Ovoce

CHLEBOVNÍK RŮZNOLISTÝ - latinsky Artocarpus heterophyllus - anglicky nangka nebo jackfuit, francouzsky fruit de Jackques, německy Jackfrucht má  plody, které patří k největším na světě. Na celém světě roste přibližně 50 druhů chlebovníku, tyto ale patří k nejdůležitějším. Používá se jako ovoce i jako zelenina. Exotické plody, které se využívají jako ovoce i zelenina Plody dvou základních druhů chlebovníku - chlebovníku obecného a chlebovníku různolistého - patří k největším na světě a především v Asii jsou důležitou součástí potravy. Zralé plody se využívají jako ovoce, nezralé se připravují jako zelenina. Původ a historie Chlebovník obecný pochází původně z Polynésie a v oblasti Pacifiku patřil a stále patří k základním potravinám. Do Evropy přivezl v roce 1789 na slavné lodi Bounty kapitán Bligh tisíc sazenic z Tahiti, které pak byly poslány do Jižní Ameriky. Chlebovník různolistý má původ v Indii. Současnost V současné době se chlebovník pěstuje ve všech tropických a subtropických oblastech, Asie a na ostrovech Polynésie. K největším producentů, patří Thajsko, Vietnam, Indonésie, Indie a Srí Lanca. Do Evropy se nejčastěji dováží z Keni a Brazílie. Plody mají jen některé druhy chlebovníku. V tropech se nejčastěji pěstuje chlebovník obecný a chlebovník různolistý. Jen místní význam mají další druhy, jako například chlebovník celokrajný nebo chlebovník vonný. Vzhled, chuť, vůně… Plody chlebovníku obecného mají tvar. Mohou být dlouhé až 30 centimetrů a mít průměr i 15 centimetrů, váží v průměru 1 až 1,5 kilogramu. Chlebovník různolistý má největší plody na světě. Dosahují délky i 90 centimetrů a váží až 40 kilogramů. Jsou oválné a mají drsný povrch zelenožluté barvy. Plod chlebovníku je vlastně plodenství, které se skládá z mnoha podélných semen černé barvy. Ta jsou v žlutých až světle oranžových dílcích dužiny, která tvoří asi třetinu váhy plodu a konzumuje se. Dužina je sladká, chuť vzdáleně připomínající fíky nebo ananas. Je poměrně aromatická. Stromy chlebovníku obecného jsou stálezelené. Dorůstají až do výšky 30 metrů, mají velké listy a plody najdeme na koncích větví. Chlebovník různolistý je stálezelený strom s širokou nepravidelnou korunou, který dorůstá až do výšky 30 metrů. Má mnoho listů dlouhých až 90 a širokých i 50 centimetrů. Listy jsou střídavé, mají lesklou zelenou barvu se žlutými žilkami.   Druhy a odrůdy chlebovníku V současnosti je známo přibližně 60 druhů chlebovníku, z toho ale jen malá část plodí jedné ovoce a má celosvětově nějaký hospodářský význam. Mnohem větší význam mají chlebovníky přímo v oblastech svého výskytu a pěstování. Nejznámější odrůdy chlebovníku Chlebovník obecný - Artocarpus altilis - pochází z ostrovů východní části Indického oceánu a západních oblastí Tichého oceánu. Je nejznámějším a také nejvíce pěstovaným druhem. Chlebovník různolistý - Artocarpus heterophyllus – má původ v Indii. Jeho plody patří k největším na světě. Chlebovník vonný - Artocarpus odoratissimus – nazývaný také Marang, Madang, Atau, Tarap nebo Terap je stálezelený až 25 metrů vysoký strom, který se vyskytuje na Borneu a v Indonésii. Chlebovník celokrajný - Artocarpus integer - je nejméně známý druh, který má pouze lokální význam v oblastech, kde roste. Zdraví a vitamíny Plodychlebovníku mají velké množství uhlovodíků, různých vitamínů a také vápníku a fosforu. Obsahují také 24,5 % sacharidů, 1,3 % bílkovin a 0,3 % vlákniny a tuku Mají i poměrně velkou energetickou hodnotu, která dosahuje u 100 gramů dužiny až 410 kJ, tedy přes 100 Kcal. Použití chlebovníku v gastronomii Plody chlebovníku jsou jednou ze základních potravin v tropických a subtropických oblastech. Nezralé se používají jako zelenina, zralé jako ovoce. Dužina nezralých plodů se vaří, dusí, peče i smaží. Připravuje se jako brambory, nakládá s kořením a masem. Usušená a rozemletá se používá jako mouka a peče se z ní chléb. Poměrně běžným jídlem v oblastech výskytu chlebovníku je směs vařené nebo kvašené chlebovníkové kaše a kokosového mléka, která se zapéká v listech banánovníku. Celé plody se také opékají na otevřeném ohni, pak se vydlabou a naplní jinými potravinami – například kokosovým mlékem, cukrem s máslem, pečeným masem nebo různými druhy ovoce. Naplněný plod se pak může ještě znovu tepelně upravovat a chuť náplně pronikne do zbylé dužiny. Sušený chlebovník s cukrem se servíruje jako chutný dezert. Dužina zralých plodůse konzumuje čerstvá. Přidává se do salátů, také se vaří s rýží nebo kokosovým mlékem. Využívá se i pro přípravu džemů, ván a likérů. Semenazralých plodů se konzumují pražená.   Příprava chlebovníku před použitím Plody chlebovníku se od sebe odlišují podle druhu především velikostí, všechny ale obsahují velmi lepkavý latex a proto je vhodné použít gumové rukavice, nebo si ruce i nůž natřít jedlým olejem. Při rozkrojení se řez vede do poloviny plodu a pak se vykrojí centrální jádro. Dužina je v jednotlivých segmentech plodu. Jak a podle čeho vybírat Chlebovník se vzhledem k jeho velikosti prodává většinou již v menších naporcovaných částech a v podstatě není možné koupit chlebovník, který by byl pro konzumaci nepoužitelný. Spotřeba a skladování Stromy chlebovníku plodí jen v určitém ročním období, musí se plody dobře uskladnit. Tradičním způsobem jejich uchování je zakopání oloupaných a omytých plodů do jámy s chlebovníkovými listy. Plody zde pak několik týdnů kvasí a vytéká z nich nakyslá lepkavá hmota, ale takto uložené vydrží i déle než jeden rok. Plody z některých jam byly údajně jedlé i po více než dvaceti letech od jejich zakopání. Při komerčním pěstování a distribuci se chlebovník zmrazuje. Dužinu je dobré zkonzumovat co nejrychleji. V domácím prostředí se vkládá do igelitového sáčku a v chladničce může být přibližně týden. Mražená vydrží až jeden rok. Pěstování chlebovníku V našich klimatických podmínkách se chlebovník může pěstovat v bytě nebo ve skleníku. Protože chlebovník není vzhledem k tropickému původu odolný mrazu, neměla by při případném pěstování teplota nikdy klesnout pod 7° Celsia. Čerstvá semena mají klíčivost velmi velkou a klíčí už během jednoho týdne. Některé druhy ale ztrácejí klíčivost už po třítýdenním uskladnění, proto je semena nutné opravdu dobře vybrat a případně je raději koupit u ověřených zahradnictví. Rostliny v podmínkách pěstování uvnitř rostou poměrně pomalu, kvést a plodit chlebovník začíná od tří do osmi let od vysazení. Stromky potřebují sucho, teplo, slunce a vysokou vlhkost vzduchu. Půda by měla být propustná a humózní. Zajímavosti Semena chlebovníků jsou rozšiřována ptáky a stromovými savci, kteří rádi konzumují sladkou dužinu plodů. Chlebovník obecný - breatfruit a chlebovník různolistý - jackfuit - jsou občas považovány za stejný druh, ale liší se od sebe především velikostí plodů. Chlebovníku různolistému se částečně podobá i durian. Plody chlebovníku různolistého patří mezi největší, které rostou na stromech. Některé mají délku až 1 metr a váhu i 40 kilogramů, je zaznamenám plod o váze 80 kilogtramů. Rostou na krátkých stopkách přímo na kmeni stromu nebo hlavních větvích. Léčivé účinky Dužina chlebovníku - vzhledem k většímu kalorickému obsahu pomáhá při větší námaze - vápník a fosfor pomáhají při růstu kostí - vitamíny mají mnoho preventivních účinků Při konzumaci chlebovníku nebyly prokázány žádné nežádoucí účinky.    

