 10 centimetrů dlouhou stopku. Příprava a použití v kuchyni Dužina obří dýně se připravuje a v kuchyni používá stejně jako u ostatních druhů dýní. Z jader, která nají velký obsah živin, se vyrábí tmavě zelený aromatický tykvový olej, který se ve východní Evropě velmi často používá do zálivek zeleninových salátů. V zemích na jihu Evropy se jádra suší a praží. Oblíbenou a poměrně drahou lahůdkou jsou i křehké květy, které se smaží obalené v těstíčku nebo plněné – podobně jako květy cukety. Nejznámější odrůdy dýně obrovské Goliáš je dýně kulatého tvaru, která dorůstá až do váhy 30 kilogramů. Slupka oranžové barvy je hladká, dužina je vhodná pro výrobu dýňových džemů. Vzhledem k velkému obsahu vody se nemůže dlouho skladovat. Chioggia – Marina di chioggia – patří do velké skupiny dýní, které vyšlechtili v Itálii. Plody mají tmavě zelenou barvu a výrazné žebrování, váží 4 až 6 kilogramů. Slupka je velmi tuhá, dužina má mírně nasládlou chuť, podobnou mrkvi. Při kuchyňské přípravě je nejlepší plod nakrájet na měsíčky, pak tepelně upravit a vydlabat. Ghost Rider má kulatý tvar, je mírně žebrovaná a váží až 5 kilogramů. Tvrdá slupka má oranžově zelenou barvu s jemným síťováním, šťavnatá dužina je světle žlutá. Turecký turban je dýně s velmi atraktivním vzhledem se slupkou zeleno oranžové barvy. Má původ v Turecku, kde je také pro jemnou chuť žluté dužiny velmi oblíbenou konzumní dýní Big Max s mírně žebrovanými tmavě oranžovými plody patří mezi největší dýně obrovské, může vážit i několik desítek kilogramů. Pokud nemá porušenou slupku, vydrží poměrně dlouhou dobu uskladnění. Gelber Zentner svýmvzhledem připomíná dýni Veltruská obrovská. Slupka tmavě krémové až světle hnědé barvy má výrazné síťování, dužina je žlutá. Plody váží až 50 kilogramů. Butterball má původ v Japonsku. I když plody mají průměr jen 15 až 20 centimetrů, jedná se o odrůdu tykve obrovské. Slupka je tmavě zelená, žebrovaná a vrásčitá, žlutá dužina obsahuje větší množství jader. Bradavčitá tykev obrovská má kulatý mírně zploštělý tvar, slupka je tmavě krémová nebo světle hnědá, velmi nepravidelná a různě velkými výstupky. Dužina má žlutou barvu a je velmi chutná. Okrasné dýně Okrasné dýně jsou jedlé, ale ve většině případů malé s tvrdou hrubou slupkou a dužinou, která neobsahuje tolik zdraví prospěšných látek, jako ostatní druhy a odrůdy dýní. Nejvíce pěstované okrasné dýně Andělská křídla –kulaté plody s výstupky, připomínající malá křídla Galaxy of stars F1 – plody hvězdicového tvaru Crookneck – dlouhé a na jedné straně výrazně úzké plody Sweet dumplings – slupka s nápadnými zelenými pruhy Jack be little – plody s jasně oranžovým lesklým povrchem Jak a kdy nakupovat dýně Hlavní dýňová sezona začíná v říjnu, nejvíce dýní je na trhu na přelomu října a listopadu, na konci listopadu hladní sezona končí. Dýně jsou ale v podlesní době vzhledem k velkému množství šlechtěných a odolných druhů a odrůd v podstatě celý rok. Kvalitní dýně by měla obsahovat mnoho dužiny a je tedy těžká, Lehčí plod obsahuje s největší pravděpodobností mnoho semínek nebo je vyschlý. Zralá dýně má zdřevnatělý stonek s malými suchými prasklinami a pevnou, hladkou, sytě zbarvenou matnou slupku. Nezralé plody mají povrch lesklý a dužina je bez chuti, staré dýně mají příliš vláknitou dužinu s vybledlou barvou. Spotřeba a skladování Celé dýně se skladují na chladném a suchém místě, některé odrůdy vydrží i déle než jeden rok. Čím delší je doba uskladnění, tím vyšší je obsah vitamínů a cukrů v dužině. Rozkrojená dýně vydrží v chladničce přibližně jeden týden, měla by se důkladně zabalit do potravinářské fólie. Pěstování Dýně není náročná rostlina, může se úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách. K růstu potřebuje především dostatek vláhy a světla, měla by kolem sebe mít i dostatek místa - například dýně Hokkaido by měla mít alespoň 2 metry čtvereční. Rostliny je možné předpěstovat ze semínek, ale doporučuje se spíše přímý výsev od poloviny května. Velmi časté je vysazování na kompost, kde se dýni velmi dobře daří, pokud má dostatek vláhy. Při opakovaném pěstování by se dýně měla vysazovat každý rok na jiné místo, aby se půda příliš nevyčerpala. Většina odrůd se sklízí na podzim. Zralá dýně má zcela zaschlou stopku. Pokud se dýně sklidí nezralá a stopka není zaschlá, mohou se přes ní dostat do dužiny bakterie a dýně se rychle zkazí. Zajímavosti Po celé Evropě se každý rok pořádají různé dýňové festivaly, kterých se účastní mnoho předních restaurací. Na posledním, který pod názvem Festival chutí probíhal v celé České republice měly velký úspěch dýňové cheesecate s muškátovým oříškem a dýňový koláč se zmrzlinou z vlašských oříšků politý javorovým sirupem. Dýně se využívají i v kosmetice, a to nejen v kosmetickém průmyslu. Velmi účinná je například pasta na odstraňování pih, kterou si může připravit každý sám - dvě polévkové lžíce rozemletých dýňových semínek se smíchají s jednou lžičkou mandlového oleje. Pasta se nanáší na pihy a po 30 minutách působení se důkladně opláchne vodou. Léčivé účinky Obsahu a kombinace vitamínů a ostatních látek v dýni mají velmi pozitivní preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Protože obsahují velmi mnoho vody a mají minimální obsah kalorií, jsou vhodné i při redukční dietě. Dýně především - posilují imunitní systém - mají preventivní účinky proti nachlazení - působí pozitivně na trávicí ústrojí - podporují činnost srdce a cév kladně ovlivňují nervový systém. Konzumace kvalitní zralé a správně upravené dýně v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky - pouze konzumace většího množství zralých dýní, případě dýně nesprávně upravené nebo dýně nezralé může způsobitžaludeční potíže.

LILEK VEJCOPLODÝ – baklažán - latinskySolanum melongena, anglicky aubergine nebo egg plant a také madapple, francouzsky aubergine, případně i melongène, německy Aubergine, také Eierfrucht nebo Melanzenapfel, italsky melanzana -je zelenina s velkým množstvím různých odrůd. Lidově se mu říká také patližán nebo patlažán. Zdravá, chutná a dekorativní zelenina Lilek je velmi zdravá zelenina, z které je možné v kuchyni nejrůznějšími způsoby připravit mnoho chutných jídel. Některé vyšlechtěné odrůdy se pěstují v zahradách a parcích i jako okrasné rostliny. Původ a historie Lilek pochází z Východní a Přední Indie, kde roste dodnes již několik tisíciletí a i v současné v některých indických oblastech rostou původní trnité formy s drobnými nahořklými plody. Původní lilek měl barvu i tvar, který připomínal slepičí vejce a z toho vycházejí některé jeho názvy – česky lilek vejcoplodý, anglicky eggplant – vejcová rostlina, nebo německy Eierfrucht – vejcový plod. Pojmenování baklažán, které je velmi časté ve východoevropských zemích, vzniklo z arabského a maurského výrazu al-bandigan. Lilek se do Evropy dostal přes arabské země přibližně ve 13. století, z Evropy byl později převezen i do Ameriky. V dávných dobách nebyl příliš konzumovanou zeleninou. Jeho obliba začala stoupat, když se zjistilo, že se napřed musí tepelně upravit a pak je mnohem stravitelnější a chutnější. Současnost Lilek se v současné době pěstuje ve všech oblastech tropického, subtropického i mírného pásma. Je poměrně teplomilný a tak se na venkovních plantážích pěstuje jen v místech s trvalejšími teplotami 22 až 30° Celsia, v jiných oblastech se pěstuje ve sklenících. Venkovní pěstování lilku je nejvíce rozšířené ve Středomořské oblasti, a také v jihovýchodní a východní Asii. Některé odrůdy se pěstují i v zemích jižní Evropy, odolnější vyšlechtěné odrůdy jsou vhodné i k pěstování ve střední Evropě a také v České republice. V současné době je lilek především v zemích kolem Středozemního moře velmi často používanou zeleninou jako třeba rajčata, česnek nebo cibule. Vzhled, chuť, vůně… V České republice jsou neznámější oválné tmavě fialové až téměř černé lilky. Plody ale mají mnoho dalších tvarů, velikostí i barev. Jsou podélné, vejčité, kapkovité, mají i tvar okurky. Dorůstají až do délky 30 centimetrů, průměr je 5 až 15 centimetrů, jejich váha je i půl kilogramu. Světle zelené a pruhované odrůdy dorůstají v příznivých podmínkách až do délky 1 metr a váhy 1 kilogram. Barva je ale nejčastěji světle fialová až téměř černá, ale jsou i odrůdy žluté nebo oranžové, světle až tmavě zelené, bílé, některé odrůdy jsou pruhované. Dužina je nezávisle na barvě slupky vždy bílá, je měkká, jemná a velmi chutná. Některé odrůdy jsou nahořklé, šlechtěné už většinou nahořklou příchuť nemají a jsou příjemně nasládlé. Dužina obsahujemnoho jedlých semínek, které mají bílou mléčnou barvu. Pokud jsou jadérka nahnědlá, je plod přezrálý nebo není zcela čerstvý. Rostlina dorůstá až do výšky 1 metr, plody vyrůstají z 2 až 5 centimetrů velkých květů, které mají většinou fialovou, u některých odrůd i bílou, barvu. Odrůdy lilku Lilek má poměrně velké množství různých odrůd, které se od sebe liší tvarem, velikostí i barvou. Dužina všech odrůd je ale vždy bílá a jemná. Nejvíce pěstované odrůdy lilku Pingtung pochází původně z Taiwanu, z města Pingtung. Plody dorůstají do délky až 25 centimetrů, mají levandulovou fialovou barvu, jsou tvrdé a mohutné, poměrně dlouhé, úzké a zahnuté. Rosa Bianca je velmi populární odrůda, která má kulatější tvaru a bílou barvu s jemně levandulově fialovými pruhy. Dužina má sladší chuť a je velmi jemná. Fengyan patří mezi asijské odrůdy. Plody patří k nejdelším, dorůstají do délky 25 až 30 centimetrů, ale jsou poměrně úzké. Mají velmi jemnou slupkou fialové barvy, která se nemusí loupat. Chuť nemá žádné stopy hořkosti, dužina je velmi jemná. Zelené jablko je odrůda s velmi velkou výnosností. Plody oválného tvaru dorůstají d délky 12 až 15 centimetrů, slupka má zelenou nebo bílou barvu. Příjemně nasládlá dužina je velmi chutná. Netradiční odrůdy lilku Listada de Gandia je italská odrůda s velmi dekorativními plody, které jsou kulatější, dorůstají do délky 12 až 15 centimetrů a mají slupku krémové barvy s výraznými fialovými pruhy. Dužina je velmi jemná, chutná, příjemně sladká. Lilek pruhovaný má plody vejčitého tvaru s průměrem přibližně 2 centimetry a délkou 6 centimetrů. Základní barva slupky je zelená a jsou na ní fialové pruhy. Chuť je nasládlá, nemá žádné stopy hořkosti. Zelený tygr patří mezi netradiční odrůdy se zajímavým zbarvením. Povrch slupky připomíná srst tygra - je světle světlý a jsou na něm tmavě zelené skvrny, Plody mají průměrnou velikost 5 centimetrů a dužina má velmi lahodnou chuť. Nejvíce pěstované odrůdy v České republice V České republice bylo vyšlechtěno několik odrůd lilku, které snáší i chladnější podnebí Český raný lilek má menší plody klasického vejčitého tvaru s tmavě fialovou lesklou a pevnou slupkou. Dužina je smetanově bílá, jemná a příjemně nasládlá. Klára je další odrůda lilku, která je velmi odolná a vhodná pro pěstování v našich klimatických podmínkách. Plody mají charakteristický tvar, dorůstají do délky až 10 centimetrů. Barva slupky je tmavě fialová, dužina je bílá a velmi chutná. Serena patří mezi v České republice často pěstované odrůdy lilku. Je velmi odolná, středně velké plody s pevnou hladkou slupkou růžové barvy mají jemnou dužinu s velmi dobrou chutí. Beatrice má plody s příjemně nasládlou chutí a bílou barvou slupky, které mohu v optimálních podmínkách dorůst až do délky 10 centimetrů. Odrůda je vhodná i pro pěstování v chladnějším klimatu. Semena odrůd lilku Klára, Serena a Beatrice se velmi často prodávají v jednom balení jako směs. Zdraví a vitamíny Lilek obsahuje pro lidský organismus cenné vitamíny a minerální látky a má velmi málo kalorií. V plodech je v poměrně značném množství provitamín A, vitamín B3, B5, B6 a B9 a také vitamín C. z minerálních látek obsahuje draslík, hořčík, železo, zinek, fosfor a mangan. V lilku je také poměrně velké množství pektinů, rutinu a antioxidačních látek. Nejdůležitější vitamíny v baklažánu jsou B3, známý také jako PP, který lidské tělo potřebuje pro tvorbu hormonů – estrogenu, progesteronu, testosteronu, kortizonu a dalších, a B6 – pyridoxin – je nezbytný pro funkci imunitního systému. Z minerálních látek má největší podíl draslík, kterého je v lilku více než v zelí, cibuli, mrkvi nebo salátu. Draslík významně ovlivňuje nervový systém a pohybový aparát, rutin zpevňuje cévy. Celková kombinace a množství vitamínů a minerálních látek v lilku posiluje imunitní, krevní, pohybový i nervový systém, snižuje obsahu cholesterolu v krvi a ochraňuje krevní kapiláry. Lilek vzhledem k obsahu pektinů také pozitivně ovlivňuje látkovou výměnu a pomáhá při střevní i žaludeční poruše nebo chorobách. Antioxidanty ničí v těle volné radikály a brání vzniku rakovinových nádorů. Nejvíce vitamínů a ostatních prospěšných látek je pod tenkou slupkou, proto se plody konzumují neloupané. Nezralé plody mohou obsahovat větší množství solaninu, který je jedovatý alkaloid, vyskytující se například i v nezralých rajčatech nebo klíčcích brambor. Zneškodní se déle trvající tepelnou úpravou. Lilek se nesmí konzumovat syrový. Použití lilku v kuchyni Plody se konzumují i se semínky a s tenkou slupkou, vždy musí být tepelně upravené. Lilek se může vařit, dusit, zapékat, péct, grilovat… Lilek je v současnosti používán v mnoha národních kuchyních. Jemná chuť dužiny se velmi dobře doplňuje s různým i výraznějším kořením, česnekem nebo cibulí. K pečeným a grilovaným plodům jsou vhodné rajčatové a jogurtové omáčky. Lilky se také často plní mletým hovězím nebo jehněčím masem, případně i nádivkami z ryb, hub nebo rýže. V Indii, odkud lilek pochází, se nejčastěji griluje a pak rozšťouchá a smíchá s cibulí, rajčaty a kořením. Používá se také při přípravě indického čatní. Řecká musaca – brambory s mletým masem – je bez lilku téměř nepředstavitelná. Francouzi lilek přidávají do své speciality ratatouille. V Srbsku je velmi oblíbená čalamáda ajvar, kde se jemná chuť lilkudoplňuje s červenými paprikami, česnekem a chilli. Ajvar se většinou připravuje z poslední úrody lilků a zavařuje na zimní období. Jak připravit lilek Lilek je nutné před některými způsoby tepelné úpravy „připravit“. Lilek je nutné krájet krátce před jeho přípravou, aby dužina nezhnědla. Před pečením lilku vcelku se plod na několika místech propíchne špičkou nože nebo vidličkou, aby během pečení v troubě nepraskl. Před smažení se nakrájené plody nutné osušit papírovou utěrkou – olej se pak do nich vsakuje méně. Olej v pánvi musí být před vložením lilku rozpálený. Mezi plátky by mělo zůstat místo. Smažený lilek bude mít výraznější chuť, kdy se plátky před vložením do rozpáleného oleje posypou strouhankou, ochucenou například kořením, česnekem nebo i bylinkami. Prosolení lilku a zbavení dužiny hořké příchuti Některé odrůdy mají nahořklou příchuť, která se dá odstranit prosolením a takzvaným „vypocením“ v cedníku. Většina současných šlechtěných odrůd už ale nahořklou příchuť nemá a před tepelnými úpravami, jako je pečení nebo grilování, se upravovat nemusí. Takzvané „vypocení“ je ale vhodné, pokud se lilek bude smažit, protože plátky pak tolik nenasáknou olejem. Plody lilku jsou totiž poměrně pórovité a tzv. vypocením jejich dužina velmi zhoustne. Vypocení lilku se doporučuje i při přípravě lilku pro ratatouille. Jak vypotit lilek Lilek se nakrájí na kostičky nebo kolečka silná přibližně 1 centimetr Nakrájený lilek se vkládá ve vrstvách do cedníku, každá vrstva se prosolí Cedník s prosolenými vrstvami nakrájeného lilku se vloží do mísy nebo do dřezu a na lilek se položí například talíř, zatížený sklenicí s vodou, aby lilek pustil šťávu Po 30 minutách až jedné hodině se nakrájené kousky lilku opláchnou od soli pod studenou vodou a osuší. Recepty z lilku Lilek je možné připravovat mnoha způsoby a existuje také velmi velké množství receptů. Zapečený lilek je základní způsob jeho přípravy. Plody se podélně rozkrojí, z půlek se částečně vydlabe dužina a dají se na krátkou dobu do rozehřáté trouby. Vydlabaná dužina se smíchá s jemně nasekanou cibulí, kousky rajčat, prolisovaným česnekem a mletým masem, směs se přibližně 15 minut za občasného míchání dusí v hrnci pod pokličkou. Pak se do směsi vmíchá sýr balkánského typu – například mozzarella, naplní se s ní vydlabané lilky a ty se nechají ještě krátce zapékat. Grilovaný lilek Lilek je možné velmi jednoduše grilovat na klasickém grilu i v grilu v troubě. Plátky lilku se pouze potřou olejem a pak grilují. Vynikající je i grilovaný lilek s rajčaty a mozarellou. Pečený lilek Celý lilek se peče v troubě, předehřáté na 200° Celsia tak dlouho, až se slupka zvrásní a začne se bořit do změklé dužiny. Dužina je pak sametově hladká a může se použít například jako pomazánka na toasty. Smažený lilek Lilek se oloupe a nakrájí na tenká kolečka, která se obalují v trojobalu nebo těstíčku a pak smaží v rozpáleném oleji. Marinovaný lilek Syrový plod lilku se vloží do marinády, smíchané z prolisovaného česneku, octa, pepře a soli a nechá se marinovat 24 hodin. Pak se může konzumovat syrový. Karbanátky z lilku Dužina lilku se smíchá s cizrnou a ochutí česnekem, pepřem a solí. Ze směsi se vytvoří placky nebo jiné tvary, které se smaží v rozpáleném oleji. Jak vybírat a kupovat lilek Sezona lilku trvá od června do září a v tomto období by tedy měly lilky být nejčerstvější a nejchutnější. Nejlepší jsou mladé, menší a pevné plody se zelenou stopkou. Slupka by měla být lesklá a výrazně zbarvená, po lehkém zatlačení prstem se musí vrátit zpět. Dužina kvalitních plodů je krémově bílá, bílá jsou i semínka. Pokud je dužina omačkaná a semínka mají tmavší barvu, jsou plody starší nebo přezrálé. Přezrálé plody mají matnou slupku a jsou měkké. Sklizeň, spotřeba a skladování Plody se sklízí