Zbožíznalství

Zakysaná smetana se vyrábí fermentací pomocí bakterií mléčného kvašení. Používá se v studené i teplé kuchyni.   V minulosti se smetana přímo sbírala ze zakyslého mléka, v současnosti se vyrábí fermentací smetany v mlékárenských tancích nebo přímo v kelímcích.   Zakysaná smetana se používá v studené kuchyni například k přímé konzumaci jako jogurty nebo třeba do zálivek na saláty, v teplé kuchyni k přípravě omáček nebo i polévek.   Původně ruský výraz „smetana“ se používá mimo Ruska i v mnoha dalších zemích právě pro zakysanou smetanu a ne pro smetanu sladkou. V angličtině se výraz smetana používá také pro zakysanou smetanu, pocházející ze střední a východní Evropy. Za zakysanou smetanu je někdy omylem považována „crème fraîche“ – tento původně francouzský mléčný výrobek se vyrábí zcela jiným způsobem a je také mnohem méně tučný i kyselý.

Někdy se žampionu také říká pečárka. Jde vesměs o žampion dvouvýtrusný nebo polní (Ag. campestris) či pařeništní (Ag. vaporarius). Tato houba je nejčastěji používaná v gastronomii, mladé plodnice se dají jíst syrové, například když se nastrouhají v jemných plátcích na vaječnou smaženici nebo na nudle s máslem. Lze je také zamíchat do salátů.

Zampone di Modena je delikatesou vyrobenou z mletého vepřového masa, tuku a kůží. Masová směs se zašívá do kůže z vepřové nožičky, potom se suší a vaří. Zampone di Modena se podává tradičně na Nový rok s vařenou čočkou. Tento masný výrobek měří 18cm a široký je 6cm.

Patří do čeledi hluchavkovitých. Trvalka je vysoká 80-150cm, listy jsou podlouhlé, zubaté. Květy mají červenou barvu. Tato bylinka příjemně, aromaticky voní. V kuchyni se používá čerstvá i sušená. Nať k sušení se musí seříznout ještě před rozkvětem. Čerstvé lístky slouží k ozdobení salátů, sušené listy je možné přidat také k jiným sušeným substancím a získat čaje různých chutí. Zavinutka podvojná pomáhá při nemocech z nachlazení.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od března do června. Závojenka červenající se podobá závojence podtrnce, liší se většinou víceméně pravidelným, světlejším, nehygrofánním kloboukem. Dužnina a povrch třeně po poranění červenají. Závojenka červenající roste obvykle pod švestkami a příbuznými kultivary. Podobná závojenka Saundersova má nepravidelný, špinavě bělavý až světle šedohnědý, vodnatě skvrnitý klobouk, velké výtrusy a roste především pod jilmy.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od března do května až června. Klobouk závojenky podtrnky měří 30-120mm, je kuželovitý až vyklenutý, ve stáří téměř plochý, na okraji zvlněný, hygrofánní, lesklý. Za vlhka je zbarvený tmavě hnědě až šedohnědě, někdy s červenavým nádechem. Vysychá do béžově hnědé nebo šedohnědé barvy. Lupeny jsou zoubkem připojené, bělavé nebo našedlé, potom růžové až růžově hnědavé. Třeň o rozměrech 40-100x5-20mm je válcovitý, často pokřivený, vláknitý. Zbarvený je bíle až našedle. Dužnina má moučnou chuť i vůni. Závojenka podtrnka roste hojně, jednotlivě nebo ve velkých skupinách, pod růžotvarými dřevinami, s nimiž tvoří mykorrhizu. Vyskytuje se v zahradách, v sadech, na mezích, méně často i v lesích.