LONGAN– nebo také „dračí oko“ - latinsky Dimocarpus longan, anglicky dragon eye - je málo známé chutné exotické ovoce, příbuzné s poněkud více populárním liči. Jemné aroma i chuť Longan patří do stejné skupiny jako liči a rambutan, je z nich nejmenší. Pro svoji specifickou sladkokyselou chuť se používá do sladkých i slaných jídel, lahodně ale chutná i samotný. Původ a historie Longan pochází z jižní Číny, i když jeho název má původ z jména vietnamského města Long-An, kde se pěstuje dodnes. Přesná a ani přibližná doba jeho prvního objevení ale známá není, podle všech poznatků se ve svých domovských  oblastech využívá jako zdravé ovoce v medicíně už několik set let. Současnost Stromy longanu rostou po celém území jihovýchodní Asie. K největším pěstitelům patří Čína, Thajsko, Vietnam a Tchajj-wan. Mimo asijské oblasti se pěstuje ještě v Austrálii, na Havaji a v USA na Floridě. V Evropě je ho možné v posledních letech koupit především v obchodech s asijskými potravinami. Z jednoho stromu se sklidí každý rok přibližně 200 kilogramů plodů, ale dobrá velká sklizeň se střídá s menší. Období sklizně je totiž v polovině srpna a v to je doba tajfunů a monzunových dešťů, které výrazně komplikují jak sklízení, tak transport. Ihned po očesání ze stromů se totiž plody musí prudce zchladit v ledové vodě a pak skladovat v teplotách do 7,5° Celsia a vysoké vlhkosti vzduchu kolem 90 procent – to je jediný možný způsob, jak zabránit jejich vysušení. Vzhled, chuť, vůně… Plody longanu jsou kulaté a dorůstají do velikosti v průměru maximálně 3 centimetry. Na povrchu je žlutá až žlutočervená, případně červená nebo oranžová až hnědá slupka. Dužina je bílá, průsvitná, je v ní jedno velké černé semeno velikosti fazole. Nedozrálá dužina, která se konzumuje, se dá velmi dobře vyloupnout a zbavit pecky. Přezrálé plody mají dužinu hnědou a měkkou, konzistencí připomíná povidla. Chuť plodů je měkká a šťavnatá, sladká a mírně nakyslá, částečně podobná chuti liči. Aroma je poměrně výrazné. Stromy jsou stálezelené, rostou až do výšky 10 metrů a koruna je široká až 14 metrů. Plody jsou podobně jako hroznové víno ve větším množství na jedné větvičce a vytváří hrozny. Zdraví a vitamíny Longan obsahuje poměrně velké množství vitanímu C a dále vitamíny B1, B2 a B3. Z minerálních látek je v dužině nejvíce draslík, fosfor a hořčík, dále mangan, vápník, železo a zinek. Obsahuje také mnoho důležitých polyfenolů. Ve 100 gramech longanu je 1,31 gramů bílkovin, 1,1 gramu vlákniny a 0,1 gramu tuku. Čerstvá dužina má pozitivní vliv na činnost srdce a sleziny. Šťáva pomáhá při žaludečních bolestech a nespavosti, vylepšuje paměť. Longan také podporuje zdravý vzhled pokožky, růst vlasů a nehtů, má preventivní účinky proti různých infekčním nemocem a kladné účinky na nervový systém, svaly a klouby člověka. Odvar je dobrý při únavě. Longan také významně pomáhá při různých otravách potravinami a při uštknutí hadem. Druhy a odrůdy Odrůdy longanu, kterých je přibližně čtyřicet, se od sebe liší v podstatě jen velikostí a barvou a protože rozdíly jsou jen malé, odrůdy zatím nebyly přesněji popsány. Použití longanu v gastronomii Dužina plodů se konzumuje čerstvá a samotná, vzhledem k sladkokyselé, někdy mírně nahořklé chuti a příjemnému aroma se používá do sladkých i slaných jídel. Nejchutnější je šťavnatá dužina z nedozrálých plodů, která se dobře vylupuje ze slupky i zbavuje pecky. Dužina musí být bílá a pevná, přezrálé plody mají dužinu měkkou a hnědou. V Číně se dužina také suší a má velké využití v tradiční medicíně. Semena se používají při výrobě mýdel a šamponů. Příprava longanu před použitím Konzumuje se dužina z nedozrálých plodů, která se získává stlačením plodu mezi prsty. Slupka praskne a pak se velmi snadno z bílé pevné dužiny sloupne. Z dužiny se pak ještě vyjme pecka. Longany střední a větší velikosti se připravují poměrně snadno, z malých plodů se dužina vylupuje hůře. Spotřeba, zrání, skladování Longan se sklízí přibližně v polovině do října. Plody se ihned po sklizni prudce zchladí v ledové vodě a pak skladují v teplotách do 7,5 Celsia a vlhkosti vzduchu 90 procent, aby nevysychaly. Při podobných podmínkách je možné plody ještě poměrně dlouho skladovat i po nákupu. Pokud ale začnou měknout a měnit barvu, musí se co zkonzumovat. Na trh se dodávají nezralé plody, z kterých se konzumuje bílá dužina. Jsou pevné, slupka z nich jde snadno oloupat. Přezrálé plody mají dužinu měkkou a hnědou. Pěstování longanu Longan se dá pěstovat i v našich klimatických podmínkách, ale je lepší pěstovat roubované nebo řízkované stromy z dovozu. Stromy je možné vypěstovat i ze semen, která musí být velká a plná. Malá a scvrklá semena nevyklíčí. Výsev i pěstování longanu je možné jen ve vnitřních prostorách, ideálně ve skleníku. Semena se musí nejdříve důkladně omýt. Sází se přibližně 1 centimetr hluboko a pokládají se na ležato. Substrát musí mít dostatek živin a být stále vlhký. Po dvou až třech týdnech vyraší rostlinky. Jednotlivé lístky vyrůstají nepravidelně a v různých časových intervalech. V období růstu je vhodná teplota 25° Celsia, při kvetení 18 Celsia. V období vegetačního klidu longanu stačí teplota 5° Celsia. Zajímavosti Longan s největší pravděpodobností pochází z Číny, ale svůj název získal podle vietnamského města Long-An, kde se pěstuje dodnes. Longan je jedno z mála tropického ovoce, které se v Evropě se prodává vzhledem k množství za velmi přijatelnou cenu Léčivé účinky Longan má poměrně velké množství pozitivních účinků na lidské zdraví a je také velmi často využíván v tradiční čínské medicíně. Dužina a šťáva - podporuje činnost srdce a sleziny - pomáhá při žaludečních potížích - působí proti nespavosti - má kladný vliv na paměť - má vliv na zdravý vzhled pokožky a růst vlasů a nehtů - pozitivně ovlivňuje nervový systém - posiluje svalová a pohybový aparát Odvar je účinný proti zvýšené únavě a podporuje rychlou regeneraci. Velmi důležité jsou účinky longanu při otravách potravinami nebo při ušknutí hadem. Při konzumaci kvalitních plodů longanu nebyly prokázány žádné nežádoucí účinky. Při konzumaci přezrálých plodů se mohou objevit příznaky nevolností nebo průjmy.