i se stopkou krátce před plnou zralostí, měly by být intenzivně lesklé a výrazně zbarvené. Lilek by se měl spotřebovat co nejdříve, neoloupaný je možné uskladnit v chladničce v přihrádce na zeleninu maximálně týden. Pěstování Lilek je možné ve venkovním prostředí možné úspěšně pěstovat jen v teplých, slunných a chráněných místech, případně v pařeništi nebo ve skleníku. Pokud se lilek pěstuje v květináči, musí mít květináč větší objem a průměr minimálně 22 centimetrů, aby měl lilek dostatek zeminy pro vytvoření kořenového systému. Na záhonech se také může pěstovat pod černou netkanou fólií nebo ve foliovém tunelu, který zadržuje teplo a zahřívá půdu. Ta by měla být lehčí, teplá a výživná, v těžkých vlhkých půdách se mu nedaří. Lilek je nutné přihnojovat a půda by měla být stále přiměřeně vlhká. Po celou dobu pěstování lilek potřebuje teploty alespoň 18° Celsia. Podobně jako rajčata roste nejvíce v noci a tak jsou nutným předpokladem jeho růstu i vyšší noční teploty. V příznivých podmínkách může plod baklažánu dorůst až do délky 30 centimetrů a váhy 1 kilogramu. Průměrná úroda je 7 plodů na 1 rostlinu. Semena se vysévají v únoru nebo na začátku března do misek nebo truhlíků, které se nechají v teple za oknem, v pařeništi nebo ve skleníku. Semenáčky se přepichují na vzdálenost 10 centimetrů nebo do květinářů s průměrem 8 až 12 centimetrů. V době pěstování sazenic by teplota neměla klesnout pod 18° Celsia. Na záhon se rostliny přesazují koncem května nebo na začátku června, do pařeniště už na konci dubna. Vysazují se do vzdálenosti 40 x 40 centimetrů, půda by měla být dostatečně prohnojená a výživná. Pokud by nastalo chladnější počasí, je nutné sazenice na záhonech přikrýt. Postranní výhony se podobně jako u rostlin rajčat zaštipují, ponechávají se pouze čtyři hlavní výhony a na nich 5 až 7 plodů. Ve skleníku je nutné květy štětečkem opylovat. Plody se sklízí krátce před plnou zralostí, protože pak mají chutnější a pevnější dužinu. Odřezávají se i se stopkou. Zajímavosti Lilek – baklažán – se především v zemích na jihu Evropy nebo ve Středomoří velmi často pěstuje i jako okrasná rostlina v zahradách a parcích. Šlechtěné odrůdy nemají původní typickou nahořklou chuť a jsou spíše příjemně nasládlé. Nahořklá chuť se dá odstranit nasolením a takzvaným „vypocením“. Lilek je zdraví velmi prospěšný a zároveň je z něj v kuchyni možné připravovat mnoha způsoby různá chutná jídla. Léčivé účinky Lilek má vzhledem k obsahu vitamínů a dalších prospěšných látek mnoho pozitivních účinků na organismus člověka. Plody lilku zejména - posilují imunitní systém - pozitivně ovlivňují nervový systém - mají kladný vliv na pohybový aparát - zpevňují cévy a ochraňují krevní kapiláry - podporují činnost jater a pročišťují krev - regulují obsah cholesterolu v krvi - mají příznivý vliv na látkovou výměnu - pomáhají při žaludečních a střevních potížích - mají velké antioxidační účinky - podporují léčbu ekzémů - jsou prevencí proti tvorbě rakovinových nádorů Velké antibiotické účinky má především čerstvá vymačkaná šťáva. Konzumace tepelně upraveného lilku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Konzumace syrových plodů lilku se nedoporučuje. Nezralé plody ale mohou obsahovat ve větším množství jedovatá alkaloid solanin, který se odstraní déle trvající tepelnou úpravou.    

MELOUN je nesprávně považován za ovoce. Patří totiž podobně jako například okurka, tykev nebo cuketa mezi zeleninu do čeledi tykvovitých - na rozdíl od nich se ale konzumuje stejně jako ovoce. Melouny se rozdělují na dva základní druhy MELOUN VODNÍ - Lubenice obecná - latinsky Citrullus lanatus,anglicky watermelon,francouzsky pastèque (melon d´eau), italsky cocomero, německy Wassermelone nebo španělsky sandia (melón de aqua). MELOUN CUKROVÝ - Žlutý meloun - latinsky Cucumis melo, anglicky Melon (sweet melon), francouzsky melon, italsky melone, německy Zuckermelone nebo španělsky melón. Šťavnatý, aromatický, osvěžující… Slovo meloun pochází z řečtiny a v překladu znamená „velké jablko“. Velmi oblíbený je především v horkých letních dnech a měsících - osvěží, zažene žízeň i pocit hladu… Má navíc dokonce i účinky na ženskou krásu. Původ a historie Melouny se pěstovaly již před 4 000 lety v Persii a Egyptě. Dokazují to různé archeologické nálezy, fosilie vodního melounu byly prokazatelně například v rakvi z doby Nové egyptské říše. Důkazy o výskytu těchto velkých plodů ve Středomoří se zachovaly také na nástěnných malbách v Pompejích. Melouny se později přes jihovýchodní Indii dostaly až do Evropy. V 15.století se objevily ve městě Cantalupo nedaleko Říma, a v roce 1495 je poprvé ochutnali ve Francii. Španělé je pak převezli i za oceán až do Nového světa. Současnost Vodní meruny pocházejí z Afriky, melouny cukrové v teplých oblastí Asie. V současné době se ale pěstují v oblastech s teplejším klimatem téměř po celém světě, poměrně často i ve slunných částech Evropy. Velká část produkce pochází ze zemí kolem Středozemního a Černého moře a z oblastí Balkánu. Vodní melouny se pěstují nejvíce v Turecku, dalšími významnými producenty jsou Itálie, Řecko, Španělsko, Kypr a Izrael. Cukrové melouny na trhu jsou nejvíce z Číny, Turecka, Íránu, Španělska, USA a Mexika. Melouny se pěstují dokonce i v České republice, především ve vinařských oblastech Moravy na jižních svazích, kde se jim poměrně daří. Melouny jsou totiž náročné na teplo, špatně snáší kolísání teplot, delší dešťové srážky a silný vítr a takové extrémní klimatické podmínky se v těchto oblastech vyskytují jen výjimečně. Mnoho odrůd melounů je vhodných k pěstování ve sklenících, a to jak ve velkoprostorových, tak i v domácích. Vzhled, chuť, vůně… Oba základní druhy melounů - vodní i cukrové - mají kulatý nebo oválný tvar a tuhou slupku, která chrání vnitřní vodnatou dužninu. Vodní melouny jsou ve většině případů větší než melouny cukrové. Slupka - kůra - je hladká, telená, místy může mít i nažloutlá místa. Dužnina je z 90 až 93 % tvořena vodou, má červenou až rudou, u některých odrůd žlutou barvu. Je sladká a aromatická s množstvím malých semínek. Vyšlechtěny byly už ale i odrůdy bez semen. Plody dosahují váhy až 15 kilogramů, do obchodní sítě se ale dodávají ve váze od 2 do 5 kilogramů. Cukrové melouny mají mnohem více odrůd než melouny vodní. I tyto druhy melounu mají tuhou vnější slupku a uvnitř dužninu. Liší se od sebe podle jednotlivých skupin a odrůd vzhledem, barvou, chutí, vůní i vodnatostí dužniny a množstvím jadérek. Odrůdy Melouny se rozdělují na dva základní druhy - meloun vodní - meloun cukrový Meloun vodní je ve většině odrůd podstatně větší než meloun cukrový, slupka je zelená a hladká, červená, rudá nebo žlutá dužnina obsahuje i více vody. Na světě existuje několik stovek odrůd, mnohé z nich je možné bez větších problémů pěstovat i našich klimatických podmínkách. Crimson sweet je nejznámější a nejžádanější odrůda vodního melounu. Plody jsou oválně kulaté s hladkou slupkou, která je tmavě zelená a má nepravidelné světle zelené pruhy. Dužnina má zářivě červenou barvu, je sladká a šťavnatá s množstvím větších semínek a typickou melounovou vůní. Plody můžou dorůst až do váhy 15 kilogramů. Dozrávají už na začátku září a při dobrém uskladnění vydrží až do listopadu. Colorado Preserving je pozdní odrůda vodního melounu, která pochází z USA a vyznačuje se velkým množstvím plodů o váze až 6 kilogramů na jedné rostlině. Kůra oválných plodů je světle zelená s tmavým žíháním, dužninu mají velmi chutnou a šťavnatou s jasně červenou barvou a průměrným množstvím středně velkých semen. Golden Crown má původ v USA a je to pro pěstitele velmi zajímavá raná odrůda především vzhledem k její odolnosti a nepříliš velkým nárokům. Plody jsou menší, kulovité, na neroubovaných rostlinách dorůstají do váhy 3 kilogramů. Mají žlutou slupku a křehkou chutnou a velmi sladkou červenou dužninu se středně velkými semeny. Lajko II je raná, velmi úrodná a proti nepříznivým podmínkám odolná odrůda vyšlechtěná na Slovensku. Patří k nejvíce pěstovaným melounům v České republice. Povrch tmavě zelené slupky je hladký, dužnina je sladká a šťavnatá, semena jsou menší. Plody o váze 3 až 7 kilogramů dozrávají od poloviny srpna a jsou poměrně trvanlivé. Yellow Doll patří do skupiny vodních melounů se žlutou dužninou. Je to pěstiteli velmi oblíbená raná odrůda s velmi chutnými plody. Slupka je tmavě zelená a hladká, dužnina příjemně sladká, šťavnatá a aromatická s průměrným množstvím středně velkých semen. Může se bez problémů pěstovat i v horších klimatických podmínkách. Seedless melon je nová odrůda vodního melounu vyšlechtěná ve Francii, která má od ostatních běžných vodních melounů liší především tím, že nemá žádná semínka. Jejich pěstování ale zatím není příliš rozšířené a jsou poměrně drahé. Meloun cukrový má stovky odrůd, které se od sebe odlišují v barvách, ve struktuře slupky i dužniny, množství jader a samozřejmě i v chuti a vůni. Dělí se do tří základních skupin Kantalupské mají plody s větší hladkou a většinou hnědou slupkou. Dužnina je aromatická, pevná, středně sladká s většími nebo velkými semeny. Jsou to nejstarší odrůdy cukrových melounů, je prokázáno, že už v 15.století se pěstovaly ve městě Cantalupo nedaleko Říma. Síťové jsou sladké melouny s typickou sítí korkovitých nepravidelných vystouplých proužků na slupce, která má světlou až tmavě hnědou barvu. Plody jsou menší i středně velké, dužnina podle odrůdy oranžová, lososová, světle zelená i bílá, pevná a aromatická. Medové patří v současné době mezi nejoblíbenější cukrové melouny. Mají hladkou slupku která je u většiny odrůd zbarvena do různých odstínů žluté barvy. Dužnina je pevná, velmi sladká a šťavnatá, nevýrazně aromatická. Plody dosahují váhy od 1 do 3 kilogramů. Melouny z jednotlivých skupin pěstitelé vzájemně kříží a tak vznikají další odrůdy cukrových melounů, které už nelze jednoznačně zařadit. Bradavičnatý meloun z kantalupské skupiny má hnědou hrubou slupku s nápadnými nepravidelnými tmavě zelenými pruhy. Dužnina je tmavě oranžová, sladká, mírně voňavá a menším množstvím semen. Charentaiský meloun ( Cavailon ) z Francie je nejlahodnější z kantalupských melounů. Světle zelená s tmavými pruhy a drobnými hrbolky se u zralých plodů zbarví do žluta. Dužnina je měkká, šťavnatá, oranžová, sladká a intenzivně, ale příjemně aromatická se středním množstvím poměrně velkých tmavých semen. Early sweet se vyznačuje lososově zbarvenou dužninou se sladkou chutí, příjemným aroma a malým množstvím středně velkých semen. Patří do skupiny síťových melounů a tak má kulaté plody s hnědou typickou síťovanou slupkou. Honey rock patří do skupiny síťových melounů. Plody jsou mírně oválné, mají typickou zvrásněnou slupku hnědé barvy. Dužnina je tmavě oranžová, velmi sladká a aromatická se středním množstvím světlých větších semen. Galia je síťový melou typické hnědé barvy a struktury slupky, vyšlechtěný v Izraeli. Pevná sladká a aromatická dužnina je pod slupkou světle zelená a směrem k středu plodu se barví do bílé, má málo velkých světlých semínek. Žlutý medový meloun je nejznámější a na trhu nejžádanější z této skupiny. Má oválný tvar, jeho slupka je jasně žlutá a poměrně hladká, dužnina s malým množstvím semen je sladká, pevná a velmi šťavnatá. Honey dew má kulaté středně velké plody s hladkou matnou světle žlutou slupkou. Patří do skupiny medových melounů s oranžovou sladkou pevnější aromatickou dužninou a velkými světlými jádry. Ogen je meloun téměř kulatého tvaru, který vznikl křížením síťového a kantalupského melounu v Izraeli. Plody jsou menší, sladké a aromatické s tmavě žlutooranžovou barvou slupky, zelenou dužninou a mnoha velkými semeny. Zdraví a vitamíny Melouny jsou nejen chutné a osvěžující, ale i velmi zdravé, protože obsahují mnoho cenných vitamínů a minerálních látek. Vodní melouny obsahují v dužnině 90 až 93 % vody a minimální množství cukrů. Mají od 15 do 30 kilokalorií na 100 gramů a jsou tedy nízkokalorické. Cukrové melouny mají méně vody a více cukru než melouny vodní. Jejich energetická hodnota je 50 až 53 kilokalorií na 100 gramů dužniny. V melounech obsahují vitamín C a vitamíny skupiny B, betakarotén, kyseliny listovou, jablečnou a citronovou, dále přírodní cukry a z minerálních látek železo, mangan, draslík, vápník, hořčík, zinek a jód. Vitamín C podporuje imunitu a celkový dobrý zdravotní stav. Vitamín B6 je potřebný pro syntézu bílkovin v lidském těle a B3 pro okysličování organismu. Betakaroten se v lidském těle přeměňuje na vitamín A, který je důležitým antioxidantem. Kyselina listová významně ovlivňuje tvorbu krve. Všechny ostatní vitamíny, přírodní cukry a minerální látky, které melouny obsahují, jsou zdrojem tzv. rychlé energie. V kombinaci s vitamíny a ostatními látkami také pozitivně ovlivňují krevní oběh, činnost srdce, mozku, nervů i svalů, a tak velmi kladně působí na celkovou fyzickou i duševní kondici. Jemná vláknina dužniny posilují stěny střev a podporují trávicí systém. Melouny mají detoxikační a také zeštíhlující účinky. Jsou silně močopudné a tak vhodné i při léčení potíží s ledvinami. Použití melounu v gastronomii Melouny se nejčastěji konzumují čerstvé v tzv. syrovém stavu. Často se také používají do ovocných salátů, chutné jsou i v salátech zeleninových se sýrem a ořechy. Rozmixované nebo nakrájené se přidávají do alkoholických i nealkoholických koktejlů Z méně sladkých a vodnatých odrůd - například z melounů medových – můžeme připravit i chutné dezerty s tvarohem nebo jogurtem. Melouny se používají i jako dekorace při přípravě různých míchaných nápojů, kdy se plátek plodu dává na okraj skleničky. Vychlazený meloun je v horkých dnech velmi osvěžující a navíc lidské tělo doplní důležité látky, které se z něj vylučují pocením. Opilý meloun Opilý meloun je zvláštní alkoholická pochoutka. Připravuje se velmi jednoduše - do celého melounu se vytvoří otvor, do kterého se pomocí trychtýře nalije alkohol ( nejčastěji rum nebo vodka ), případně se do plodu láhev hrdlem zapíchne, nebo se do dužniny alkohol vstříkne pomocí injekční stříkačky. Meloun se pak na den odloží do lednice a alkohol se postupně spojí v vodnatou dužninou… Medový meloun s parmskou šunkou Ve Francii a v Itálii je oblíbený vynikající chutný a jednoduchý předkrm, kdy se podává cukrový medový meloun s parmskou nebo jinou sušenou šunkou… Jak a podle čeho vybírat Sezóna zrání melounů v Evropě trvá od června do srpna, plody z jiných oblastí světa lze koupit po celý rok. Existuje několik možností, jak při nakupování celých vodních melounů poznat, zda jsou zralé - žádná z nich ale nezaručuje stoprocentní úspěch. Při poklepání na meloun by se měl ozvat dutý zvuk, a při stisku v dlaních by měl vydávat vrzavý zvuk. Pokud zní při poklepání intenzivně dutě, je plod nejspíš přezrálý. Jistotu zralého melounu máme při koupi rozkrojeného plodu, ale ten je nutné nejpozději druhý den zkonzumovat, protože pak začne kvasit. Při nákupu cukrových melounů je situace poněkud jednodušší. Plod by měl mít typickou sladkou vůni, slupka v místě květního lůžka mírně poddajná. Na aroma se ale nemůžeme spolehnout u melounů medových. Obecně při nákupu všech druhů melounů platí, že nekupujeme plody ovadlé, povrchově nějak poškozené a vzhledem k velikosti velmi lehké. Nejkvalitnější plody střední velikosti mají váhu od 2 do 2,5 kilogramů. Spotřeba, zrání, skladování Celé plody melounů je možné skladovat 2 až 3 měsíce nejlépe při teplotě 5 stupňů Celsia a vlhkosti vzduchu 85 až 90 procent. Po celou dobu skladování ale plody zrají. Svoji původní chuť mají přibližně 2 až 3 týdny, pak se především chuťové vlastnosti mění k horšímu. Rozkrojené nebo povrchově narušené plody je nutné zkonzumovat do 2 dnů. Dužnina se totiž velmi rychle kazí. Zajímavosti Melouny a mužská potence Melouny obsahují citrulin, který významně ovlivňuje potenci u mužů. Má vliv na uvolnění stěn tepen a tak dochází k lepšímu prokrvení penisu a erekci. Citrulin je nejvíce ve slupce a v bílé části dužniny, která je těsně pod kůrou. Meloun by se proto měl jíst i s touto bílou částí dužniny. Přísloví o melounech - perské: „Kdo sní meloun, musí počítat s osvěžením.“ „Pokud nemáš na chléb, nekupuj melouny!“ - balkánské: „Dva melouny si nedáš pod jedno podpaždí.“ - arabské: „Do lidí a do melounů nevidíš…“ - italské: „Do melounů a do žen nevidíš…“ - francouzské: „Ženy a melouny jsou neprůhledné.“ Hranatý meloun Někteří pěstitelé občas jako raritu vypěstují hranatý meloun tak, že plod nechají růst v nějaké hranaté nádobě, které přizpůsobí tvar. Tyto melouny jsou na trhu poměrně drahé a jedná se u nich pouze o vzhledovou změnu, která na chuť, vůni a šťavnatost nemá žádný vliv,. Léčivé účinky Meloun - má pozitivní vliv na imunitní systém člověka - pročišťuje organismus, aktivuje látkovou výměnu - čistí ledviny a močový měchýř - pomáhá proti překyselení a pálení žáhy - pročišťuje krev, zlepšuje krevní oběh a činnost srdce - pozitivně ovlivňuje mozek a nervový systém - působí na správnou funkci a regeneraci svalů - udržuje pokožku svěží a hebkou - přispívá k zmírnění celulitidy - zlepšuje kvalitu vlasů a nehtů Meloun je silně močopudný a používá se při léčbě ledvinových potíží, kdy je potřeba často vylučovat moč. Může dokonce dojít i k vyplavení menších ledvinových kamenů. Meloun může mít i nežádoucí účinky. Při konzumaci většího množství samotného melounu se nedá vyloučit průjem. Meloun se nedoporučuje konzumovat společně s jinými potravinami, protože přibližně 30 minut trvá, než se dostane do střev a v kombinaci s jinými potravinami - především mléčnými výrobky - by v žaludku mohlo dojít ke kvašení. Při konzumaci melounu by se také neměly pít vychlazené nápoje.