Jinak zázvorový kořen nebo ginger. Používáme kořen, čerstvý, sušený, nakládaný nebo mletý na prášek. Zázvor má aromatickou, kořenitou a ovocnou chuť. Jeho vůně je kořenitě ostrá. S oblibou se toto koření používá v kuchyních Dálného východu a Anglie. Hodí se k drůbeži, jehněčímu, mořským plodům i k rybám. Patří také do pokrmů kari a do jídel "z jednoho hrnce". Mletým zázvorem se ochucují ovocné dezerty a saláty, vykrajované pečivo či perníčky. Je běžně k dostání, uchovává se v chladu a temnu, vzduchotěsně uzavřený. Vydrží tak několik měsíců. Čerstvý zázvor lze koupit v každém dobře zásobeném obchodě. Uložený v ledničce může vydržet až 3 týdny. Nakládaný zázvor je možné koupit v obchodech s kořením. Po otevření se uchovává v chladničce. Zázvor je jedním z nejstarších a nejdůležitějších koření, v tropické Asii se pěstuje více než 3000 let. Běžně se používal i ve staré Indii a Číně, dostal se také do Středozemí. Díky pevným oddenkům schopným transportu byl zázvor prvním orientálním kořením, které bylo možno kamkoli převézt. Rostlina má štíhlé listnaté lodyhy vyrůstající z plazivého oddenku. Dorůstá do výšky až 1m, má úzké špičaté listy a malé žluté květy s nachovým pyskem, které připomínají kosatec. Oddenek je tvrdý, uzlovitě zaškrcovaný, v průměru měří asi 2cm. Oddenky vhodné pro přímé použití nebo ke konzervování se mohou vykopávat po 5-6 měsících pěstování. Nejdříve se omyjí a potom se suší 1-2 dny. Následně se mohou skladovat několik měsíců za stálé teploty. Zázvor určený ke konzervaci se namáčí několik dní ve slaném nálevu a potom ve studené vodě. Nakonec se uvaří ve vodě a potom v sirupu. Zázvor určený pro sušení se zpravidla připravuje z oddenků sklizených po 8-10 měsících pěstování. Oddenky se později stávají vláknitějšími a palčivými. Před sušením se musí oloupat a namáčet ve vařící vodě. Vůně zázvoru je sladká, kořeněná. Chuť je palčivá a mírně štiplavá. V Číně a ve většině asijských zemích se používá čerstvý zázvor, obvykle v kombinaci s česnekem. V Indii je běžný jak čerstvý, tak sušený zázvor. V západní Evropě a v Arábii se používá především zázvor sušený, k dostání je stále častěji i zázvor čerstvý a jeho obliba stoupá. Zázvorem můžeme ochutit sladké i slané pokrmy, je také základní složkou kari a dalších směsí koření. Přidává se do perníku, sušenek, sladkého pečiva a pudinků. Nesmí chybět ani v nakládaných a zeleninových pokrmech. Zázvorové pivo a víno se i dnes těší velké oblibě. Čerstvý zázvor – oddenek je uzlovitě zaškrcovaný, obvykle rozvětvený. Zbarvený je nažloutle nebo hnědožlutě. Kvalitní oddenek má být tvrdý a světle žlutá dužnina nemá být příliš vláknitá. Čerstvý zázvor je znám také jako zelený zázvor. Sušený zázvor – prodává se v kusech, před použitím se musí roztlouct. Sušené a rozlámané oddenky zázvoru se někdy nazývají races. Konzervovaný zázvor – jedná se o křehké kousky zázvoru naložené v sirupu. Nazývají se také stonkový zázvor. Konzervovaný zázvor se vyváží z Číny, Hong-kongu a Austrálie. Mletý zázvor – v evropské kuchyni se běžně používá. Přidává se do koláčů, sušenek, pečiva a do orientálních kořenících směsí. Zázvorový olej – slouží k ochucení vína, piva a likérů. Zázvorový čaj – připravuje se spařením čerstvého nebo sušeného oddenku zázvoru vroucí vodou po dobu 5 minut. Čaj pomáhá při léčbě nemocí z nachlazení. Zázvorové víno- oblíbený kořeněný nápoj, podává se nejčastěji při chladném počasí. Naložený zázvor – plátky naloženého zázvoru jsou tenké jako oplatky. Růžový sušóga nebo červený benit šóga se podávají k pokrmům japonské kuchyně, zejména k sushi. Kandovaný zázvor – jedná se o kousky zázvoru, které se kandují, suší a obalují v cukru. Zázvor pochází z tropických oblastí jihovýchodní Asie. Dnes se běžně pěstuje ve Střední Americe, na Havaji, v Africe a v severní Austrálii. Největšími producenty zázvoru jsou Čína a Indie. Nejlepší zázvor je zřejmě jamajský.