KUMQUAT, nebo také nagami - latinsky Fortunella, anglicky, francouzsky i italsky kumquat, německy Kumquat a česky i kumkvat  - patří mezi nejmenší citrusové plody na světě. Je podobný malému pomeranči nebo mandarince. Má specifickou chuť a dužina i slupka se používají ve sladké i slané kuchyni. Malé, ale velmi zdravé citrusové ovoce Kumquat je jeden z nejmenších citrusových plodů a říká se mu také „trpasličí pomeranč“. Jeho velikost mu ale nic neubírá na obsahu vitamínů a značné jsou i možnosti jeho využití – používá se tzv. na sladko i na slano ve studené i teplé kuchyni. Původ a historie Kumquat má původ ve východní a tichomořské Africe a jižní Číně.První záznamy o jeho pěstování jsou z 12. století právě z Číny, ale už v té době se pěstoval i v Japonsku, Taiwanu a na Filipínách. Do Evropy byl dovezen v roce 1845 sběratelem Londýnské zahradnické společnosti – The London Horticultural Society – Robertem Fortunem a později se z Evropy dostal až do Severní Ameriky. Současnost V současné době je největším světovým pěstitelem a vývozcem kumquatu Čína, pěstuje se ale v poměrně velkém množství třeba i na řeckém ostrově Korfu, kde z něj vyrábí tradiční likér. Ve Vietnamu je kumquat nezbytnou součástí stolu při oslavách lunárního roku. Keře nebo stromky kumquatu jsou poměrně odolné, přečkají i mráz – 10° Celsia a tak se úspěšně pěstuje v menším množství například i v našich klimatických podmínkách. Anglický název kumquat, pod kterým je ovoce známé, je překladem z čínštiny a znamená zlatý pomeranč nebo také mandarinko-pomeranč. Kumquat se pěstuje i jako pokojová rostlina nebo okrasná bonsaj. Vzhled, chuť, vůně… Plody kumquatu svým tvarem připomínají malý pomeranč nebo mandarinku. Velikost plodů se liší podle odrůdy, v průměru jsou 2 až 4 centimetry dlouhé, tvar je mírně protáhlý a barva slupky je oranžová. Plody mají na rozdíl od ostatních citrusů velmi výrazné aroma. Dužina je příjemně nakyslá a zároveň mírně nahořklá, poměrně šťavnatá. Slupka je jedná a nasládlá. Semena, která jsou velmi malá, se nekonzumují. Stromy nebo keře jsou stále zelené a dorůstají do výšky maximálně 3 metry. Mají jednoduché mírně špičaté listy, na horné straně tmavě zelené. Květy jsou bílé, malé, velmi ozdobné, vyskytují se samostatně i v seskupení. Stromy i keře jsou proti jiným citrusům odolné a vydrží i desetistupňové mrazy. Na jednom stromě nebo keři v teplejších oblastech každý rok dozraje 30 až 50 plodů, v našich klimatických podmínkách je úroda samozřejmě menší. Zralé plody na rostlině vydrží poměrně dlouhou dobu. Druhy a odrůdy Kumquat má poměrně značné množství odrůd a druhů, ale ty se od sebe liší v podstatě jen tvarem a velikostí plodů. V barvě, chuti ani aroma žádné významné rozdíly nejsou. Podle tvaru a velikosti se kumquat dělí na - Fortunella japonica – malé kulaté plody - Fortunella crassifolia – malé oválné plody - Fortunella objata – větší oválné plody Nejznámější a nejvíce pěstované odrůdy Fortunella Margarita hybrid je kříženec Fortunelly Margarity a s největší pravděpodobností mandarinky. Plody jsou oválné, protáhlé, dlouhé až 10 centimetrů s průměrem 2 centimerty. Rostlina je velmi dekorativní a zralé plody na ní vydrží poměrně dlouhou dobu. Mandarinka Kumquat Nordmann Gigante má větší plody s vynikající chutí. Jedná se o odrůdu Fortunelly Margarity, vhodnou pro pěstování v bytových prostorách nebo ve skleníku. Calamondin je kříženec Fortunelly a Mandariny z Filipín, v současnosti pro svůj dekorativní vzhled a vhodnost pěstování v bytech velmi rozšířený po celém světě. Plody při pěstování v původních oblastech mají velikost až 5 centimetrů, v našich klimatických podmínkách 3 až 4 centimetry. Zralé se konzumují syrové, připravují se z nich chutné marmelády, sirupy i likéry, mohou se i opékat. Calamondin myrtifolia – Chinotto pochází z Číny. Pěstuje se jako ozdobná rostlina nebo bonsaj i pro plody o velikosti 3 až 5 centimetrů a kysele nahořklou chutí. Plody se konzumují nejvíce proslazené a kandované. Odrůda je zakrslá a vhodná pro pěstování v bytech. Calamondin limetta Risso Patriarcha má původ v tropické Asii, odkud se odrůda postupně rozšířila do ostatních subtropických oblastí a do jižní Evropy, kde se plody sklízí celý rok. Plody se u nás nazývají limetky, jsou kulovité a mají šťavnatou, kyselou a nazelenalou dužinu, víc aromatičtější než citrony. Používá se místo citronů do salátů a omáček. Santa Barbara – Rangpur – Calamondin limonia Osbeck je velmi odolná odrůda s oválnými oranžovými plody o průměru až 6 centimetrů. Má kyselejší chuť a může se používat místo citronů. Pokud jsou plody na stromě delší dobu, jsou sladší. Triploide Reale pochází z Itálie a jedná se pravděpodobně o křížence pomerančovníku, mandarinky a kumquatu. Plody jsou malé, mají průměr maximálně 3 centimetry a mírně kónický tvar. Chuť dužiny je více kyselá. V gastronomii se příliš nepoužívají, pěstují se spíše jako okrasná rostlina. Zdraví a vitamíny Plody kumquatu mají poměrně značné preventivní i léčivé účinky. Obsahují ve velkém množství vitamín C, draslík, vápník a měď – už 100 gramů kumquatu pokrývá polovinu doporučené denní dávky draslíku a třetinu potřebné dávky vápníku. V plodech je také značné množství zdravých sacharidů, vlákniny a flavonoidů. Draslík významně pomáhá okysličování buněk a především mozku, pozitivně ovlivňuje metabolismus a krevní tlak. Vápník je důležitý pro kosti. Vitamín C posiluje odolnost organismu a má preventivní účinky proti mnoha virovým onemocněním. Betakaroten, který také kumquat obsahuje, zpomaluje stárnutí buněk a společně s flavonoidy chrání cévní systém i celé tělo před působením škodlivých volných radikálů a zabraňuje usazování cholesterolu. Sto gramů kumquatu má přibližně 70 kalorií. Je vhodný i pro děti, těhotné a kojící ženy, seniory a samozřejmě i pro sportovce. Kumquat se velmi často používá v tradiční čínské medicíně. Použití kumquatu v gastronomii Kumquat je mírně kysele nahořklý, ale pokud se zralé plody některých odrůd nechají na stromě, získají sladší chuť. Plody – kyselejší nahořklá dužina i se sladkou slupkou - se konzumují čerstvé, tzv. syrové, kdy se pouze omyjí ve studené vodě a odstraní se z nich stopka. Vcelku se plody také využívají jako ozdoba koktejlů a mnoha dalších nápojů – například k martini místo oliv. Kumquat je vhodný do ovocných i zeleninových salátů. Kumquat se používá i v teplé kuchyni, a to jak na sladko, tak na slano. Vzhledem k výraznému aroma se rozpůlený nebo rozčtvrcený kumquat i se slupkou často využívá při pečení a grilování masa - především drůbeže, zvěřiny, ryb a steaků - k zvýraznění jeho chuti. Velmi chutné jsou i omáčky k masu, které se připravují z kumquatu, pomerančového džusu, medu, soli a másla. Z plodů se také vyrábí marmelády, sirupy, likéry a dezerty i kompoty. Plátky se používají do čaje místo citronu. Příprava před použitím Plody se konzumují po odstranění stopky i se slupkou a tak se musí před použitím důkladně omýt studenou vodou. Jak a podle čeho vybírat Kvalitní plody kumquatu jsou pevné a mají po celém povrchu stejnou oranžovou barvu bez různých odstínů a skvrn. Spotřeba a skladování Pokud se kumquat pěstuje v bytě, zimní zahradě případně ve skleníku, mohou se zralé plody na stromku nebo keři poměrně dlouhou dobu ponechat. Na kvalitě se to nijak neprojeví, plody ale budou sladší. V pokojové teplotě kumquat vydrží čerstvý a kvalitní pět až sedm dní, v chladničce se může uchovávat přibližně tři týdny. Pěstování Kumquat se v našich klimatických podmínkách pěstuje v podstatě stejně jako ostatní citrusy. V zimě by teplota měla být okolo 10° Celsia, krátkodobě snese i teploty mírně pod bodem mrazu. V letním období může být ve venkovním prostředí. Ve vnitřních prostorách kvete od května až do konce listopadu, plody se sklízí průběžně. Stromky i keře se zastřihují v březnu. Špatně snáší tzv. přemokření, pokud k němu dojde, odpadávají listy. K hnojení se používají běžné přípravky na citrusy. Zajímavosti Kumquat je v Číně, Japonsku a dalších asijských zemích symbolem štěstí. V Řecku na ostrově Korfu z plodů vyrábí chutný alkoholický nápoj, který se jmenuje Kumquat. Léčivé účinky Celé plody kumquatu mají vzhledem ke kombinaci a množství vitamínů a dalších látek značné preventivní i léčivé účinky. Kumquat především - posiluje obranyschopnost organismu - pozitivně ovlivňuje metabolismus člověka - má kladný vliv na krevní tlak - pomáhá okysličovat buňky - podporuje činnost mozku - má vliv na růst a pevnost kostí - zpomaluje stárnutí buněk - zabraňuje usazováním cholesterolu v cévách - posiluje činnost srdce - má velké antioxidační účinky - urychluje rekonvalescenci Plátky plodu, nakrájené i se slupkou, se nakládají do soli a tekutina se používá jako velmi účinné kloktadlo proti bolestem v krku. Při běžné konzumaci zralých plodů kumquatu se neprojevují žádné výrazně nežádoucí účinky. Konzumace nezralých nebo málo zralých plodů ale může mít za následek překyselení žaludku. Příklady využítí kumquatu Konzervace kumquatu – džem Džem z kumquatu je velmi chutný, a především zdravý. Jeho příprava je snadná. Půl kilogramu plodů se zbaví stopek a důkladně omyje. Pak se plody i se slupkou rozpůlí a z dužiny se odstraní případná semínka. Půlky plodů se nechají 2 až 3 hodiny ve studené vodě a pak se voda slije. Plody se vloží do hrnce, promíchají se šťávou ze dvou větších pomerančů a 180 gramy cukru. Směs se nechá na mírném ohni za občasného míchání vařit přibližně 30 minut, dokud nemá požadovanou hustotu. Horký džem se přendá do zavařovacích sklenic, ty se zavíčkují a otočené dnem vzhůru nechají vychladnout. Kumquatový džem je nutné skladovat v chladu. Domácí likér z kumquatu Na výrobu lahodného likéru je potřeba 750 gramů plodů, 0,7 litru brandy a 500 gramů cukru. Ovoce se zbaví stopek a důkladně omyje studenou vodou, na několika místech se každý plod propíchne. Cukr se promíchá a rozpustí v půl litru brandy. Připravené plody kumquatu se pak naskládají do čisté větší zavařovací sklenice a zcela zalijí sirupem. Pokud by bylo sirupu málo, doplní se do sklenice už jen čistá brandy. Sklenice se po uzavření nechá na tmavém místě, kde bude likér tři měsíce tzv. zrát. První týden se jednou za den se otočí, pak se otáčí už jen jednou týdně. Omáčka k masu Chuťově velmi zajímavá omáčka k masu se připravuje smícháním jemně nakrájených plodů kumquatu, pomerančového džusu, medu, soli a másla.  