OKURKA SETÁ - latinsky Cucumis sativus, anglicky cucumber, francouzsky concombre, německy Gurke nebo Salatgurke, italsky cetriolo - se pěstuje jako okurka salátová především ve sklenících nebo fóliových krytech,v některých oblastech i ve venkovním prostředí Osvěžující chutná zelenina Okurka salátová je oblíbená osvěžující zelenina, která se konzumuje především syrová. Salátové okurky se konzumují výhradně syrové samostatně nebo v různých zeleninových salátech. Původ a historie Okurka pochází s největší pravděpodobností z vlhkých a teplých oblastí severní Indie a Číny, kde se pěstuje již minimálně 3000 let. V Evropě ji jako první pěstovali ve starověkém Římě, ve střední a severní Evropě se objevila až ve středověku. První skleníkové odrůdy se začaly pěstovat až koncem 19. století v Anglii. Současnost V současné době se okurky pěstují na celém světě a v celosvětové produkci zeleniny jsou před nimi jen rajčata, zelí a cibule. Největší množství okurek se pěstuje v Číně a Čína je zároveň i největším světovým vývozcem. Na našem území se okurky pěstují v několika oblastech, z nich nejvíce tradiční je Znojemsko. Okurky jsou ale i ve většině českých zahrad a skleníků. Vzhled, chuť, vůně… Okurka setá má dva základní typy – okurku salátovou a okurku polní. Plody okurky salátové jsou dlouhé a poměrně štíhlé, mají většinou hladkou slupku. Chuť okurek je poměrně nevýrazná, aroma je typické. Uvnitř dužiny, která je u většiny odrůd velmi šťavnatá a vodnatá, má okurka velké množství semínek. Starší typy odrůd v průběhu vegetace ukládají do plodů látku alkaloid bryonin, která způsobuje nahořklost plodů. Novější vyšlechtěné odrůdy mají tvorbu této látky geneticky potlačenou. Barva je zelená, s přibývající zralostí se mění na bílou, světle žlutou nebo žlutohnědou. Plody salátové okurky mají válcovitý tvar, mohou vážit až 1,5 kilogramu a dorůstat až do délky 40 centimetrů a průměru 12 centimetrů. Sklízet by se ale měly plody dlouhé přibližně 20 centimetrů. Rostlina je popínavá, dorůstá do výšky až 2 metry. Střídavě rostoucí listy jsou hluboce vykrojené. Na lodyze vždy z jednoho pupene vyroste jeden list, úponek, květ a další pupen. Druhy a odrůdy okurky seté salátové Plody okurky seté – salátové – mají převážně zelenou barvu v různých odstínech. Pěstuje se ale i okurka bílá nebo žlutá. Obě tyto odrůdy se na trhu objevují poměrně málo, chuťově připomínají základní zelenou odrůdu a odlišují se v podstatě jen dekorativním barevným vzhledem. V poslední době se stále více pěstují takzvané miniokurky, které váží od 100 do 250 gramů a dorůstají do délky maximálně 15 centimetrů. Odrůdy mají výraznější aroma a jsou velmi oblíbené i pro jednodušší skladování a přepravu. Japonská salátová okurka Kuri patří mezi speciální odrůdy. Vzhledem připomíná klasickou salátovou okurku – má tmavě zelenou barvu, je štíhlá, přibližně 25 centimetrů dlouhá a má mírně zvrásněnou slupku. Hlavní rozdíl je v rybí příchuti. Nejznámější odrůdy okurky seté - salátové Salátové okurky – tzv. hadovky – se nejčastěji pěstují ve sklenících. Nejvíce se pěstují odrůdy amerického typu – například Linda F1 s kratším plodem nebo Natalie F1. Mezi poslední vyšlechtěné odrůdy patří proti plísni velmi odolná Viktorie F1 s velkým množství plodů. U nových vyšlechtěných odrůd je potlačená možnost zhořknutí plodů. Stela F1 je středně raná salátová okurka, která se pěstuje volně na poli, záhoně i pod foliovým krytem. Plody jsou středně zelené, pravidelně oválné, poměrně hladké, dosahují váhy 400 až 600 gramů. Linda F1 je velmi kvalitní středně pozdní odrůda určená pro venkovní pěstování. Plody jsou menší, štíhlé, mají sytě tmavě zelenou barvu. Odrůda je velmi odolná proti chladu, má vynikající chuť. Perseus F1 se pěstuje volně ve venkovním prostředí i pod fóliovým krytem. Plody jsou středně velké, středně zelené, válcovité. Při suchu nebo chladu okurky mírně zhořknou. Cheer F1 je raná okurka vhodná pro pěstování na poli. Plody jsou středně dlouhé, pravidelně oválné, mají tmavě zelenou lesklou barvu. Okurky se velmi dobře skladují. - Livie F1 se pěstuje pod fóliovými kryty. Odrůda je raná, má velké válcovité plody středně zelené barvy, které dorůstají do váhy 450 až 550 gramů. Mají pevnou slupku a mohou se krátkodobě skladovat. Paladinka F1 má plody, které dorůstají do délky 15 centimetrů a průměru 5 centimetrů. Jejich barva je středně až tmavě zelená. Odrůda se pěstuje především ve fóliových krytech. Minisprint F1 je odrůda určená pro pěstování pod fóliovým krytem nebo ve skleníku. Plody mají středně zelenou barvu, jsou lesklé a dorůstají do délky 17 centimetrů. Superstar F1 se pěstuje ve sklenících a foliových krytech. Má 25 až 30 centimetrů dlouhé štíhlé plody tmavě zelené barvy, které nehořknou. Vista F1 má plody dlouhé 30 až 35 centimetrů, které nehořknou a jsou velmi štíhlé. Odrůda je určená pro pěstování ve skleníku a vhodná především pro profesionální pěstování. Saladin F1 se středně velkými válcovitými plody středně zelené barvy je vhodná pro pěstování pod foliovým krytem. Plody nehořknou. Formule F1 má pravidelně oválné tmavě zelené plody, které dorůstají až do délky 25 centimetrů. Odrůda je raná, může se pěstovat pod fóliovým krytem i ve skleníku. Baby F1 je salátová okurka s krátkými, maximálně 15 centimetrů dlouhými plody. Je ideální pro celoroční pěstování ve skleníku i pod fóliovým krytem. Lili F1 se pěstuje pod foliovým krytem i ve skleníku. Plody dorůstají do délky až 22 centimetrů, jsou tmavě zelené a velmi dobře se skladují. Zdraví a vitamíny Okurka obsahuje zdraví prospěšné látky a vitamíny. Okurka je nízkokalorická, dužina obsahuje minimálně 95 % vody a 2,5 % zdravých cukrů a minerálů, dále vitamíny C, B1 a B2 i bílkoviny. Ze 100 gramů okurky lidské tělo získá až 8 miligramů vitamínu C. Z minerálních látek je důležitý především obsah draslíku. Podle odborníků na výživu by člověk měl zkonzumovat ročně minimálně 5,5 kilogramu okurek. Dužina a především slupka okurky vzhledem k obsahu vitamínů a dalších látek posiluje obranyschopnost organismu, přirozeným způsobem odvodňují tělo a pozitivně ovlivňují krevní oběh. Okurky jsou vhodné pro osoby s revmatickým onemocněním, dnou nebo vysokým krevním tlakem, využívají se i při léčbě zánětů močového ústrojí, při léčbě obezity a hubnoucích dietách. Šťáva z okurek má vzhledem k obsahu bílkovin vynikající účinky na pokožku, posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání, pročišťuje pleť a zklidňuje záněty i otoky. Plátky okurek se proto velmi často přikládají na oči a pokožku. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin. Použití salátové okurky Plody salátové okurky jsou vhodné především k přímé konzumaci za syrova. K tepelným úpravám se hodí více plody okurky polní. Salátová okurka se strouhá nebo krájí do zeleninových salátů a přidává k obloženým sendvičům a houskám. Používá se i do studených polévek, nastrouhaná do jogurtů a tvarohů. Okurky se často využívají i v kosmetickém průmyslu do pleťových masek. Příprava okurky v kuchyni Oloupané a nakrájené nebo nastrouhané plody se velmi rychle okysličují a ztrácí tak vitamín C – proto by se měly připravovat velmi krátce před konečnou úpravou a servírováním. Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. K loupání, krájení i strouhání se používají ostré škrabky, nože a struhadla z nerezu. Nerezový materiál zabraňuje styku okurky s těžkými kovy a jejímu okysličení. Na přípravu a servírování je vhodné používat pomůcky a příbory ze dřeva, nerezu, plastu nebo silikonu. Nádobí je nejvhodnější skleněné, keramické nebo nerezové. Jak a podle čeho vybírat Okurky se pěstují ve sklenících a tak jsou na trhu k dostání po celý rok. Velmi často se prodávají zabalené ve fólii, tím se zaručuje zachování obsahu vody a křupavost. Odrůdy, které se pěstují ve venkovním prostředí, dozrávají v období od července do října. Kupovat bychom měli vždy jen plody, které jsou stejnoměrně zbarvené a tvrdé, neměly by mít žádné povrchové poškození nebo známky plísní. Okurka se vždy začíná kazit od špičky, proto ji při nákupu kontrolujeme především v této části. Spotřeba a skladování Kvalitní kupované okurky zabalené ve fólii vydrží v chladničce i několik, týdnů. Protože jsou ale k dostání v podstatě neustále, je takové skladování zbytečné a vyplatí se koupit čerstvé plody. Doma pěstované okurky vydrží po sklizni v chladném prostředí přibližně týden. V případě, že chceme urychlit dozrání předčasně sklizených plodů, uskladní se společně s rajčaty. Delší dobu uskladněné plody mohou zhořknout. Pěstování Salátové okurky se pěstují převážně pod fóliovými kryty nebo ve sklenících – a to jak v průmyslové produkci, tak při domácím pěstování. Půda by měla být důkladně prohnojená, středně těžká. Kořeny okurek potřebují vzduch a tak se nesmí sázet příliš hluboko. Velmi důležitá je opora, po které se rostliny mohou horizontálně nebo vertikálně pnout. Opora podporuje růst, listy rychle oschnou a nevzniká na nich plíseň, plody mají dostatek místa a také se dobře sklízí. Okurky se předpěstovávají ze semínek. Výsev se provádí od poloviny února do konce dubna, k předpěstování stačí tři až čtyři týdny před výsadbou. Semínka se vysévají nejlépe do truhlíků a po vytvoření 2 až 3 lístků se rostlinky přesazují. Pro větší odolnost rostlin je vhodné přesazení do malých květináčů, naplněných hlínou jen do tří čtvrtin. Zemina se pak postupně dosypává podle toho, jak rostliny rostou. Předpěstované rostliny se ve skleníku nebo pod fólií vysazují na záhony do sponu 120 x 60 centimetrů a mírně se pravidelně zalévají vodou, teplou přibližně 20° Celsia, ideálně ráno. Voda by se měla dostat ke kořenům, listy by měly zůstat suché. V chladnějším počasí se nezavlažují. Odrůdy, určené k pěstování ve venkovním prostředí se vysazují nejdříve v květnu do sponu 120 x 20 centimetrů. Když má rostlina dostatečný vzrůst, zaštípne se hlavní výhon za 3 až 4 listem a tím se podpoří růst postraních výhonků. Salátové okurky se sklízí, když jsou plody dlouhé přibližně 25 centimetrů a váží okolo 400 gramů. U vyšlechtěných odrůd se plody mohou sklízet i později a větší, vzhledem k šlechtění zůstávají chutné. Během vegetačního období je nutné záhony udržovat bez plevelů a pravidelně je okopávat. Okurky potřebují chemickou ochranu, postřiky se ale neměl aplikovat víc než 3 x za sezonu. Na stejném místě by se okurky měly pěstovat nejdříve opět až za dva roky. Nepřetržité nebo dřívější pěstování na jednom záhoně podporuje vznik a šíření chorob i škůdců. Zajímavosti Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. Okurky mají vynikající pozitivní účinky na pleť, otoky a záněty. Na unavené oči stačí přiložit plátky čerstvé okurky, stejně působí i na různé menší kožní problémy. Pleťová maska z okurky – čerstvá nastrouhaní okurka smíchaná s kysanou smetanou Okurková dieta na jeden den je vynikající na celkové rychlé pročištění těla. Princip je jednoduchý – po celý den se nekonzumuje nic jiného, než různě upravená okurka a pije se pouze okurková šťáva. Léčivé účinky Dužina a hlavně slupka okurky má na lidské tělo mnoho pozitivních účinků. Okurka především - posiluje obranyschopnost organismu - podporuje vylučování vody a činnost vylučovacího ústrojí - posiluje krevní oběh a činnost srdce - zklidňuje unavené oči - zmírňuje otoky a záněty pokožky - je vynikající při léčbě obezity a hubnoucích dietách - podporuje léčbu revmatismu, dny a vysokého krevního tlaku Konzumace okurky nemá na lidský organismus zdravého člověka žádné nežádoucí účinky. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin.