Jedná se o vysoce aromatické koření příbuzné kurkumě dlouhé. Zedoarie pochází z Indie a Indonésie. Zdrojem koření jsou tlusté, masité oddenky zbarvené žlutě a podzemní část stonku. Krájí se na plátky a suší. Zedoarie se používá v jihoafrické kuchyni, v západní Evropě je v podstatě neznámá, nahrazuje ji zázvor. Existují dva druhy zedoarie – Curcuma zerumbet s dlouhým oddenkem a Curcuma zedoaria, která má oddenek okrouhlý a silný. Rostliny se rozmnožují z malých kousků oddenků, které se vysazují do půdy. Zedoarie vyroste do výšky asi 1m a 2 roky trvá, než se plně vyvine. Má nápadně velké listy, červené nebo zelené listeny a žluté květy. Sklizeň probíhá podobně jako u kurkumy dlouhé, oddenky se potom nakrájejí na kotoučky a usuší. Aroma zedoarie je příjemné, pižmové, s náznakem kafru, trochu připomíná rozmarýn. Chuť je palčivá, podobná zázvoru, ne tolik hořká. Zedoarie se v zemích, kde se pěstuje, přidává do kořenných směsí a do těch pokrmů, kde by se mohla použít kurkuma dlouhá nebo sušený zázvor. Hodí se do kuřecích a jehněčích pokrmů. V Indonésii se konzumují mladé prýty a listy se používají k ochucování ryb. Zedoarie obsahuje hodně škrobu, v Indii se podává jako posilující prostředek. V kombinaci s pepřem, skořicí a medem slouží jako prostředek při léčbě nemocí z nachlazení. Extrakt zedoarie obsahuje také posilující lék, známý jako Švédská hořká. V indické kosmetice zedoarii používají při výrobě parfémů. Kousky oddenku zedoarie – jsou šedavě hnědé, tvrdé. Suché kotoučky měří 2-4cm v průměru, mají hrubou, mírně vláknitou strukturu. Drť – lze ji použít stejně jako mletý zázvor, chuť je však hořká. Zedoarie se pěstuje po celé jihovýchodní Asii a v oblasti vlhkých subtropických lesů. Vyváží se jen zřídka.

Označení degradačního produktu bílkoviny kolagenu. Získává se zejména z vepřových nebo hovězích kůží a kostí. Uvolněná bílkovina se čistí, suší a dodává v plátcích či v prášku. Lze ji použít k tvorbě aspiků a k melírování.

Tento ocet se vyrábí např. z rajčat, mrkve, červené řepy, okurek nebo z chřestu. Nikdy není vyrobený ze směsi, vždy z jednoho druhu zeleniny. Zeleninové octy jsou čiré, s výjimkou octa z mrkve a červené řepy. Obsahují 5% kyseliny, aromatické látky, minerální látky a vitaminy, např. beta karoten. Obsah zbytkového alkoholu je až 0,5% obj. Zeleninové octy chutnají nakysle a vždy po té zelenině, ze které byly vyrobeny. Používají se k ochucení zeleninových pokrmů. Mohou se přidat i do zálivky na salát, doporučuje se doplnit je stolním olejem. K dostání jsou ve specializovaných prodejnách octů a olejů. Uchovávají se v temnu, bez přístupu vzduchu.