MANGOSTAN– mangostana lahodná - latinsky Garcinia mangostana, anglicky mangosteen - je považován za jedno z nejchutnějších druhů ovoce. V Asii se mu dokonce přezdívá „královna ovoce“nebo „ovoce bohů“. Velmi zdravé tropické ovoce s lahodnou chutí Podle legendy mangostan jako první objevil a ochutnal Budha při své cestě džunglí na bílém slonovi. Od té doby je mangostan v Asii považován za jeden z nejcennějších ovocných plodů a říká se mu ovoce bohů. Původ a historie Mangostanmá původ v jihovýchodní Asii v oblasti Indonésie Manga a z názvu místa také vychází jeho pojmenování. Mangostan poprvé popsal v roce 1753 švédský přírodovědec Carl Linné a po něm v roce 1770 kapitán Cook. V roce 1787 britská vláda dokonce financovala námořní expedici, která měla mangostan přivést, ale ta nebyla úspěšná. Až v roce 1883 kapitán White semena přivezl z indické Kalkaty a ve skleníku vévody z Northumberlandu v Syon Parku se podařilo vypěstovat první stromy a sklidit i první plody. Mangostan si pak údajně velmi oblíbila i anglická královna Viktorie. Současnost Mangostan se postupně z jihovýchodní Asie rozšířil do Afriky, Karibiku, Austrálie i Jižní Ameriky, v současnosti ale nejvíce pěstuje ve všech tropických oblastech. Největšími pěstiteli a také vývozci do celého světa jsou Thajsko, Indonésie, Filipíny a také Brazílie a některé země ve Střední Americe. Do Evropy se plody mangostanu dováží především z Brazílie. Léčivé účinky se využívají v medicíně v Thajsku, Filipínách, Vietnamu, Indii a samozřejmě i v Číně, v evropských zemích je používaný především v gastronomii. Vzhled, chuť, vůně… Plodymangostanu mají kulovitý tvar a jsou velké až 9 centimetrů. Slupka je lesklá, má červeno až fialovohnědou barvu, občas je i téměř černá. Je poměrně silná – až 8 milimetrů – a pevná. Na místě stopky plody mají čtyři tuhé oválné kalištní lístky a na druhém konci je ozdobná hvězdička blizny. Dužiny je v plodech poměrně malé množství, ale je velmi chutná a příjemně aromatická. Je rozdělená na 4 až 8 částí, má bílou nebo narůžovělou barvu. Je šťavnatá a měkká, na povrchu kluzká. Obsahuje semena, která se po upražení mohou konzumovat. Chuť je sladkokyselá, podobná broskvi s příchutí citrusů nebo hroznů. Aroma je mírně karamelové. Plody na stromech zrají 3 měsíce, nejdříve jsou zelené a tvrdé, pak se zbarví do tmavé barvy a změknou. Stromy mangostanu dorůstají do výšky 7 až 25 metrů, mají korunu ve tvaru jehlanu a krátké stále zelené listy. Při poranění tmavě hnědé kůry ze stromu vytéká žlutý latex. Mangostan potřebuje tropické podnebí a teploty do 38° Celsia, při teplotě pod 0° Celsia stromy hynou. První ovoce se rodí přibližně za deset let, pak je na jednom stromě ale každý rok několik set, u některých odrůd i několik tisíc plodů. Zdraví a vitamíny Mangostan má mnoho preventivních i léčivých účinků na lidský organismus. Mangostan se používá v tradiční medicíně v Asii, především v Thajsku, Malajsii, na Filipínách, ve Vietnamu, v Indii a také v Číně. Plody obsahují ve velkém množství xanthony – antioxidanty ze skupiny flavonoidů. Xanthon je žlutá krystalická látka, která působí především proti bakteriím i zánětům a má antioxidační vlastnosti. V plodech jsou i bílkoviny, vitamín C, vápník a další minerální látky, zdravé cukry a škroby, kyselina elagová, fytová a chlorogenová. Jeden plodu obsahuje až 5 gramů hrubé vlákniny. Energetická hodnota mangostanu je 70 Kcal – 300 kJ - na 100 gramů dužiny. Způsobuje pocit nasycení a konzumace je vhodná při redukčních dietách. Vzhledem ke kombinaci prospěšných látek a především obsahu xanthonů je mangostan účinný jako antibiotikum i antiparazikum, používá se na hojení ran, exémů a jiných kožních onemocnění. Má významné účinky při léčbě tuberkulózy i malárie, zánětech uší, dýchacích cest, močových cest, ale i při střevních potížích. Pozitivně také ovlivňuje nervový i cévní systém a posiluje dásně. Tlumí bolesti, odstraňuje únavu a snižuje horečku. Druhy a odrůdy Mangostan se pěstuje a na trh dodává pouze v několika základních odrůdách Garcinia cambogia je nejvíce pěstovaná odrůda s menšími plody žluté barvy a bílou dužinou. Garcinia cowa má větší meruňkově zbarvené plody. Většinou jsou ale velmi kyselé a nejsou tak vhodné k přímé konzumaci, Vyrábí se z nich zavařeniny. Garcinia indica má kyselé, purpurově zbarvené plody. Dužina se využívá na výrobu octa, ze semen se lisuje kokumový olej. Garcinia dulcis se pěstuje v menším množství, má výrazně žluté plody. Garcinia morella z jihovýchodní Asie se pěstuje především pro oranžovočervenou pryskyřici zvanou gamboge. Použití mangostanu v gastronomii Plody se nejčastěji konzumují v čerstvém stavu – servíruje se chlazený v na polovinu odkrojené slupce. Dužina se využívá na výrobu marmelád, pudinků, koktejlů a kompotů. Ze šťávy se vyrábí chutné džusy. Vzhledem k obsahu zdraví prospěšných látek se velmi často používá i ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu. Semena se lisují na kukumový olej. Příprava mangostanu před použitím Slupka plodu se rozkrojí po obvodu, pak se odklopí horní část a odkryje dužina. Při přípravě je nutné dávat velká pozor na potřísnění, protože tmavě fialová šťáva se velmi špatně odstraňuje. Mangostan samotný je velmi chutný, ale jsou vyzkoušené i další velmi lahodné kombinace: - jogurt z mangostanového pyré, smetany a vanilky - vyšlehaná pěna ze smetany, mangostanu a máty - ovocný salát z mangostanu a manga - dužina mangostanu s čokoládovou pěnou - mangostanový sorbet se suchým šampaňským - želé z mangostanu, vanilky a cukru - Toffies z mangostanu – dílky dužiny, namáčené v karamelu - Margarita s kouskem mangostanu a jiným tropickým ovocem - Mangostan clafouti – tradiční francouzský dezert s mangostanem Výběr, spotřeba, skladování Mangostan se musí sklízet pouze zralý, protože předčasně sklizené plody už nedozrávají. Distribuce vzhledem k silné slupce plody většinou nepoškodí. Kvalitní plod mangostanu je stejnoměrně zbarvený, přiměřeně měkký a pružný. Kupují se pouze plody, které nemají žádné povrchové poškození, protože plody s poškozenou slupkou se velmi rychle zkazí. Plody není možné dlouho skladovat. Pokud je mangostan potřeba uskladnit, pak jedině v chladném prostředí a maximálně 5 dní - delší doba uskladnění negativně ovlivňuje vzhled, chuť i aroma. V případě, že je mangostan delší dobu mimo chladné místo, dužina se většinou zkazí, ale na povrchu plod zůstává stejný. Pěstování mangostanu Strom mangostanu je velmi náročný na klimatické podmínky a snáší bez újmy pouze teploty od 4 do 38° Celsia. Pro pěstování ve střední Evropě jsou vhodné spíše stromy tzv. falešného mangostanu, který je více odolný v chladnějším podnebí. Může se pěstovat i ve skleníku. Pěstování ze semen je pomalé a většinou také neúspěšné, protože i plně vyvinutá semena ztrácí svoji klíčivost už 5 dní po vyjmutí z plodu. Vyklíčený stromek za dva roky doroste pouze do výšky 30 centimetrů. Kvalitní odrůdy se množí očkováním. Pro úspěšné pěstování mangostan potřebuje hlubokou, na výživu bohatou propustnou půdu a chráněné místo. Stromy by měly být v mírném stínu, přímé slunce není vhodné. Velmi často se z tohoto důvodu vysazují do stínu jiných vyšších stromů. První sklizeň může být podle podmínek už za 7 let, většinou ale bývá až za 10 roků. Na jednom stromě se urodí až 500 plodů, stromy některých odrůd v dobrých podmínkách jich mohou mít i několik tisíc. Zajímavosti Název mangostan není odvozený od ovoce mango, ale vychází z názvu oblasti, z které pochází – Mango v jihovýchodní Asii. Z plodů mangostanu se získává velmi intenzivní černé barvivo. Fialová šťáva se z pokožky i látky velmi špatně odstraňuje. Zdraví prospěšné látky, které mangostan obsahuje, jsou nejlépe rozpustné v tucích. Tyto látky se do těla nejlépe dostávají z mangostanové šťávy, která se pije při jídle. Léčivé účinky Mangostan má velmi mnoho preventivních i léčivých účinků na lidský organismus. Mangostan mimo jiné - má velké antioxidační schopnosti - posiluje činnost mozku - zpomaluje stárnutí buněk - pozitivně působí na nervový systém - odstraňuje únavu a zlepšuje výdrž i koncentraci - regeneruje svaly a klouby - významně posiluje imunitu - pomáhá udržet optimální hladinu cukru v krvi - podporuje trávení - posiluje cévní systém a činnost srdce - snižuje bolest a horečku - pomáhá udržet ideální hmotnost V oblastech Karibiku se mangostan používá proti únavě a nevolnostem,.v Brazílii ho jako čaj pijí při zažívacích potížích. Na Filipínách se tekutý výtažek plodu používá na snížení teploty. Při bolestech břicha pomáhá rozkrojený plod mangostanu, kterým se bolestivé místo potírá. Při konzumaci zralých mangostanu nebyly prokázány žádné nežádoucí účinky. Při konzumaci přezrálých plodů se mohou objevit příznaky nevolností nebo průjmy.