RAJČE - lilek rajče nebo rajče jedlé, latinsky Solanum lycopersicum – připomíná jablko a je velmi oblíbenou součástí salátů i omáček. Červené, žluté, sladké i pikantní… Rajské jablko se sice z botanického hlediska považuje za ovoce, ale v našich kuchyních s ním nakládáme jako se zeleninou. Proč také ne, oblíbili jsme si ho ve svěžích salátech, grilované, plněné pikantní náplní či jako základ pro nejrůznější omáčky. Rajčata jsou plná antioxidantů a jsou tedy vhodná i pro stravu při redukční dietě. Původ a historie Rajčata původně pěstovali Aztékové v Mexiku. Aztécké slovo pro rajče bylo „tomatl“, což znamená „kulaté ovoce“. Když do této oblasti připluli španělští dobyvatelé, nazývali je „tomate“. Rajčata se spolu s kukuřicí a s bramborami objevila ve Španělsku počátkem 16. století. Po starém kontinentu se začaly šířit ze Sevilly, původně se jim připisovala pověst afrodisiak, odtud pocházejí jejich názvy v italštině ("pomodoro") a ve francouzštině ("pomme d´amour"). Do kuchyní se dostávala od počátku 18. století. Nejstarší recept na “rajskou omáčku španělského stylu“ byl v Neapoli publikován v roce 1692. Současnost Dnes se rajčata pěstují téměř po celém světě. Největším producentem rajčat je Čína s 30 % celosvětové produkce. Celkem se na celém světě vyprodukuje přes 160 milionů tun rajčat ročně. Do tohoto množství nejsou samozřejmě zahrnuty produkce ze soukromých zahrádek. Vzhledem k tomu, že zvládá mírné klima, velmi často se pěstují i v českých zahrádkách a sklenících. Vzhled, chuť a vůně… Plod připomíná jablko, jen s tím rozdílem, že má daleko slabší slupku a zcela rozdílnou dužinu. Dužina je šťavnatá a uvnitř se nacházejí semínka. Rajčata mají na světě mnoho odrůd. Běžně se můžete potkat s různými tvary a velikostmi. Barva je nejčastěji červená, ale vyskytují se i žlutá, oranžová nebo skvrnitá rajčata. Zralé plody mají nasládlou chuť, ale velmi dobře chutnají osolená či pepřená. Odrůdy Postupným křížením a šlechtěním se postupně na světě objevilo mnoho odrůd rajčat. Ailsa Craig– středně velké plody mnohostranně využitelné. Jejich chuť je jemná. Alicante– velmi jemné a chutné plody střední velikosti. Black Plum– podlouhlé plody, asi 7,5 cm dlouhé, temně mahagonové až hnědé. Brandywine – velké plody, které mají růžovou barvu, někdy s červenofialovým nádechem. Cherry Belle– malé chutné „třešňové“ plody Delicious– velké masité plody, až 0,4 kg těžké. Jsou chutné, dužnaté a dobře se skladují. Dombito – výtečně chutné masité plody. Gardener´s Delight– výtečné, sladké, třešňovité plody. Green Zebra– je chutné rajče s neobvykle zbarvenými, zelenými žlutě proužkovanými plody. Minibel – je keříčkovité rajče s maličkými chutným plody Moneymaker – dužnaté šarlatové plody mají výraznou vůni. Oxacan Pink – má malé, zploštělé růžové plody. Red Alert – malé, sladké, podlouhlé plody. Siberia Tomato – shluky jasně červených bobulí i při velmi nízkých teplotách (až 5 °C). Super Beefsteak – masité plody, které váží minimálně 0,4 kg. Zdraví a vitamíny Plody rajčat obsahují karotenoidy a antioxidanty, které mají léčebné účinky – proti rakovině, ochraňují slinivku a zrychlují metabolismus. Plody jsou bohaté na beta karoteny a vitamín C, v menší míře obsahují také vitamín B, lykopeny (červené pigmenty). Slouží i jako zdroj chromu a draslíku. Z více než 90 % je tvoří voda, cca 5 % sacharidy a 2,5 % bílkoviny. Mají vysoký podíl vlákniny a neobsahují téměř žádný tuk. Použití rajčat v gastronomii Tato dietní plodina má v gastronomii naprosto všestranné užití. Konzumují se syrová, vařená, konzervovaná, grilovaná i pečená. Velmi často bývají rajčata součástí omáček a marinád. Velmi často se používají i sušená rajčata. Jsou základem kečupů, kterým dodávají nezaměnitelnou chuť i barvu. Oblíbené jsou také šťávy z rajčat. Představují jednu z nejvíce používaných složek pokrmů, tvoří vhodné kombinace se sýrem, vejci, masem a mnoha druhy bylin. Loupání rajčat Rajčata se velmi často používají loupaná, pokud je nechcete kupovat v konzervách, můžete si je připravit doma. Stačí je na vrchu naříznout a ponořit do horké vody. Poté je snadno oloupete. Jak a podle čeho vybírat Kupujte jen zcela zralá rajčata, nezralé (zelené) plody rajčete mohou způsobit otravu organismu. Zralá rajčata u stopky krásně voní. Jejich povrch je pružný a hladký. Přezrálé plody jsou příliš měkké a mohou na povrchu praskat. Spotřeba, zrání, skladování Zralé plody konzumuje, co nejrychleji. Nezralé můžete nechat dozrát na slunci, nejlépe za oknem. Můžete je uložit do lednice. Rajčata skladujte stranou od ostatní zeleniny, nejlépe v uzavřené bedničce nebo v igelitovém pytlíku. Mrkev vedle nich hořkne, cibule ztrácí pálivost, petržel, okurky nebo kapusta vedle rajčat rychleji žloutnou. Léčivé účinky Plody rajčat - pomáhají v prevenci proti některým druhům rakoviny, zejména prostaty - zmenšují dráždivé účinky česneku nebo velkých dávek vitamínu C na trávicí soustavu - mají močopudné účinky - podporují funkci ledvin - napomáhají při pročištění krve při dně - posilují imunitní systém - zvyšují schopnost těla bojovat s infekcemi

OKURKA SETÁ POLNÍ - latinsky Cucumerario, anglicky gherkin, francouzsky cornichon, německy Einlegegurke neboitalsky cetriolino - se pěstuje především ve venkovním prostředí jako okurka nakládačka. Osvěžující křupavá zelenina Okurka polní se konzumuje neloupaná a syrová, některé odrůdy se mohou upravovat tepelně například dušením. Menší odrůdy – tzv. nakládačky – se nakládají do různých nálevů a zavařují. Původ a historie Okurka má původ pravděpodobně ve vlhkých a teplých oblastech severní Indie a Číny, kde ji pěstují již minimálně 3000 let. V Evropě ji jako první pěstovali a využívali ve starověkém Římě, ve střední a severní Evropě se objevuje až ve středověku. První skleníkové odrůdy se začaly pěstovat až koncem 19. století v Anglii. Současnost V současnosti se různé druhy a odrůdy okurek pěstují na celém světě a v celosvětové produkci zeleniny jsou na čtvrtém místě za rajčaty, zelím a cibulí. Okurky se nejvíce pěstují v Číně, která je i největším světovým vývozcem. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se okurky pěstují v několika oblastech, nejvíce tradiční je Znojemsko. Okurky jsou ale i ve většině soukromých zahrad a skleníků. Vzhled, chuť, vůně… Okurka setá má dva základní typy – okurku salátovou a okurku polní. Plody okurky polní mají větší průměr a jsou kratší než plody okurky salátové. Slupka okurky polní je silnější, některé odrůdy jsou hladké, ale většina je pokrytá malými hrbolky. Podle povrchu slupky se okurka polní rozděluje na dva základní druhy – hruboostné a jemnoostné, známé i jako hustoostné. Odrůdy s menšími plody, které dorůstají do délky okolo 10 centimetrů, jsou známé jako nakládačky. Větší plody s délkou kolem 15 centimetrů se používají k tepelným úpravám nebo k mléčnému kvašení na tzv. rychlokvašky. Chuť okurek je poměrně nevýrazná, aroma je typické, barva slupky v různých odstínech zelené. Uvnitř dužiny, která je u většiny odrůd velmi šťavnatá a vodnatá, má okurka velké množství semínek. Starší typy odrůd v průběhu vegetace ukládají do plodů látku alkaloid bryonin, která způsobuje nahořklost plodů. Novější vyšlechtěné odrůdy mají tvorbu této látky geneticky potlačenou. Rostlina je popínavá, dorůstá do výšky až 2 metry. Střídavě rostoucí listy jsou hluboce vykrojené. Na lodyze vždy z jednoho pupene vyroste jeden list, úponek, květ a další pupen. Druhy a odrůdy okurky seté salátové Okurka setá polní a nakládačka se pěstuje především ve venkovním prostředí. Rozdělují se na dva základní druhy – hruboostné a jemnoostné, kterýé se také nazývají hustoostné. Pro domácí pěstování jsou nejvýhodnější odrůdy, které nevyžadují řez nebo speciální opory. Hruboostné odrůdy jsou více odolné a mohou se pěstovat i v horších klimatických podmínkách, snáší i přechodný nedostatek vláhy. Dobře snáší poklesy teploty v období sklizně a změny teploty se neprojevují ani na sklizni. Nejčastěji pěstované hruboostné odrůdy jsou Regina F1, Viola F1 a nehořké nakládačky Lada F1 a Jitka F1. Jemnoostné – hustoostné - odrůdy jsou méně odolné, změny počasí špatně snáší a při poklesu teplot nebo nedostatku vláhy mohou přestat plodit.Nejčastěji se pěstují nehořké odrůdy Fatima F1, Bohdana F1 a Milena F1, poměrně značně odolná je Karolina F1. Nejznámější odrůdy okurky seté – polní a nakládačky Okurky polní a nakládačky se nejčastěji pěstují ve venkovním prostředí. Výběr odrůdy musí odpovídat především klimatickým podmínkám. Admira F1 je poměrně značně odolná odrůda jak proti výkyvům počasí, tak proti plísním i houbovým chorobám. Plody jsou pravidelné a nedeformované. Bára F1 má přibližně stejně velké plody. Odrůda je raná a odolná proti houbovým chorobám. Blanka F1 snáší i horší klimatické podmínky. Je velmi výnosná a odolná proti plísním a dalších chorobám i škůdcům. Bohemia F1 je raná odrůda nakládačky velmi odolná proti plísním. . Plody nehořknou a dorůstají do přibližně stejné velikosti. Charlote F1 patří mezi hustoostné odrůdy. Je odolná proti výkyvům počasí, má velkou výnosnost a rostliny se mohou sázet poměrně blízko sebe. Harriet F1 je nenáročná odrůda s přibližně stejně velkými plody, které nehořknou. Ornello F1 patří mezi velmi výnosné polorané odrůdy. Plody nepřerůstají a nedeformují se. White Wonder je vyšlechtěná odrůda s bílými plody. Rostliny jsou málo odolné jak proti nepřízni počasí, tak i proti škůdcům, plísním a chorobám Iwonna F1 má plody větší velikosti, které jsou velmi vhodné pro mléčné kvašení a výrobu tzv. rychlokvašek Okurka polní k dušení je speciální odrůda, určená především k tepelné úpravě. Dužina je pevná, obsahuje mnohem méně vody než většina odrůd a je vhodná k dušení a vaření. Zdraví a vitamíny Okurky obsahují pro lidské zdraví prospěšné látky i vitamíny. Okurky jsou nízkokalorické, dužina obsahuje minimálně 95 % vody, 2,5 % zdravých cukrů a minerálů, vitamíny C, B1 a B2 i bílkoviny. Ze 100 gramů okurky lidské tělo získá až 8 miligramů vitamínu C. Z minerálních látek je důležitý především obsah draslíku. Podle odborníků na výživu by člověk měl zkonzumovat ročně minimálně 5,5 kilogramu okurek. Dužina a především slupka okurky vzhledem k obsahu vitamínů a dalších látek posiluje obranyschopnost organismu, přirozeným způsobem odvodňuje tělo a pozitivně ovlivňuje krevní oběh. Okurky jsou vhodné pro osoby s revmatickým onemocněním, dnou nebo vysokým krevním tlakem, využívají se i při léčbě zánětů močového ústrojí, při léčbě obezity a hubnoucích dietách. Šťáva z okurek má vzhledem k obsahu bílkovin vynikající účinky na pokožku, posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání, pročišťuje pleť a zklidňuje záněty i otoky. Plátky okurek se proto velmi často přikládají na oči a pokožku. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin. Použití okurky polní a nakládačky Plody okurky polní jsou vhodné k přímé konzumaci za syrova i k tepelným úpravám, menší nakládačky se sterilují v různých nálevech, větší se využívají k mléčnému kvašení a výrobě tzv. rychlokvašek. Pro tepelnou úpravu se používají odrůdy okurky polní s většími plody. Při tepelné úpravě se okurky nejvíce dusí nebo vaří a připravují se z nich omáčky a polévek. Okurka se může podobně jako cuketa vydlabat, naplnit například mletým masem a zapékat. Menší odrůdy – nakládačky – se nakládají do různých, nejvíce sladkokyselých, nálevů a zavařují ve sklenicích. Středně velké okurky polní se využívají pro mléčné kvašení a výrobu rychlokvašek. Velmi chutnou úpravou jsou hořčičné okurky – plody se oloupou, nakrájí a naloží s hořčičnými semínky. Okurky se často využívají i v kosmetickém průmyslu především do pleťových masek. Příprava okurky v kuchyni K loupání, krájení i strouhání se používají ostré škrabky, nože a struhadla z nerezu. Nerezový materiál zabraňuje styku okurky s těžkými kovy a jejímu okysličení. Oloupané a nakrájené nebo nastrouhané plody se okysličují velmi rychle a ztrácí tím vitamín C. Měly by se připravovat velmi krátce před konečnou úpravou a servírováním. Na přípravu a servírování je vhodné používat pomůcky a příbory ze dřeva, nerezu, plastu nebo silikonu. Nádobí je nejvhodnější skleněné, keramické nebo nerezové. Voda se z okurky uvolní osolením a pak se může snadno slít. Nakládání a zavařování okurek nakládaček by mělo být co nejdříve po jejich sklizni. Jak a podle čeho vybírat Hlavní sezona okurek polních a nakládaček je od poloviny srpna do poloviny září. Kupovat bychom měli vždy jen plody, které jsou stejnoměrně zbarvené a tvrdé, neměly by mít žádné povrchové poškození nebo známky plísní. Okurka se vždy začíná kazit od špičky, proto ji při nákupu kontrolujeme především v této části. Okurky pro nakládání by měly být přibližně stejně velké. Spotřeba a skladování Kvalitní domácí pěstované okurky vydrží po sklizni v chladném prostředí přibližně týden. V případě, že chceme urychlit dozrání předčasně sklizených plodů, uskladní se společně s rajčaty. Některé odrůdy mohou při delším uskladnění zhořknout. Nakládačky by se měly naložit a zavařit co nejdříve po sklizni. Pěstování Polní a salátové okurky se pěstují převážně ve venkovním prostředí. Půda by měla být důkladně prohnojená, středně těžká. Kořeny okurek potřebují vzduch a tak se nesmí sázet příliš hluboko. Velmi důležitá je opora, po které se rostliny mohou horizontálně nebo vertikálně pnout. Opora podporuje růst, listy rychle oschnou a nevzniká na nich plíseň, plody mají dostatek místa a také se dobře sklízí. Při venkovním pěstování se často používá černá netkaná textilie, která brání chladu a také růstu plevelů. Okurky nakládačky je možné vysévat přímo na záhon od konce dubna a v průběhu května. Semena se vysévají do hloubky 2 až 4 centimetry, spon musí odpovídat zvolené odrůdě. Po výsevu by se zemina měla lehce uválet. Klíčení semen probíhá při teplotě 10° Celsia. Pokud nakládačky předpěstováváme, stačí většinou vysévání 14 dní před výsadbou na záhon. Předpěstované rostliny se vysazují v květnu. Když má rostlina dostatečný vzrůst, zaštípne se hlavní výhon za 3 až 4 listem a tím se podpoří růst postraních výhonků. Salátové okurky se sklízí, když jsou plody dlouhé přibližně 25 centimetrů a váží okolo 400 gramů. U vyšlechtěných odrůd se plody mohou sklízet i později a větší, vzhledem k šlechtění zůstávají chutné. Během vegetačního období je nutné záhony udržovat bez plevelů a pravidelně je okopávat. Okurky potřebují chemickou ochranu, postřiky se ale neměl aplikovat víc než 3 x za sezonu. Na stejném místě by se okurky měly pěstovat nejdříve opět až za dva roky. Nepřetržité nebo dřívější pěstování na jednom záhoně podporuje vznik a šíření chorob i škůdců. Zajímavosti Osolením se z okurky uvolní voda, kterou je pak podle potřeby možné snadno slít. Okurky mají vynikající pozitivní účinky na pleť, otoky a záněty. Na unavené oči stačí přiložit plátky čerstvé okurky, stejně působí i na různé menší kožní problémy. Pleťová maska z okurky – čerstvá nastrouhaní okurka smíchaná s kysanou smetanou Okurková dieta na jeden den je vynikající na celkové rychlé pročištění těla. Princip je jednoduchý – po celý den se nekonzumuje nic jiného, než různě upravená okurka a pije se pouze okurková šťáva. Léčivé účinky Dužina a hlavně slupka okurky má na lidské tělo mnoho pozitivních účinků. Okurka především - posiluje obranyschopnost organismu - podporuje vylučování vody a činnost vylučovacího ústrojí - posiluje krevní oběh a činnost srdce - zklidňuje unavené oči - zmírňuje otoky a záněty pokožky - je vynikající při léčbě obezity a hubnoucích dietách - podporuje léčbu revmatismu, dny a vysokého krevního tlaku Dužina a především slupka okurky vzhledem k obsahu vitamínů a dalších látek posiluje obranyschopnost organismu, přirozeným způsobem odvodňují tělo a pozitivně ovlivňují krevní oběh. Okurky jsou vhodné pro osoby s revmatickým onemocněním, dnou nebo vysokým krevním tlakem, využívají se i při léčbě zánětů močového ústrojí, při léčbě obezity a hubnoucích dietách. Šťáva z okurek má vzhledem k obsahu bílkovin vynikající účinky na pokožku, posiluje pružnost vlasů a vazivových tkání, pročišťuje pleť a zklidňuje záněty i otoky. Plátky okurek se proto velmi často přikládají na oči a pokožku. Konzumace okurky nemá na lidský organismus zdravého člověka žádné nežádoucí účinky. Konzumaci okurek by ale měli výrazně omezit nebo se jí zcela vyhnout lidé s onemocněním žaludku, srdce, cév a ledvin.

