Zelenina

MANGOLD je chutná zelenina, která má dva základní druhy. ŘAPÍKATÝ MANGOLD - latinsky Beta vulgaris var. flavescens, anglicky chard nebo spinat beet, francouzsky poirée a také cote de bettes, německy Blattmangold, případně i Rippenmangold, italsky sedano bietola je více pěstovaný, oblíbený především ve střední Evropě. LISTOVÝ MANGOLD - latinsky Beta vulgaris var. vulgaris, anglicky chard leaf, francouzsky bette à feuilles, německy Mangoldblatt, italsky foglia di bietola se pěstuje v menším objemu než mangold řapíkatý. Velmi zdravá zelenina Mangold je listová zelenina s poměrně velkými možnostmi využití jeho listů i stonků v teplé i studené kuchyni. Je velmi podobný špenátu a jako špenát se také připravuje. Původ a historie Mangold pochází s největší pravděpodobností ze Středomoří, zmínky o jeho pěstování a dokonce i šlechtění pochází už z období starého Egypta. Před 300 lety byl mangold podle dochovaných údajů ve střední Evropě jedním z nejvíce oblíbených druhů zeleniny, ale pak ho v oblibě předstihl nově objevený špenát. V době největší oblíbenosti se jeho pěstování a šlechtění věnovali ve Francii, Španělsku, Nizozemsku, Švýcarsku a v mnoha zemích jižní Evropy. Podle knihy Staročeské umění kuchařské profesora Č. Zíbrta se o mangoldu jako o oblíbené zelenině v českých zemích zmiňuje v roce 1753 jezuita František Kropf Současnost V současné době se obliba mangoldu především díky italským předkrmům vrací a mangold se stává součástí mnoha evropských kuchyní. Velmi často se připravuje v balkánských státech, ve většině oblastí Středomoří, v západních zemích pak především ve Švýcarsku, Francii a ve Španělsku, nejvíce se ale pěstuje v Itálii, která je také jeho největším exportérem. Pěstuje se i v některých oblastech Severní Ameriky. Mangold se v současnosti pěstuje pro listy a řapíky – listy v kuchyni nahrazují špenát, řapíky chřest. Vzhled, chuť, vůně… Mangold má dvě základní odrůdy - řapíkatou a listovou.   Řapíkatý mangold má větší světle nebo tmavě zelené listy a až 5 centimetrů široké řapíky s bílou nebo červenou barvou, které se v kuchyni připravují podobně jako chřest. Řapíky i listy jsou mírně nasládlé a mají slabou příchuť řepy. Listový mangold má řapíky poměrně úzké a široké listy, které se v kuchyni používají jako špenát. Nejvíce chutné jsou mladé listy do délky 20 centimetrů. Chuť mangoldu je jemná, mírně nasládlá a ořechová, nikdy není palčivá nebo ostrá. Mangold je chutný a zdravý, ale i velmi dekorativní, některé odrůdy jsou velmi zajímavě zbarvené a vysazují se i do různých okrasných zahrad. Druhy a odrůdy Základní druhy mangoldu jsou dva – listový a řapíkatý. Všechny odrůdy obou druhů jsou jedlé a některé výrazněji zbarvené se využívají i jako okrasné rostliny. Nejvíce pěstované řapíkaté odrůdy Lucculus má bílé řapíky s velmi jemnou chutí, které jsou široké až 5 centimetrů Rhubarb Chard je odrůda s červenými až 6 centimetrů širokými řapíky příjemné chuti Yellow se žlutými jemně chutnajícími řapíky se pěstuje především v Nizozemsku Bright Lights má řapíky růžných barev - bílé, žluté, růžové i fialové, používá se i na okrasu Nejčastěji pěstované listové odrůdy Perpetual Spinach má velmi silné listy svěží zelené barvy   Rhubarb je atraktivní odrůda s jemnými zelenými listy a červenými řapíky Zdraví a vitamíny Mangold je zelenina, která má podobný obsah vitamínů a zdraví prospěšných látek jako špenát, ale je dokonce pro zdraví cennější. Na rozdíl od špenátu v mangoldu totiž není tolik kyseliny šťavelové, která brání vstřebávání vápníku i některých dalších minerálních látek. Mangold obsahuje ve velkém množství vitamín C i E, provitamín A a také skupinu vitamínů B. Z minerálních látek je v něm ve velmi velkém množství vápník – až 2 procenta, dále draslík, hořčík, železo, měď a fosfor. Obsahuje i kyselinu listovou a bioflavonoidy, přibližně 2,5 procenta bílkoviny a 90 procent vody, v přiměřeném množství i cukry.  Mangold podporuje imunitní systém, tvorbu a vylučování žaludečních šťáv, má příznivé účinky na látkovou výměnu. Aktivuje také činnost jater a brání jejich tukové degeneraci. Pozitivně ovlivňuje tvorbu krve a krev také pročišťuje, působí proti kornatění cév a doporučuje se například při chudokrevnosti. Posiluje činnost srdce, kladně ovlivňuje nervový systém a má účinky i jako prevence proti vzniku nádorových onemocnění. Jediným negativem je mírně projímavý účinek při jeho větší konzumaci. Použití mangoldu v kuchyni Listy i řapíky mangoldu mají příjemnou jemnou ořechovou a lehce nasládlou příchuť. mangold se nejčastěji tepelně upravuje vařením ve vodě nebo v páře, může se i dusit nebo zapékat. K smažení, pečení a dalším podobným tepelným úpravám se nehodí. Listy je možné konzumovat syrové například v salátech, ale i tepelně upravené podobně jako špenát nebo v různých dalších jídlech, mohou se použít třeba i na přípravu různých závitků s nádivkami. Nejlepší chuť mají mladé listy s délkou do 20 centimetrů. Řapíky se konzumují syrové i tepelně upravené. Nejčastěji se připravují jako chřest, jsou z nich vynikající polévky. Syrové se často servírují jako zeleninová příloha, konzumují se i samostatně s různými omáčkami. Listy i řapíky jsou velmi chutné zapečené například s různými druhy sýrů, často se přidávají do čínských nebo indických jídel. Vynikající jsou i nádivky s mangoldem do slaných závinů, závitků a palačinek nebo náplně do koláčů. Příprava mangoldu před použitím v kuchyni Listy mangoldu se sklízí odřezáváním, pak se jen opláchnou pod studenou vodou a okapané natrhají, případně nasekají podobně jako listy špenátu. Řapíky je po opláchnutí vodou před další tepelnou přípravou potřeba vždy oloupat. Jak a podle čeho vybírat Při sklizni ze zahrady se vybírají a odřezávají mladé listy s délkou 20 až 25 centimetrů, které mají nejlepší chuť. Listy se sklízí po celou sezonu, která začíná na jaře a končí na podzim. Kupovaný mangold musí být čerstvý a svěží, ovadlé nebo nějak poškozené listy nemá význam kupovat. Sklízení listů Listy se z rostliny odřezávají ostrým nožem vždy z vnější strany a sklízí se postupně po celou sezonu od začátku jara do konce podzimu. Pokud se sklidí všechny listy najednou, musí se odříznout nejméně 5 centimetrů nad zemí, aby z rostliny vyrostly nové. Pěstování Mangold je poměrně odolná a na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje umístit v závětří, pokud je půda písčitá a málo úrodná, stačí do ní přidat vyzrálý kompost. Nutností je poměrně pravidelná zálivka. Velmi vlhká nebo příliš slunná místa mangoldu nesvědčí. Přezimující rostliny se přikrývají bílou netkanou zahrádkářskou textilií. Vysévání Semena mangoldu velmi dobře klíčí v pařeništi i na záhonu. Pro letní sklizeň se semena se vysévají v dubnu a květnu, pro podzimní a jarní sklizeň v dalším roce se vysévají v druhé polovině léta. Řapíkaté odrůdy jsou náročnější na teplo a tak by se měly nechat klíčit v pařeništi, listové odrůdy se vysévají přímo na záhon. Semena se vysévají do vzdálenosti 5 centimetrů a řádků od sebe vzdálených 30 až 50 centimetrů. Vzešlé rostliny je nutné protrhat na vzdálenost 15 až 30 centimetrů. Z pařeniště na záhon se rostliny mohou přesazovat po přibližně 3 až 4 týdnech. Pěstování Sazenice mangoldu po přesazení a protrhání při dostatečné pravidelné zálivce rostou velmi rychle a vytváří dostatek listů i řapíků. Přibližně v srpnu se začnou objevovat stonky a poupaty, které je nutné trvale odstraňovat, protože rostlina se kvetením velmi vyčerpává a listy i řapíky přestávají růst. Sklizeň a přezimování Listy i řapíky se sklízí průběžně po celou vegetační dobu. Listy se z rostliny odřezávají ostrým nožem vždy z vnější strany. V případě, že se sklidí všechny listy najednou, musí se odříznout nejméně 5 centimetrů nad zemí, aby z rostliny vyrostly nové. Sklizeň končí přibližně v polovině října, kdy už listy rostou velmi pomalu. Rostliny se ponechávají na místě, protože v mnoha případech na jaře znovu obrůstají. Proti mrazům se rostliny chrání přihrnutím zeminy ke kořenům a zakrytím fólií nebo chvojím. Zajímavosti Mangold je především v oblastech Středomoří, ale také v Itálii, Francii nebo ve Španělsku velmi oblíbená a často v kuchyni připravovaná zelenina. Objevuje se i v nabídce mnoha předních restaurací. Mimo svoji zajímavou jemnou chuť je ceněný i jako zelenina s mnoha příznivými zdravotními účinky na lidský organismus. Mangold má velmi vysoký obsah vápníku, který se ale vařením v horké vodě výrazně snižuje. Mnohem vhodnější tepelnou úpravou je vaření v páře. Léčivé účinky Množství a kombinace vitamínů, minerálních a dalších látek v mangoldu má pozitivní preventivní i léčebné účinky na organismus člověka. Mangold především: - posiluje imunitní systém - podporuje tvorbu a vylučování žaludečních šťáv - má příznivé účinky na látkovou výměnu - aktivuje činnost jater a brání jejich tukové degeneraci - pozitivně ovlivňuje tvorbu krve a krev pročišťuje - působí proti kornatění cév - pomáhá při léčbě chudokrevnosti - posiluje činnost srdce - kladně ovlivňuje nervový systém - je účinný při prevenci proti nádorovým onemocněním Konzumace listů a řapíků mangoldu v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Konzumaci většího množství listů nebo nedostatečně tepelně upravených řapíků se ale může projevit mírně projímavými účinky.  