MARACUJA – Mučenka jedlá - latinsky Passiflora edulis, anglicky Passion Fruit - je teplomilný popínavý druh mučenky. Jako ovoce se pěstuje v tropických a subtropických oblastech, kde má odpovídající klimatické podmínky. Velmi zdravé exotické ovoce Maracuja je krásné, chuťově zvláštní, ale lahodné, a zároveň také zdravé exotické ovoce, které má i velmi nízkou kalorickou hodnotu. Původ a historie Mučenka jedlá nemá přesně stanovené místo svého původu. Podle některých zjištění by mohla pocházet z jihovýchodní Asie, jiné poznatky ukazují na Borneo. Maracuja, která je nejvíce známým a pěstovaným druhem mučenky, pochází s největší pravděpodobností z jižních oblastí Brazílie. Současnost V současnosti se maracuja pěstuje na plantážích v tropických a subtropických oblastech světa. Je to především severozápadní část Jižní Ameriky, Karibik, Havaj, jižní část Floridy a východní Afrika. Největší pěstitelé maracuji jsou Indie, Nový Zéland, Brazílie, Austrálie, Izrael, Jihoafrická republika a Keňa. V Austrálii roste nejčastěji žlutá varianta, fialová nejvíce v Keni. Vzhled, chuť, vůně… Plody maracuji jsou kulaté oválné bobule s průměrem až 10 centimetrů, zralé mají podle odrůdy žlutou, modrou, purpurovou nebo tmavě fialovou barvu. Slupka je kožovitá, silná. Uvnitř plodu je velká dutina, kolem které se až 2,5 centimetru silná suchá dužina plodu žluté barvy. Kolem dužiny je jedlý oranžový míšek s velkým množstvím malých semínek. Chuť je příjemně sladkokyselá, připomíná meruňky nebo mango. Má velmi intenzivní aroma. Rostliny jsou stále zelené tropické popínavé liány vysoké 25 až 50 metrů, lodyhy dorůstají až do délky 15 metrů. Rostou velmi bujně a vyžadují poměrně velký prostor. Listy jsou trojlaločné, velké 15 až 20 centimetrů. Mučenka má různobarevné květy, které připomínají Kristovu trnovou korunu a z toho také pochází její pojmenování. Druhy a odrůdy mučenky jedlé – maracuji Je známo přibližně 400 druhů mučenky ve dvou barevných variantách. Obrůda s jasně žlutou barvou, která je známá také jako zlatá maracuja, dorůstá v některých případech až do velikosti grapefruitu. Slupka je jemná, hladká a lesklá. V Austrálii se tato odrůda používá i jako podnož pro pěstování fialové odrůdy. Odrůda s fialovou barvou je menší. Dosahuje velikosti citronu a má suchou, tvrdou svraštělou slupku. Tato fialová odrůda obsahuje ve slupce kyanogenní glykosid a je mírně jedovatá. Tuhá slupka je ale v podstatě nejedlá, pokud se uvaří například při výrobě džemu, jedovaté látky se zničí. Odrůd, které s pěstují pro plody je poměrně málo. Odrůdy mučenky Mučenka jedlá – maracuja - Passiflora edulis - je základní a také nejvíce pěstovanou a využívanou odrůdou. Má chuťově nejkvalitnější plody. Mučenka obří - Passiflora Alata – má původ v tropických částech Ameriky. Využívá se především jako stínící rostlina například při pěstování mangostanu. Má až 15 centimetrů velké různobarevné květy. Plody jsou vejčitého tvaru a dorůstají až do váhy 0,5 kilogramu. Mučenka pletní - Passiflora incarnata – se pěstuje především k využití v medicíně. Používají se pouze listy, které mají léčivé účinky při mnoha kožních onemocněních, nejvíce při kožní plísni. Čerstvé a rozmačkané se přikládají a nechávají několik hodin působit na problémovém místě. Mučenka Corulea – Passiflora Coerulea – je pěstovaná jako okrasná rostlina. Má velké množství modrobílých květů s průměrem až 10 centimetrů a příjemnou vůní. Tmavozelené listy jsou pětidílné a hluboce vykrojené. Mučenka Violacea – Passiflora Violacea – se také pěstuje jako okrasná rostlina. Velké množství květů má růžovofialovou barvu. Může se pěstovat i v závěsných květináčích, snáčí pobyt na slunných místech. Zdraví a vitamíny Muracuja obsahuje nejvíce stopových prvků železa ze všech druhů ovoce – ve 100 gramech plodu je 1,6 miligramů železa. V obsahu železa je za maracujou kdoule s 0,7 miligramy, citron a maliny s 0,6 miligramy na 100 gramů ovoce. Maracuja je velmi bohatá i na hořčík, vápník, fosfor a draslík. Jsou v ní ve značném množství i vitamín B2, B6 a E, provitamin A, niacin, kyselina listová, sacharidy a riboflavin, pozitivně působící na činnost srdce a mnoha dalších orgánů. Dužina obsahuje velké množství rozpustné vlákniny – pektinu. Příjemné aroma je způsobeno jedinečnou kombinací více než sta chemických látek, některé z nich mají sedativní účinky. Největší koncentrace těchto látek je v květech, které se využívají k lékařským účelům stejně jako listy i kořeny. Výživová hodnota maracuji je pouhých 34 kcal na 100 gramů plodu. Dužina i šťáva působí na lidský organismus velmi pozitivně. Podporují a stimulují trávení, mají mírně laxativní účinek a chrání střevní stěny před usazování škodlivých látek, snižují krevní tlak. Mají také mírně sedativní účinky. Vzhledem k vysokému obsahu železa a vitamínu C nejvíce pomáhají při léčbě anémie. Použití maracuji v gastronomii Dužina maracuji se konzumuje čerstvá jako stolní ovoce. Přidává se také do ovocných salátů, dezertů, zmrzlin, pohárů a koktejlů. Vyrábí se z ní chuťově i aromaticky vynikající džemy i marmelády a džus. Šťáva a džus se velmi často přidává do džusů z jiných druhů ovoce, především tropických, a také do koktejlů. Semena jsou jedlá a mají výrazné aroma. Přidávají se do ovocných salátů a používají se pro vylepšení chutě a aroma i do džusů z jiných druhů exotického ovoce. Listya kořeny se používají především k zdravotnickým účelům. Používání maracuji v některých zemích světa Austrálie - Maracuja se v Austrálii prodává čerstvá i konzervovaná. Velmi často z ní připravují polevy na dorty a vanilkové řezy, používá se k ochucení alkoholických nápojů Passiona a na výrobu čerstvých osvěžujících ovocných nápojů. Brazílie - Velmi oblíbený je džus z maracuji. Pěna z dužiny je tradičním dezertem a semínky se zdobí některé druhy dortů. Indonésie – Plody se konzumují především čerstvé, ale dužina se také pasíruje přes sítko a pak se vaří s cukrem. Vzniklý hustý sirup se pak míchá s vodou a ledem na osvěžující nápoj. Havaj – Nejvíce oblíbené jsou na Havaji čerstvé plody, ledová tříšť, zmrzlina a různé dezerty s příchutí lilikoi – tak se zde maracuja také nazývá. V obchodem na Havaji ale maracuja k dostání běžně není a tak si ji obyvatelé pěstují sami, případně využívají plody z voně rostoucích rostlin. Nikaragua – Z maracuji zde připravují velmi jednoduchým způsobem sladký džus – plody pouze přepůlí a uvaří ve vodě, kterou pak nechají vychladnout a přeceděnou pijí. Příprava maracuji před použitím Plody maracuji obsahují semínka, která se konzumují i s rosolovitou dužinou. Plod se pouze podélně rozkrojí a dužina se vydlabe lžičkou, případně vysaje i se semínky. Šťáva se připravuje propasírováním dužiny přes husté sítko – tím se dužina zbaví semínek. Propasírovaná dužina se rozmixuje. Semínka je možné použít k ochucení i ozdobení různých dezertů nebo pohárů. Jak a podle čeho vybírat Plody mají před úplným dozráním pevnou kožovitou hladkou a lesklou slupku. U zralých plodů je slupka zvrásněná a nemá pravidelný kulovitý tvar. Spotřeba a skladování Plody maracuji by se neměly dlouho skladovat. V chladném, suchém a temném prostředí – ideálně chladničce – mohou být nejdéle týden, pak poměrně rychle ztrácí na kvalitě. Pěstování Liány mučenky – maracuji – je v našich klimatických podmínkách možné pěstovat v bytě nebo zimní zahradě. Pro růst potřebují těžkou jílovitou půdu, každý rok se musí přesazovat do květináče, který je o 5 centimetrů větší než předchozí. Rostliny také musí mít dostatek světla. V období velmi bujného růstu od jara do podzimu by se mučenka měla jednou za 14 dní přihnojovat kombinovaným hnojivem. Pokud rostliny nemají dostatek živin, žloutnou a shazují listy, v případě, že se tzv. přehnojí, pouze bujně rostou, ale nekvetou. V době růstu také potřebují dostatek vláhy, ale voda nesmí zůstávat v kořenech. Velmi dobře reagují na rosení. V zimním období je vhodné výrazně zmírnit zalévání a umístit rostliny do místa s teplotou 5 až 10° Celsia. Vyšší teploty způsobují výskyt různých škůdců. Zajímavosti Mučenka – marajuja – má i mnoho dalších místních pojmenování - V Bolívii, na Kostarice, v Panamě, Ekvádoru, Mexiku, Hondurasu a v Peru se používá výraz maracuyá - v Brazílii a Portugalsku je nejvíce rozšířený název maracujá - v Argentině, Paraguayi a Uruguayi se nazývá mburucuyá - v Kolumbii se žluté odrůdě říká maracuyá, fialové gulupa - v Dominikánské republice je známá jako chinola - na Havaji používají název lilikoi - v Indonésii marakuji říkají markisa - na Jamajce je marakuja sweet cup - "sladký šálek" - v Nikaragui je rozšířený název calala, - v Portoriku se používá pojmenování parcha - ve Venezuele marakuju nazývají parchita - v Jihoafrické republice je fialová odrůda granadilla, žlutá – zlaté odrůda guavadilla - v Nizozemí používají název passievrucht Léčivé účinky Maracuja má mnoho kladných účinků na lidský organismus - stimuluje trávení a činnost žaludku - chrání střeva před usazováním škodlivých látek - reguluje i snižuje krevní tlak - zklidňuje nervový systém - pozitivně působí na pohybový aparát - významně pomáhá při léčení anémie - je účinná při léčbě kožním onemocnění Při běžné konzumaci dužiny nebo šťávy zralých plodů, ani při používání listů nebo kořenů maracuji nebyly prokázány žádné nežádoucí účinky. Při nadměrné konzumaci nezralých plodů se mohou objevit mírné žaludeční potíže.  