CELER –je velmi zdravá zelenina, pěstovaná pro využití bulvy a listů. Rozděluje se na celer bulvový – latinsky Apium rapaceum, řapíkatý – latinky Apium dulce a listový – latinsky Apium secalium. Latinský název Apium graveolens znamená celer vonný. Velmi zdravá a aromatická zelenina Celer je velmi zdravá zelenina, která má údajně stejně jako petržel díky obsahu aminokyseliny asparagin i afrodiziakální účinky pro muže. U žen je oblíbený při dietách, protože není kalorická, ale dodává tělu mnoho důležitých látek. Původ a historie Celer byl známý už ve velmi dávných dobách starého Egypta. Řekové i Římané již pěstovali mimo bulvového i celer naťový a řapíkatý, podle dochovaných záznamů listové řapíky přihrnovali hlínou, aby k nim neproniklo světlo a zůstaly bílé. Celer byl v té době i symbolem smutku, konzumoval se na pohřebních hostinách a věnce z celeru se pokládaly na hroby. V dobách středověku se celer přidával do polévek a salátů, pekly se na něm hovězí pečeně. Do Evropy se celer bulvový dostal na začátku 18. století, kdy byl do Anglie dovezen z Alexandrie. Ve větší míře se  Evropě celer začal pěstovat až po třicetileté válce, v českých zemích se objevil až ve druhé polovině 19. století. V té době se také v našich zemích původní pojmenování opich změnilo na celer, pocházející z původního německého Zeller. Současnost V současnosti se jedná o velmi oblíbenou zeleninu, pěstovanou a konzumovanou na celém světě. Pěstuje se jak takzvaně průmyslově, tak i na soukromých zahradách. Vzhled, chuť, vůně… Celer se pěstuje pro bulvy i listy. Nejvíce využívaná konzumní část celeru je zdužnatělá kořenová bulva, která má kulovitý tvar. Povrch je drsný a hnědý, vnitřní část bílá nebo krémová. Listy jsou upořádány do velké růžice, jsou silné a řapíkaté, na povrchu hladké a lesklé. Květní stonek dorůstá až do výšky 80 centimetrů. Odrůdy Základní druhy celeru Celer bulvový – pěstuje se pro využití kořenové bulvy Celer listový – využívá se především zelená nať. Zelená celerová nať má jemnější chuť než bulvy, obsahuje i více vitamínů a minerálních látek. Používá se jako zelenina i koření. Celer řapíkatý – používají se jemné řapíky. Řapíkatý celer je velmi oblíbený v zemích západní a jižní Evropy a také v USA, kde se celer bulvový pěstuje jen okrajově. Má menší bulvy, růst probíhá především nad zemí. Původní odrůdy se bělily nahrnutím zeminy na listy nebo jejich překrytím, současné šlechtěné odrůdy už jsou tzv. samobělící a překrývat se nemusí. Konzumují se z něj širší, křehké dužnaté řapíky listů, které mají jemnou chuť i aroma. Celer bulvový Konzumuje se nejspodnější část stonku – bulva. Kořeny, které pod ní vyrůstají, se odstraňují. Největšími pěstiteli je Francie, Německo, Holandsko a Belgie, přibližně 50 procent úrody se zpracovává v potravinářském průmyslu. Nejvíce pěstované odrůdy Jemný je nejvíce oblíbená odrůda listového celeru. Jemné a příjemně aromatické listy dorůstají do výšky 60 až 70 centimetrů, mají 30 až 40 vegetačních dní. Sklízí se postupně od konce léta, nebo na podzim všechny listy najednou. Velmi dobře se suší. Kompakt má středně velké ale i větší kulaté bulvy s pevnou dužinou. Rostliny s tmavě zelenými listy dorůstají střední výšky. Maxim je velmi odolná a výnosná odrůda s hladkými bulvami. Snáší delší dobu uskladnění. Výnos komerčně pěstovaných bulev je 300 kilogramů na 100 metrů čtverečních, průměrná váha jedné bulvy je 540 gramů. Sklízí se od poloviny září do konce října. Neon patří mezi výnosné a odolné odrůdy s  rychlou vegetační dobou, která je maximálně 40 dní. Bulvy jsou větší, hladké, bez dutin. Dobře se skladuje. Iram je odrůda s bulvami střední velikosti a malým množstvím postranních kořenů. Dužina po uvaření neztrácí barvu. Může se delší dobu uskladnit. Marble Ball má středně velké kulaté bulvy s výraznější chutí. Odrůda je velmi vhodná pro dlouhodobější skladování. Tellus je odrůda s bulvami s pěvnou dužinou, která po uvaření zůstává bílá. Bulvy mají jemnější povrch než u většiny odrůd. Balder s velmi chutnými kulatými bulvami střední velikosti patří mezi oblíbené odrůdy. Má výbornou chuť, často se využívá v gastronomii k vaření i smažení. Brilliant má středně velké bulvy s jemnou bílou duživou, která při vaření neztrácí barvu. Monarch paří mezi oblíbené odrůdy, bulvy mají jemný povrch a šťavnatou dužinu. Nuget patří mezi nejvíce pěstované odrůdy řapíkatého celeru. Je raný, samovybělující a velmi odolný. Středně dlouhé vzpřímené listy mají světlou žlutozelenou barvu, konzumují se vybělené křehké řapíky ze středu rostliny. Sklízí se od léta až do podzimu, vegetační doba od výsadky je přibližně 70 dní. Regent má velké pevné bulvy s bílou chutnou dužinou, která si zachovává i po uvaření svoji barvu. Zdraví a vitamíny Celer obsahuje velké množství vitamínů, minerálních a dalších zdraví prospěšných látek. V dužině i nati jsou vitamíny B1, B2, PP, U a ve velkém množství vitamín C, z minerálních látek především vápník, draslík, hořčík, sodík a fosfor. Dále obsahuje bílkoviny, silice s obsahem apiolu a myristicinu, cholin, puriny, glycidy a flavonoidy. Využívají se bulvy, nať i šťáva. Celer pozitivně ovlivňuje funkci žaludku, posiluje chuť a podporuje trávení, regeneračně působí na složení krve, detoxikuje organismus, snižuje bolesti i horečky, podporuje vylučování. Vzhledem k vysokému obsahu vitamínu C posiluje imunitu a působí při mnoha onemocněním, vitamín U pomáhá při léčbě vředů. Vysoký obsah hořčíku má protinádorové účinky, aktivní organický sodík pomáhá v kombinaci s dalšími látkami rozpouštět nánosy v ledvinách a cévách, které zároveň zpevňuje Celer – bulvy, listy i šťáva – obsahuje pouze 14 kalorií ve 100 gramech, podporuje trávení a urychluje látkovou výměnu a je tedy vhodný pro konzumaci i při redukčních dietách. Vzhledem k obsahu ostatních látek je vhodný i pro diabetiky a revmatiky. Pomáhá léčit artritidu, dnu, revmatismus, deprese, vředy, záněty jater, ledvin, močového měchýře, alergie, vyrážky a mnoho dalších onemocnění. Celer obsahuje aminokyselinu asparaginu, která má účinky na mužskou potenci a působí jako afrodiziakum. Tepelnou úpravou se preventivní i léčivé účinky syrového celeru částečně ztrácí. Maximum vitamínů a další zdraví prospěšné látky jsou především v zelené nati, syrové dužině bulvy a ve šťávě. Účinek šťávy se zvyšuje, pokud se míchá v poměru 1 : 1 se šťávou z mrkve. Použití celeru v kuchyni Dužina celeru se konzumuje syrová, vařená, pečená i smažená. Syrový celer se přidává do zeleninových salátů nebo různých pomazánek, vařený s další kořenovou zeleninou je součástí polévek, peče a dusí se na něm hovězí nebo jehněčí maso i zvěřina. Celer je možné smažit podobně jako řízky, plátky grilovat i zapékat například se sýrem. Vzhledem k výraznému aroma je velmi častou součástí jídel středomořské, francouzské, anglické, balkánské i americké kuchyně, Nať obsahuje více vitamínů i minerálních látek než bulvy, v kuchyni se může použít jako zelenina i koření. Listy se i s řapíkem vaří například v polévkách, před servírováním se ale odstraňují. Sušená nať se přidává do kořenících směsí, které se používají například při grilování. Je i častou součástí sypkých směsí na polévky a omáčky. Semena svým tvarem připomínají anýz, jsou velmi aromatická a nahořklá. Používají se jako koření a celer se pro ně pěstuje ve Francii, Indii a v USA. Připravuje se z nich například tzv. celerová sůl, v které je minimálně 10% rozemletých semen. Celerovou solí se často upravují ryby a zelenina. Příprava a vaření celeru Celerové bulvy se důkladně očistí pod studenou vodou kartáčkem a pak se vloží do mírně osolené a okyselené vařící vody. Pokud se celer nakrájený na kostičky nebo plátky přidává do zeleninového salátu, může se krátce spařit horkou vodou. Nať se pouze krátce oplachuje pod studenou tekoucí vodou. Celer - jednoduchý recept Ve Francii je například velmi oblíbená Céleri-rave remuláde, která se připravuje z malých kostiček celeru, smíchaných s majonézou a dijonskou hořčicí. Z celeru se připravují i chipsy – oloupaná bulva se vcelku uvaří do měkka ve slané vodě, pak se nakrájí na plátky a ty se usmaží ve směsi másla s olejem do zlatova. Celerová pomazánka a celerový salát jsou velmi oblíbené především v Anglii, nastrouhaný celer zde přidávají k různým druhům zeleniny. Zdravý a chutný je i celerový salát s mrkví, kdy se nastrouhaný celer a mrkev pouze smíchají s citronovou šťávou, mírně osolí a omastí olivovým olejem. Jak a podle čeho vybírat Bulva celeru, aby byla kvalitní, by měla mít průměr minimálně 8 centimetrů a kořeny zkrácené na 3 centimetry. Dužina musí mít bílou nebo jemně krémovou barvu, nesmí na ní být rezavé skvrny a může mít jednu malou dutinu. Nať nesmí být oschlá. Spotřeba a skladování Bulvy celeru se před uskladnění nikdy neomývají ani neočišťují. Nejvhodnější uskladnění je v písku v chladném sklepě nebo v zemině v pařeništi. Mohou se uskladnit i volně uložené, v teplotě od 0 do +2° Celsia a vyšší vlhkosti vzduchu vydrží čerstvé až 5 měsíců. Listy bez silnějších částí řapíku je možné poměrně snadno a rychle usušit. I sušené si zachovávají aroma a dají se používat jako kořenící přísada. Pěstování Celer se pěstuje z předpěstované sadby. Vysévá se v únoru, ideálně do skleníku, při předpěstování potřebuje teplotu 15 až 20° Celsia. V polovině května se vysazuje do sponu minimálně 50 x 40 centimetrů a zalévá se podle potřeby větší dávkou vody. Řapíkatý i listový celer má kratší vegetační dobu než celer bulvový a vysazuje se až koncem května nebo v první polovině června do sponu 40 x 30 centimetrů. Nať se sklízí již v červenci a srpnu, hlavní sklizeň bulvového celeru je přibližně 200 dnů od vysazení, většinou v říjnu až listopadu. Sklízí se před příchodem mrazíků. Listy se odkroutí a nechají usušit, kořeny na bulvě se zkracují na délku 3 centimetry a bulvy se pak uskladňují stejně jako ostatní kořenová zelenina. Celer bulvový vyžaduje středně těžkou hlinitou půdu s vyšším obsahem živin a vápníku. V lehčích půdách je možné pěstovat celer listový a řapíkatý. Velmi důležitá je dostatečná zálivka při vysazení a pak v druhé polovině vegetačního období při růstu bulvy. Bulvy narostou do větší velikosti, pokud se průběžně odstraňují zvadlé spodní listy a odřezávají kořínky, které po stranách vyrůstají ven z půdy. Naťový celer se na zimu přikrývá slámou nebo chvojím. Z řapíkatého celeru se sklízí jen dobře vyvinuté listy, čepele se odřezávají a konzumují se pouze řapíky. Zajímavosti Syrový celer ztrácí tepelnou úpravou část svých preventivních i léčebných účinků. Nejvíce vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek je v listech, řapících, syrové dužině a šťávě. Zdravotní účinky šťávy se výrazně zvyšují, když se smíchá v poměru 1 : 1 se šťávou z mrkve. Podle tradičních léčebných postupů pomáhá při léčbě různých vyrážek potírání postuženého místa celerem Celer obsahuje aminokyselinu asparaginu, která pozitivně ovlivňuje mužskou potenci a působí jako afrodiziakum. Vzhledem k velmi nízkému obsahu kalorií - pouze 14 kalorií ve 100 gramech – je celer vhodný při redukčních dietách. Léčivé účinky Celer – dužina, listy i řapíky – mají mnoho preventivních i léčebných účinků na lidský organismus - pozitivně ovlivňuje funkci žaludku - posiluje chuť a podporuje trávení - urychluje látkovou výměnu - regeneruje krev - detoxikuje organismus - snižuje bolesti i horečky - podporuje vylučování - posiluje imunitu - pomáhá při léčbě vředů - má protinádorové účinky - rozpouští nánosy v ledvinách a cévách - zpevňuje cévní stěny Pomáhá při léčbě - artritidy - dny - revmatismu - depresí - vředů - zánětů jater, ledvin a močového měchýře - alergií a vyrážek Působí o jako afrodiziakum.  Konzumace celeru nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky.