HLÁVKOVÉ ZELÍ - latinsky Brassica oleracea convar Capitata, anglicky cabbage, francouzsky chou, německy Kohl, italsky cavolo - je košťálová zelenina s hladkými listy, vyšlechtěná z brukve zelné. Pěstuje se v bílé nebo červené formě, obsahuje mnoho vitamínů a minerálních látek.. Zdravá zelenina po celý rok Bílé i červené hlávkové zelí je velmi oblíbená a také často využívaná zelenina. Vzhledem k obsahu pro lidský organismus potřebných látek, možnostem dlouhodobého uskladnění i celoročního pěstování je důležitou součástí téměř všech kuchyní po celém světě Původ a historie Zelímá původ v oblastech ve Středomoří, kde v podobě menšího keříku rostlo od pravěkých dob.Velmi důležitou součástí lidské stravy se pak zelí stalo ve starém Římě a jeho pěstování se postupně se rozšiřovalo do Evropy a celého světa. I když v minulosti lidé nevěděli o mnoha pozitivních účincích na lidský organismus, bylo zelí oblíbené pro svoji a také jednoduchou přípravu v kuchyni i možnost konzumace za syrova. Důležitá byla i dlouhá doba uskladnění – celé hlávky se ukládaly do chladna, nebo se zelí nakládalo do soli s kmínem a nechalo vykvasit. Konzumace zelí lidskému tělu dodávala dostatek vitamínu C a mnoha důležitých minerálních látek. Současnost Zelí se postupně vyšlechtilo do mnoha odrůd bílého nebo červeného druhu a v současnosti se pěstuje na celém světě. Největšími producenty bílého i červeného zelí jsou Německo, Nizozemsko, Rusko, Francie a Dánsko. Významným pěstitelem je ve své oblasti i Čína, v této zemi se ale pěstuje převážně zelí bílé, červené jen minimálně. Čerstvé i kysané zelí je součástí většiny kuchyní světa. Různá jídla se z něj připravují především v Německu, Polsku a Rusku, ale také v Maďarsku, Rakousku a ve skandinávských zemích, používá se i v tradiční české kuchyni. Vzhled, chuť, vůně… Bílé zelí má podle odrůdy kulaté, zploštělé, protáhlé nebo špičaté hlávky. Listy jsou hladké, křehké a lesklé, barva může být od velmi světle zelené až po sytě zelenou. Chuť zelí je různá podle odrůdy, místa pěstování i termínu sklizně, aroma je velmi příjemné. Hlávky mohou vážit i několik kilogramů. Červené zelí má proti bílému pevnější hlávky menší velikosti i váhy a u většiny odrůd mírně nasládlou příchuť. Tvar hlávky může být kulatý, vejčitý i protáhlý. Barva listů je v závislosti na obsahu látky antokyanu modro až červeno fialová. Druhy a odrůdy Hlávkové zelí se podle druhu rozděluje na bílé a červené, u obou druhů bylo vyšlechtěno značné množství odrůd. Podle období sklizně se oba druhy a jejich odrůdy dělí ještě na zelí rané, středně rané -polorané - polopozdní, podzimní – pozdní a celoroční. Rané odrůdy mají měkčí hlávky a jsou určené především k přímé konzumaci, hlávky pozdních a celoročních odrůd jsou tvrdší a vhodné k uskladnění vcelku nebo konzervaci. Nejvíce pěstované odrůdy hlávkového zelí Kalibro F1 - Bílé zelí s poměrně malou hlávkou a menším množstvím listů, ideální pro přímou konzumaci. Odrůda je raná, má vegetační dobu 80 dní a sklízí se v létě. Avak F1 - Odrůda bílého zelí s velkými hlávkami, velmi vhodná k nakládání. Vzhledem k většímu obsahu cukru velmi dobře kvasí a kvašené má vynikající chuť. Korino F1 - Bílé zelí se hlávkami střední velikosti, které jsou velmi odolné proti vyvracení a praskání. Odrůda je středně raná. Kaibos - Bílé zelí s menšími hlávkami a velmi křehkými listy. Je určená k přímé konzumaci a nakládání, není vhodná pro delší uskladnění. Holt – Pozdní odrůda bílého zelí s menší, kulovitou až mírně zploštělou pevnou hlávkou s mnoha listy. Vydrží i poměrně dlouhé uskladnění. Hlavatka - Velmi kvalitníbílé zelí se špičatou hlávkou, která brání vyvracení. Pěstuje se především v Krkonoších a Jizerských horách. Pourovo červené - Odrůda vhodná pro přímou konzumaci i nakládání. Sklízí se na podzim, může se skladovat až do ledna. Hlávky s hustými listy váží až 3 kilogramy a mají červenofialovou barvu. Speciální odrůdy hlávkového zelí Špičaté zelí - Nejstarší odrůda bílého zelí, která je rozšířená především v západní v Evropě. Na trhu se objevuje od konce března, podle období sklizně se dělí na rané a letní. Rané je určené hlavně pro přímou konzumaci, letní je méně křehké a používá se k nakládání. Hlávky mají kuželovitý špičatý tvar, listy rostou vzpřímeně a mají příjemné aroma.   Pekingské zelí - Hlávky jsou pevné a protáhlé, dlouhé 30 až 60 centimetrů, listy bílé až světle zelené a velmi křehké, ideální pro přímou konzumaci. K vaření ani nakládání se nehodí. Čínské zelí - Listy tmavě zelené barvy rostou volně a jsou mírně zvlněné. Vzhledem k jejich křehkosti jsou vhodné pro přímou konzumaci, nehodí se pro nakládání ani vaření. White cabage sprouts - Bílé zelí, které se pěstuje v tropických oblastech. Hlávky středně zelené barvy dorůstají jen do velikosti evropské růžičkové kapusty, konzumují se nebo kuchyňsky připravují vcelku. Zdraví a vitamíny Konzumace zelí má vzhledem k složení a množství vitamínů a mnoha dalších látek velmi příznivý vliv na zdraví člověka. Zelí se z 90 % skládá z mikrobuněčné vody a 10 % tvoří vláknina, sacharidy, bílkoviny, organické