MIŠPULÍK JAPONSKÝ – latinsky Eriobotrya japonica - japonská švestka - je chutné a zdravé ovoce známé i pod názvem asijská nebo čínská švestka. V Austrálii, kde se v současnosti také pěstuje, ji podle čínského slova lu-kuh nazývají loquat Chutné, šťavnaté a zdravé ovoce Některé odrůdy japonské švestky je možné úspěšně pěstovat i v našich klimatických podmínkách. Velké preventivní i léčebné účinky mají nakládané a sušené plody, známé pod názvem umeboshi. Původ a historie Japonská švestka má původ v subtropických oblastech Asie, s největší pravděpodobností v Japonsku a centrální Číně. Mišpule znali a konzumovali pod názvem mespilus už ve starověkém Římě a Řecku. Na konci 18. století ji začali hojně pěstovat v jižní Evropě, nejvíce v Itálii. Současnost Nejvýznamnějšími pěstiteli mišpulí je i v současnosti Čína a Japonsko, pěstuje se ale i v mnoha oblastech Severní Ameriky a v Austrálii. V Evropě roste ve Španělsku a především v Itálii, odkud pochází většina plodů na evropském trhu.   V Japonsku plody suší a nakládají, na trh se pak dostávají pod názvem umeboshi. Vzhled, chuť, vůně… Plody japonské švestky mají podle odrůdy kulatý, oválný nebo hruškovitý tvar, barva tenké slupky je žlutá až červená. Velikost odpovídá blumám, kulaté plody bývají menší. Dužina je šťavnatá a příjemně sladkokyselá. V plodu je několik větších hnědých semen. Stromy nebo keře jsou stále zelené. Na mladých větvích, rubu mladých listů a stopkách květů roste krátké husté chmýří, připomínající plsť. Listy jsou dlouhé přibližně 1 centimetr a široké až 4 centimetry, mají pilovité okraje a vrchní strana je lesklá. Květy jsou bílé, poměrně malé a mají velmi příjemné medové aroma. Odrůdy Původní odrůdy japonské švestky se postupně šlechtily a křížily. V současnosti jsou o odrůdy, které jsou poměrně odolné a mohou se pěstovat i v našich klimatických podmínkách. Nejvýznamnější odrůdy pěstované v České republice Santa Rosa je jedna z nejstarších odrůd japonské švestky. Vznikla v roce 1920 v USA křížením japonské švestky Simona se směsí pylu švestek původem z Ameriky. Velmi dobře plodí a je možné ji pěstovat i v našich podmínkách. Plody dozrávají v první polovině srpna. Plody jsou kulaté, mírně asymetrické, váží až 55 gramů. Slupka má růžovofialovou barvu, může být i tmavě fialová. Narůžovělá dužina je velmi chutná, aromatická a šťavnatá. Malá protáhlá pecka se od dužiny snadno odděluje. Kometa má kulovité plody střední velikosti s váhou 40 až 45 gramů. Slupka je žlutá s velkou červenou skvrnou na sluneční straně. Dužina žluté až pomerančové barvy je středně tuhá, aromatická, lehce se odděluje od pecky. Odrůda je poměrně odolná, rodí pravidelně. Brzy kvete a tak je u ní riziko poškození květů jarními mrazíky. Plody dozrávají od poloviny července. Najdena patří mezi žádané odrůdy japonské švestky, protože je odolná proti chorobám i mrazu. I když kvete brzy na jaře, případné mrazíky květy nepoškozují a tak plodí pravidelně. Plody dozrávají v druhé polovině července. Plody jsou střední velikosti, váží 35 až 40 gramů. Žlutou barvu slupky částečně překrývá růžovočervené zbarvení na sluneční straně. Dužina je žlutá, chutná, středně tuhá, pecka se z ní snadno vyjme. Shiro má mírně protáhlé plody s jasně žlutou a velmi tenkou slupkou, které váží 40 až 45 gramů. Dužina je zářivě žlutá, středně tuhá, šťavnatá a velmi aromatická. Malá pecka se od dužiny špatně odděluje. Plody, které dozrávají v teplejším období nebo prostředí jsou chuťově vynikající, dozrálé v chladnějších polohách nebo obdobích jsou chuťově méně výrazné. Pro udržení kvality se doporučuje probírka a odstranění menších plodů. Odrůda byla vyšlechtěna v roce 1890 v USA. Daří se jí spíše v teplejších oblastech. Stromy jsou větší, plodí pravidelně. Zdraví a vitamíny Plody mišpulíku japonského obsahují mnoho vitamínů, minerálních látek a antioxidantů, které mají značné preventivní, ale i léčebné účinky pro lidský organismus. Jsou například bohatým zdrojem vitamínu C, z minerálních látekv nich najdeme především draslík, ale i fosfor a železo. Plody obsahují i různé důležité organické kyseliny a přírodní cukry. Vitamín C posiluje imunitní systém a působí proti nachlazení a dalším infekčním chorobám. Podílí se na prevenci vzniku nádorových nemocí, podporuje zdravý vzhled pokožky, tkání a správnou funkci sliznic. Pro organismus člověka jsou důležité i minerální látky. Draslík pomáhá snižovat vysoký krevní tlak, posiluje srdce a krevní oběh, má pozitivní vliv na správnou činnost svalů a jejich regeneraci. Aktivuje také činnost mozku a dokonce i omezuje tvorbu ledvinových kamenů.Fosfor podobně jako vápník posiluje kosti a zuby, navíc se podílí na správném fungování látkové výměny a činnost buněk v těle. Železo rozděluje kyslík v krvi na hemoglobin a ve svalech na myoglobin, podporuje imunitní systém a dodává tělu energii. Organické kyseliny mají v kombinaci s ostatními látkami v plodech preventivní účinky proti různým chorobám, ale podílejí se i na správném fungování celého organismu. Použití mišpulíku v kuchyni Dužina mišpulíku japonského se konzumuje čerstvá, připravuje se z ní také sirup, rosol a slazené i kandované ovoce. V tradiční čínské medicíně se sirup používá jako prostředek proti kašli. Příprava před použitím Plody se mohou konzumovat se slupkou i bez ní. Tenká slupka se dá snadno oloupat. Jak a podle čeho vybírat Plody by měly na stromech zrát co nejdéle. Utržené nedozrálé plody sice dozrají, ale jejich chuťové vlastnosti jsou pak podstatně horší. Zralé japonské švestky jsou měkké a šťavnaté, náchylné na otlačení. Vždy bychom měli kupovat jen čerstvé a zralé plody, které nejsou omačkané nebo jinak na povrchu viditelně poškozené. Pěstování Šlechtěné odrůdy mišpulíku japonského jsou poměrně odolné proti zimě, snáší teploty až – 5° Celsia - a tak se dají pěstovat i v našich klimatických podmínkách. Stromy nebo keře se dají koupit roubované, mohou se ale vypěstovat i z pecky, ale plody jsou pak kyselejší a menší. Mladé rostliny je potřeba chránit před mrazem a měly by tedy přezimovat ve vnitřních prostorách. Rodit začínají po 4 až 6 letech. Spotřeba, zrání, skladování Zralé plody by se měly ihned zkonzumovat nebo jinak spotřebovat. Nemají dlouhou trvanlivost, na velmi krátkou dobu se mohou uchovat v chladnu. Sklizené nedozrálé plody dozrají, ale nemají už tak dobré chuťové vlastnosti. Zajímavosti Umeboshi Umeboshi jsou v Japonsku do speciálního nálevu nakládané a pak usušené plody mišpulíku japonského. Mají neobvyklou slano-kyselou chuť a jsou velmi zdravé i energeticky vydatné. V minulosti byly tradiční součástí stravy samurajů. Švestky umeboshi se tisíce let se používají proti únavě, nachlazení, kašli, horečce, při nechutenství a žaludečních potížích. Pozitivní vliv švestek umeboshi na lidský organismus je výsledkem jejich velké schopnosti odbourávat v těle člověka kyselinu mléčnou. Ta se vytváří jako přirozená odpadní látka, ve zvýšeném množství při stresových situacích, zvýšené námaze nebo nedostatku kyslíku. Kyselina mléčná v těle pak způsobuje únavu, chronická onemocnění, nachlazení, chřipky, celkovou slabost nebo různé bolesti. Švestky umeboshi mají i antibakteriální vlastnosti a tento jejich účinek je i laboratorně potvrzený. Působí například proti bakteriím v ústní dutině a chrání zubní sklovinu i dásně. Mají preventivní i léčebný účinek při žaludečních potížích, snižují riziko rakoviny žaludku. Působí totiž také na bakterie, které napadají žaludeční sliznici i dvanácterník a způsobují trávicí potíže, které mohou končit až chronickým onemocnění žaludku. Organismus člověka je vlivem způsobu stravování tzv. překyselený a to vede k vzniku mnoha závažných onemocnění. Sušené japonské švestky umeboshi překyselení neutralizují. Příprava a konzumace umeboshi Příprava švestek umeboshi je poměrně dlouhá. Zralé plody se nakládají do nálevu se shiso listy, které mají velmi velký obsah železa a různých antioxidantů, které plody vstřebávají. Švestky se pak usuší, znovu naloží a tento proces se několikrát opakuje. Konzumují se celé sušené plody, které se podávají jako delikatesa k čaji, nebo se servírují s vařenou i dušenou rýží. Používají se také k výrobě pasty a vyrábí se z nich ocet, z kterého se připravuje účinný detoxikační přípravek rozmícháním jedné lžíce octa umeboshi ve sklenici vody. Léčivé účinky Mišpulík japonský má poměrně mnoho příznivých vlivů na lidské zdraví. Plody především - podporují správnou činnost střev - posilují imunitní systém - působí proti nachlazení a dalším infekčním chorobám. - ovlivňují pevnost kostí a zubů - posilují a pozitivně ovlivňují nervový systém - omezují dráždivé účinky žaludečních kyselin - snižují riziko vzniku rakoviny žaludku Plody mohou mít i nežádoucí účinky v podobě žaludečních potíží nebo průjmu, ale to pouze v případě konzumace většího množství.

KIWANO - latinsky Cucumis metuliferus, anglicky horned cucumber , francouszky concombre à cornes, německy gehörnte Gurke nebo italsky cetriolo cornuto - je známé i pod názvem africká rohatá okurka nebo meloun a z gastronomického hlediska je ovocem i zeleninou. Tropické ovoce zajímavého vzhledu s lahodnou chutí Kiwano je vzhledově zajímavý a chuťově vynikající exotické ovoce, které je možné konzumovat čerstvé, ale i jako přílohu například k masu, protože se může upravit jako zelenina. Pěstuje se podobně jako skleníkové okurky. Původ a historie Kiwano má původ v Africe v Kalaharské poušti a v Zimbabwe se mu říká „“gaka“ nebo „gakachika“. Před přibližně 100 lety se kiwano objevilo v Austrálii a pak i na Novém Zélandu, kde také získalo svůj název. Současnost V současné době se kiwano pěstuje nejvíc v Kalifornii, samozřejmě i v Austrálii a na Novém Zélandu, ale také v Chile a Izraeli. Do Evropy se dováží především plody ze Střední Ameriky a Izraele. V našich klimatických podmínkách je kiwano možné pěstovat podobně jako skleníkové okurky ve skleníku nebo fóliovníku, musí být v závětří a mít dostatek slunce. Vzhled, chuť, vůně… Plody kiwana mají žlutou až oranžovou slupku s mnoha konickými hrbolky. Jejich tvar je mírně protáhlý, velikost plodu bývá okolo 10 centimetrů a váží 200 až 300 gramů. Uvnitř je plod rozdělený na několik samostatných částí s dužinou a mnoha semeny. Dužina plodů s rosolovitou konzistencí je měkká a šťavnatá, má zelenou barvu. Semena jsou jedlá, křehká a křupavá, dlouhá až 6 milimetrů. Mají žlutou barvu. Chuť dužiny je sladkokyselá, podle stupně zralosti podobná chuti zralé okurky s citronovou šťávou, kiwi nebo melounu a proto se také tomuto ovoci říká africký rohatý meloun. Rostlina je velmi rychle rostoucí jednoletá liána, která dorůstá do délky až několika metrů. Je porostlá mírně pichlavými chloupky a svými listy i květy syté žluté barvy připomíná okurku. Na jedné rostlině je možné vypěstovat několik plodů. Zdraví a vitamíny Plody kiwana obsahují různé druhy vitamínů – především ale vitamíny C a A. Z minerálních látek je v kiwanu nejvíce draslíku a hořčíku, poměrně velké je i množství vlákniny. Sto gramů kiwana má energetickou hodnotu 100 kilojaulů. Účinky kiwana na zdraví člověka jsou spíše preventivní. Vzhledem k obsahu a složení vitamínů, minerálních la dalších látek především posiluje imunitu, má kladný vliv na pohybový i nervový systém a podporuje činnost trávicího ústrojí. Použití kiwana v gastronomii Dužina kiwana se používá v sladkých i slaných kombinacích, konzumuje se čerstvá. Na plátky nakrájené kiwano je velmi dekorativní a používá se jako ozdoba k obkládání různých jídel nebo do pohárů. V syrovém stavu je chuť nevýrazná, sladkokysele okurková, a tak se kiwano ochucuje cukrem, citronovou nebo limetkovou šťávou, případně chuťově výraznějšími druhy jiného ovoce Na sladko se velmi často konzumuje jako dezert se šlehačkou nebo jogurtem, podélně rozkrojený plod ale stačí i jen dosladit nebo pokapat citronovou šťávou. Přidává se i do marmelád a džemů. Kiwano je chutné i v zeleninových salátech nebo jen s rajčaty, servíruje se také jako příloha k masům. V některých oblastech – především tam, kde se kiwano pěstuje – konzumují i nezralé plody, které jsou výrazně kyselejší a mají více zeleninou chuť. Šťáva je chutným nápojem, používá se i do koktejlů. Slupka, která je velmi dekorativní, se po vydlabání dužiny používá jako miska a plní se zmrzlinou, pudinkem, různými krémy nebo saláty. Příprava kiwana před použitím Plod se podélně rozřízne a dužina i se semeny se vybere lžičkou. Dužinu je možné z plodu vybrat i po uříznutí horní části. V tomto případě se dužina většinou po dochucení vloží zpět, ozdobí například šlehačkou a celý takto připravený plod se servíruje. Šťáva se získává vymačkáním dužiny se semeny přes jemné sítko. Jak a podle čeho vybírat Zralé kiwano má pevnou slupku světle oranžové barvy, neměly by na ní být žádné skvrny. Žádná část slupky – tedy ani výstupky – nesmí být otlačené. Pokud chceme použít kiwano v úpravě jako zeleninu, je vhodnější plod nezralý, protože je kyselejší a má zeleninovou chuť. Spotřeba a skladování Kiwano není vhodné k delší době skladování a zralé plody by se měly co nejrychleji zkonzumovat. Několik dní ale můžeme plody skladovat v pokojové teplotě. Pěstování Kiwano je v našich klimatických podmínkách možné pěstovat podobně jako skleníkové okurky ve skleníku nebo fóliovníku. Semena se dají získat z koupených plodů nebo v některých zahradnictvích, případně zahrádkářských prodejnách. Protože kiwano je cizosprašná rostlina, je nutné pěstovat kvůli vzájemnému opylení vždy několik rostlin najednou. Semena se brzy na jaře před výsevem namočí na 24 hodin do teplé vody a pak se z nich standardním způsobem předpěstují malé rostliny. Předpěstované rostliny se vysazují do skleníku koncem května. V případě venkovní výsadky musí být teplota stále již nad 15° Celsia a rostliny je nutné umístit na slunné místo v závětří. Výsadba by měla být v sponu širokém alespoň 80 centimetrů, protože rostliny se hodně rozrůstají a větví. Pro dobrý růst kiwano potřebuje lehkou a na živiny bohatou půdu a dostatek vláhy. U rostlin je potřeba opěrná konstrukce, na kterou se výhonky tzv. vyvazují. Když dorostou do délky 1,5 metru, mohou se zaštipovat nebo přistřihnout. Plody se sklízí postupně od začátku září většinou až do konce listopadu. Na jedné rostlině se může urodit 15 až 40 kusů. Sklízí se pouze vyzrálé plody, které začínají mít oranžovou barvu. Rostliny mohou je napadat plísňové choroby, ale protože se ošetřují stejně jako okurky, používají se fungicidní přípravky na skleníkové okurky. Zajímavosti Kiwano se nazývá díky svému vzhledu a chuti i konzistenci dužiny africkou rohatou okurkou nebo melounem. Pod těmito označeními se dokonce v některých zemích západní Evropy prodává. Kiwano se v zralé podobě používá jako ovoce, nezralé se upravuje jako zelenina.  Léčivé účinky Dužina kiwana -       posiluje imunitní systém člověka -       pozitivně působí na pohybový aparát -       má kladný vliv na nervový systém Při běžné konzumaci zralých plodů kiwana nebyly zaznamenány žádné nežádoucí účinky. Lehká žaludeční nevolnost v důsledku překyselení žaludku by mohla nastat pouze v případě konzumace většího množství dužiny nezralých plodů.      

OLIVA – latinsky oliva, anglicky olive - je základní surovinou pro výrobu olivového oleje, ale servíruje se také jako delikatesa nebo předkrm. Malá chutná delikatesa Olivy nejsou pro naši kuchyni typické, ale přesto se s nimi setkáváme stále častěji. Tyto malé pochoutky rostou v oblasti Středozemního moře a k nám se nejčastěji dovážejí konzervované. Olivy využijete jak v studené, tak i v teplé kuchyni. Původ a historie Olivy jsou plody stromu Olea europaea, který je stále zelený. Původně pochází olivovník z Malé Asie. První olivovníky se na Středním Východě pěstovaly již před 8 000 let. Féničané rozšířili pěstování oliv do celého Středomoří, severní Afriky a jižní Evropy. V antickém Řecku byl olivovník posvátným stromem a symbolem moudrosti a míru. Současnost Nejčastěji se s pěstováním oliv dnes setkáváme v oblasti Středomoří (90 %). Většina z toho cca 60 % se vyskytuje v Řecku, Španělsku či v Itálii. Zbytek se pěstuje v Turecku, Tunisku, Portugalsku, Sýrii a Maroku. Olivy se pěstují na plantážích a hodnota olivovníků je nesmírně vysoká. V Řecku jsou jednotlivé stromy zapisovány obdobně jako u nás nemovitosti. Na každém olivovníku uzraje ročně v průměru 15 až 50 kg oliv. Tento rozptyl v úrodnosti je určen péčí a přirozenými cykly. Vzhled, chuť a vůně... Zelená nebo černá barva oliv není ovlivněna odrůdou, ale zralostí, protože všechny odrůdy postupně během zrání mění svoji barvu ze zelené na purpurovou a pak tmavě modrou až černou. Olivy jsou velmi hořké a pro přímou konzumaci se musí po sklizni ještě upravovat v solné lázni, kde z nich louh z hydroxidu solného nepříjemnou hořkost vytáhne. Pak se proplachují a nakládají do solného nálevu nebo oleje s různými přísadami, které ovlivňují jejich konečnou chuť. Nejčastější přísady jsou ocet, citron, různé bylinky a česnek. Druhy oliv Chuťové, aromatické, barevné i velikostní rozdíly jednotlivých druhů oliv vznikají především místem jejich pěstování a podnebím, ale také obdobím sklizně. Barva oliv je dána dobou zrání a sklizně, vždy vychází z odrůdy a dalšího zpracování. Malé černé olivy – Nejsou přímo černé, ale spíše tmavě hnědé. Pěstují se na jihu Francie v Provence a mají mírně hořkou příchuť. Černé olivy Riviera – Mají původ v Portugalsku, jsou tmavě hnědé, menší a měkké s jemnou chutí. Zelené řecké olivy – Jsou žluté, nakládají se do olivového oleje s názvem Morea, dochucují se oreganem a citronem. Olivy Marmara – Mají tmavě hnědou barvu a jsou středně velké i pevné. Pěstují se v Turecku a jejich chuť je typicky olivová. Královské olivy – Pochází ze Španělska. Jsou poměrně velké, měkké, světle zelené. Nakládají se i do kyselých nálevů. Zelené olivy Manzanilla – Jsou větší a mají světle zelenou barvu. Velmi často se plní např. papričkami. Pěstují se ve Španělsku. Středně velké zelené olivy – Pochází z Itálie. Jsou světle zelené nebo i světle žluté, pevné, mírně trpce nahořklé. Olivy Arbequina – Jsou světle oranžové a menší, měkké s ovocně trpkou příchutí. Pěstují se ve Španělsku. Černé mamutí olivy – Pochází z Řecka, jsou velké a jejich barva je tmavá. Velmi často se nakládají do nakyslých marinád a ochucují bylinkami. Olivy Hojiblanca – Mají tmavě zelenou barvu na povrchu, dužnina bývá až černá. Pochází ze Španělska, jejich chuť je nevýrazná. Velké zelené olivy – Jsou původem z Francie. Barva nemusí být zelená, někdy jsou tmavě žluté nebo oranžové. Dochucují se provensálským kořením, česnekem a feferonkami. Černé řecké olivy – Jsou velmi velké, tmavé a měkké. Mají typickou ovocnou jemnou chuť. Niceské olivy – Pochází z Francie. Jsou malé a pevné, většinou tmavě červené. Často se nakládají do bylinkových marinád. Zelené olivy Manzanilla – Jsou poměrně malé a pevnější, chuť je mírně trpká a hořká. Mají původ v Izraeli. Olivy Kalamata – Pěstují se v Řecku. Jsou tmavě červené, velké, mají tvar mandlí. Jejich chuť je trpká. Černé olivy Aragon – Jsou středně velké a měkké, mají červenohnědou barvu a lehce mýdlovou příchuť. Pochází ze Španělska. Černé olivy Á la Grecque – Pěstují se v Maroku nebo ve Francii. Jsou větší a tmavě zelené až černé. Slupka je typicky svraštělá. Použití oliv v gastronomii Olivy jsou součástí středozemní kuchyně ať v podobě plodů, tak i v podobě oleje, jsou totiž obzvláště olejnaté. Obsahují více než 50 % oleje a skoro 40 % vody. Ke konzumaci jsou určeny tzv. druhové olivy, ty bezdruhové jsou určeny k výrobě olivového oleje. Olivy jsou vynikajícím doplňkem do salátů i do teplé kuchyně. Receptů na jejich úpravu je bezpočet. Můžete je přikusovat k vínu nebo je přidat do uvařeného pokrmu. Konzumovat se však dají až po zpracování, po utržení ze stromu jsou nepoživatelné. Specifické jsou tzv. řecké olivy, které se pěstují ve Francii nebo severní Africe. Olivy se po sklizni při zpracování propichují a nasucho solí. Dostupnost a skladování Na našem trhu naleznete celou řadu možností. Olivy zelené, černé, s peckou, bez pecky nebo plněné nejrůznějšími pochutinami. Olivy se prodávají v sáčcích, ve skleničkách i v plechovkách. V některých prodejnách dokonce narazíte na olivy vážené. Zpravidla je nejlepší zvolit olivy naložené ve skleničce. Trvanlivost oliv zajišťuje octová nebo mléčná kyselina vznikající při spontánním kvašení oliv, případně sterilizace. Léčivé účinky Olivy jsou významným zdrojem vitamínů K, A, E a D, nenasycených mastných kyselin, antioxidantů, přírodní vlákniny a minerálů, zejména železa, vápníku, draslíku a hořčíku. - napomáhají snížení hladiny cholesterolu v krvi - omezují riziko vzniku cévních onemocnění a některých druhů rakoviny - podporují proces hubnutí