MRKEV OBECNÁ SETÁ - latinsky Daucus carota spp. sativus, anglicky carott, francouzsky carotte, německy Möhre a také Karotte nebo Gelbe Rübe, italsky carrots – je kořenová zelenina s mnoha pozitivními účinky na lidský organismus, která se v současné době pěstuje na celém světě. Velmi zdravá zelenina Mrkev patří k nejvíce pěstovaným druhům zeleniny na celém světě. Má významné pozitivní účinky na lidské zdraví. Může se konzumovat syrová, v kuchyni se z ní připravují mnoha způsoby různá jídla.Mrkev  je kořenová zelenina s mnoha pozitivními účinky na lidský organismus, která se v současné době pěstuje na celém světě. Původ a historie Mrkev má velmi dlouhou historii, mrkvi podobné fialové rostliny jsou vyobrazeny v egyptských chrámech z období 2000 let před Kristem. Bílou mrkev znali i Řekové a Římané, ale využívali ji více jako léčivou rostlinu než jako zeleninu. Mrkev pochází z jižní Asie, kde v oblastech Afganistánu, severního Iránu a Pakistánu dodnes rostou původní druhy, které se v současnosti odborně nazývají mrkev obecná pravá a mají tenké bílé kořeny. V 10. století se mrkev rozšířila do oblastí od Indie až po východní Středomoří, ve 12. století pak až do západní Evropy a Číny. V té době měla mrkev kořeny bílé, fialové, později i žluté a červené barvy. Až v 17. století byla poprvé v Holandsku vyšlechtěna mrkev s kořeny oranžové barvy na oslavu Viliama I. Oranžského, která je nejvíce pěstovaná dodnes. Oranžová mrkev byla pro Holanďany i symbolem v úsilí o nezávislost na Španělsku. Současnost Mrkev je jedním z nejvíce důležitých druhů zeleniny a v současnosti se pěstuje v podstatě na celém světě jak na plantážích, tak i v soukromých zahradách. Nejdůležitější pěstitelské oblasti jsou v Evropě, Asii a Severní Americe. Původní mrkev obecnou divokou ale nahradila šlechtěná forma mrkev obecná setá. Ta se od takzvaných divokých odrůd liší především barvou kořene, která u původní mrkve byla bílá. Šlechtěná mrkev je žlutá, červená, fialová i vícebarevná – například na povrchu fialová a uvnitř bílá nebo oranžová. Nejvíce pěstovaná je oranžová mrkev, vyšlechtěná v 17. století v Holandsku, ve volné přírodě – a dokonce i v České republice – rostou její takzvané divoké formy. Vzhled, chuť, vůně… Mrkev je zelenina, která se pěstuje pro jedlý kořen. Kořen má v závislosti na odrůdě i způsobu pěstování různý tvar, který může být protáhlý i kulatější. Barva kořenu je nejčastěji oranžová, ale pěstují se odrůdy s kořenem žluté, červené i fialové barvy, a také vícebarevné – například na povrchu fialová a uvnitř bílá nebo oranžová. Kvalita mrkve záleží na poměru šťavnaté a na živiny bohaté dužiny a její světlejší střední částí, která bývá více dřevnatá. Kvalitní kořen mrkve je příjemně nasládlý a má také typické aroma. Rostlina je dvouletá s rozeklanými listy. V prvním roce vytváří listy jen přízemní růžici a roste především hlavní kořen, v druhém roce rostlina vytváří květní stvol, který může být vysoký až 1,5 metru. Druhy a odrůdy mrkve Mrkev se rozlišuje podle druhu, období výsevu, barvy a také podle tvaru kořene - vždy se ale konzumuje kořenová část. Dělení podle druhu Mrkev obecná se rozděluje na dva základní druhy Mrkev obecná pravá – původní nešlechtěná divoká mrkev s tenkým bílým kořenem. Mrkev obecná setá – všechny v současnosti pěstované šlechtěné odrůdy s mohutnějším kořenem různého tvaru a žlutou, červenou, fialovou, vícebarevnou a především oranžovou barvou. Dělení podle výsevu a sklizně Mrkev se může sklízet v různém období svého růstu a podle toho se rozděluje na Karotka – raná jemnější mrkev s kratším, oblejším až kulovitým kořenem je nejvíce oblíbený druh mrkve. Baby karotka – je raná karotka s křehkou a má velmi jemnou chutí. Prodává se mražená nebo sterilovaná, nejvíce se používá jako příloha. Mrkev – má kořen většinou podlouhlého tvaru se špičatým koncem a nasládlou chutí. Jedná se o pozdní odrůdu. Dělení podle tvaru kořene Šlechtěné odrůdy mrkve se rozdělují i podle tvaru i velikosti kořene na Berlikum má větší a mohutnější kořeny s válcovitým až mírně kónickým tvarem a tupým koncem. Jsou vhodné pro přímou konzumaci i tepelnou úpravu, mohou se dlouhodobě skladovat i sušit. Nejvíce pěstované jsou odrůdy Rubina, Jitka F1 a Koloseum F1. Flakee je druh mrkve s dlouhými kónicky zúženými kořeny a širokým plochým koncem. Mohou se konzumovat syrové i vařit, dlouhodobě skladovat a sušit. Nejvýznamnější je odrůda Kardila. Chantenay patří mezi mrkve s kratším kónickým kořenem, který je vhodná pro přímou konzumaci i tepelnou úpravu, může se i sušit. Nejznámější je odrůda Chamare. Nantes je nejčastěji pěstovaný typ mrkve, který je vhodný pro přímou konzumaci a tepelnou úpravu. Nejvíce se pěstují odrůdy Nantes 3, Nates 5, Karotina, Karola a Jarana F1. Parisian jsou mrkve s krátkým kulatým kořenem tvaru ředkvičky, vhodné pro přímou konzumaci i k vaření.Do této skupina patří například odrůdy Rondo nebo Pariser Markt. Dělení podle barvy kořene Mrkve se často rozlišují i podle barvy kořene na červené, obsahující lykopen, který je například i v rajčatech. Nejvíce známá je odrůda Vanda. bílé vzniklé šlechtěním z původní plané mrkve, patří mezi ně například Küttigenská mrkev fialové s obsahem anthokyanů. Typická je odrůda Purple Haze F1 s horní sytě fialovou a středovou jasně oranžovou barvou. žluté, které obsahují xantofyly – barviva, podobná karetonoidům. Nejvíce pěstovaná je odrůda Táborská žlutá Odrůdy nejvíce pěstované v České republice Rondo je velmi raná odrůda s velkým obsahem cukru a sušiny, určená pro přímou spotřebu. Sklízí se za 73 až 78 dní od výsevu. Amo F1 patří mezi rané odrůdy s hladkým větším kořenem pro přímou spotřebu. Sklízet se začíná za 90 až 95 dní od výsevu. Stupická k rychlení je raná mrkev s jemnou sladkou dužinou, vhodná pro přímou spotřebu i krátkodobé uskladnění. Sklizeň probíhá za 105 až 110 dní od výsevu. Karotela má až 20 centimetrů dlouhý křehký kořen. Odrůda je poloraná, sklízí se za 105 až 110 dnů od vysetí, může se krátkodobě uskladnit. Korina je pozdní odrůda s ž 20 centimetrů dlouhým kořenem, která se dá dlouhodobě uskladnit. Doba sklizně je za 127 až 132 dní od výsevu. Favorit patří mezi pozdní dobře skladovatelné odrůdy. Sklízí se za 140 až 150 dní od výsevu, má hladký až 15 centimetrů dlouhý kořen. Cidera má chutný až 20 centimetrů dlouhý kořen, který je velmi vhodný pro přípravu mrkvové šťávy a konzervaci, Odrůda je pozdí, sklizeň začíná 145 až 155 dnů od výsevu. Tinga je pozdní odrůda, která se velmi dobře dlouhodobě skladuje. Má až 20 centimetrů dlouhý kořen s velmi příjemnou chutí. Sklízí se za 157 až 162 dnů od vysetí. Darina patří mezi pozdní odrůdy. Kořen dorůstá až do délky 20 centimetrů, má velmi vysoký obsah betakarotenu a může se dlouhodobě uskladnit. Sklízí se za 137 až 142 dnů od výsevu. Olympus má silnější kónický kořen, který dorůstá až do délky 25 centimetrů. Odrůda je velmi pozdní, sklízí se za 160 až 170 dnů od vysetí a může se dlouhodobě uskladnit. Purple Haze F1 je vyšlechtěná barevná odrůda mrkve, která má vrchní část sladkého kořene fialové a vnitřní jasně oranžové barvy. Fialová barva po uvařené bledne. Zdraví a vitamíny Mrkev je kořenová zelenina s mnoha vitamíny a dalšími zdraví prospěšnými látkami. Obsahuje především provitamin A, vitamíny B,C, D, E a K, minerální látky – vápník, hořčík, sodík, jód, draslík, železo, fosfor, mangan a další, dále různé antioxidanty, pektin a vlákninu. Nejvíce důležitý a také známý je beta-karoten, který mimo jiné barví kořen mrkve do oranžova. Beta-karoten jako antioxidant významně pomáhá odbourávání zdraví škodlivých látek a zároveň má protistresové účinky. Podporuje také regeneraci pokožky, růst vlasů a nehtů, pomáhá zlepšení zraku a působí i proti nádorovým onemocněním. Zdravé jsou ale i barevně odlišné odrůdy mrkví, protože barviva obsahují zdraví prospěšné antioxidanty. Žlutá mrkev obsahuje barviva xantofyly, která zlepšují zrak a snižují riziko onemocnění některými typy nádorů. Červené mrkve obsahují barvivo lykopen, které je také v rajčatech nebo ve vodním melounu. Má preventivní účinky proti srdečním chorobám a některým typům nádorů. Fialové mrkve obsahuje antokyany, které patří mezi velmi silné antioxidanty. Ničí škodlivé volné radikály v krvi, zlepšuje průchodnost cév a má preventivní účinky proti infarktu. Mrkev je ale pravděpodobně nejdůležitějším zdrojem provitaminu A-betakaroten – ve 100 gramech mrkve je ho až 10 miligramů, který je pro organismus nejlépe využitelný v mrkvi, která se tepelně upraví s tukem. V této podobě ho lidské tělo využije až 60%, ze syrové nastrouhané mrkve už jen polovinu, tj.30% a z mrkver, která se jen rozkouše pouze 5% množství. Syrová mrkev obsahuje i látku inomitol, důležitou pro prevenci aterosklerózy, a také sacharid falkarinol, který také působí proti nádorům -vařením se zcela ztrácí. Konzumací mrkve se významně zvyšuje celková odolnost organismu, posilují se cévy a srdce, tělo se brání škodlivým volným radikálů a vzniku rakovinových nádorů. Mrkev je zásadotvorná a pomáhá tedy i proti překyselení. Mrkevje vynikající prostředek proti zácpě, doporučuje se při onemocnění ledvin, jater i cévního systému, konzumovat by ji měli lidé po prodělaném infarktu. Má pozitivní vliv na kvalitu zraku. Vláknina v mrkvi podporuje vylučování cholesterolu. Ve větším množství není vhodná pro lidi, kteří mají žaludeční vředy nebo cukrovku, protože obsahuje sacharózu. Mrkev může obsahovat menší množství některých jedovatých látek. Pokud se ale omyje, oškrábe a odkrojí se z ní horní část, pak ji všech těchto potencionálně nebezpečných látek zbavíme. Pro doporučenou denní dávku vitamínu A je v zimním a předjarním obdobím potřeba zkonzumovat alespoň 50 gramů syrové mrkve denně. Od mnoha jiných druhů zeleniny se mrkev odlišuje tím, že vařená je zdravější než syrová. Syrová mrkev má silné buněčné stěny, ze kterých lidské tělo dokáže na vitamín A přeměnit jenn 25 procent beta-karotenu. Při vaření se tyto buněčné stěny naruší a pokud se vařená mrkev servíruje jako součást jídla, které obsahuje tuk, dokáže lidský organismus vstřebat víc než polovinu obsaženého množství beta-karotenu. V čínské kuchyni, kde se většina zeleniny mírně restuje na tuku, se její vstřebávání významně zvyšuje. Velkým zdrojem beta-karotenu je i mrkvový džus. Šetrnou tepelnou úpravou se neničí ani další antioxidanty. Použití mrkve v kuchyni V kuchyni se používá pouze kořen mrkve, nať se nevyužívá. Mrkev se může konzumovat syrová vcelku, ale i nasekaná, nakrájená nebo nastrouhaná například v salátech. Chutná je v kombinaci s jablky, případně i s cibulí, může se posypat jemně nasekanou petrželkou, pažitkou nebo ořechy. Tepelně upravená se často používá v polévkách a omáčkách, ale také jako příloha k masům. V polévkách se kombinuje s ostatními druhy zeleniny, především ale s celerem a cibulí. Mrkev je téměř v každé zmražené zeleninové směsi. V Anglii a Irsku je velmi oblíbený mrkvový pudink, ve Francii krém s kousky kandované mrkve, v Americe z mrkve dokonce pečou cukroví. V Číně a Japonsku je mrkev – především červená a žlutá - v různém množství součástí většiny jídel, na středním Východě se používá mrkev fialová. Příprava a vaření mrkve Příprava mrkve k použití v kuchyni je snadná. Od kořene se odkrojí nať, kořen se oškrábe a odkrojí se z něj horní část. Mrkev je možné vařit vcelku nebo nakrájenou na kolečka i kostičky, případně nastrouhanou. Jak a podle čeho vybírat Mrkev bychom měli kupovat co nejvíce čerstvou, nať by měla být minimálně ovadlá. Pokud jsou na kořenu viditelně odkrojené části, byl s největší pravděpodobností již napaden plísní nebo hnilobou a takovou mrkev zásadně nekupujeme a nepoužíváme. V současné době je nejlepší kupovat mrkev například na farmářských trzích, kde je především v sezoně záruka její čerstvosti téměř 100 procentní. Spotřeba a skladování Mrkev je možné bez ztráty vitamínů a dalších hodnotných látek skladovat zmraženou. V celku se zamrazuje pouze neoškrábaný kořen bez natě, který pečlivě očistíme a umyjeme. Může se ale také zamrazit mrkev oškrábaná a nakrájená nebo nastrouhaná. Především na venkově se mrkev uskladňuje také ve sklepě do písku. Kořen s natí i bez ní se pouze zapíchne do písku tak, aby nebyl vidět, písek je možné občas mírně pokropit. Pěstování Pěstování mrkve není nic složitého. Mrkev je chladnomilná rostlina, které se nejvíce daří v teplotách kolem 16° Celsia v lehkých půdách. Před výsadbou by se půda měla důkladně prohnojit. Rané karotky se sází na jaře, ideálně v dubnu, s výsadbou je ale možné začít už v době, kdy nehrozí mrazíky a teplota půdy se pohybuje kolem 7° Celsia. Pozdní odrůdy se vysévají na konci jara a začátkem léta. Semena mrkve by měla být vyseta do hloubky 1 až 2 centimetry, vzdálenost řádků od sebe se doporučuje alespoň 15 centimetrů. Mrkev se musí protrhat, aby jednotlivé rostliny měly dostatek místa a živin a mohl vyrůst silný kořen. Velmi důležité je důkladné zalévání, záhon se také musí průběžně zbavovat plevele. Rané odrůdy se sklízí už od 8. týdne od vysazení, pozdní odrůdy po 11. týdnech. Mrkve se vytrhávají ručně, případně se může půda nadzvednout vidlemi. Mrkev je potřeba sklidit do prvních mrazů. Základní zásady pro pěstování mrkve: - rané odrůdy k rychlení a pro brzkou sklizeň se vysévají co nejdříve na jaře - nejranější odrůdy se pěstují v lehkých půdách - od dubna do poloviny června se vysévají pozdější odrůdy, dobu je potřeba zvolit podle délky vegetačního období a požadovaného termínu sklizně - pozdní odrůdy s dlouhým kořenem, pěstované v těžších půdách se vysévají do navýšených a nakypřených záhonů - výsev by neměl být hustý, vzešlé rostlinky je potřeba protrhat tak, aby si vzájemně nepřekážely v růstu - pokud kořeny vyčnívají nad půdu, musí se přihrnout nebo se mrkev sklidí, protože odkrytá horní část ztratí barvu a zdřevnatí - záhon by měl být na místě s dostatečným prouděním vzduchu, který je nejlepší ochranou proti mouše mrkvové Sytější barvu mrkev získá, pokud se pěstuje v lehkých písčitých půdách nebo v půdách s vyšším obsahem humusu. Těžké a vápenité půdy barevnou intenzitu naopak snižují. Intenzitu barvy mrkve také negativně ovlivňuje nadměrné zalévání. Pro výsadbu je nejlepší používat semena ze zahrádkářských prodejen. V prodeji je dokonce i sada, ve které jsou mrkve všech barev – oranžová, červená, žlutá, bílá a fialová. Zajímavosti V únoru 2005 bylo vědecky prokázáno, že látka falkarinol – falcarinol, kterou mrkev obsahuje, může mít významné účinky proti rakovinovým onemocněním. Pro doporučenou denní dávku vitamínu A je v zimním a předjarním obdobím potřeba zkonzumovat alespoň 50 gramů syrové mrkve denně.  Od mnoha jiných druhů zeleniny se mrkev odlišuje tím, že vařená je zdravější než syrová. Léčivé účinky Množství a kombinace vitamínů a dalších látek v mrkvi má velmi pozitivní preventivní zdravotní účinky na lidský organismus. Mrkev především - významně posiluje imunitní systém - odstraňuje z organismu škodlivé volné radikály - má preventivní účinky před vznikem rakoviny - posiluje činnost srdce a krevního oběhu - zlepšuje zrak a vzhled pokožky - podporuje správné trávení - zlepšuje vyprazdňování - urychluje metabolismus - podporuje vylučování cholesterolu z těla - pročišťuje ledviny a močové cesty - pozitivně působí na pohybový aparát - podporuje léčbu při astmatických a nervových onemocněních Ve větším množství není vhodná pro lidi, kteří mají žaludeční vředy nebo cukrovku, protože obsahuje sacharózu. Konzumace mrkve nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucíúčinky.  Konzumaci mrkve ve větším množství by se ale měli vyhnout lidé s žaludečními vředy a cukrovkou, protože mrkev obsahuje sacharózu. Ani zdravým lidem se nedoporučuje konzumace většího množství syrové mrkve, protože je poměrně tvrdá a trávicí systém ji těžko zpracovává.