RUKOLA - latinsky  Rucola selvatica, v zahraničí známá a pěstovaná jako Wild Rucola - přezimující rukola - je v poslední době stále více oblíbená salátová rostlina. Roketa je rukole botanicky příbuzná a chuťově podobná, má ale jiný tvar listů. Velmi zdravá zelenina Rukola i roketa jsou jarní zelené salátové rostliny s ostřejší chutí, které mají zajímavé pozitivní účinky na lidský organismus. Mohou se konzumovat čerstvé, chutné jsou i tepelně upravené. Původ, historie a současnost Rukola i roketa pochází ze subtropických oblastí, odkud se v dávných dobách dostaly do z Itálie a z ní pak postupně do Evropy a na další kontinenty. V současnosti se rukola i roketa díky své přizpůsobivosti pěstují po celém světě. V Itálii, Řecku a jižní Francii jsou tyto jarní salátové rostliny, považované i za bylinky, velmi oblíbené už poměrně dlouho, u nás se začaly pěstovat a konzumovat teprve před několika lety. Vzhled, chuť, vůně… Rukola má hladké tmavě zelené lístky, které jsou ostře vykrajované a podobné lístkům pampelišky – jsou ale užší a delší. Roketa má listy barevně stejné jako rukola, jsou ale oválnější a nemají ostré vykrajování. Listy rukoly i rokety, které se konzumují, mohou dorůstat až do délky 50 centimetrů, sklízí se ale menší, které jsou šťavnaté. Mladé lístky mají neobvyklou ostřejší chuť, vzdáleně podobnou ředkvičce, lístky starší jsou štiplavé, ale štiplavost se po tepelné úpravě ztrácí.  Aroma je charakteristické a poměrně příjemné. Druhy a odrůdy Rukola i roketa rostou planě, pro konzumaci se ale pěstují vyšlechtěné odrůdy, které jsou chuťově jemnější a přitom pikantnější. Jednotlivé šlechtěné odrůdy se od sebe příliš barvou, vzhledem nebo chutí neodlišují, rozdíly jsou hlavně ve velikosti lístků. Zdraví a vitamíny Rukola i roketa mají jako všechny jarní zelené rostliny mnoho preventivních a ozdravných účinků na lidský organismus. Konzumací rukoly i rokety se především na konci zimy a začátkem jara dá významně snížit únava. Ve velkém množství obsahují vitamín C, beta karoten a další zdraví prospěšné látky. Velmi důležitý je vyšší obsah barviva chlorofyl, které má pročišťující účinky a pozitivně ovlivňuje činnost jater a trávicího ústrojí. Vzhledem k všem vitamínům a ostatním látkám obě rostliny posilují celkovou obranyschopnost a imunitu organismu, podporují trávení a čistí krev. Odvar z listů má mírně močopudné a projímavé účinky. Použití rukoly a rokety v kuchyni Listy rukoly i rokety se většinou konzumují syrové. Připravují se z nich různé saláty, které jsou aromatické a mají příjemně nahořklou chuť s příchutí hořčice. Přidávají se ale i do mnoha dalších zeleninových jídel, těstovin nebo rizota. Lístky jsou velmi chutné krátce dušené s česnekem na olivovém oleji, v této úpravě se servírují jako příloha k masu. Rukola i roketa jsou součástí mnoha tradičních jídel v Itálii, Řecku a ve Francii. V Itálii je nejvíce kombinují s rajčaty, bazalkou a česnekem, v Řecku se přidávají i do ovocných salátů a ve Francii jsou oblíbené s jogurtovou zálivkou a čerstvou zeleninou. Tepelnou úpravou rukola i roketa ztrácí štiplavost a ostrost. Velmi chutná je i ostrá hořčice, která se vyrábí ze semínek. Dětem by lístky rukoly i rokety měly být dávány pouze tepelně upravené, protože tepelnou úpravou ztrácí svoji ostrou nebo hořkou chuť.   Příprava před použitím v kuchyni Lístky se z rostlin otrhají, opláchnou pod studenou vodou a nechají okapat. Tipy pro využití v kuchyni - vzhledem k mírně štiplavé chuť jsou vynikající přísada do salátu ze sladších i kyselejších druhů ovoce – pomeranče, ananasu - příjemně okoření a zároveň ozdobí obložené chlebíčky - lístky výborně ochutí horké těstoviny a mletá masa - v polévkách svojí chutí nahradí kapustu a majoránku - zajímavou chuť dodají smetanovým omáčkám - smíchané s česnekem, piniovými oříšky, parmazánem a olivovým olejem jsou alternativou bazalkového pesta. Piniové oříšky se mohou nahradit vlašskými ořechy. Jak a podle čeho vybírat Při nákupu vybíráme čerstvé a neseschlé lístky. Často se prodávají zabalené v mikrotenu, v těchto případech je důležitý datum sklizně. Spotřeba a skladování Lístky je možné odtrhávat od jara do podzimu. Nejvhodnější je čerstvé lístky co nejrychleji konzumovat. Lístky je ale také možné jemně nasekat a v mikrotenovém sáčku zamrazit. Celé lístky se mohou naložit do olivového oleje. Chutnou alternativou je uchování na způsob pesta – lístky se smíchají s česnekem, piniovými oříšky, parmazánem a olivovým olejem a rozmixují. Piniové oříšky se mohou nahradit vlašskými ořechy. Pěstování Rukolu i roketu je možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách v substrátu na zahradě, v truhlíku i v květináči. Pěstování ve venkovním prostředí Rukola i roketa jsou rostliny, které rostou na záhonech velmi bujně. Na začátku jara se vysévají pro brzkou letní sklizeň, v polovině srpna pro sklizeň podzimní. Pokud se vysévají později na jaře nebo v létě, brzy vykvetou a nevyroste na nich tolik zelených lístků. Ve více teplém počasí mohou mít lístky přechodně až nepříjemně hořkou chuť. Pěstování ve vnitřním prostředí Obě rostliny je možné pěstovat celoročně i v bytě v květináčích se substrátem. Lístky se sklízí už za 6 až 8 týdnů po zasetí. Zajímavosti Rukola i roketa se využívají i v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu. Vyrábí se z nich především různé doplňky stravy. Hořká nebo štiplavá chuť se ztrácí tepelnou úpravou. Léčivé účinky Lístky rukoly i rokety mají vzhledem k obsahu vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek mnoho pozitivních účinků na lidský organismus - pročišťují trávicí ústrojí - kladně působí na činnost jater - pomáhají vylučování škodlivin - posilují imunitní systém - čistí krev Konzumace lístků nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Odvar z listů může působit mírně močopudně nebo projímavě.

ŠPENÁT SETÝ - latinsky Spinacia oleracea, anglicky spinach, francouzsky épinard, německy Spinat, italsky spinaci - je pro lidské zdraví a organismus velmi důležitá listová zelenina, která se v současnosti pěstuje po celém světě. Velmi zdravá zelenina Špenát je zelenina, obsahující mnoho lidskému zdraví prospěšných vitamínů a látek. V současné době se pěstuje na celém světě a je také součástí jídel mnoha kuchyní. Původ a historie Špenát má původ v jihozápadní Asii, s největší pravděpodobností v Persii – název špenát totiž vychází z perského slova Esfenaj. Do severní Afriky se pak dostal přes Sýrii a Arábii, kolem roku 1100 se objevil ve Španělsku a odsud se postupně rozšířil do celé Evropy. První recepty se špenátem jsou sepsány v kuchařské knize, která pochází z roku 1390. Současnost V současnosti se špenát pěstuje po celém světě, jedinou výjimkou jsou tropické oblasti, kde se mu příliš nedaří. V Evropě jsou největšími pěstiteli a producenty Itálie, Francie a Německo. Na trhu se také občas objevuje japonská odrůda Horenso, která je jemnější a sladší než špenát evropský. Špenát se pěstuje a dodává na trh jako jarní, letní, podzimní a zimní – a právě doba výsevu a sklizně je pro obchodníky i spotřebitele důležitější než odrůda nebo místo pěstování. Vzhled, chuť, vůně… Špenát setý je jednoletá rostlina, která vyrůstá do volných listových růžic. Ty se skládají z vejčitých nebo trojúhelníkových listů se sytě zelenou barvou. V letních měsících se mohou objevit květy zelenožluté barvy, které ale snižují kvalitu špenátu. Špenát má klasickou mírně nasládlou a specificky lehce kořeněnou chuť a příjemnou vůni. Druhy a odrůdy Špenát setý se podle doby výsevu rozděluje na jarní, letní, podzimní a zimní. Jarní – mladý špenát má velmi jemné svěže zelené křehké lístky. Může se po důkladném omytí konzumovat i syrový Letní špenát se může podobně jako jarní konzumovat po důkladném omytí syrový, ale listy jsou silnější a méně křehké než u mladého špenátu. Podzimní a zimní špenát se prodává v období od podzimu do jara. Listy jsou silnější a tužší, charakteristicky zvlněné. Podzimní a zimní odrůdy se konzumují tepelně upravené vařením nebo dušením. Základní druhy špenátu Listový špenát není jediný druh špenátu, který se pěstuje - v menším množství se v několika málo regionech pěstuje i špenát kořenový. Každý druh se sklízí jiným způsobem – listový ručně, kořenový pomocí speciálních strojů. Horenso je druh listového špenátu, který se pěstuje především v Japonsku. Listy jsou špičaté a oválné, mají příjemně nasládlou chuť a jemné aroma. Mohou se konzumovat syrové, případná tepelná úprava by měla být velmi krátká, aby se zachovala struktura, chuť i vůně. Anglický špenát je vytrvalá rostlina, která se může sklízet dva i více let. Vzhledem připomíná šťovík, chuť a aroma jsou ale typicky „špenátovéů. Novozélandský špenát – čtyřboč rozložitá – je poměrně malá rostlina, z které většinou do čtyř stran vyrůstají velmi dlouhé šlahouny s chuťově velmi lahodnými lístky, které se mohou sklízet od začátku léta až do prvních mrazíků. Baby špenát je velmi oblíbený druh. Rostliny jsou menší, mají křehké a chuťově velmi dobré lístky, které dorůstají do velikosti 5 až 10 centimetrů. Nejznámější odrůdy listového špenátu Emilia F1 – Velmi výnosná a proti plísním odolná odrůda, vhodná pro letní i podzimní pěstování. Vysévá se od března do července a sklízí od května do září. Má mírně zvlněné listy se středně zelenou barvou. Monores – Odrůda určená pro jarní a podzimní sklizeň. Rostliny na začátku rostou velmi rychle a mohou se poměrně brzy sklízet. Mají větší, mírně zvlněné oválné listy se zakulacenou špičku. Odrůda je velmi odolná proti plísním i mrazíkům, nevybíhá do květu. Misano F1 – Velmi oblíbená nenáročná odrůda pro jarní i pozdní podzimní výsev. Rostliny jsou velmi odolné jak proti plísním, tak proti mrazíkům. Previa F1 – Rostliny jsou velmi mohutné, mají tmavě zelenou barvu. Odrůda patří mezi nejvíce pěstované nejen vzhledem ke své výnosnosti, ale i kvůli značné odolnosti proti plísním. Zdraví a vitamíny Špenát není největším zdrojem železa, i když se to o něm říká. Tato informace vznikla v roce 1870, kdy se zkoumaly látky, které obsahuje a omylem byla u železa posunuta desetinná čárka – neobsahuje tedy 30 miligramů, ale pouze 3 miligramy železa na 100 gramů. Na omyl se přišlo ve 40. letech 20. století, ale špenát byl za významný zdroj železa považován ještě do 80. let. Špenát mimo železa obsahuje ještě jód, draslík a vápník, dále je v něm kyselina fosforečná a listová. Významný je obsah mnoha vitamínů – ve špenátu je betakaroten, provitam A, vitamín C, B1, B2, B6, PPE a K. Špenát je i zdrojem lecitinu, spinacinu – špenátové bílkoviny a saponinů, které příznivě působí především na činnost žaludeční sliznice. Ve špenátu jsou fytohormony, které mají vliv na vývoj svalů a antioxidační lutein a karetonoidy. Konzumace špenátu má pozitivní vliv na celkový imunitní systém člověka, posiluje činnost srdce a tvorbu krve, kosti a zuby. Vzhledem k vysokému obsahu draslíku špenát reguluje krevní tlak. Špenát také odvodňuje organismus a pomáhá mu zbavovat se zdraví škodlivých látek.   Špenát je vynikající pro každého, kdo má fyzicky i psychicky náročné zaměstnání, pro sportovce ale i pro starší a staré lidi.. Dokáže velmi rychle nahradit mnohé chybějící živiny a látky. Konzumace tepelně upraveného špenátu by ale měla být i u zdravého člověka v přiměřeném množství. Kyselina šťavelová, obsažená v syrovém špenátu, ve své přirozené formě stimuluje společně s ostatními látkami činnost střev. Vařením ale většina látek včetně kyseliny šťavelové mizí nebo se mění jejich účinky – například kyselina šťavelová se mění v anorganickou a může společně s vápníkem tvořit krystalky v ledvinách. Vzniku ledvinových kamenů a také hemeroidů ale poměrně významně brání hořčík, který špenát také obsahuje, ale pokud se špenát konzumuje ve velkém množství, jeho obsah nemusí být dostačující. Použití špenátu v kuchyni Mladý jarní a letní špenát je možné konzumovat v syrovém stavu například jako chutný čerstvý špenátový salát, nebo ho přidávat k jiným, především listovým salátům a zelenině. Podzimní a zimní špenát se tepelně upravuje krátkým vařením nebo dušením. Příprava a vaření špenátu Příprava špenátu je jednoduchá – otrhané lístky se důkladně opláchnou studenou vodou a natrhají. Tepelná úprava – vaření nebo dušení – by měla trvat velmi krátkou dobu. Jak a podle čeho vybírat Kupujeme jen čerstvý špenát, který není zvadlý a má přirozenou barvu. Na trhu jsou k dostání listy ve vakuovém balení – často i natrhané. V těchto případech je potřeba důkladně prostudovat, odkud špenát pochází, datum sklizně i datum spotřeby. Vakuový špenát nikdy nebude tak kvalitní, jako špenát čerstvý. Prodává se i špenát mražený, který je připravený pro rychlé a jednoduché tepelné zpracování. Mražený špenát ale také nebude tak kvalitní, jako čerstvý a měl by se používat skutečně jen výjimečně. Spotřeba a skladování Čerstvý špenát je v současnosti k dostání v podstatě celý rok. Krátkodobě se může uskladnit v chladničce, mel by se ale co nejdříve zkonzumovat. Zamražení čerstvého špenátu nemá v podstatě žádný význam, protože ho musíte omýt a natrhat a po rozmražení tepelně upravit – tím přijde o většinu svých zdraví prospěšných látek. Pěstování Pěstování špenátu není náročné. Špenát se vysévá brzy na jaře, v druhé polovině léta a na podzim. Odrůdy vyseté brzy na jaře mají vegetační dobu 52 dní, podzimní 65 dní, odrůdy pro přezimování a jarní sklizeň 240 dní. Lístky se musí otrhat ještě před rozkvětem. Půda musí být výživná a mírně zásaditá s pH 6 až 7,5, ideálně hlinitopísečná, která dokáže zadržovat vodu. Stanoviště by mělo být chráněné před větrem. Zálivka musí být dostatečná a přiměřená velikosti rostlin. Kvalita půdy a zálivka ovlivňuje velikost, chuť i jemnost listů. Špenát se nedaří pěstovat v suché, překyselené půdě na větrném stanovišti. Rostliny se nesmí přihnojovat dusíkatými nebo chlévskými hnojivy. Zajímavosti Informace o špenátu, jako druhu zeleniny s největším obsahem železa, není pravdivá a vznikla v roce 1870, kdy se zkoumaly látky, které obsahuje – u železa byla omylem posunuta desetinná čárka. Ve 100 gramech špenátu tedy není ještě v 80. letech minulého století uváděných 30 miligramů železa, ale pouze 3 miligramy. Chyba byla odhalena až ve 40. letech minulého století… Léčivé účinky Špenát dokáže velmi rychle nahradit mnohé chybějící živiny a látky, jeho konzumace je prospěšná pro všechny s fyzicky i psychicky náročným zaměstnáním, pro sportovce ale i pro starší a staré lidi. Vzhledem k množství a kombinace vitamínů a dalších zdraví prospěšných látek špenát posiluje imunitní systém a má mnoho pozitivních účinků na lidský organismu – zejména - posiluje činnost srdce - reguluje krevní tlak - vylepšuje tvorbu krve - aktivuje žaludeční sliznici - stimuluje činnost střev - kladně ovlivňuje na vývoj svalů - pomáhá odvodňování organismu - má antioxidační účinky Konzumace špenátu nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky, ale u tepelně upraveného špenátu by měla být i u zdravého člověka v přiměřeném množství. Tepelnou úpravou totiž většina prospěšných látek mizí nebo se mění jejich účinky – například kyselina šťavelová v syrovém špenátu ve své přirozené formě stimuluje společně s ostatními látkami činnost střev, ale tepelnou úpravou se mění v anorganickou a může společně s vápníkem tvořit krystalky v ledvinách. Vzniku ledvinových kamenů a také hemeroidů sice poměrně významně brání hořčík, který špenát také obsahuje, pokud se ale špenát konzumuje ve velkém množství, jeho obsah nemusí být dostačující.