kyseliny, minerální látky, vitamíny a tuky. Zelí obsahuje ve velkém množství vitamín C – v kysaném zelí se jeho množství ještě zvyšuje. Z ostatních vitamínů je v zelí ještě vitamín E, K, U, B a kyselina listová. Z minerálních látek je v zelí především draslík, hořčík, vápník, železo, molybden a zinek, a takélátku sulforafan, která má prokázané protinádorové účinky. Riziko vzniku nádorových onemocnění, především u zažívacího ústrojí, pomáhá snižovat i vysoký obsah vlákniny. Vitamín U – Biotin – léčí narušené sliznice zažívacího ústrojí. Zelí má také antibakteriální schopnosti, čistí krev a usnadňuje vykašlávání při nachlazení. Vzhledem k vysokému obsahu draslíku je močopudné, vhodné pro léčbu dny a žlučových kamenů. Šťáva ze zelí je vynikající podpůrný prostředek při léčení žaludečních vředů a vředů na dvanácterníku. Používá se i při pálení žáhy nebo překyselení organismu – v takových případech můžou pomoci 2 až 3 decilitry vypité šťávy ze syrového zelí. Látky, které zelí obsahuje, čistí krev a mění metabolismus buněk, tím působí i na pokožku, která je vláčnější. Částečně vyrovnává i vrásky. Všeobecně je zelí vynikající pro osoby s vysokým krevním tlakem, srdečními a cévními onemocněními i nemocemi zažívacího ústrojí.  Má velmi nízkou energetickou hodnotu – 20 až 25 kcal na 100 gramů – a tak je zelí také ideální potravinou při redukčních dietách. Použití zelí v kuchyni Zelí je možné využít ve studené i teplé kuchyni mnoha způsoby v mnoha jídlech. Rané a polorané odrůdy jsou vhodné k přímé konzumaci, odrůdy pozdní a celoroční se hodí pro tepelnou úpravu. Velmi oblíbené je i nakládané – kysané zelí.   Ve studené kuchyni se z nakrouhaného zelí nejčastěji připravuje křupavý hlávkový salát. Velmi oblíbený je především v balkánské kuchyni – zejména v Řecku, ale také v Německu, Anglii nebo USA.   V teplé kuchyni se zelí především používá dušené nebo kysané jako příloha k masu a vaří se z něj polévky. Velmi často se také připravují závitky z listů s různými náplněmi. V České republice je oblíbené klasické knedlo-vepřo-zelo. Zelí je oblíbené ale například i v asijské kuchyni. Kysané zelí je základní ingrediencí slovenské kapustnice, v Maďarsku se z něho připravuje segedínský guláš. Příprava zelí před kuchyňským použitím Příprava zelí je velmi jednoduchá. Hlávka se rozpůlí ostrým velkým nožem a z obou částí se vyřízne tuhý střední košťál. Omyté zelí se pak podle potřeby nakrouhá nebo nakrájí na nudličky. Větší vnější listy je možné použít na přípravu závitků. Listy se oddělí, krátce blanšírují v mírně osolené vodě a list se seřízne do hladka. Do listů je možné použít různé náplně, často se používá mleté maso s vařenou rýží. Jak a podle čeho vybírat Při nákupu zelí je potřeba především zkontrolovat, zda listy nejsou seschlé, zažloutlé případně napadené plísní nebo mechanicky poškozené. Hlávka musí být přiměřeně tvrdá. Spotřeba a skladování Většina odrůd zelí vydrží v chladném prostředí velmi dlouho – musí se ale skladovat celé hlávky. Zelí se stále sklízí ručně a velmi často se distribuuje zabalené v síťce. V tomto případě je nejlepší zelí ze síťky neuvolnit a zavěsit ho v ní do prostoru. Vhodným způsobem dlouhodobého uskladnění zelí je jeho naložení nebo konzervace mléčným kvašením. Pěstování Zelí potřebuje pro pěstování výživné půdy, obsahující vápník – v kyselých půdách se ho pěstovat nedaří. Je velmi náročné na vláhu a proto je ho možné poměrně úspěšně pěstovat i ve výše položených až horských oblastech. Vegeratační doba je od 110 do 210 dnů a podle toho se také rozlišuje, zda je zelí rané, polorané, polopozdní, pozdní nebo případně i tzv. celoroční. Hlávkové zelí se pěstuje především z předpěstované sadby, s výjimkou raných odrůd je ho ale možné vysévat i přímo do volné půdy. Rané odrůdy se vysévají v polovině února do pařeniště nebo skleníku, sklízí se v květnu a červnu. Musí mít dostatek prostoru a sazenice je případně nutné přepichovat Polorané zelí se vysévá do pařeniště nebo skleníku v březnu, polopozdní a pozdní v druhé polovině dubna nebo první půlce května. Zajímavosti Šťáva ze syrového zelí pomáhá při pálení žáhy nebo překyselení žaludku – stačí vypít 2 až 3 decilitry a příznaky rychle mizí. Látky, které zelí obsahuje, velmi pozitivně ovlivňují vzhlede pokožky a částečně vyrovnávají vrásky Zelí má nízkou energetickou hodnotu, ale dokáže zasytit – je proto velmi vhodné při redukčních dietách Léčivé účinky Hlávkové zelí obsahuje množství vitamínů a dalších látek, které mají vynikající preventivní i léčebné účinky na lidská organismus. Konzumace zelí především - celkově posiluje obranyschopnost organismu - má velké antibakteriální účinky - reguluje krevní tlak - posiluje činnost srdce - pozitivně působí na tvorbu krve a krev také čistí - působí proti vzniku nádorových onemocnění - léčí narušené sliznice v zažívacím ústrojí - pomáhá při léčce žaludečních vředů - působí proti vzniku žlučových kamenů - usnadňuje vykašlávání při nachlazení Konzumace zelí v přiměřeném množství nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucíúčinky.

Patří do čeledi Gecarcinidae, angl. land crabs. Zemní krab karibský se hojně vyskytuje podél tropického atlantského pobřeží Ameriky, rozšířený je od jihu Floridy přes Karibik až po Brazílii. Tento druh kraba je aktivní v noci, ve dne se zdržuje v norách, které sám vyhrabává. Hřbetní krunýř je poměrně velký, okrouhlý a hladký. Dosahuje šířky asi 15cm. Klepeta jsou vyvinuta nerovnoměrně, jedno je vždy o dost větší než druhé. Zbarvení těla je modré, na břišní straně krunýře jsou dvě ochlupená, šedožlutá místa. Maso zemního kraba karibského je mírně nasládlé. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, maso se také přidává do mnoha pokrmů kreolské kuchyně. Do Evropy se tento druh kraba dováží jen málokdy.

Zervelatwurst je oblíbený, jemný Rohwurst. Jedná se o trvanlivý salám vyrobený z jemně mletého hovězího a vepřového masa, hřbetního sádla, brandy a pepře. Salám je dlouhý 40cm a široký 5cm. Podává se nakrájený na plátky.

Jedná se o silné krátké makarony.

Žitné vločky se podobně jako ostatní cereálie nejčastěji konzumují s mlékem a jogurtem. Vzhledem k obsahu vitamínů, minerálních a dalších pro organismus člověka důležitých látek mají pozitivní účinky na lidské zdraví.   Vločky z žita obsahují poměrně značné množství vitamínu E, skupinu vitamínů B – B1, B2, B6, PP, inositol, kyselinu panteonovou a listovou. Je v nich také mnoho minerálních látek, především vápník, železo, hořčík, draslík, jod, fluor a mnohé další. Žitné vločky jsou díky obsahu látky lingan vynikající jako prevence proti kardiovaskulárním onemocněním, mají i protinádorové účinky především u rakoviny prsu, prostaty a tlustého střeva. Působí pozitivně i proti tvorbě žlučových kamenů a také regulují metabolismus.

Jde o pomalé zrání odvěšeného masa. Tento proces má vliv na texturu (konzistenci) masa a jeho chuť.