ŘEDKVIČKA – ředkev setá ředkvička - latinsky Raphanus sativus, var. sativus, anglicky small radish nebo radish, francouzsky radis de tous les mois a také petit radis, německy Radies-chen, případně i Radies nebo Monatsrettich, italsky ravanello – je kořenová zelenina, která se vzhledem k příjemné vůni a ostřejší chuti používá i jako koření. Chutná a zdravá malá zelenina Ředkvičky patří k velmi oblíbeným druhům zeleniny nejen pro jejich chuť, ale i jednoduchost přípravy a využití v studené i teplé kuchyni. Původ a historie Ředkvička s největší pravděpodobností pochází až z daleké Asie – Japonska nebo Číny, kde se podle různých záznamů a vyobrazení pěstovaly i jako okrasné rostliny v zahradách. Zcela jistě ji znali i ve starém Egyptě v období stavby pyramid, kde byla společně s česnekem a cibulí další ze základních druhů zeleniny pro dělníky. Ze semen v Egyptě také lisovali olej. Do Evropy se ředkvička dostala přibližně před 400 lety, do českých zemí zřejmě až v druhé polovině 18. století. Současnost Mezi současné největší světové pěstitele a exportéry ředkviček patří Čína a Japonsko, pěstují se ale na všech kontinentech. V Evropě patří k nejvýznamnějším producentům Nizozemsko. Vzhledem k nízkým nárokům ředkviček na klimatické i půdní podmínky se mohou ve venkovním prostředí a ve sklenících pěstovat a sklízet prakticky celý rok. V České republice je ředkvička velmi oblíbená a pěstuje se především v soukromých zahradách. Vzhled, chuť, vůně… Ředkvičky mají podle odrůdy různé tvary a barvy. Tvar je většinou kulatý, některé odrůdy jsou oválné, válcovité nebo i protáhlé a mírně zašpičatělé. Nejběžnější barva slupky je červená, pěstují se i ředkvičky s bílou, růžovou, fialovou nebo červenobílou slupkou. Dužina je vždy bílá, u některých červených odrůd má růžový nádech, u starších ředkviček bývá skelná. Chuť je příjemně pálivá a záleží na obsahu hořčičných olejů, zálivce a počasí v průběhu vegetace. Skleníkové ředkvičky jsou méně ostré, protože obsahují méně hořčičných olejů než ředkvičky pěstované ve venkovním prostředí. Méně pálivé a také menší jsou venkovní ředkvičky, pěstované během dlouhých letních dnů, kdy velmi brzy tzv. vyhání do květu. Aroma ředkviček je poměrně výrazné a příjemné. Listy ředkviček jsou také jedlé a mají zajímavou lehce kořenitou chuť. Druhy a odrůdy Ředkvičky se pěstují v několika základních druzích a velkém množství jejich odrůd. Základní druhy ředkviček Ředkvičky se rozlišují především podle barvy a také podle tvaru. Ředkvička červená je nejběžnější druh, v Evropě je nejvíce oblíbená a pěstovaná. Má klasický kulatý tvar. Bílá ředkvička kulatého tvaru je málo známá, pěstuje se a prodává jen výjimečně Červenobílá ředkvička je velmi oblíbeným druhem například ve Francii. Horní část je červená, spodní bílá, tvar je mírně protáhlý a zašpičatělý. V České republice se pěstují odrůdy Poloneza a Slovana. Bílé dlouhé ředkvičky svým protáhlým špičatým tvarem i chutí připomínají velkou bílou ředkev – jsou ale mnohem menší. Nejvíce se pěstuje odrůda Blanche Transparente, které se také říká „Rampouch“. Nejvíce pěstované odrůdy ředkviček v České republice   ČERVENÉ: Ria – kulaté ředkvičky světle červené barvy, velmi raná odrůda vhodná pro rychlení i venkovní pěstování Fortuna F1 – velmi raná zářivě červená kulatá odrůda pro rychlení i venkovní pěstování Teko – jasně červené kulaté ředkvičky, velmi rané pro rychlení i venkovní pěstování Kvarta – raná až poloraná odrůda, ředkvičky jsou kulaté a tmavě červené Lada – ředkvičky jsou temně červené a kulaté, poloraná odrůda pro celoroční pěstování venku i ve skleníku Lidka – poloraná odrůda pro jarní až podzimní sklizeň, ředkvičky jsou kulaté a mají karmínově červenou barvu Věra – odrůda s jasně červenými kulatými ředkvičkami, poloraná pro venkovní pěstování Vinara F1 – poloraná odrůda pro venkovní pěstování, tmavě červené ředkvičky kulovitého tvaru Stela – ředkvičky jsou jasně červené a kulaté, odrůda samá, určená pro brzké rychlení Cherry Belle – raná odrůda pro rychlení s kulatými ředkvičkami jasně červené barvy Granát a Prima – karmínově červené kulaté ředkvičky, rané odrůdy pro rychlení i venkovní pěstování Saxa 2 – raná odrůda pro rychlení i pěstování venku, ředkvičky jsou jasně červené a kulaté Sexta – ředkvičky mají mírně protáhlý tvar a šarlatově červenou barvu, odrůda je raná, vhodná pro rychlení i venkovní pěstování Faraon – kulaté šarlatově červené ředkvičky, raná odrůda vhodná i pro podzimní sklizeň Kvinta – raná odrůda pro celoroční pěstování ve skleníku i ve venkovním prostředí, ředkvičky jsou jasně červené a kulaté Tercia – kulaté a mírně zploštěné tmavě červené ředkvičky, odrůda je raná, určená pro celoroční pěstování ve skleníku i venku ČERVENOBÍLÉ: Slavia – červenobílé kulaté ředkvičky, velmi raná odrůda, která se vysévá už v únoru Duo – velmi raná odrůda pro rychlení i venkovní pěstování, červenobílé ředkvičky mají kulatý tvar Poloneza – v horní části červené a ve spodní bílé kulaté ředkvičky, raná odrůda určená pro rychlení i venkovní pěstování Slovana – odrůda je raná vhodná pro rychlení i venkovní pěstování, červené ředkvičky válcovitého špičatějšího tvaru s bílou špičkou BÍLÉ: Albena – raná odrůda vhodná pro rychlení, ředkvičky jsou bílé a kulaté Blanche Transparente – „Rampouch“ – bílé ředkvičky mají protáhlý zašpičatělý tvar, odrůda je určená pro jarní venkovní pěstování Ostatní barevné odrůdy Viola – ředkvičky jsou jasně fialové a kulovité, odrůda je pozdní, určená pro celoroční venkovní pěstování Zlata – polopozdní odrůda pro jarní a podzimní sklizeň, kulaté ředkvičky mají žlutou barvu Zdraví a vitamíny Ředkvičky obsahují mnoho zdraví prospěšných látek a také ve velkém množství hořčičné oleje a silice, které způsobují jejich poměrně ostrou chuť. Ředkvičky si tak vytváří přirozenou ochranu před škůdci, plísněmi a bakteriemi. Podle vědeckých a lékařských výzkumů mají hořčičné oleje a silice stejné účinky i v lidském organismu, kde především na sliznicích v zažívacím ústrojí brání množení škodlivých bakterií, které způsobují střevní a žaludeční problémy, nadýmání nebo průjmy. Hořčičné oleje a silice také desinfikují ústní dutinu a nosohltan. Mimo silic a olejů je v ředkvičkách ve vyšším množství vláknina, která pozitivně působí na funkci střev, a také bílkoviny, lipidy a zdravé sacharidy. Z vitamínů ředkvičky obsahují především vitamín C a B, dále kyselinu listovou, karoten a minerální látky – vápník, železo, draslík, fosfor a síru. Vitamíny posilují imunitu organismu, kyselina listová pozitivně působí na tvorbu krve a má i vliv na nervový systém, karoten ovlivňuje zrak a také barvu pokožky. Draslík podporuje činnost srdce, vápník je důležitý pro kosti a chrupavky. Ředkvičky také působí proti vzniku žlučových a ledvinových kamenů a odstraňují cholesterol. Ředkvičky jsou vynikající při redukční dietě a jsou vhodné i pro diabetiky – mají velmi nízkou energetickou hodnotu 84 kJ na 100 gramů, obsahují jen 3,7 gramu sacharidů a 0,1 gramu tuku na 100 gramů. Použití ředkviček v kuchyni Plody ředkviček se většinou konzumují syrové, neoloupané i oloupané. Přidávají se do zeleninových salátů, pomazánek i do polévek, jsou vynikající přílohou k masu. Ředkvičky se mohou také dusit. Zelené lístky se mohou konzumovat také, ze starších listů je vynikající špenát. Příprava a tepelná úprava ředkviček Stejně jako ostatní zelenina by se i ředkvičky měly krájet krátce před konzumací nebo nějakou kuchyňskou úpravou. Palčivá chuť ředkviček se dá omezit namočením do studené vody, u nakrájených mírným posolením. Při mytí ředkviček teplou vodou se jejich palčivá chuť zvýší. Případná tepelná úprava musí být velmi rychlá, protože jinak ztrácí barvu i hodnotné látky. Jak a podle čeho vybírat Ředkvičky jsou nejkvalitnější na jaře a na podzim, prodávají v obchodem i na tržištích. Kupujeme vždy čerstvé neoschlé a nevyschlé plody, lístky by neměly být seschlé. Bulvy také nesmí být poškozené od různých škůdců. Letní ředkvičky jsou malé a velmi pálivé. Ředkvičky, vypěstované ve venkovním prostředí, jsou chutnější než ředkvičky skleníkové. Spotřeba a skladování Ředkvičky se musí zkonzumovat co nejrychleji, protože velmi rychle vadnou a nedají se dlouho skladovat. V chladném prostředí vydrží jen několik dnů, pak sesychají a ztrácí svoji chuť i prospěšné látky. Pěstování Pěstování ředkviček není náročné. Po vysetí velmi rychle vyklíčí a už i za 14 dní se mohou sklízet. Nejkvalitnější ředkvičky jsou ze sklizně na jaře a na podzim, v létě rostliny vytváří květní stonky a semena a mají menší bulvy. Nejlépe se ředkvičky pěstují v písčitohlinité půdě s dostatkem živin na slunném místě. Aby byly chutné a šťavnaté, musí vyrůst co nejrychleji a tak potřebují pravidelnou dostatečnou zálivku. Možnosti pěstování ředkviček jsou dvě – rychlení a výsev na záhon. Rychlení ředkvičekve foliovém krytu, pařeništi nebo skleníku je velmi rychlé – vegetační doba trvá pouze tři týdny. K rychlení jsou vhodné téměř všechny odrůdy, které jsou na trhu. Výsev do pařeniště nebo skleníku je možný už od poloviny února, vzdálenost mezi řádky by měla být přibližně 10 centimetrů. Rostlinky se pak protrhají, měly by mít kolem sebe dost místa. I když ředkvičky potřebují hodně vláhy, nesmí se přelívat, protože při vysoké vlhkosti vznikají plísně a hniloby. Pěstování na záhonech s přímým výsevem vegetační dobu prodlužuje o týden až 10 dní. Přímo na záhony se ředkvičky mohou vysévat od poloviny dubna a některé odrůdy se sklízí až do prvních podzimních mrazíků. I na záhonech by ředkvičky měly mít dostatek místa. V suchém období se zalévají pravidelně menším množstvím vody. Při nepravidelné zálivce bulvy popraskají a nejsou tak chutné. Záhony, kde se ředkvičky pěstují, je nutné průběžně střídat. Zajímavosti Ve Francii jsou nejvíce oblíbené červené ředkvičky s bílou špičkou Radis gaudry. Šťavnatost ředkviček je závislá na způsobu zalévání – při menší zálivce je dužiny více pálivá. V minulosti se planě rostoucí ředkvičky konzumovaly čerstvé před snídaní. Podle pověr se tak člověk vyvaroval různým nepříjemnostem, které ho mohly během dne potkat. Léčivé účinky Ředkvičky mají vzhledem k obsahu a kombinaci vitamínů a dalších prospěšných látek mnoho preventivních i léčebných účinků na lidské zdraví a organismus. - posilují imunitu a obranyschopnost organismu - zabraňují vytváření infekcí v trávícím ústrojí - pozitivně ovlivňují funkci střev - odstraňují plynatost a zácpu - usnadňují odkašlávání při nachlazení - snižují hladinu cholesterolu v těle - podporují tvorbu krve - posilují činnost srdce - podporují růst i pevnost kostí a chrupavek - působí proti vzniku žlučníkových i ledvinových kamenů - pozitivně ovlivňují nervový systém - zlepšují zrak a vzhled pokožky Ředkvičky jsou vhodné i při redukčních dietách a pro diabetiky. Konzumace ředkviček v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky, pouze při konzumaci většího množství může dojít k nepříjemnému pálení v ústech, výjimečně i v žaludku.

CHŘEST – chřest obecný i lékařský - latinsky Asparágus officinalis, anglicky asparagus, francouzsky asperge , německy Spargel nebo Gemüsespargel  a italsky  asparago - je také nazýván špargl. Chřest patří mezi druhy zeleniny, které mají poměrně krátkou sezonu, je považovaný za jedinečnou delikatesu. Velmi oblíbená zelenina Chřest je velmi lahodná a zároveň zdravá zelenina. V gastronomii se využívá na přípravu mnoha jídel, oblíbené jsou chřestové polévky. Kvalitní chřest má vynikající a lahodnou chuť, i když je jen uvařený. Původ a historie Chřest má s největší pravděpodobností původ v Přední a Střední Asii a ve východních oblastech Evropy. První zmínka o chřestu je z Egypta, kde se objevuje na fresce z doby 3000 let před naším letopočtem. V dávných dobách znali chřest i ve Španělsku a Sýrii, a samozřejmě i ve starém Řecku a Římě. V těchto zemích ho v sezoně konzumovali čerstvý a na zimu si ho sušili. Nejstarší dochovaný recept na přípravu chřestu pochází z třetího století našeho letopočtu v knize Apicius De re coquinaria a proslavený lékař Galén ve druhém století našeho letopočtu označil chřest za velmi zdraví prospěšnou rostlinu. Po pádu Římské říše se ale chřest přestal využívat a znovu se začal pěstovat a konzumovat až v roce 1469 ve Francii v době Ludvíka XIV, který dokonce nechal postavit i speciální skleníky na jeho pěstování. Milenka dalšího francouzského krále Ludvíka XV Madame de Pompadoure dokonce pořádala hostiny, na kterých se servíroval chřest pod názvem points d´amour – špičky lásky. Přibližně kolem roku 1538 se chřest dostal do Anglie a kolem roku 1542 do Německa. Do Ameriky byl chřest dovezený až v r. 1850. V našich zemích je první písemný záznam o chřestu z doby Karla IV.V té době se chřest považoval za rostlinu, která chránila před hromem a říkalo se mu hromový chřest. Hovorový název špargl vychází z německého slova Spargel, které je odvozeno od řeckého výrazu spargan, který znamená rašit. Současnost V současnosti se pěstování chřestu věnují v mnoha zemích celého světa a jeho roční spotřeba se neustále zvyšuje. Nejvíce se chřest pěstuje v zemích mírného a teplého pásma, především v Evropě, Asii a Africe, v menším množství i v Severní Americe. K největším producentům patří Německo, Francie, Španělsko, Řecko, Nizozemsko a Belgie. V České republice je největší pěstitelskou oblastí jihovýchodní Morava, pěstuje se také na Mělnicku. Ještě před několika lety byl chřest zapomenutou zeleninou. V poslední době se z něj ale stala velmi žádaná lahůdka, která nechybí v menu mnoha restaurací, dokonce se pořádají i chřestové festivaly. Ten největší v České republice se koná pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Vzhled, chuť, vůně… Chřest je vytrvalá, 40 až 150 centimetrů vysoká bylina s krátkým dřevnatým oddenkem. Části stonku, které se prodávají jako jedlý chřest, vyrůstají ve svazcích po 4 až 15 a jsou 0,1 až 1 centimetr široké. Výhonky jsou pokryté jemnými šupinatými lístky. Chřest má bílou, zelenou nebo fialovou barvu, ve Francii a v kalifornii pěstují ještě speciální růžově zbarvené odrůdy. Barva výhonků ale nezáleží na odrůdě, vzniká způsobem pěstování. Bílý chřest roste v navršených násypech zeminy a je chráněný před slunečními paprsky. Zelený roste na rovných záhonech na světle. Chřest s fialovými nebo zelenými špičkami výhonků je z kopečkových záhonů, ale byl krátce vystavený slunci. Jednotlivé druhy se od sebe liší velikostí a průměrem výhonku, kvalitou i chutí. Znalci dokonce tvrdí, že stejná odrůda chřestu, vypěstovaná v jiné oblasti má zcela odlišnou chuť. Všeobecně má bílý chřest silnější výhonky a jemnější chuť, fialový chřest má chuť kořeněnou a lehce nahořklou, zelený obsahuje nejvíce vitamínu C a je nejvíce nahořklý. Bílé a fialové odrůdy chřestu se používají především v teplé kuchyni na polévky a omáčky, zelený v kuchyni studené například na saláty. Druhy a odrůdy chřestu V současné době se pěstuje přibližně 300 odrůd chřestu, které se od sebe odlišují délkou a průměrem výhonku a chutí. U každé odrůdy je možné způsobem pěstování změnit základní zelenou barvu na bílou, bílo fialovou, fialovou, fialově zelenou nebo růžovou. Některé odrůdy mají nejlepší chuť jen v určité barvě. Druhy a odrůdy podle barvy výhonků Zelený chřest Zelený chřest se v Evropě pěstuje nejvíce v Itálii, Francii, Španělsku a Řecku. Zelená barva vzniká přímým působením světla. Divoký chřest ze Sardinie je odrůda s tenkými zelenými výhonky, které jsou velmi aromatické a mají příjemnou nahořklou chuť. Pěstuje se také na Sicílii. Tenký zelený italský chřest má slabé, ale velmi chutné a křehké výhonky. Servíruje se samostatně pokapaný olivovým olejem a citronovou šťávou, jako frittata nebo uvařený v rizotu. Zelený minichřest je ve Francii pěstovaná speciální odrůda s trpkou pikantní chutí. Prodává se i pod názvem divoký francouzský chřest. Bílý chřest Bílý chřestje křehký, má velmi jemnou a lahodnou chuť a patří k nejvíce oceňovaným. Největší pěstitelé jsou Francie, Itálie a Kalifornie. Nejkvalitnější a také samozřejmě nejdražší jsou rovné silnější výhonky s pevně uzavřenými hlavičkami, bez povadlých míst, skvrn a důlků. Bílo-fialový chřest z Ligurie v Itálii je oblíbený pro svoji specifickou velmi jemnou chuť. Roste částečně pod zemí, ale krátkodobě i nad ní a to je důvod, proč je část výhonků tmavě fialová. Fialový chřest Fialový chřest roste podobně jako zelený na světle. Sklízí se jednou za den, rašící výhonky se odříznou nebo ulomí těsně nad úrovní země. Pěstuje se nejvíce v Německu, ve Francii a v