RŮŽIČKOVÁ KAPUSTA, nazývaná také bruselské zelí - latinskyBrassica oleracea convar. fruticosa var. gemmifera, anglicky Bručels convar, francouzsky chou de Bruxelles, německy Rosenkohl nebo Sprossenkohl, italsky cavoletti di Bruxelles - je odrůda brukve, která se poprvé objevila v roce 1750 v okolí Bruselu v Belgii a místo jejího původu se také v mnoha případech objevuje v jejím pojmenování. Velmi zdravá zelenina Růžičková kapusta je košťálová zelenina - kultivar brukve zelné, která si za poměrně krátkou dobu svého pěstování získala velkou oblibu. Nekonzumuje se syrová, ale v teplé kuchyni se může upravovat téměř všemi známými způsoby. Původ a historie Růžičková kapusta je zelenina, která v porovnání s většinou ostatních druhů nemá dlouhou historii. První záznamy o spontánních mutacích na brukvovitých rostlinách pochází z roku 1750, kdy se objevily v Belgii v okolí města Brusel. V mnoha případech jejího pojmenování se také místo původu objevuje, případně se jí říká bruselské zelí. Růžičková kapusta se stala díky svému vzhledu a především chuti velmi rychle oblíbenou zeleninou. Už kolem roku 1800 se pěstovala v Anglii a ve Francii, postupně pak v některých dalších zemích Evropy. Současnost V současné době se růžičková kapusta pěstuje především v pobřežních oblastech západní Evropy, nejvíce ve Francii, v Nizozemsku a ve Velké Británii, tyto země také patří k největším exportérům. V menším množství se pěstuje ještě v Itálii a na severu a západě Německa. Vzhled, chuť, vůně… Růžičková kapusta má košťál vysoký 30 centimetrů až 1 metr. Obrůstají ho řapíkaté listy, u kterých se v paždí vytvářejí malé pevné hlávky – růžičky, s průměrem podle odrůdy 4 až 8 centimetrů. Hlávky jsou křehké a chutné, mají většinou světlejší zelenou barvu, pouze vyšlechtěná odrůda Rubine a několik málo dalších má na povrchu červenofialovou barvu, uvnitř jsou ale také zelené. Takzvané červené odrůdy se pěstují a prodává velmi zřídka, protože atraktivní barva se tepelnou úpravou ztrácí a v porovnání se zelenými odrůdami je jejich výnosnost podstatně nižší, často jen 30 procentní. Růžičky se sklízí průběžně až do případného zmrznutí i v průběhu zimy, z jedné rostliny je přibližně 0,3 až 0,5 kilogramu růžiček. Skupiny a odrůdy Růžičková kapusta se podle období sklizně rozděluje na tři základní skupiny rané, pozdější, velmi pozdní. Rané odrůdy jsou nižší, rostou poměrně rychle a jsou křehké, pozdější a pozdní odrůdy jsou vyšší, rostou pomaleji a nejsou tak křehké jako rané, sklizeň je ale větší. Nejčastěji pěstované odrůdy růžičkové kapusty: Doloreos F1 je velmi raná odrůda, která dorůstá do výšky až 1 metru. Růžičky jsou světle zelené, pevné a uzavřené, velmi chutné. Falstaff patří mezi nově vyšlechtěné rané odrůda s vysokou sklizní chutných růžiček červené barvy. Při klasickém vaření ve vodě červené zbarvení mizí, a proto je vhodnější ji tepelně upravovat v páře nebo dušením. Oliver mánadprůměrnou úrodou křehkých růžiček vynikající chuti. Odrůda je raná a velmi odolná. V posledních letech obliba této odrůdy vzrůstá a patří k nejvíce pěstovaným růžičkovým kapustám. Peer Gynt se může zasadit jako raná i pozdější odrůda. Zelené růžičky jsou chutné a středně velké. Musí se sklízet pravidelně, protože pokud se na stonku ponechají zralé růžičky, pak se ostatní neotevřou a nedozrají. Citadel je pozdější odrůda, která je velmi odolná a snáší i mrazivé počasí. Má středně velké a tmavě zelené růžičky s typickou chutí. Wilgeon má velmi chutné zelené růžičky střední velikosti. Patří mezi pozdější odolné odrůdy. Roodnerf patří mezi pozdní odolné odrůdy. Rostlina je středně vysoká a má velké množství středně velkých zelených růžiček s příjemnou chutí. Rampart je pozdní a velmi odolná odrůda. Středně velké růžičky neztrácí typickou chuť ani nehořknout, i když se ponechají na stonku delší dobu. Rubine je takzvaná červená odrůda. Chutné růžičky jsou červené pouze na povrchu, uvnitř jsou zelené, červená barva je se ale vařením ztrácí. Zdraví a vitamíny Kapusta je jedním z mála druhů zeleniny, které se může ve venkovním prostředí pěstovat i přes zimu, protože odolává i teplotám – 15° Celsia a je tedy přírodním zdrojem vitamínů a dalších látek i v zimním období.   Ve velkém množství obsahuje vitamíny C, B1, B2, B3 a B9 – kyselinu listovou, E a také vitamín K. Z minerálních prvků je v kapustě především vápník, hořčík, draslík, fosfor, sodík, selen a železo. Důležitý je i vysoký obsah vlákniny. Tato kombinace zdraví prospěšných látek a jejich množství má mnoho preventivních i léčebných účinků – například vitamín C významně posiluje imunitní systém, vitamín B1 – thiamin – podporuje nervový systém, má velký vliv na soustředění a odolnost proti stresům, draslík pomáhá detoxikaci organismu, vláknina podporuje zažívání… Kapusta celkově podporuje a posiluje imunitní, cévní i nervový systém, má kladný vliv na činnost srdce a trávicí ústrojí. Má také významné preventivní účinky proti rakovině tlustého střeva a dalších vnitřních orgánů. Pomáhá i při léčbě různých druhů ekzémů. Použití kapusty v kuchyni Růžičková kapusta se nekonzumuje v syrovém stavu, v teplé kuchyni se ale připravuje a upravuje mnoha způsoby – vaří se  horké vodě i šetrněji v páře, může se dusit, smažit, zapékat… Mezi nejznámější jídla patří kapustové karbanátky s masem i bez masa, dušená kapusta nebo kapusta dušená s vepřovým masem. Vynikající a zdravá je i polévka z růžičkové kapusty, růžičky zapečené s bešamelovou omáčkou nebo sýrem. Pokud se růžičková kapusta připravuje jako příloha, rozdělí se růžičky na jednotlivé lístky. Odrůdy Rubine nebo Falstaff jsou nakrájené velmi vhodné do zeleninových salátů. Příprava a vaření kapusty Z kapustiček se odtrhnou horní poškozené lístky, odřízne košťál a propláchnou se pod studenou vodou. Větší růžičky je možné na spodní straně naříznout do kříže. Růžičky se 3 až 4 minuty vaří v malém množství vody nebo 6 až 8 minut v páře, po uvaření by nikdy neměly být zcela měkké. Chuť je možné ještě vylepšit, pokud se růžičky vaří jen 4 až 5 minut a pak další 3 až 4 minuty dusí s cibulkou v malém množství rozpuštěného másla, vývaru a koření. Jak a podle čeho vybírat Růžičkové kapusty se sklízí od srpna až do prosince. Kapustičky se sklízí, dokud nejsou větší než vlašský ořech a hlavičky mají pevně semknuté listy. Kvalitní kapusta má svěží vzhled a přirozenou barvu, není oschlá. Spotřeba a skladování Růžičkovou kapustu v mikroténovém sáčku je možné uskladnit na přibližně 3 dny v chladničce bez obav, že ztratí přirozený svěží vzhled a typickou chuť. Dlouhodobě je růžičky možné i zamrazit. Zmrazují se pouze menší růžičky, které se nejdříve spaří horkou vodou, pak nechají vychladnout a zcela suché se v mikroténovém sáčku nebo skladovací dóze uloží do mrazničky. chladném místě. Podzimní odrůdy se mohou skladovat delší dobu, zimní jsou pro uskladnění nejlepší – v chladném a přiměřeně vlhkém prostředí některé odrůdy vydrží až do konce dubna. Pěstování Růžičkovou kapustu je možné úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách. Pěstuje ze semen, která se vysévají na konci února ve skleníku, nebo z předpěstované sadby. Rané odrůdy se do venkovního prostředí vysazují v dubnu do sponu 40 x 40 centimetrů, vegetační doba je 50 až 70 dní a sklizeň bývá v červnu až červenci. Pozdější a pozdní – zimní - odrůdy se vysazují na konci dubna a v květnu, spon by měl být minimálně 50 x 50 centimetrů. Vegetační doba je u pozdějších odrůd 100 až 160 dní, u zimních i 240 až 250 dnů Růžičky se sklízí od srpna až do října, u některých pozdějších odrůd mohou na rostlině zůstat až do konce listopadu, u zimních až do ledna. Rané odrůdy mají nižší stonky a rostou rychleji než odrůdy pozdější a pozdní, které jsou vyšší a mají větší úrodu růžiček. V případě dostatku míst na záhonech je ideální pěstovat rané, pozdní i zimní odrůdy, pokud je místa méně, pak pozdější a pozdní, protože se tak zajistí sklizeň v zimě a na jaře, kdy je čerstvé zeleniny méně. Výhodní je pěstovat šlechtěné křížence – hybridní odrůdy F1 – z kterých je mnohem vyšší úroda kvalitních růžiček na celém stonku. Rostliny jsou také odolnější. Vysévání Rané odrůdy se vysévají od poloviny jarního období na místo, které je chráněné před větrem. Semena se vysévají do hloubky 1 centimetr, když rostlinky vyrostou do výšky 2 až 3 centimetry, musí se protrhat tak, aby mezi nimi byla vzdálenost alespoň 5 centimetrů. Rostliny musí mít dostatek vláhy, pokud jsou vyšší, přivazují se k opěrám. Pozdější a pozdní odrůdy se vysévají v druhé polovině jarního období stejným způsobem, jako odrůdy rané. Přesazování Když jsou sazeničky všech odrůd staré přibližně 6 týdnů a 10 až 15 centimetrů vysoké, přesazují se na konečné stanoviště do sponu 40 x 40 až 60 x 60 centimetrů. Zemina kolem stonku by měla být udusaná, rostliny se mohou přivázat k opěrám. Přesazují se silnější sazenice, které nemají poškozený růstový vrchol. Sklizeň Rané odrůdy dozrávají od podzimu až do konce listopadu, pozdější a pozdní od začátku zimy až do jara. Růžičky se sklízí, dokud jsou poměrně malé. Původní odrůdy jsou nejchutnější po prvních mrazících, vyšlechtěné hybridní odrůdy jsou sladké a chutné i bez mrazíků. Růžičky se sklízí od spodní části rostliny směrem nahoru, pokud by se spodní kapustičky nechávaly, budou narůstat a to se negativně projeví na kvalitě i množství růžiček. Zajímavosti Pěstování a produkce růžičkové kapusty se v posledních letech stále průběžně zvyšuje s tím, jak stoupá její obliba jako čerstvé zeleniny v zimním období. Šlechtěné hybridní odrůdy jsou většinou chuťově lepší než odrůdy původní. Léčivé účinky Růžičková kapusta má vzhledem k množství a kombinaci zdraví prospěšných látek mnoho preventivních i léčebných účinkůy na lidský organismus. Růžičková kapusta především - posiluje imunitní systém člověka - působí pozitivně na cévy a činnost srdce - kladně ovlivňuje nervový systém a odolnost proti stresu - významně aktivuje činnost trávicího ústrojí - má preventivní účinky proti rakovině tlustého střeva - ochraňuje vnitřní orgány před vznikem nádorů Konzumace růžičkové kapusty v přiměřeném množství nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky - v žádném případě by se ale neměla konzumovat v čerstvém – syrovém – stavu.

HLÁVKOVÁ KAPUSTA - latinsky Brassica oleracea, anglicky Savoy cabbage, francouzsky chou de Milan, německy Wirsing a Savoyer Kohl, italskyverza  - je jedna z nejstarších zemědělských plodin, která je velmi často díky podobnosti zaměňována se zelím. Zdravá zimní zelenina Hlávková kapusta je košťálová zelenina, která se jako jeden z mála druhů sklízí i v zimě. Je významným zdrojem vitamínů a dalších pro zdraví důležitých látek v době, kdy je čerstvé a zdravé zeleniny poměrně málo. Původ a historie Hlávková kapustabyla známá už v dávných dobách, jednoduché druhy kapusty se podle zobrazení na freskách pěstovaly ve starém Egyptě. Zmínky o kapustě jsou i ze středověku, ze 16. století pochází záznamy, ve kterých jsou zmínky o jejích pozitivních účincích na lidský organismus. V 17. století se odrůdy kapusty začínaly podobat současným a v dalším období se kapusta začala šlechtit. Původním odrůdám je nejvíce podobná hlávková kapusta. Současnost V  současnosti je kapusta především ve střední Evropě nejdůležitější listovou brukvovitou zeleninou po červeném bílém zelí a v Evropě se také nejvíce na celém světě pěstuje a konzumuje. Vzhled, chuť, vůně… Hlávku kapusty tvoří spirálově vyrůstající zkadeřené bublinkaté listy s mírnými lalokovitýni okraji. Křehké a chutné listy mají většinou tmavě zelenou barvu, u některých odrůd jsou žlutozelené. Okrasné odrůdy mají listy v barvě od žluté přes červenou až po fialovou. Koš´tál rostliny je vysoký 30 až 70 centimetrů. Hlávka kapusty raných a poloraných odrůd má váhu 0,3 až 1 kilogram, podzimní a zimní odrůdy váží 1 až 3 kilogramy. Rané odrůdy, které jsou na trhu od května, mají světlejší střed a jsou křehčí chuťově jemnější, stačí jim jen krátká doba tepelné úpravy. Pozdější odrůdy mají listy silnější a tvrdší, chuť je více kapustová. Odrůdy hlávkové kapusty V současnosti se pěstují rané, polorané, podzimní i zimní odrůdy hlávkové kapusty, nejčastěji ale odrůdy rané a podzimní. Jarní hlávkové kapusty mají menší hlávky ve tvaru otevřené růžice s velmi křehkými listy, které by se měly vařit jen velmi krátce. Letní odrůdy hlávkové kapusty jsou větší, mají křehké mírně zkadeřené volné listy. Podzimní a zimní hlávkové kapusty mají uzavřené větší hlávky s výrazněji zkadeřenými tvrdšími listy. - Předzvěst – Raná jarní odrůda, vhodná pro výsadku z předpěstované sadby. Sklízí se postupně od druhé poloviny června po 10 až 15 dnech. Rostliny jsou středně vysoké s nízkým košťálem a křehkými listy příjemné chuti sytě zelené nebo žlutozelené barvy. Hlávky mají vejčitý a mírně špičatý tvar, jsou kornoutovitě uzavřené, váží přibližně průměrně 0,7 kilogramu. Hlávky, které se nevyvinou, velmi rychle uvadnou. Ze 100 metrů čtverečních záhonu se sklidí 300 až 350 kilogramů kapusty. Odrůda je určená pro rychlou konzumaci, hlávky nejsou vhodné pro skladování. Vertus je velmi výnosná a odolná odrůda, určená pro podzimní sklizeň. Rostliny mají střední vzrůst, jsou poměrně rozložité. Hlávka je kulovitá a pevná, listy vynikající chuti mají tmavě zelenou barvu s výrazným modrým odstínem. Hlávky váží průměrně přibližně 1,2 kilogramu. Vegetační doba od výsevu do sklizně je 130 až 150 dní, ze 100 metrů čtverečních záhonu se sklidí 380 až 420 kilogramů kapusty. Odrůdu je vhodná k přímé konzumaci i skladování - správně uskladněná až do konce ledna, může se i zamrazit. Zdraví a vitamíny Kapusta obsahuje ve velkém množství různé vitamíny - C, B1, B2, B3 a B9 – kyselinu listovou, E a také vitamín K, je v ní i mnoho vlákniny. Z minerálních prvků je v kapustě především vápník, hořčík, draslík, fosfor, sodík, selen a železo. Tato kombinace zdraví prospěšných látek a jejich množství má mnoho preventivních i léčebných účinků. Vitamín C například významně posiluje imunitní systém, vitamín B1 – thiamin – podporuje nervový systém, má velký vliv na soustředění a odolnost proti stresům, draslík pomáhá detoxikaci organismu, vláknina podporuje zažívání… Kapusta celkově podporuje a posiluje imunitní, cévní i nervový systém, má kladný vliv na činnost srdce a trávicí ústrojí. Má také významné preventivní účinky proti rakovině tlustého střeva a dalších vnitřních orgánů. Pomáhá i při léčbě různých druhů ekzémů. Využití kapusty v kuchyni Kapusta se nedá konzumovat v syrovém stavu, ale v teplé kuchyni se může připravovat a upravovat mnoha způsoby – vařením v horké vodě i šetrněji v páře, dušením, smažením, zapékáním… Mezi nejznámější jídla, připravovaná z kapusty, patří kapustové karbenátky s masem i bez masa, dušená kapusta nebo kapusta dušená s vepřovým masem. Používá se i do polévek a omáček. Kapusta se také zadělává podobně jako zelí, není ale vhodná k nakládání. Krátce povařená a vychladlá se může přidávat i do zeleninových salátů Příprava a vaření kapusty Rané odrůdy hlávkové kapusty se rozdělí na čtvrtiny a pak tepelně upravují – nejideálnější je dušení. Pozdní odrůdy jsou větší a tak se rozdělí na několik menších částí, jsou nejlepší na polévky. Jak a podle čeho vybírat Raná čerstvá kapusta je na trhu od května do podzimu, pak jsou k dostání podzimní a zimní odrůdy. Kvalitní kapusta má svěží vzhled a přirozenou barvu, není oschlá. Spotřeba a skladování Ranou a letní kapustu je možné krátkodobě uskladnit na chladném místě. Podzimní odrůdy se mohou skladovat delší dobu, zimní jsou pro uskladnění nejlepší – v chladném a přiměřeně vlhkém prostředí některé odrůdy vydrží až do konce dubna. Pěstování Kapusta je velmi odolná a pro pěstování v podstatě nenáročná rostlina. Snáší i teploty – 15° Celsia, většinou se ale pěstuje ve sklenících. Hlávková kapusta roste nejlépe v teplotách od 15 do 20° Celsia. Kapusty potřebují půdy bohaté na živiny a tak je nutné záhony důkladně prohnojit krátce před výsadbou nebo setím. Používá se hnůj nebo kompost. Půda by se také měla vápnit, aby se zabránilo napadení rostlin nádorovou kapustovou, která napadá kořeny a způsobuje nevzhledný tvar i uschnutí rostlin. Rané odrůdy vyžadují hlinitopísčité půdy na slunci. Vysévá se v březnu nejdříve do skleníku nebo pařeniště a pak se malé sazenice přesazují na konečné stanoviště ve sponu 40 x 40 centimetrů. Pozdní odrůdy se pěstují v středně těžkých půdách a mohou být i na chladnějších místech. Semena se vysévají přímo na stanoviště ve sponu 30 x 40 centimetrů v květnu. Pozdní odrůdy mají vyšší úrodu než rané, rané jsou ale křehčí a chutnější. Sklizeň probíhá podle odrůd v různém období. První rané odrůdy se většinou sklízí od poloviny června, pozdní zimní odrůdy od poloviny října až do konce listopadu. Na zimu se kapusta přikrývá chvojím, aby se ochránila před případnými silnými mrazy a především před ptactvem. Úroda hlávkové kapusty je u raných odrůd 20 až 25 tun z hektaru, u pozdních 30 až 40 tun z hektaru. Zajímavosti Okrasné odrůdy hlávkové kapusty se vysévají v červnu a červenci, v zimě má efektně zbarvené velké listy. Barva je závislá na zimě – čím nižší jsou teploty, tím intenzivnější je barva listů, která může být bílá, lososová, modrofialová, karmínová i okrová. Okrasnou kapustu je možné pěstovat i v květináčích na okenním parapetu. Léčivé účinky Kapusta má vzhledem k množství a kombinaci zdraví prospěšných látek preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Hlávková kapusta především - významně posiluje imunitu - má kladný vliv na cévy a srdce - pozitivně působí na nervový systém - aktivuje činnost trávicího ústrojí - působí preventivně proti rakovině tlustého střeva - brání vzniku nádorů na vnitřních orgánech - pomáhá i při léčbě různých druhů ekzémů Konzumace hlávkové kapusty v přiměřeném množství nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky. Kapusta by se v žádném případě nikdy neměla konzumovat čerstvá.

OKRA – Ibišek jedlý - latinsky Hibiscus esculentus, Abelmoschus esculentus,  anglicky gumbo nebo lady´s fingers, francouzsky gombo, německy Okra a také Eibisch nebo Gemüse Eibisch, italsky gombo, případně dito della signora je velmi chutná zelenina, která se v Evropě v posledních letech stává velmi oblíbenou. Zdravá a dekorativní zelenina Okra, které se také říká ibišek, je nejvíce známá především svými květy. Je to ale zároveň i velmi chutná a zdravá zelenina. Původ a historie Okra nemá zcela jasný původ - pochází pravděpodobně z Indie, Afriky nebo Asie – v Africe se vyskytuje velké množství různých druhů okry, v jižní Asii zase původní rostliny. Podle mnoha prokázaných údajů ale okru zcela jistě znali už v 2. tisíciletí před naším letopočtem v Egyptě, odkud se později rozšířila do dalších oblastí. Ze 17. století jsou dochované historické podklady o pěstování okry v Brazílii, v dalším období se pěstovala v celé Severní Americe.   Současnost V současné době se ibišek jedlý pěstuje především v tropických a subtropických oblastech na celém světě. Velmi dobře snáší sucho a vyšší teploty. V našich oblastech je okru možné pěstovat pod foliovými kryty nebo ve skleníku. Název okra pochází u nigerijského jazyka Igbo a používá se především v USA. V některých anglicky mluvících zemích se této zelenině vzhledem k jejímu tvaru říká Lady’s Fingers – dívčí prsty, má ale i mnoho dalších zajímavých názvů – například španělsky gumbo nebo portugalsky Quito. U nás je nejvíce známá pod pojmenováním ibišek jedlý. Na celém světě se pěstuje velmi mnoho odrůd, které se využívají v různých, pro nás ale převážně exotických, kuchyních. Je velmi oblíbenou zeleninou v Africe, Asii, Indii, Thajsku, ale i na Balkáně a ve Středomoří, na jihu USA, v karibské oblasti a v Jižní Americe. Vzhled, chuť, vůně… Ibišek jedlý je podle odrůdy jednoletá nebo vytrvalá rostlina, která dorůstá až do výšky 2,5 metrů. Jsou na ní střídavé velké ploché jedlé listy s pěti nepravidelnými cípy. V úžlabí listů vyrůstají výrazně žluté květy s červeným prostředkem. Plody jsou kuželovité tobolky s několika hranami, podobné luskům, dlouhé 6 až 20 centimetrů. Jsou velmi křehké, podle odrůdy mají žlutozelenou až tmavě zelenou barvu a jsou porostlé jemnými chloupky. Sklízí se krátce po odkvětu, kdy jsou ještě nezralé, zelené, šťavnaté a neobsahují semena. V některých balkánských zemích se suší nebo konzervují, v USA se zamrazují. Zralé tobolky velmi rychle ztrácí barvu, chuť i vitamíny. Chuť okry je poměrně jemná a mírně trpká. Odrůdy Okra má poměrně velké množství různých odrůd, které se od sebe liší především velikostí i barvou. Ibišek jedlý se pěstuje jako zelenina, v našich klimatických podmínkách ale také jako pokojová rostlina, která má velmi zajímavý vzhled a krásné květy. Fife Creed green patří mezi nejvhodnější odrůdy pro pěstování v našem klimatickém pásmu. Je vhodná pro pěstování v bytech i ve sklenících, v našich klimatických podmínkách může být v teplejším období i venku. Dorůstá do výšky až 160 centimetrů a šířky 50 centimetrů, květy dosahují velikosti 5 až 8 centimetrů. Rostliny kvetou 3 měsíce, většinou v období od července do října. Nejlepší pro jejich pěstování je slunečné místo nebo alespoň polostín, potřebují vlhkou, propustnou a humózní zeminu. Špatně snáší přelití, měly by se pravidelně rosit. Rozvětvení je možné vylepšit zaštípnutím hlavního stonku ve výšce okolo 60 centimetrů. Zdraví a vitamíny Okra obsahuje pro lidský organismus mnoho prospěšných látek a má malé množství kalorií. Téměř 50 % plodu tvoří vláknina, 3% bílkoviny, 7% zdravé tuky a 1 % minerální látky, především vápník, železo, magnesiu a draslík. Významný je i obsah vitamínu C a K, z dalších vitamínů je v plodech ještě vitamín A a B6. Vláknina má vliv na snižování cholesterolu a tím se snižuje riziko srdečních selhání a cévních onemocnění, podporuje také funkci trávicího traktu. Vitamíny posilují obranyschopnost organismu, železo a vápník pozitivně ovlivňuje pohybový systém. Draslík je velmi důležitý pro správnou činnost nervové soustavy. Ibišek jedlý je vzhledem k obsahu vitamínů a různých dalších látek v kombinaci s velmi malou energetickou hodnotou doporučován ke konzumaci při redukčních dietách Využití okry v kuchyni Konzumují se syrové, sušené nebo nakládané mladé tobolky bez semen. Velmi často se používají při přípravě polévek, omáček nebo salátů. Mohou se vařit, dusit, smažit nebo zapékat třeba se sýrem. Pokud se tobolky nechají dozrát, pak obsahují semena, která se konzervují a používají podobně jako hrášek, případně se z nich lisuje olej nebo se z nich po upražení připravuje náhražka kávy. Do salátů se používají i listy, upravují se podobně jako listy pampelišky. Ibišek jedlý je nejchutnější čerstvý, většinou je ale k dostání sušený nebo konzervovaný. Okra je součástí kuchyní na celém světě a charakteristickou surovinou především indických, tureckých a pákistánských jídel. V středomořských zemích, například v Řecku, Tunisku nebo Izraeli, se nejčastěji servíruje dušená, v Indii se přidává do omáček nebo smaží s cukrem. V Karibské oblasti je oblíbená polévka z okry, na Haity se k ní přidává především rýže a kukuřice, ve východní Asii se kombinuje s rybami. Jak připravit ibišek jedlý Okra je k dostání čerstvá, zamražená, sušená nebo konzervovaná. Konzervovanou – nakládanou – okru je před přípravou nutné důkladně propláchnout studenou vodou a nechat okapat. Sušený ibišek se před tepelnou přípravou musí na 24 hodin namočit do studené vody, pak se propláchne studenou vodou a nechá okapat. Zamražená okra se nechá pomalu rozmrazit, urychlování například v mikrovlnné troubě se nedoporučuje. Před kuchyňskou přípravou se u tobolky odřízne horní část se stonkem. Tepelná úprava okry Okra se může tepelně upravovat vcelku nebo nakrájená na menší, přibližně 1,5 centimetru velké kousky. Po uvaření je okra mazlavá, mazlavost je ale možné zmírnit, pokud se plody vaří celé a velmi krátce, do vody se také může přidat kapka citronové šťávy. Slizovitost zmírňují i rajčata nebo ocet. Pokud se plody vaří delší dobu, mazlavá hmota se postupně rozpustí. V těchto případech se okra používá v některých typických jídlech jako zahušťovadlo. Před smažením se z ibišku jedlého odříznou špičky i stonky a plody se nechají vařit 10 minut v mírně osolené vodě. Pak se nechají okapat a před smažením se osuší. Nejlepší recepty z ibišku Okra je nedílnou součástí tradičních jídel v mnoha zemních na celém světě. Zapékaná musaka s okrou Tradiční musaka z Ibišku se servíruje jako zeleninový předkrm nebo dezert. Suroviny: 500 gramů okry 2 lžíce másla 2 lžíce octa 1 cibule 2 vejce ½ šálku mléka olej sůl Postup: Tobolky okry se důkladně propláchnou pod studenou vodou a nechají okapat. Pak se z nich odříznou horní konce se stonkem a nechají se přibližně 10 minut vařit v mírně osolené a octem okyselené vodě. Uvařené tobolky se scedí a nechají okapat. Cibule se oloupe, nakrájí na jemno a krátce osmahne na rozpáleném oleji v pánvi. Polovina okapaných tobolek okry se vloží do máslem vymazané zapékací misky, na ně se rozloží osmahnutá cibule a přidá se druhá polovina okry. Mísa se vloží do trouby, rozehřáté na 180° Celsia, po 5 minutách zapékání se okra zalije mlékem s rozšlehanými vajíčky a nechá zapéct do zlatova. Ibišek po kreolsku Vynikající příloha k masu, ideálně kuřecímu. Suroviny: 500 gramů okry 250 gramů šunky 500 gramů rajčat 2 cibule 1 menší celer 1 zelená paprika lžíce rajčatového protlaku 1 chilli paprička 2 lžíce octa lžíce olivového oleje sůl a pepř Postup: Z tobolek okry se odříznou horní konce se stonkem a plody se namočí na 30 minut do octem okyselené vody. Uvařené tobolky se scedí a nechají okapat. Cibule se oloupe a najemno naseká, oškrábaný celer se najemno nakrájí. Paprika se podélně rozřízne, odstraní se z ní jádřinec a nakrájí se na malé kousky. Rajčata se nakrájí na tenké plátky, šunka se rozkrájí na jemno. Chilli paprička bez semínek se najemno naseká. Všechna připravená zelenina mimo rajčat a šunka se krátce osmaží na rozpáleném oleji ve větší pánvi, pak se do pánve přidá rajčatový protlak, rajčata a chilli paprička, směs se důkladně promíchá, dochutí pepřem a solí, přidají se tobolky okry a vše se dusí pod pokličkou do měkka. Jak vybírat a kupovat okru Ibišek je možné koupit čerstvý, zamražený, sušený nebo konzervovaný. V České republice je k dostání většinou ve speciálních obchodech s tureckými nebo arabskými potravinami a to pouze konzervovaná. Při výběru je důležitý především údaj o datu trvanlivosti a místě původu, je nutné počítat s poměrně vysokou cenou.   Čerstvou okru je nejsnadnější koupit v zemích, kde se pěstuje a roste. Bez problémů je k dostání například v tureckých bistrech nebo v Sýrii na venkově, ale také v Tunisku, Egyptě, Řecku, Iránu, Iráku, Jordánsku, Libanonu nebo Jemenu, na Kypru a v Izraeli a mnoha oblastech východního Středomoří. Oblíbená je i v západní Asii, severní Indii, Pákistánu a v Karibské oblasti. Čerstvá okra má svěží barvu, tobolky jsou křehké a velké 3 až 6 centimetrů. Sklizeň, spotřeba a skladování Rostliny okry kvetou a plodí většinou v období od července do října. Tobolky se sklízí nejpozději pět dní po odkvětu, kdy ještě neobsahují semena. V době sklizně jsou velmi křehké, slizovité, dlouhé maximálně 6 centimetrů a porostlé jemnými chloupky. Okra se nesmí uchovávat v chladu a to ani ve spodní přihrádce na zeleninu v chladničce. Nejlepším způsobem dlouhodobého uchová plodů ibišku jedlého je zamrazení, případně sušení nebo naložení do oleje. Pěstování Ibišek se u nás pěstuje především jako dekorativní pokojová rostlina s nádhernými květy. V našich klimatických podmínkách se pro květy a také plody úspěšně pěstuje v podstatě jen odrůda Fife Creed green. Ibišek pro plody se ale dá úspěšně pěstovat pod foliovým krytem nebo ve skleníku. Semena se vysévají koncem února nebo v březnu do misek. Vypěstované sazeničky se vysazují pod foliové kryty do venkovního prostředí až v květnu, kdy už nehrozí mrazíky. Vzdálenost mezi jednotlivými rostlinami musí být minimálně 50 centimetrů. Rostliny postupně poměrně značně zmohutní a doporučuje se jejich vyvazování k opěrným tyčím. V průběhu vegetačního období se ibišek musí důkladně pravidelně zalévat a přihnojovat. Velmi dobře se mu daří mezi okurkami, jeho nároky na pěstování jsou v podstatě stejné. Zajímavosti Ibišek jedlý – okra - se velmi často pěstuje i jako okrasná rostlina v bytech, sklenících a zimních zahradách. Okra je zdraví velmi prospěšná a v kuchyni se z ní připravují mnoha způsoby různá chutná jídla. Ibišek je málo kalorický a tak se doporučuje jeho konzumace při redukčních dietách. Léčivé účinky Okrak má vzhledem k obsahu vitamínů a dalších prospěšných látek mnoho pozitivních účinků na organismus člověka. Plody okry zejména - posilují imunitní systém - pozitivně ovlivňují nervový systém - mají kladný vliv na pohybový aparát - posilují cévy a činnost srdce - regulují obsah cholesterolu v krvi - mají příznivý vliv na látkovou výměnu - pomáhají při žaludečních a střevních potížích - mají antioxidační účinky Konzumace syrových nebo tepelně upravených plodů ibišku jedlého nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky.    

HRÁCH SETÝ - latinsky Pisum sativum, anglicky Pea, je levná, snadno dostupná a velmi výživná plodina na hranici mezi zeleninou a luštěninou. Mladý zelený hrách řadíme mezi zeleninu, dozrálý či sušený hrách pak mezi luštěniny. Zelené zlato Hrách nejenže je levný a dá se snadno pěstovat, navíc obsahuje velké množství bílkovin. V dobách, kdy maso bylo pro běžný, těžce pracující lid nedostupné, byl hrách s bramborami a čočkou důležitým zdrojem živin. Původ a historie Hrách se začal pěstovat v zemích Středního východu, odkud se dostal i k nám. Díky množství výživných látek a poměrně snadnému pěstování se jedná o jednu z nejstarších pěstovaných rostlin na světě. Vzhled, chuť a vůně… Plody hrachu jsou semena a ty mohou mít dle odrůdy různou barvu i tvar - mohou být kulatá i oválná, bílá, žlutá, zelená, šedá i různě barevně mramorovaná. Mladý hrášek, který obyčejně pěstujeme na našich zahrádkách, má obvykle jasnou zelenou barvu, sladkou chuť, křupavou slupku a šťavnatý obsah. Starší, dozrálejší hrách pozbývá sladkou chuť a jeho konzistence je moučnější a výživná. Odrůdy Hrách má mnoho odrůd, které dosahují různé výšky. Některé jeho odrůdy jsou určené k vylupování, kde plod obsahuje hodně škrobu, má mírně moučnou chuť a hodí se k sušení, nebo pak hrách dřeňový, který je sladší. Cukrový hrášek je odrůda, která se u nás pěstuje poměrně často, nemá na vnitřní straně lusku tenkou pergamenovou vrstvu, a proto je nezralá semena včetně lusku možné bez problémů konzumovat i syrová. Zdraví a vitamíny Během svého zrání se složení látek v hrachu mění. Zelený hrášek obsahuje kolem 90 % vody, zatímco po dozrání obsah vody klesá na přibližně 10%. Mladý hrášek obsahuje zejména vitamíny, a to především vitamín K, C, B1 a kyselinu listovou. Naproti tomu zralý hrách obsahuje velké množství energie připravené na klíčení budoucí rostliny, velké množství kyseliny listové, ale hlavně minerální látky, jako hořčík, železo, draslík, mangan a fosfor. Pravidelná konzumace hrášku pomáhá k regeneraci mentální i fyzické a zároveň napomáhá k růstu svalů. Vláknina v něm zase napomáhá dobrému trávení a detoxikaci. Použití hrachu v kuchyni Hrách je na našem trhu k dostání v různých formách. K dostání jsou v období sezóny čerstvé hrachové lusky, vyloupaný hrách je pak celoročně k dostání v konzervované, sušené či mražené podobě. Jedná se o plodinu, kterou seženete snad v každém větším i menším obchodě s potravinami. Hrách se skvěle hodí na výrobu kaší, jako příloha k masitým pokrmů nebo třeba do salátů. Je možné jej osmahnout na másle, dusit, vařit, zapékat a tak dále. Sklizeň a úprava Sušený hrách se po sklizni nejdříve loupe, protože vnější lusk je tvrdý a nestravitelný. Po oloupání mají semena matný povrch, a tak se ještě leští a obrušují. Část semen se při úpravách rozpadne a ta se pak prodávají jako hrách loupaný půlený, který je levnější než hrách loupaný celý. Léčivé účinky Hrách - podporuje růst buněk - podporuje růst svalů - posiluje nervovou soustavu - posiluje zrak - pomáhá při zácpě - snižuje cholesterol a podporuje metabolismus - má detoxikační účinky I přes mnoho pozitivních účinků na lidský organismus, nedělá konzumace hrachu ve větším množství některým osobám dobře. Pro někoho, kdo trpí nadýmáním, může být hrášek těžko stravitelný, při častějším používání si ale trávicí ústrojí na luštěniny zvykne. Může pomoct ho na noc namočit, nebo ho vhodně okořenit. Pokud máte dnu, vyhýbejte se luštěninám obecně, stejně konzumace hrachu ve větším množství neprospívá ani osobám trpícím některými revmatickými nemocemi.

KUKUŘICE SETÁ – latinsky Zea mays L je rostlina na hranici zeleniny a obilovin. Chutná a výživná... Kukuřice setá není jen tak někdo, jedná se o zeleninu, která má velice blízko k obilovinám. Konzumovat ji můžete v různých podobách, jedno je však jisté, chutnat bude vždycky perfektně. Historie a původ Kukuřici začali lidé pěstovat pravděpodobně mezi léty 10 000 př. n. l. a 5 500 př. n. l. Původ můžeme sledovat do oblasti centrálního Mexika. Pro Aztéky byla životně důležitou potravinou. Do Evropy se dostala v průběhu 16. a 17. století a odtud se rozšířila do celého světa. Současnost Kukuřice je třetí nejpěstovanější rostlinou na světe hned po pšenici a rýži. Závisí na ní mnoho životů po celém světě, a to i přesto, že až 9 z 10 kilogramů je určeno pro krmení zvířat. Roste význam sladké kukuřice jako zeleniny, ale v potravinářském průmyslu slouží kukuřice jako zdroj oleje, škrobu, glukózy, fruktózového sirupu a bioetanolu. Vzhled, chuť a vůně… Kukuřice roste v klasech a její zrníčka mají žlutou barvu. Právě tato zrnka považujeme za zeleninu. Celá rostlina dorůstá do výšky 1 metru. Kukuřice má nasládlou chuť a často je součástí salátů či polévek, často se konzumuje sterilovaná, vařená nebo grilovaná. Odrůdy Podle kvality zrn rozlišujeme mnoho odrůd, z nichž některé se používají jako krmivo pro dobytek, jiné se dále zpracovávají. Cukrová kukuřice – obsahuje 76 % vody. Sklízí se dříve, než dozraje, aby si udržela chuť a dostatečné množství vody. Čerstvá obsahuje přibližně 3 % proteinů a v sušené jich je až 10 %. Nejvíce zastoupeným proteinem je zein, jehož strukturu tvoří všechny esenciální aminokyseliny. Bílá kukuřice – neobsahuje prakticky žádný provitamin A a má menší bílá zrnka, která jsou sladší než zrnka žluté kukuřice. Žlutá kukuřice – má delší zrna s výraznější chutí. Obsahuje velké množství vitaminu B1, ale je chudá na vitamin C. Pukancová kukuřice – konzumuje se pražená ve formě popcornu. Ten je mnohem méně kalorický než ostatní pochutiny. Díky vysokému obsahu škrobu bobtnajícího při zahřátí jsou pražená zrna mnohem větší, než byla v původní velikosti. Moučná kukuřice (Zea mays amylacea) – má měkká zrna složená převážně ze škrobovin. Používá se k výrobě mouky na speciální pečivo (tortilly a podobně), bývá i barevná. Modrá kukuřice – obsahuje méně škrobu a navíc přispívá, aby byl přísun proteinů o 20 % vyšší, než je tomu u bílé kukuřice. Za svůj netypický odstín vděčí antocianinu a skupině pigmentů, které jsou navíc velmi prospěšné našemu organismu – například redukují cholesterol v krvi. Zdraví a vitamíny Kukuřice obsahuje velké množství glukózy, která je nezbytným motorem pro naší mentální i fyzickou energii. Zvyšuje odolnost vůči stresu a podporuje soustředění. Dále je kukuřice bohatá na vitamíny skupiny B, takže zlepšuje kvalitu nehtů a vlasů, také pomáhá snižovat cholesterol. Je důležitým zdrojem železa, hořčíku, zinku, manganu a selenu, což je prospěšné pro krvetvorbu. Kukuřice je vhodná pro osoby trpící celiakií, zklidňuje totiž střevní sliznici. Doporučuje se při plynatosti, bolestech břicha, při zánětu tlustého střeva a při chronických onemocněních ledvin. Kukuřičná zrna mají mírný diuretický účinek. Použití kukuřice v gastronomii Na kukuřici si pochutnáte za syrová, ale můžete ji také upravovat vařením či v mikrovlnné troubě, grilovat i zamrazovat. Syrovou kukuřici neskladujte dlouho, ztratila by chuť. Kukuřice se často konzervuje nebo mrazí, oba tyto způsoby uchovávání jí pomůže uchovat většinu jejích výživových vlastností. Při průmyslovém konzervování se používají zrna s klíčkem, jedná se o celozrnnou kukuřici. Použít ji můžeme také jako mouku pro výrobu tortill nebo pro výrobu italské polenty. Při vaření nepřidávejte sůl, po uvaření by byla zrna tvrdá. Přidejte však lžíci cukru, který zvýrazní její chuť i vůni. Po uvaření ji posolte a nechte na ní rozpustit máslo. Kukuřice je výborná v salátech a v polévkách. Často bývá součástí mražených zeleninových směsí. Velkou oblibu si získal popcorn. Vypukaná kukuřice je fenomenální pochoutkou v kině i doma. Lze ho připravit v mikrovlnné troubě i v hrnci. Nezapomeňte popcorn důkladně rozžvýkat, aby nezatížil trávení. Kukuřičným škrobem můžete zahustit nejrůznější potravinové výrobky, omáčky i moučníky. Sklízení kukuřice Kukuřice je zralá, pokud jsou její vlasy suché a tmavé. Pro ujištění rozbalte klas a dloubněte do zrnka, pokud z něj vyteče vodová tekutina, ještě není zralá. Ze zralého zrna prýští mléčná tekutina. Přezrálé zrno je moučnatě škrobovité. Po sklizni ponechte klasy v suknicích do té doby, než je budete konzumovat, jinak by ztrácely chuť. Léčivé účinky Kukuřice - posiluje nervy - zvyšuje koncentraci - zlepšuje náladu - odbourává stres - zlepšuje potenci a plodnost - přirozeně omlazuje - posiluje srdce - snižuje cholesterol - zlepšuje mozkovou činnost - mírně zpomaluje činnost štítné žlázy a proces trávení - zklidňuje sliznici střev

ČESNEK KUCHYŇSKÝ – česnek setý  – latinsky Allium sativum, anglicky garlic, common garlic, německy Knoblauch, francouzsky ail nebo italsky aglio - patří do skupiny nejstarších kulturních rostlin a mezi nejpoužívanější druhy zeleniny na světě. Aromatická a velmi zdravá zelenina Česnek je společně s několika dalšími druhy zeleniny nepostradatelnou součástí každé kuchyně. Používá se jako dochucující prostředek a koření, má ale i mnoho preventivních a léčebných účinků na lidské zdraví. Původ a historie Česnek je v historii lidstvauž od dávných let.S největší pravděpodobností má původ v jihozápadní a střední Asii, kde se v oblastech Mongolska a Kirkizska vyvinul z planého druhu Allium longicuspis. Mongolové ho pak přivezli do Číny. Číňané česnek už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem velmi využívali pro jeho léčivé schopnosti. Z Číny se česnek rozšířil do Mezopotámie a z Etiopie pak i do Egypta, kde byl považován za posvátnou rostlinu. Řekové i Římané byli přesvědčeni o jeho posilujících účincích a jejich vojáci česnek konzumovali na válečných výpravách. Od dávných dob je česnek také oblíbený u Židů. Do Evropy se česnek dostal přes Přední orient. Evropané ho velmi rychle začali využívat především pro jeho léčivé schopnosti, byl například nezbytný i při námořních výpravách, na kterých námořníci měli nedostatek vitamínů, chránil i před různými bakteriálními onemocněními a vojenští lékaři česnekem léčili mnohá poranění. V polovině 19. století důkladně zkoumal a popsal antibakteriální účinky česneku Louis Pasteur a jeho poznatky jsou využívány dodnes. Současnost Současné době je česnek jednou z nejvíce pěstovaných a využívaných druhů zeleniny na světě. Pěstuje se především v teplých a suchých oblastech, ale mnoho vyšlechtěných odrůd je velmi odolných a tak se pěstuje v menším množství prakticky téměř na celé planetě. Největší oblast, kde se česnek pěstuje, je v Kalifornii v údolí Santa Clara u města Gilroy. Každý rok zde pořádají festival česneku s názvem Girloy Garlic Festival. Další významné oblasti pěstování česneku jsou ve Španělsku, Itálii, Francii a Egyptě, mezi významné exportéry patří i Maďarsko, Bulharsko a Tchaj-wan. Vzhled, chuť, vůně… Česnek patří do stejné skupiny jako cibule nebo šalotka a další rostliny čeledi Allium. Cibule česneku se vytváří nad kořenem rostliny. Skládá se většinou z 12 dílů – stroužků, na kterých je několik vrstev bílé nebo načervenalé suché slupky. Počet stroužků je u některých odrůd odlišný, může jich být 6 až 17. Stružky mají na svém povrchu jemnou slupku, uvnitř jsou šťavnaté. Mají poměrně ostrou chuť a aroma. Typické aroma česneku je nejvíce koncentrované v cibulce. Aroma, ale především většina pozitivních vlastností česneku na zdraví má původ ve více než stovce různých složek, které v česneku jsou a obsahují síru. Jedna z nich – éterický olej allin – se po rozmačkání nebo rozžvýkání změní na allicin, který je chemickou látkou s typickým česnekovým aroma a mnoha léčivými, především antibakteriálními a antioxidačními účinky. Část allicinu se pak velmi rychle rozdělí na další sloučeniny síry, které mají další léčivé vlastnosti. Tepelnou úpravou se ale tvorba allicinu významně snižuje a omezují se i léčivé vlastnosti. Rostliny mají v průřezu oblý stonek, na kterém jsou jednoduché listy. V květenství jsou téměř vždy pacibulky, které se mohou použít k vegetativnímu rozmnožování stejně jako od sebe oddělené stroužky cibulky. Druhy a odrůdy Mimo klasické formy česneku se pěstuje ještě česnek viničný, který se nazývá také česnek setý perlovka, který má stříbřité, lesklé menší cibulky s mírně nahořklou chutí. Český paličák, ruský paličák a vinar jsou v podstatě neexistující druhy česneku.  Český paličák není druh, ale pouze obecné pojmenování, které označuje jednotlivé odrůdy, které jsou zařazeny v kategorii česneku paličáku. Stejně tak neexistuje ani modrý paličák – i to je pouze označení odrůd, které mají modré zbarvení a vytváří pacibulky.   Ruský paličák je název pro různé odrůdy z Ruska a také to není označení jedné konkrétní odrůdy česneku. Vinar je odrůda, vyšlechtěná v obci Vinary, ale nebyla jí udělena oficiální registrace a tak oficiálně odrůda s tímto pojmenováním neexistuje. Název je zneužíván pro prodej jiných odrůd. Na základě platné legislativy je za český česnek možné označovat ten, který byl vypěstován v České republice – mohou to tedy být i odrůdy ze zahraničí. Odrůdy českého česneku Různých odrůd česneku existuje velké množství. Liší se od sebe podle místa a země, kde byly vyšlechtěny a kde se pěstují, ale především vzhledem, velikostí, chutí a vůní. Odrůdy Ing. Jana Kozáka Lukan má šedobílou barvu, při pěstování v některých oblastech je fialově skrvrnitý. Jedná se o raný česnek nepaličák, sází se na podzim a sklízí v první polovině července. Lukan je nejvíce výnosná odrůda českého česneku, paličky mají 8 až 17 stroužků a ostrou, ale příjemnou chuť i aroma. Jovan je bílý nebo fialově skvrnitý paličák, který se sází na podzim a sklízí na konci července. Má většinou 6 větších stroužků s ostrou chutí. Odrůda je velmi výnosná a vydrží i delší dobu skladování. Vekam se sází na podzim a sklízí přibližně v polovině července. Barva je fialově skvrnitá, má 8 až 12 nepravidelně uspořádaných středně velkých stroužků ostré, ale decentní chuti. Odrůda je velmi odolná a může se poměrně dlouhou dobu – většinou až do dubna - skladovat. Blanin patří mezi paličáky. Má šedobílou barvu a 6 až 12 nepravidelně rozmístěných stružků s jemnou chutí, které jsou středně velké. Sází se na podzim, sklízí koncem července, výnosy jsou průměrné Je vhodný i pro osoby s onemocněním žlučníku. Anin má smetanovou barvu s fialovými skvrnami. Uspořádání 9 až 15 středně velkých stroužků s příjemně ostrou chutí je nepravidelné. Odrůda je velmi výnosná a vydrží i poměrně dlouhou dobu uskladnění. Anton je šedobílý nepaličák s výraznými skvrnami fialové barvy. Sází se na podzim, sklízí na začátku července. V cibulích je 8 až 12 stroužků ostré, ale příjemné chuti. Při správném uskladnění vydrží velmi dlouho. Benátčan patří mezi nepaličáky. Je čistě bílý, má 12 až 17 neuspořádaně rozmístěných stroužků s ostrou chutí. Může se sázet na jaře i na podzim, sklízí se na začátku srpna. Odrůda se vyznačuje velmi dlouhou dobou skladovatelnosti, která je až 2 roky. Bjetin se sází na podzim a sklízí na začátku července. Slupka má smetanovou barvu, v cibuli je 8 nepravidelně uspořádaných velkých stroužků s velmi ostrou chutí. Bjetin je nejranější odrůda, pokud se včas zbaví vrcholků s pacibulkami, má velké výnosy. Je vhodný pro lidi s onemocněním žlučníku. Džanbul je fialový paličák s kulovitou cibulí, složenou z 10 až 12 stroužky ostré, ale příjemné chuti. Sází se na podzim, sklízí v polovině července. Rostliny jsou poměrně vysoké, odrůda je velmi výnosná. Slavín má fialovou barvu, cibule jsou pravidelné a tvoří je 10 až 15 stroužků s příjemnou chutí. Sází se na podzim, sklízí v druhé polovině července. Velmi dobře se skladuje. Matin patří mezi bílé nepaličáky. Má 8 až 13 středně velkých stroužků s ostrou chutí. Sází se na jaře nebo na podzim, sklízí na konci července a začátku srpna. Z podzimní sadby jsou vyšší výnosy. Vydrží delší dobu uskladnění. Stanik se vysazuje na podzim a sklízí na konci července. Má fialovou barvu a kulovité pravidelné cibule, které se skládají z 10 stroužků střední velikosti. Chuť je ostrá, ale příjemná. Odrůda je velmi výnosná a také se dobře skladuje – ve vhodných podmínkách vydrží až do května. Mirka je paličák s nepravidelnými kulovitými cibulemi s 10 stroužky ostré chuti. Sází se na podzim i na jaře, sklízí v druhé polovině července. Správně uskladněný vydrží až 12 měsíců, odrůda je velmi výnosná. Havran má velké kulovité cibule, které se skládají ze 6 velkých stroužků ostré chuti. Sází se na podzim, sklízí v druhé polovině července. Odrůda je výnosná a správně uskladněná vydrží až do června. Japo II patří mezi bílé nepaličáky. Cibule jsou velké a pravidelné, 8 až 13 stroužků je nepravidelně uspořádaných a mají zajímavou ostrou chuť. Odrůda je pozdní, sklízí se na začátku srpna. Velmi dobře se skladuje. Odrůdy společnosti Tagra Červený dvůr Tagra Červený dvůr patří mezi významné české šlechtitelské podniky. Její odrůdy česneku se pěstují v mnoha zemích na celém světě. Tantal je modrý paličák se 6 až 7 stroužky poměrně ostré chuti. Sází se na podzim, vegetační doba je 260 dní a tak se sklízí v červenci. Odrůda je velmi odolná, vhodná i do vyšších poloh. Může se skladovat až 200 dní. Tristan má vlastnosti velmi podobné odrůdě tantal, liší se od sebe v podstatě jen v délce vegetační doby, která je u Tristanu 265 dní.   Odrůdy firmy Moravoseed Moravoseed je další významný šlechtitelský podniky, kterého odrůdy česneku se pěstují v mnoha zemích. Dukát je bílý paličák s 5 až 7 velkými stroužky vynikající chuti. Sází se na podzim a sklízí v letních měsících. Odrůda je poloraná, odolná, poměrně výnosná a dobře skladovatelná – ve vhodných podmínkách vydrží až do května. Unikát má fialovo šedou barvu a velké cibule s 8 až 13, stroužky ostré chuti. Sází se na podzim a sklízí v létě, dobře se skladuje. Lumír patří mezi bílé paličáky. Cibule jsou menší, počet stružků je 11 až 15, mají decentní jemnější chuť. Sází se na jaře i na podzim, sklízí v létě. Podzimní sadba je ranější a má vyšší výnos. Velmi dobrá je i skladovatelnost, vydrží až 6 měsíců. Nejznámější slovenské odrůdy česneku Na Slovensku se velmi často pěstují v České republice vyšlechtěné odrůdy, ale i původní slovenské odrůdy je možné považovat za kvalitní. Japo je původní česká odrůda bílého nepaličáku od Ing. Kozáka, registrovaná na Slovensku. Cibule jsou středně velké, chuť je ostrá, ale příjemná. Záhorský patří mezi nepaličáky. Odrůda je výnosná, cibule jsou středně velké a stroužky mají příjemně ostrou chuť. Snáší delší dobu uskladnění. Další známé pěstované kvalitní odrůdy jsou: Valko, Alan, Novozámocký, Radoš, Ropal. Kvalitní polské odrůdy česneku Odrůdy polského česneku jsou stejně jako v jiných státech více nebo méně kvalitní. Nejvíce pěstované a z hlediska kvality, chuti, výnosů i skladovatelnosti jsou Arkus, Ceves, Harnaś, Huzar, Jankiel, Jarus, Mega, Ornak. Zdraví a vitamíny Už v dávných dobách byl česnek používán nejen jako koření a dochucující ingredience, ale i jako preventivní a léčebný prostředek. Onemocnění a zdravotních problémů, při kterých se doporučuje i lékaři a odborníky konzumace česneku, je velmi rozsáhlý. Z česneku se vyrábí dokonce i léčivé tablety a olej. Česnek obsahuje ve velkém množství vitamín A, vitamíny skupiny B a vitamín C, z minerálních látek selen, vápník, fosfor, železo, hořčík a jód. Jsou v něm také flavonoidy, polysacharidy, lutamylpeptidy, saponiny a lektiny. Velmi důležitý je vysoký obsah látky allicin. Množství a především kombinace všech látek, které česnek obsahuje, pak má ve výsledku na organismus člověka velmi velké preventivní i léčebné účinky. Česnek je účinné antibiotikum i antiseptikum a nemá žádné vedlejší účinky jako mnoho farmaceuticky vyráběných antibiotik. Je velmi vhodný i pro diabetiky. Česnek snižuje krevní tlak a rozšiřuje periferní cévy, pozitivně působí i při kardiovaskulárních problémech a podporuje činnost srdce. Snižuje i hladinu cholesterolu v krvi, pročišťuje cévy a působí proti kornatění tepen, tím se významně snižuje riziko aterosklerózy a trombózy. Česnek má účinky i na hladinu cukru v krvi, kdy snižuje glykémii a tak je vhodný pro diabetiky. Pomáhá proti nadýmání, ničí parazity ve střevech a podporuje činnost trávicího ústrojí. Pozitivně působí i při různých kožních infekcích i akné. V kombinaci s medem je velmi účinný proti nachlazení a chřipce. Konzumace česneku má i velké preventivní protinádorové účinky. Využití česneku v kuchyni Česnek se používá především jako zelenina, dochucovací prostředek a koření. Podobně jako cibule se přidává do mnoha jídel v studené i teplé kuchyni. Může se přidávat do polévek, k pečeným i grilovaným masům, do zeleninových salátů nebo pomazánek. Nejčastěji se používá čerstvý kuchyňský česnek, prodává se ale i drcený nebo plátkovaný sušený česnek, a také granulovaný i mletý. Jako koření se využívá i česnek medvědí – bylinka, která má chuť podobnou česneku a pórku. Česnek je neodmyslitelnou součástí většiny světových kuchyní od Francie až po Čínu. Při tepelné úpravě se česnek nikdy nesmí připálit, protože pak má hořkou nepříjemnou chuť, která přejde i do ostatních složek jídla. Příprava česneku před použitím Paličky česneku se oloupou a pak rozdělí na stroužky, z kterých se odstraní tenká jemná slupka. Česnek se pak podle potřeby a receptu krájí, drtí nebo lisuje. Česnek se vždy připravuje krátce před použitím, protože oloupaný, nakrájený nebo prolisovaný ztrácí aroma i důležité látky, které jsou v něm obsaženy. Jak a podle čeho vybírat Čerstvý česnek má svěže zelené stonky, prodává se jen na začátku sezony. Zbytek roku je k dispozici už jen česnek uskladněný a sušený. Kvalita uskladněného česneku se pozná především podle pevných stroužků a typického aroma. Spotřeba a skladování Čerstvý česnek, který se prodává na začátku sklizně, vydrží 2 týdny až měsíc. Doba uskladnění sušeného česneku je podle odrůdy poměrně odlišná. Česnek se skladuje v tmavém, chladném a suchém prostředí. Může se ukládat do ošatek, mnohem lepší je spletení více rostlin do tzv. copů a jejich zavěření do prostoru. Pěstování a sklizeň Šlechtěné odrůdy česneku je možné pěstovat bez větších problémů i v našich klimatických podmínkách. Česnek je poměrně vytrvalá rostlina, která se pěstuje vysazováním jednotlivých stružků na jaře nebo na podzim přímo do záhonu. Půda by měla být lehčí a ne příliš mokrá. Česnek se sklízí, když začíná zasychat jeho nať. Zajímavosti Typické aroma po konzumaci česneku z úst je možné odstranit žvýkáním zelené petrželky, máty nebo hřebíčku, případně pomůže se napít mléka nebo silné černé kávy. Při tepelné úpravě se česnek nikdy nesmí připálit, protože pak má hořkou nepříjemnou chuť, která přejde i do ostatních složek jídla. Léčivé účinky Preventivní i léčebné vlastnosti česneku vystihuje nejlépe starodávné přísloví „Všechno je na něco, česnek je na všechno.“ Česnek nemá žádné vedlejší účinky jako mnoho farmaceuticky vyráběných antibiotik a je vhodný i pro diabetiky. V období chřipkových onemocnění je česnek vynikající prevence proti virům, protože je vynikající antibiotikum i antiseptikum. Nejvýznamnější účinky česneku na zdraví člověka jsou - velké preventivní protinádorové schopnosti - snižuje krevní tlak i hladinu cholesterolu v krvi - pozitivně ovlivňuje srážlivost krve - posiluje činnost srdce, - pročišťuje cévy a omezuje kornatění tepen - pomáhá proti nadýmání a ničí parazity ve střevech - podporuje činnost trávicího ústrojí - pomáhá při léčení kožních chorob a akné V kombinaci s medem je velmi účinný proti nachlazení a chřipce. Konzumace česneku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Při konzumaci většího množství ale mohou osoby s nemocemi žlučníku, jater nebo slinivky mít trávicí potíže, pálení žáhy nebo podráždění žaludku. Lidé, kteří užívají léky snižující srážlivost krve by česnek měli konzumovat jen po poradě s lékařem. Látky, obsažené v česneku mohou také u některých citlivějších osob vyvolat mírné alergické reakce.  

CIBULE KUCHYŇSKÁ - latinsky Allium cepa, anglicky onion - je jeden z nejstarších druhů zeleniny na světě, která se používá v kuchyni i jako léčivá rostlina. Z cibule kuchyňské pocházejí další druhy – cibule prorůstavá, stříbrná cibulka, cibule perlová a cibule šalotka. Zdravá zelenina, bez které se kuchyně neobejde Cibule patří mezi nejstarší a nejvíce užívané druhy zeleniny na celém světě. Využívá se v kuchyni, má i velmi velké preventivní a léčivé účinky na lidský organismus. Původ a historie Cibule má s největší pravděpodobností původ ve střední Asii, podle jiných zjištění může pocházet z Iránu, Afganistánu nebo Pakistánu. Vyvinula z planého druhu Allium aschaninii. První zmínky o cibuli se objevují na hliněných tabulkách Sumerů a je i na papyrusech starého Egypta z doby 3200 let před naším letopočtem. V Egyptě byla podle všech poznatků využívána jako potravina i lék, a také jako obětní dar bohům, kdy se pokládala do očních důlků mumií. Archeologové objevili malé cibulky například v očních důlcích faraona Ramesse IV, který zemřel 1160 let před naším letopočtem. Cibule byla s ředkví a česnekem i významnou složkou potravy otroků při stavbě pyramid. Podle dalších poznatků cibuli byla cibule známá v roce 2500 i na území Mezopotámie – v sumerském Chammurapiho zákoníku se píše o pravidelném měsíčním přídělu chleba a cibule pro chudé obyvatele. V antickém Řecku byla cibule jednou ze základních potravin středních a chudých vrstev obyvatel, ve velkém množství ji konzumovali řečtí atleti, protože již tehdy cibuli považovali za velmi zdravou. Cibule byla velmi oblíbená i v starém Římě. Římané si ji vozili i do svých rozsáhlých provincií, Plinius starší píše o cibuli z pompejí a jejích léčivých vlastnostech. Už tehdy se zmiňoval o tom, že cibule vylepšuje zrak, léčí nespavost, různé rány i bolesti zubů. Členové římské gardy i Gladiátoři se šťávou z cibule potírali, a stejně jako Řekové věřili, že jim dodá sílu a energii. Zemědělci ji nazývali unio, v překladu „velká perla“. Ve středověku cibule patřila společně se zelím a fazolemi k nejvíce používaných potravinám. Užívala se i jako lék proti bolestem hlavy nebo uštknutí hadem. Do Ameriky cibuli přivezl Kryštof Kolumbus. Cibuli v divoce rostoucí podobě ale původní obyvatelé Nového světa už znali, měla ale méně výraznou chuť a aroma, než pěstovaná cibule z Evropy. Indiáni ji konzumovali syrovou i vařenou, používali ji nejen jako potravinu, ale i jako koření. Z cibule připravovali sirup a léčivé placky, které se pokládaly na tělo. Současnost V současné době se cibule pěstuje v subtropických oblastech a oblastech mírného pásna na všech světových kontinentech. Největší producenti jsou Čína, Rusko, Indie, USA, Turecko, Holandsko, Itálie a Španělsko, z původních zemí, kde se cibule pěstovala, zůstal pouze Egypt. Na celém světě se každý rok sklízí přibližně 30 miliónů tun cibule. Ve většině zemí Evropy je po rajčatech cibule druhou nejvíce významnou zeleninou. V Anglii jsou velmi oblíbené nadívané cibule, ve Francii polévka cibulačka, v Alsasku z ní připravují cibulový dort…s ve Španělsku mají dokonce přísloví „S tebou i chléb s cibulí“, které vyjadřuje vztah, překonávající i chudobu, protože chléb s cibulí byl od dávných dob jídlem chudých. Vzhled, chuť, vůně… Cibule může mít podle odrůdy kulatý, podélně oválný nebo zploštělý tvar i žlutou, hnědou, červenou nebo bílou barvu slupky i vnitřní části. Cibule dorůstá až do průměru 10 centimetrů. Chuť jednotlivých druhů cibule se poměrně značně odlišuje především podle barvy a velikosti. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Červené odrůdy jsou méně ostré a mají i mírnější aroma, používají se především do salátů a dalších jídel ze syrové zeleniny.. Bílá cibule je většinou chuťově poměrně výrazná, s jemnější méně výraznou chutí se pěstuje nejvíce v oblastech s teplejším a sušším podnebím, především v Itálii a ve Španělsku. U nás se nejčastěji pěstují odrůdy cibule s hnědou slupkou. Rostliny jsou dvouleté i vytrvalé, dosahují výšky až 50 centimetrů. Mají silný stonek, který má ve spodní části průměr až 3 centimetry a je dutý. Listy jsou jednoduché. Rostlina má svoji typickou vůni. Druhy a odrůdy cibule Cibule má více než tři sta druhů a odrůd. Rozdělují se podle tvaru na zploštělé a kulaté, kulaté se podle barvy dále dělí podle barvy dužiny na bílé s nažloutlou dužinou a modrofialové. Podle barvy slupky se cibule dělí na hnědé, červené a bílé. CIBULE KUCHYŇSKÁ Cibule kuchyňská s hnědou slupkou a bílou šťavnatou dužinou má velmi noho odrůd, které se od sebe liší tvarem, velikostí, chutí a aroma. Je nejběžnějším druhem v kuchyni používané cibule. Malá kulatá cibule je raná odrůda se světle hnědou barvou slupky a dužinou s jemno chutí. Sklízí se a prodávají od května, jsou vhodné ke konzumaci za syrova a do salátů. Cipollini jsou malé ploché cibulky se světle hnědou slupkou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, velikostí a zploštělým tvarem se hodí k nakládání do octa a k dušení. Červená kuchyňská cibule má slupku červené nebo fialové barvy, podobně barevná je v kombinaci s bílou barvou i dužina. Má jemnější chuť i aroma, přidává se především do zeleninových salátů. Nejvíce se pěstuje v Itálii. Cipolla rosa lunga – cibule semian – je oblíbená italská odrůda je které má výraznou červenou barvu, podélný tvar a dorůstá až do délky 30 centimetrů. Španělská cibule je speciální odrůdou z Pyrenejského ostrova. Je velká, váží až 200 gramů a má sladce kořenitou chuť. Používá se do salátů. K dušení a do různých náplní. Rumunská červená cibule se nazývá také vodní cibule. Její tvar je podélný, ale chutí ani aroma se neliší od od ostatních červených cibulí. Thajská cibule je poměrně malá a má velmi jemnou chuť. Pěstuje se a je oblíbená nejvíce v Thajsku. Bílá kuchyňská cibule se pěstuje především v Itálii a ve Španělsku. Slupka i dužina mají bílou barvu. Odrůdy jsou chuťově i aromaticky jemné i ostřejší, oblíbené jsou cibule s jemnější a mírně nasládlou chutí. Zploštělá bílá cibule se pěstuje především v Itálii. Cibulky jsou zploštělé, barva slupky i dužiny bílá, chutí ani aroma se od ostatních bílých odrůd zásadně neliší. V České republice se nejvíce pěstují odrůdy cibule kuchyňské: Alice, Všetana, Karmen, Agostana, Štutgartská, Owa, Dagmar, Globo, Augusta a Hiberna. Mimo cibule kuchyňské se pěstují i další druhy: CIBULE ŠALOTKA - latinsky Allium cepa var. ascalonicum Pojmenování získala podle palestinského města Ascalon, a říká se jí proto i česnek askalonský, původem je ale z tropické Asie. Nejvíce se pěstuje v západní Africe, Jižní Americe, oblasti Karibiku i v Evropě, kde se nejvíce pěstují v Itálii, Francii a Holandsku. Ve Francii jsou šalotky častou součástí typické kuchyně. Nejvíce oblíbené jsou šalotky růžové až měděné barvy tvaru hrušky. Šalotky jsou nejemnějším druhem cibule. Hnědá šalotka má podlouhlý tvar a hnědou slupku, nejvíce se pěstuje odrůda Bretonne lougue. Je velmi oblíbená ve Francii, Itálii a Holandsku. Šedá šalotka se používá předevšímve Franciina zjemnění zeleninových salátů a aromatizaci vinných octů. Nejvýznamnější je odrůda Grise de Bangonet s typickou našedlou slupkou. Argentinská šalotka se světle hnědou slupkou má zahnuté podélné cibulky. V kuchyni se používá stejně jako ostatní šalotky. CIBULE PRORŮSTAVÁ – latinsky Allium × proliferum Nazývá se také cibule poschoďová, méně správně i zimní nebo sibiřská. Je křížencem cibule zimní a cibule kuchyňské, z komerčního hlediska nemá její pěstování velký význam, je ale poměrně oblíbená u zahrádkářů. Je odolná mrazům, mimo cibule se v kuchyni využívá i čerstvá nať. STŘÍBRNÁ CIBULKA – latinsky Allium cepa var. cepa avar. fistulosum Velmi drobná, vzniklá křížením cibule kuchyňské a cibule zimní. Stříbrná cibulka má jemně pikantní chuť, dorůstá do velikosti 15 až 35 milimetrů. Barva slupky je bílá nebo do stříbrna, i dužina je bílá. Čerstvá se většinou neprodává, pěstuje se především pro zpracování v konzervárenském průmyslu a prodává se jako tzv. mixed pickles nebo v jiných kyselejších nálevech. Čerstvé se dováží z Izraele nebo Nizozemska a nakládají se nakyselo, případně se využívají k dušení, jsou i vynikající přílohovou zeleninou. CIBULE PERLOVÁ – latinsky Allium porrum var. sectivum Perlová cibule je velmi podobná cibuli stříbrné, ale pravá perlová cibule je z botanického hlediska příbuzná póru. Perlové cibule se také z póru v podstatě pěstují a jsou velmi využívané v konzervárenském průmyslu jako nezbytná součást tzv. mixed pickles. Zdraví a vitamíny Preventivní i léčebné účinky cibule byly známé a využívané už v dávných dobách. Cibule obsahuje ve větším množství vitamín B1 a B2, PP a v poněkud menším množství i vitamín C – ten je ve větším množství společně s provitamínem A v nati. V cibuli je ve značném množství kyselina listová, z minerálních látek vápník, křemík, draslík, fosfor, zinek a železo, síra i další dusíkaté látky. Poměrně značné je i množství glukózy a vlákniny. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Silice mají antibiotické účinky a kombinace všech látek v cibuli působí protizánětlivě. Vysoký obsah antioxidantů má účinky protinádorové, snižuje množství cholesterolu v krvi i krevní tlak, pomáhá při poruchách krevního oběhu. Červená cibule posiluje cévní stěny. Cibule také podporuje vylučování žaludečních šťáv a tím zlepšuje trávení a chuť k jídlu. Používá se i na podporu léčby při zánětu močového měchýře a cukrovky. Fytoncidy, které cibule obsahuje, ničí v lidském těle škodlivé mikroby, látka allicin má velké antibiotické účinky a používá se při léčbě nachlazení. Využití cibule v kuchyni Cibule se využívá jako zelenina i koření. Nejčastěji se používají vrchních suchých slupek zbavené nakrájené cibule, méně často cibulová nať. Syrová „klasická“ hnědá cibule se používá především jako příloha k uzeninám, velmi často v kombinaci s hořčicí. Vařená cibule se přidává do zeleninových polévek. Osmažená cibule se používá jako základ pro cibulovou jíšku, která je základem gulášů, omáček, zeleninových polévek, jídel z luštěnin, špenátu nebo zelí. Osmažená cibulka s tukem je využívána k o omaštění a ochucení uvařené čočky a dalších jídel. Osmažená cibule je chutnější než vařená. Slaná voda se do varu totiž dostává při teplotě vyšší než 100° Celsia, teplota olivového oleje při smažení dosahuje přibližně 160° Celsia. Vyšší teplotou se z cibule odděluje voda i některé další látky a tím se vylepšuje její chuť. Červená cibule je chuťově jemnější a používá se především do zeleninových salátů. Příprava cibule Cibule by se měla připravovat – oloupat i krájet – až krátce před použitím. Pokud je dlouho na vzduchu, ztrácí chuť, vůni i pro zdraví důležité účinné látky Z cibule se nejdříve oloupou vrchní suché slupky. Při loupání, krájení i smažení cibule se z ní uvolňuje těkavá látka propathial S-oxid, která se rozkládá a ve styku s vodou způsobuje slzení. Při smažení má směs látek příjemné aroma. Slzení je možné předejít například krájením cibule pod vodou, vlhčením cibule během krájení nebo dýchání pouze ústy. V prodeji jsou v současnosti speciální brýle, důležitý je i ostrý nůž. Jak a podle čeho vybírat Kvalitní cibule je pevná a má typické aroma. Oschlé, scvrklé, nahnilé nebo nějak povrchově poškozené cibule nemají dobrou chuť ani aroma a ztrácí i pro zdraví člověka důležité látky. Spotřeba a skladování Cibule se sklízí většinou v červenci a srpnu, na trhu je ale k dostání bez problémů celý rok. Pokud se uskladňuje, měla by být na suchém a chladném místě. Cibule se neuskladňuje rozkrojená, protože se pak stává mírně toxickou. Pěstování Pěstuje se mnoho různých odrůd, které se liší tvarem i barvou. Při domácím pěstování větší cibule vyrostou z tzv. cibule sazečky – malých cibulek, vypěstovaných ze semen v letním období, které se sklízí na podzim a přes zimu uchovávají v teplotě okolo 23° Celsia a na jaře se vysazují. Při tomto teplém uskladnění rostliny nevykvetou a cibule pak vyrůstají do větších rozměrů. Nejvhodnější dobou sklízení je červenec a srpen, ideální období nastává, když nať začíná vadnout. Zajímavosti Látky v cibuli, které způsobují slzení, dráždí chuťové pohárky a čichové receptory. Pokud je tedy v jídle přiměřené množství cibule, smysly člověka lépe vnímají chutě i vůně. Cibulový med Semenné druhy cibule jsou velkým zdroje nektaru i pylu. Výživná hodnota cibulového medu je velmi velká. Cibulový jednopruhový med je velmi vzácný, má světle jantarovou barvu a mírně krystalizuje. Má typickou cibulovou vůni, která ale během uskladnění medu zmizí. Množství cibule pro zdraví Podle tradičních rad je ideální množství 6 kusů konzumované cibule za týden, pro zvýšení zdravotních účinků by se mělo k cibuli přidat týdně ještě 9 stroužků česneku. Slavnosti cibule Ve Španělsku každý rok pořádají slavnosti cibule s názvem calcotadas, největší jsou v katalánském městě Valls. Název slavností vychází ze slova calcots, kterým se označuje křehká cibulová nať. Léčivé účinky Preventivní a léčebné účinky cibule na lidský organismus byly známé a využívané od dávných dob. Cibule především - působí preventivně proti infekcím dýchacích cest - léčí kašel, zahlenění, špatné dýchání, chrapot, rýmu, angínu, chřipku a bolesti v krku dezinfikuje ústní dutinu, dýchací cesty i nosní sliznici - preventivně působí proti oparům. - podporuje růst vlasů, jejich kvalitu a sílu - posiluje slabé nehty - léčí zánět středního ucha - zvyšuje sekreci trávících šťáv v žaludku a ve střevech, podporuje chuť k jídlu - posiluje sliznice žaludku a střev - dezinfikuje střeva a ničí střevní parazity - posiluje srdce a krevní oběh, zpevňuje cévní stěny - čistí krev a podílí se na tvorbě krve - snižuje krevní tlak, hladinu cukru a tuku v krvi - posiluje imunitní systém - při poranění, vyrážce a akné chrání před infekcí - zmírňuje ekzémy a zklidňuje pokožku - působí jako mírné sedativum na nervový systém - podporuje tvorbu protistresových hormonů - léčí kuří oka a bradavice - posiluje unavené svaly - působí jako afrodiziakum Konzumace cibule nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Cibuli by v žádném případě neměli konzumovat lidé s žaludečními vředy. Možnosti preventivního i léčebného využití cibule Při nemocech dýchacích cest Cibule je velmi účinná při nemocech dýchacích cest - rýmě, kašli, chřipce, angíně, chrapotu a bolestech v krku. - Při prvních příznacích se doporučuje zkonzumovat jednu cibuli a další nakrájenou dát na talířku do místnosti, kde se člověk nachází. Cibule prostory vyčistí od choroboplodných bakterií. - Šťáva ze syrové cibule smíchaná s medem v poměru 2 : 1 – pije se 3 x za den - Syrová cibule nakrájená na kolečka se přelije vařící vodou a nechá s trochou majoránky louhovat 15 minut. Užívá se smíchaná s medem - Nakrájená cibule se zasype práškovým cukrem. Vzniklá šťáva se užívá 3 x denně po jedné polévkové lžíci - Jemně nakrájená cibule se smíchá s medem a trochou fenyklu. Užívá se 1 lžička před jídlem - Nakrájená cibule se přelije horkou vodou, krátce povaří, scedí a smíchá s lipovým čajem, pak se ještě přidá med. Recept je vhodný především pro děti. Obklady krku při zánětu Nadrobno nakrájená cibule se podusí přibližně 10 minut s lžící anýzu, pak se přikládá na krk a mění po 2 hodinách. Vysoký krevní tlak Nakrájí se 4 cibule a 4 citrony, nastrouhá 80 gramů česneku a 40 gramů křenu a vše se smíchá. Svaří se 3 litry vody s 1 kilogramem cukru, vlažná sladká voda se pak nalije na směs cibule a ostatních ingrediencí a důkladně promíchá. Nálev se nechá 14 dní v chladu, pak se přecedí a rozlije do menších sklenic. Užívá se 1 polévková lžíce 3 x za den Zánět středního ucha Do ucha se kape cibulová šťáva nebo se vkládá vatový šampon, který se ve šťávě z cibule namočí. Použití tamponu je vhodný pro děti. Problémy s trávením, bolesti břicha, podpora srdce,a krevního oběhu a žil, čištění krve Najemno nasekané 2 cibule se nechají louhovat 10 dní v 0,5 litru čistého alkoholu – mlže se použít i slivovice a podobné destiláty. Likér se pije v případě potíží i preventivně maximálně v množství 0,02 litru 1 až 2 x za den. V mnoha případech pomáhá i konzumace samotné syrové cibule v přiměřeném množství. Léčba ekzémů V 1 litru vody se 8 minut povaří 3 polévkové lžíce dubové kůry, heřmánku, třezalky a 50 gramů jemně nasekané nebo drcené cibule. Vše se po převaření nechá 8 minut ještě louhovat a pak se scedí. Používá se do teplých koupelí, v kterých by se mělo být alespoň 15 minut. Koupel se provádí tři dny po sobě, pak následuje třídenní přestávka. Koupele jsou vhodné i pro děti. Prevence křečových žil Ve 4 litrech vody se 10 minut vaří 100 gramů cibule, hrst dubové kůry a trocha pelyňku. Pak se přidá špetka soli a vývar se nalije do horké vody Bodnutí včely, rány na pokožce, vyrážky a kožní onemocnění Vzniku infekce i otoku zabraňuje potírání čerstvou šťávou z cibule Záněty šlach a kloubů Nakrájená cibule se zabalí do obvazu, upevní na postižené místo a po dvou hodinách se odstraní a natře vhodnou mastí Bradavice Cibule se nakrájí a zasype cukrem, aby vznikla hustá kaše, která se natírá na bradavici dokud nezmizí. Kuří oko Celá menší cibule se naloží na 24 hodin do octa a pak se na noc přikládá přímo na postižené místo. Může se přikládat i cibule krátce povařená ve víně.