Zlak nachový je rozšířený ve všech světových tropických a subtropických mořích. Žije v menších hejnech, živí se letouny (létajícími rybami), sépiemi a korýši. Většinou se loví jen jednotlivé exempláře této ryby. Tělo zlaka je protáhlé, ze stran zploštělé, hřbetní ploutev se táhne od hlavy až po výrazně vykrojenou ocasní ploutev. Zbarvení hřbetu je modravě zelené, břicho je stříbřité a boky zlatistě lesklé. Ryby dosahují délky 2m a hmotnosti 30kg. Maso zlaků je křehké, chutné. Připravuje se nejčastěji grilované nebo pečené v bylinkové krustě v troubě.

Patří do čeledi hvězdnicovitých. Trvalka je vysoká asi 1m, listy jsou kopinaté, střídavě postavené. Úbory v hroznovitém květenství jsou zlatožluté. Zlatobýl obsahuje kyselinu citronovou a šťavelovou, třísloviny a barviva, flavonoidy a éterické oleje. Nať se suší a používá k přípravě čaje. Tato bylinka podporuje funkci ledvin, pomáhá při léčbě revmatických potíží a při otocích. Ze zlatobýlu lze připravit i kloktadlo.

Je rozšířený od pobřeží západní Aljašky až po Japonsko, vyskytuje se v hloubkách od 270 do 600m. Zlatý královský krab má jednotné červené zbarvení s lehkým zlatavým leskem. Na povrchu hřbetního krunýře a na bocích jsou rovnoměrně dlouhé trny, čelní roh má trnů devět. Krunýř je široký asi 20cm. Maso je jemné, v obchodní síti nehraje velkou roli. Zlatý královský krab se prodává většinou vařený.

Jinak také anýzový pepř, čínský pepř nebo japonský pepř. Používáme plody, sušené, mleté i celé. Chuť sečuánského pepře je čerstvá, peprná, lehce citronová. Je klasickým kořením asijské kuchyně, patří do rýžových i nudlových polévek, hodí se k vepřovému masu, drůbeži i k rybám. Sečuánský pepř je k dostání v obchodech s kořením nebo v obchodech s asijskými potravinami. Prodává se mletý nebo celý. Celé plodové tobolky si uchovají déle své aroma. Toto koření se do jídla přidává těsně před dovařením. Uchovává se v temnu a chladu, vzduchotěsně uzavřené. Fagara svými mnoha jmény jako sečuánský pepř, anýzový pepř, čínský pepř nebo kvetoucí pepř připomíná pepř. Není však v žádném případě příbuzná známému černému nebo bílému pepři. Koření fagara jsou červenohnědé sušené tobolky čínské odrůdy malého stromku podobného trnovníku. Strom nebo keř s kožovitými opadavými listy má silné, pichlavé ostny a jeho plody jsou malé červené tobolky. Tobolky se sklízejí na podzim a suší se na slunci, dokud se neotevřou. Vůně tobolek je výrazně kořenná, chuť je spíše otupující než ostrá nebo hořká. Fagara je koření vhodné na drůbež i jiné maso. Spolu se skořicí kasiovou a zázvorem patří k nejstarším čínským kořením. V Číně fagarou ochucují pokrmy, jako např. tradiční sečuánskou kachnu nebo kuře Pang-pang. Mleté plody fagary jsou základní složkou čínské směsi pěti koření. Tobolky získají výraznější chuť, pokud je opražíme na litinové pánvi – uvolní se tak jejich aromatické oleje. Je vhodnější používat roztlučené nebo mleté tobolky než celé plody. Když se fagara na pánvi dostatečně ohřeje a začne kouřit, snížíme teplotu a všechny zčernalé tobolky odstraníme. Celé tobolky – jsou červenohnědé, dlouhé 4-5mm. Mají drsný pichlavý povrch, jsou duté a otevírají se puknutím. Někdy také mají zbytek stopky. Semena – z tobolky vždy odstraníme všechna uvolněná semena i semena uprostřed tobolky. Jsou totiž velice hořká. Drť – bobule se roztlučou v hmoždíři nebo umelou na mlýnku na kávu. Prosátím umletého koření se odstraní slupky a zůstane jen jemný prášek. Zanthoxylum piperatum – je blízce příbuzný fagaře, někdy bývá nevhodně nazýván japonský pepř. Tobolky této japonské odrůdy se suší a potom melou na aromatický, ostrý hrubý prášek, tzv. sansho. Používá se běžně v japonské kuchyni při přípravě tučných pokrmů. Fagara roste divoce po celé Číně, nejčastěji na svazích pahorků.