Kalifornii, chutí ani vůní se od bílého chřestu příliš neodlišuje. Fialovo-zelený chřest má středně dlouhé výhonky a výrazné aroma. Výhonky se nemusí loupat celé, většinou stačí oloupat jen spodní část. Nejvíce pěstované odrůdy chřestu v České republice Ivančický – česká odrůda s vynikající chutí, která je velmi odolná a nenáročná. Je vhodná pro domácí pěstování Ruhm von Braunschweig – německá odrůda, náročná na výběr místa i kvalitu zeminy d´Argenteuil Hativ – odrůda z Francie, která má velmi dobrou chuť a je poměrně odolná Spagavia Lucullus a Marry green – odrůdy zeleného chřestu, vhodné pro domácí pěstování Zdraví a vitamíny Chřest je od dávných dob považován za chutnou a také velmi zdravou zeleninu. Nejvíce zdraví prospěšných látek je v zeleném chřestu, který mimo jiné obsahuje mnoho chlorofylu a pomáhá vytvářet a udržovat kolagen, který je velmi důležitou složkou tkání. V chřestu je ve velkém množství i vitamín C, E, skupiny vitamínů B a kyselina listová. Z minerálních látek jsou to mimo jiné především draslík a zinek, dále bílkoviny a sacharidy, má i vysoký obsah vlákniny. Šest výhonků obsahuje 135 mikrogramů folátů – polovinu doporučené denní dávky a 20 miligramů draslíku. Foláty jsou vynikající prevencí proti vzniku Alzheimerovy choroby, draslík pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku a působí pozitivně na nervový systém. Chřest významně podporuje imunitní systém člověka a má silné antioxidační účinky. Zlepšuje zásobování organismu kyslíkem, pomáhá cévám, zlepšuje soustředění i paměť a posiluje nervy. Podporuje pročišťování lidského těla, odvodňuje a odkyseluje. Používá se i proti bolestem zubů nebo při léčbě některých forem rakovinových nádorů. Kalorická hodnota chřestu je 17 kilokalorií na 100 gramů, neobsahuje žádné tuky, je lehce stravitelný a tak se využívá při mnoha dietách, včetně diety redukční. Voda po vaření chřestu se může použít na čistění pleti. Využití chřestu v kuchyni Mladé výhonky chřestu se v kuchyni využívají jako zelenina, rostlina se ale pěstuje i jako okrasná. Nejčastějším způsobem přípravy chřestu je vaření, ale může se i zapékat a péct, vynikající je i v salátech nebo rizotu. Příprava, vaření a ani další kuchyňské úpravy chřestu nejsou nic složitého. Jak připravit chřest Příprava chřestu pro další kuchyňské zpracování není nic složitého, ale vyžaduje trochu opatrnosti, protože čerstvý chřest je velmi křehký. Výhonky se u obou druhů chřestu nejprve důkladně omyjí a pak se odlomí nebo odříznou spodní dřevnaté části podle velikosti stonku od 2 do 4 centimetrů a zbytek se oloupe. Zelený chřest se loupe jen ve spodní třetině výhonku, mladý zelený chřest se nemusí loupat vůbec. Bílý chřest je nutné oloupat celý až od hlavičky. Chřest vždy loupeme rovnoměrně od hlavičky směrem dolů, snadněji se loupou silnější výhonky. Pokud se chřest při loupání v ruce láme, položíme výhonky na pracovní desku, přidržujeme je za hlavičku, postupně je otáčíme a loupeme. Loupání chřestu je možné s obyčejnou kuchyňskou škrabkou na zeleninu, ale škrabka na chřest loupání velmi zjednoduší a urychlí. Jak uvařit chřest Větší množství chřestu by se mělo vařit po jednotlivých porcích. Chřest je možné vařit i v neochucené vodě. V tom případě chřest před vařením osolíme, ochutíme cukrem a bílý nebo fialový mírně pokapeme citronovou šťávou. Na zelený chřest se citronová šťáva nepoužívá! Doba vaření je stejná. - Připravený očištěný a oloupaný chřest svážeme kuchyňskou nití do svazků po 5 až 8 kusech, váha svazku by měla být přibližně půl kilogramu. - Pokud mají výhonky různou délku, pak na opačné straně od hlaviček přečnívající konce ostrým nožem odřízneme. - Svazky vložíme do vařící osolené vody - přibližně 1 lžička soli na 2 litry vody. Do stejného množství vody se přidává také 1 až 2 lžičky cukru a 1 lžíce másla. Může se přidat i 1 bobkový list nebo 2 stroužky česneku. - Lžičku citronové šťávy na 2 litry vody je možné přidat pouze při vaření bílého nebo fialového chřestu. Větší množství by mohlo výrazně narušit jeho delikátní chuť. Citronová šťáva se nepřidává při vaření chřestu zeleného, protože ten pak ztratí svoji přirozenou barvu a je šedý. Vaření chřestu tzv. ve stoje Vaření chřestu na stojato je snadné ve speciálním hrnci, který má síto. Je samozřejmě možné použít i běžný vyšší hrnec s dostatečným objemem. Chřest vaříme tak, aby špičky byly zcela nad vodou a vařily se jen v páře. Pokud by se vařily ve vodě, změknou a ztratí svoji výjimečnou křehkost. Dušení chřestu v páře Nejvíce šetrným způsobem přípravy chřestu je vaření v páře. Připravené výhonky se rozloží do síta nebo napařovací vložky, do hrnce se nalije potřebné množství mírně slané vody, která se ještě dochutí citronovou šťávou a cukrem a chřest se v páře dusí přibližně 15 minut. Doba vaření chřestu Doba vaření chřestu se liší podle odrůdy, barvy a velikosti – tloušťky - výhonků. Bílý a fialový chřest se vaří v průměru 7 až 9 minut, silnější výhonky 10 až 20 minut. Zelený chřest je uvařený za 3 až 5 minut, silnější výhonky 5 až 15 minut. Správně uvařený chřest by měl podobně jako ostatní zelenina - např. květák nebo brokolice - změknout, nesmí ale být rozvařený do měkka. Vodu, ve které se chřest vařil, je možné použít na přípravu chřestové polévky nebo rizota s chřestem. Pokud uvařený chřest ihned neservírujeme nebo dál tepelně neupravujeme, ponoříme ho do studené vody, aby si zachoval konzistenci i barvu. V případě servírování nebo další úpravy ihned po uvaření ho necháváme pouze přirozeně zchladnout. Vaření chřestu v mikrovlnné troubě Málo využívanou a také ne příliš doporučovanou možností je vaření chřestu v mikrovlnné troubě, které má velmi jednoduchý postup. Půl kilogramu chřestu vložíme do varné misky, přilijeme decilitr vody, přidáme 25 gramů másla a špetku soli a cukru. Misku zakryjeme mikroténovou fólií a vložíme do mikrovlnné trouby. Bílý chřest vaříme při výkonu 750 W přibližně 10 až 11 minut, zelený chřest o 2 až 3 minuty kratší dobu. Chřest -  recepty Chřestová polévka Chřestové polévky se připravují různými způsoby a existuje mnoho receptů. Liší se od sebe především přidávanými surovinami, základem všech je ale samozřejmě chřest. Příprava polévky z chřestu je jednoduchá a rychlá. Zapékaný chřest Chřest zapečený například se smetanou je také velmi oblíbený způsob jeho přípravy. Zapékání chřestu je podobně jako všechny recepty z chřestu velmi snadné a časově nenáročné. Pečený chřest Pečení chřestu patří k méně využívaným možnostem přípravy. V mnoha světových kuchyních se ale využívá stále častěji a jídla s pečeným chřestem se objevují i v nabídce mnoha restaurací. Jak, kdy a podle čeho vybírat Chřestová sezona Chřest je nejlepší kupovat v době, kdy je jeho sezona. V některých supermarketech je sice k dostání celý rok, bývá však z dovozu a mimo vzhledu není ani tak chutný, jako chřest čestný. Chřestová sezóna není dlouhá - začíná většinou v druhé polovině nebo koncem dubna a končí v červnu. V Německu končí sezona chřestu tradičně 24. června, ve Francii, Španělsku a Itálii trvá vzhledem k teplejšímu klimatu až do konce června. Chřest kupovaný v tomto období by tedy měl být čerstvý. V zimním období se do Evropy chřest dováží z Jihoafrické republiky a také z Jižní a Střední Ameriky. Jak vybírat chřest Prodávají se celé nebo lámané výhonky s hlavičkou i bez ní, případně i samotné hlavičky. Čím rovnoměrnější výhonky jsou, tím lepší je jejich a také mají vyšší cenu. Čerstvý chřest nemá ovadlé nebo oschlé výhonky a nejsou na nich žádné skvrny nebo i jen náznaky plísní. Zaručeně čerstvý chřest se rozlomí a jasně zřetelně křupne. Bílý chřest má také uzavřené špičky. Kvalitní výhonky chřestu jsou rovné a mají průměr přibližně 12 milimetrů. Tloušťka chřestu je při nákupu také důležitá – z tenkého chřestu je mnoho odpadu a s největší pravděpodobností rostl ve vyčerpané půdě nebo měl nedostatek vláhy. Na kvalitě chřestu se negativně projevuje hlavně velká vzdálenost přepravy, vyšší teploty a také doba, po kterou je vystavený v obchodě. Důsledkem všech těchto okolností chřest dřevnatí a pro kuchyňské zpracování se pak stává nepoužitelný. Chřest by se měl do prodeje dostávat co nejrychleji, ideálně ještě v den sklizně. Čerstvý chřest má - nepoškozené výhonky - svěží vzhled - charakteristickou jemnou vůni - typické zabarvení a při ohnutí praskne Mírně do růžova nebo fialova zbarvená hlavička u bílého chřestu nevadí, protože vzniká krátkým působením slunce při růstu chřestu. Chuťové, aromatické i výživné hodnoty se u takto zbarvených výhonků chřestu nemění. Nekvalitní starší chřest je - nažloutlý až nahnědlý - zvadlý nebo i nahnilý - nepříjemně zapáchající  - v místě řezu plesnivý - vyschlý až dřevnatý Ve většině případů se jedná o chřest starší než jeden týden od sklizně a takový chřest zásadně nekupujeme, ani kdyby jeho cena byla téměř nulová. Skladování Období chřestu je možné prodloužit jeho správným uskladněním nebo i zamražením. Čerstvý chřest je velmi křehký, a tak je potřeba s ním i při skladování zacházet velmi opatrně. Uskladnění chřestu Zabalený do vlhké utěrky vydrží v ledničce při teplotě 2 až 4° Celsia přibližně 4 dny. Může se také dobře uzavřít do mikrotenového sáčku a v tomto případě se doba skladování v ledničce při stejné teplotě 2 až 4°Celsia prodlouží na 5 až 7 dní. Zamrazení chřestu Chřest se dá zamrazit dvěma způsoby. První je zamrazení neoloupaných a neuvařených výhonků. Při vyjmutí z mrazničky se výhonky opláchnou vodou, slupka povolí a poměrně snadno oloupe. Častěji se ale zamrazuje chřest oloupaný, spařený horkou vodou a ihned prudce ochlazený. Při dalším zpracování se zmrzlé výhonky vkládají ihned do vařící vody. Zavařování chřestu Další možností dlouhodobého uskladnění chřestu je zavaření. V tomto případě je velmi důležitý výběr výhonků a při zavařování chřestu se musí také dodržet správná teplota a doba sterilizace. Pěstování chřestu Pěstování chřestu je možné i v našich klimatických podmínkách. Vypěstování vlastního chřestu stojí sice určitý čas a námahu, ale vzhledem k cenám chřestu na trhu je ekonomicky výhodné. Pro vypěstování kvalitního chřestu je potřeba především skutečně dobře připravená půda, první sklizeň je ale možná až za tři roky. Chřest je trvalka a tak se nemusí každý rok znovu vysévat, předpěstovávat, protrhávat… Na dobře připraveném záhonu roste až dvacet let a z každé rostliny se během chřestové sezony sklidí přibližně půl kilogramu výhonků. Chřestová sezona většinou začíná v polovině dubna a končí v půlce června, může ji ale samozřejmě ovlivnit počasí. Od poloviny června se výhonky už nesklízejí, ale nechávají se vyrůst, aby rostliny nabraly sílu pro další období. Záhon pro pěstování chřestu Výběru místa i přípravě záhonu je potřeba věnovat velkou pozornost, protože chřest se pěstuje 15 až 20 let na jednom místě. Záhon by měl ideálně být na slunci a chráněný před studeným větrem a chladem. Nejlepší půda je lehká, propustná, hlinitopísčitá, důkladně promíchaná s kompostem. Ve směru sever – jih se vyhloubí přibližně 40 centimetrů hluboké a 50 centimetrů široké příkopy, do nich rozloží vrstva kompostu nebo hnoje a ta se částí zeminy. Na ní se přidá další vrstva kompostu a zakryje se další vrstvou zeminy maximálně 10 centimetrů pod okraj. Chřest se vysazuje na jaře. V průběhu podzimu před výsadbou je záhon nutné důkladně přerýt do hloubky alespoň 50 centimetrů. Vápněním se upraví půdní reakce na 6 až 6,5 pH. Výběr chřestu a sadby Před výsadbou je nutné zvolit, jestli má vypěstovaný chřest být bílý nebo zelený. Bílý chřest má jemnější chuť, zelený je mírně nahořklý a chuťově výraznější, jednodušší je příprava před konzumací i pěstování. Bílý chřest je při pěstování potřeba na záhonu přikrýt černou netkanou fólií, pod kterou rostliny ztrácejí chlorofyl a získají bílou barvu. Zelený chřest se pěstuje stejně, rostliny se ale přihrnují půdou. Výhonky se nechávají růst nad zem a světlezelené se postupně odřezávají. Svěže zelený chřest je možné získat i z bílého – po odstranění fólie před sklizní se nechá několik hodin na světle zezelenat. Chřest je pak jemnější a bohatší o chlorofyl. Pro výsadbu je v současnosti možné koupit kvalitní sazenice za poměrně rozumné ceny. Vzhledem k času a námaze s přípravou sadby ze semínek a s ohledem na dlouhou dobu, po kterou chřest poroste, je koupě sazenic jednoznačně výhodnější. Příprava sadby ze semínek je poměrně náročná. Semena se vysévají do truhlíků nebo do pařeniště. Před výsevem se na 1 až 2 dny dávají do vody, pak vzejdou při ideální teplotě 22° Celsia a po 6 týdnech se rostlinky přepichují do vzdálenosti přibližně 10 centimetrů od sebe. Rostliny se pěstují celé léto, aby měly důkladný kořenový systém. V průběhu růstu se musí důkladně hnojit a pečlivě zalévat. Pečlivě vybrané silné tzv. samčí sazenice s pěti až šesti očky se na připravený záhon vysazují až další rok. Výsadba a pěstování chřestu První sklizeň probíhá až v třetím roce pěstování. První rok je věnován výsadbě a zesílení rostlin. Chřest se vysazuje v březnu až dubnu. Jednoleté samčí sazenice se vysadí alespoň 30 centimetrů od sebe, kořeny musí být rozložené do stran a krčky sazenic se zahrnou 5 centimetry kompostní zeminy, která se mírně přitlačí. Sazenice pak musí průběžně zalévat a okopávat, ze záhonu se také musí důkladně odstraňovat plevel. Při okopávání se hlínu postupně přihrnuje ke krčkům. Během vegetační sezóny je nutné provést 1 x za 3 týdny přihnojení tekutým hnojivem s dusíkem, hořčíkem a sírou. Na rostlinách vyraší zelené výhonky, které se nechají růst až do podzimu. Když v říjnu rostliny na dobu vegetačního klidu uschnou, výhonky se u země odříznou a rostliny zahrnou zeminou s kompostem. Druhý rok pěstování chřestu se na jaře přidá prosetý kompost a k rostlinám se společně se zeminou přihrne do výšky až 30 centimetrů a šířky přibližně 40 centimetrů. Chřest je nutné okopávat, pečlivě zalévat a odstraňovat plevel. Během vegetačního období se chřest stejně jako na začátku pěstování přihnojuje, zelené výhonky se nechávají růst, na podzim se z uschlých rostlin uříznou a chřest na záhonech zahrne na zimu zeminou s kompostem. Třetí rok se v polovině března nahrne na rostliny půda do šířky a výšky 50 centimetrů a na vrcholku se mírně přitlačí. Při pěstování bílého chřestu se záhon přikryjete černou netkanou fólií. Přibližně koncem dubna se povrch půdy nebo fólie začne nadzvedávat, fólii se odkryje, odhrne se zeminu a výhonky – tzv. fazochy - o délce 25 až 30 centimetrů nad sazenicí se odříznou. Na odřezávání se prodávají speciální dlouhé nože. Pak se půda opět přihrne, u bílého chřestu ještě opět přikryje fólií. Rostliny je nutné průběžně zalévat a záhon zbavovat plevele.   Chřest roste poměrně rychle - za den přibližně 15 centimetrů. První sklizeň se provádí v období duben až květen několikrát za sebou. Od června už se výhonky neodřezávají, protože rostlina musí zesílit, aby mohla plodit i v dalších letech. I v této době je ale nutné chřest zalévat, přihnojovat, okopávat a odstraňovat plevel… Na podzim budou kořeny dlouhé až dva metry. Když rostliny uschnou, výhonky se odříznou a chřest zahrne zeminou s přidaným kompostem. Zajímavosti Chřest a víno K chřestu patří i dobré víno - nejvhodnější je bílé - Sauvignon Blanc, Rulandské, Chardonay, polosuchý Ryzlink rýnský nebo Muškát. Slavnosti chřestu V mnoha zemích, kde se chřest pěstuje, se konají každý rok tzv. festivaly nebo slavnosti chřestu. V České republice je jich několik, největší probíhá pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Afrodiziakální účinky Chřestu jsou přisuzovány i afrodiziakální účinky. Látky, které obsahuje, ale významně afrodiziakální nejsou a tak má tato jeho „vlastnost“ spíše původ ve vzhledu výhonků. Léčivé účinky Kombinace a množství vitamínů a dalších látek, které chřest obsahuje, má poměrně velké preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Chřest především - významně podporuje imunitní systém - má silné antioxidační a protinádorové účinky - preventivně působí proti vzniku Alzheimerovy choroby - pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku - zlepšuje zásobování organismu kyslíkem - podporuje a aktivuje zažívání a trávicí aparát - významně posiluje cévní systém - působí velmi pozitivně na nervový systém. - zlepšuje soustředění i paměť - podporuje pročišťování, odvodňuje a odkyseluje - působí proti bolestem zubů Chřest nemá téměř žádné kalorie ani tuky a tak je vhodný při hubnoucích dietách. Konzumace chřestu nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky.