Zbožíznalství

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od května do října. Klobouk holubinky mandlové měří 50-120mm, je plochý, uprostřed vmáčklý, s hladkým okrajem, ve stáří krátce rýhovaným. Uprostřed je jemně vrásčitý, červenohnědě nebo růžově červený, fialově hnědý, světle šedohnědý, někdy vybledající. Lupeny jsou většinou vidlené, zbarvené bělavě, brzy světle smetanově. Stářím nebo po poranění rezavějí. Třeň o rozměrech 30-70x15-30mm je válcovitý, na bázi ztenčený, bílý, na bázi rezavějící. Dužnina je bílá, na řezu žloutnoucí až rezavějící. Má oříškovou chuť a nevýraznou vůni. Výtrusný prach je bílý. Holubinka mandlová roste hojně, jednotlivě nebo ve skupinách. Vyskytuje se především ve světlých listnatých lesích, zejména pod duby a habry, vzácněji pod jehličnany. Roste zpravidla na kyselých půdách.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od června do října. Klobouk holubinky měnlivé měří 20-65mm, je vyklenutý, brzy plochý, uprostřed vmáčklý, tence masitý, křehký, na okraji hladký, ve stáří jemně rýhovaný. Zbarvený je v různých odstínech žluté, oranžové a červené, barvy se často kombinují. Lupeny jsou krátce připojené, řídké, zbarvené světle máslově až oranžově žlutě. Třeň o rozměrech 20-60x5-15mm je válcovitý, zbarvený bíle, ve stáří nažloutle. Dužnina je bílá, má mírnou chuť a je bez pachu. Výtrusný prach je sytě žlutý. Holubinka měnlivá roste velice hojně v trávě v listnatých, zřídka i v jehličnatých lesích. Vyskytuje se zejména na světlých místehc. Jedná se o barevně velmi proměnlivý druh.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od června do října. Klobouk holubinky namodralé měří 60-150mm, je plochý, uprostřed mírně vtlačený, za vlhka lepkavý, na okraji hladký. Je zbarvený v různých odstínech modré, fialové a olivové, barva se často navzájem prostupují. Uprostřed většinou vybledá do okrova. Lupeny jsou připojené až krátce sbíhavé, pružné, na dotyk působí mastně. Jsou zbarvené bíle až světle krémově. Třeň o rozměrech 50-120x15-30mm je válcovitý až mírně kyjovitý, vrásčitý, bílý nebo s mírným modrofialovým nádechem. Dužnina je bílá, má sladkou chuť a nevýraznou vůni. Výtrusný prach je bílý. Holubinka namodralá roste velmi hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, ve všech lesích. Hojněji se vyskytuje v teplejších oblastech. Jedná se o barevně velice proměnlivou houbu, ale význačným znakem jsou pružné, nelámavé lupeny. Někdy může mít také palčivou chuť nebo klobouk od mládí pouze zelený.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od června do října. Klobouk holubinky nazelenalé měří 50-150mm, nejdříve je téměř kulovitý, potom vyklenutý až uprostřed vtlačený, tvrdý, nerýhovaný. Zbarvený je měděnkově až olivově zeleně nebo šedozeleně, brzy políčkovitě rozpraskávající. Nakonec vybledá až do světle okrového zbarvení. Lupeny jsou bílé až světle smetanové, ve stáří a po poranění rezavě skvrnité. Třeň o rozměrech 25-90x20-50mm je válcovitý, bíle zbarvený, ve stáří s rezavými skvrnami. Dužnina je bílá, na řezu rezavějící. Má oříškovou chuť a nevýraznou vůni. Výtrusný prach je bílý, vzácně i světle smetanový. Holubinka nazelenalá roste hojně, jednotlivě nebo ve skupinách. Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích, vzácně i v jehličnatých lesích.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Klobouk holubinky olivové měří 80-200mm, je vyklenutý až téměř plochý, uprostřed mírně vmáčklý, tvrdý. Je vícebarevný, v olivových, fialových a purpurových odstínech. Pokožka je u okraje vlnkovitě zčeřená. Lupeny jsou přirostlé, často vidlené, nažloutlé, potom okrově žluté, u okraje klobouku zpravidla s načervenalým ostřím. Třeň o rozměrech 30-120x20-40mm je válcovitý, tvrdý, ojíněný, vrásčitý. Většinou je celý narůžovělý až načervenalý. Dužnina je bělavá, má mírnou chuť a nevýrazný pach. Výtrusný prach je sytě žlutý. Holubinka olivová roste poměrně hojně, jednotlivě nebo v menších skupinách, ve starších listnatých i jehličnatých lesích na kyselých půdách, zejména na světlých místech. Vyskytuje se především ve vyšších polohách. Jedná se o barevně velice proměnlivý druh, poznatelný podle tvrdých, masitých plodnic, na okraji zčeřené pokožky klobouku, žlutých lupenů a načervenalého třeně.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od června do září. Klobouk holubinky podmračné měří 50-100mm, je plochý, uprostřed vmáčklý, ve stáří na okraji krátce rýhovaný, matný, ojíněný až plstnatý. Ve stáří je lysý, vrásčitý. Zbarvený je špinavě modrozeleně, zelenomodře, olivově šedě až šedofialově. Lupeny jsou bělavé, potom oranžově nažloutlé, ve stáří rezavě skvrnité. Třeň o rozměrech 20-65x10-20mm je válcovitý, často na bázi ztenčený, hladký. Zbarvený je bíle, potom světle okrově až nahnědle. Dužnina je bílá, má nevýraznou vůni a v mládí mírnou nebo mírně palčivou chuť lupenů. Výtrusný prach je světle krémový. Holubinka podmračná roste nepříliš vzácně, jednotlivě i ve skupinách, na světlých místech v listnatých lesích a parcích. Vyskytuje se zejména na kyselých půdách. Podobná je holubinka doupňáková, která má žlutější lupeny, odlišné výtrusy a červenooranžovou reakci dužniny se zelenou skalicí.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do října. Klobouk holubinky půvabné měří 20-50mm, je vyklenutý, potom plochý, uprostřed mírně vmáčklý, ve stáří na okraji rýhovaný, výrazně plstnatý. Zbarvený je purpurově až fialově červeně. Lupeny jsou světle krémové, často s červeným až fialovým ostřím. Třeň o rozměrech 20-50x5-10mm je kyjovitý, pozdějí k bázi ztenčený, ojíněný. Zbarvený je světle fialově nebo červeně. Dužnina je bílá, má mírnou chuť a výraznou vůní po topinamburech nebo po slanečcích. Výtrusný prach je krémový. Holubinka půvabná roste poměrně vzácně, jednotlivě nebo v menších skupinách, v listnatých i v jehličnatých lesích. Vyskytuje se zejména na kyselých půdách. Holubinka úhledná má lepkavý vícebarevný klobouk s tmavočervenými, červenohnědými až žlutozelenými tóny a tmavší výtrusný prach.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Klobouk holubinky Romellovy měří 60-150mm, je vyklenutý, potom plochý a uprostřed vmáčklý, na okraji rýhovaný, za vlhka lepkavý. Je pestře zbarvený, fialový, vínově až purpurově hnědý, uprostřed až zelený nebo hnědoolivový, vzácně krémově zelený. Často je hnědozeleně skvrnitý. Lupeny jsou téměř volné, kolem třeně vidlené, zbarvené krémově, potom máslově žlutě, obvykle s oranžovým nádechem. Třeň o rozměrech 40-100x15-40mm je válcovitý, někdy na bázi ztlustlý, tvrdý, vrásčitý. Zbarvený je bíle, později na bázi nažloutle až okrově. Dužnina je bílá, má mírnou chuť a nevýraznou vůni. Výtrusný prach je zlatožlutý. Holubinka Romellova roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, v listnatých lesích. Vyskytuje se především na bazických půdách a vlhčích místech, často spolu s holubinkou olivovou.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Klobouk holubinky sličné měří 50-120mm, je vyklenutý až plochý, tvrdý, hladký, suchý, ojíněný, za sucha často rozpukávající. Zbarvený je romělkově až růžově červeně, často vybledající. Lupeny jsou krátce připojené, u třeně vidlené, zbarvené bíle až smetanově, u okraje klobouku jsou načervenalé. Třeň o rozměrech 50-100x10-25mm je válcovitý, vrásčitý, bílý, celý nebo jen naspodu načervenalý. Dužnina je bílá, má slabě pryskyřičnou chuť a nevýraznou vůni. Holubinka sličná roste velice hojně, jednotlivě nebo ve skupinách. Vyskytuje se ve všech lesích, zejména na světlých místech. Jedná se o druh nápadný tvrdostí a chutí dužniny a suchým kloboukem. Pod buky roste holubinka ruměná, která je v mládí bílá, potom citronově žlutá až světle okrová a má palčivou chuť.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od června do října. Klobouk holubinky trávozelené měří 50-140mm, je vyklenutý, brzy plochý, uprostřed mírně vmáčklý, na okraji hladký, ve stáří jemně rýhovaný. Zbarvený je olivově nebo našedle zeleně, olivově žlutě. Uprostřed je někdy nahnědlý, k okraji často vybledající. Lupeny jsou až smetanové, na ostří většinou rezavějící. Třeň o rozměrech 30-80x10-25mm je válcovitý, jemně vrásčitý, bílý, od báze rezavějící. Dužnina je bílá, na řezu obvykle mírně žloutnoucí. Má často mírně ostrou chuť a nevýraznou vůni. Výtrusný prach je smetanový. Holubinka trávozelená roste hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, pod břízami, vzácněji také pod smrky a borovicemi.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od července do října. Klobouk holubinky Velenovského měří 20-80mm, je plochý, uprostřed mírně vmáčklý, tvrdý, s nízkým hrbolkem. V dospělosti je na okraji jemně rýhovaný a rozpukaný. Zbarvený je tmavě až cihlově červeně, oranžově hnědě, někdy s okrovým nádechem, uprostřed často vybledá. Lupeny jsou přirostlé, světle máslové, na ostří světlejší. Třeň o rozměrech 35-60x5-15mm je válcovitý, ojíněný, bílý, naspodu někdy narůžovělý. Dužnina je bílá, má mírnou chuť a nevýraznou vůni. Výtrusný prach je světle okrový. Holubinka Velenovského roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, v listnatých a smíšených, vzácněji i jehličnatých lesích. Vyskytuje se zejména na světlých místech, zřejmě upřednostňuje kyselé půdy.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od června do října. Klobouk holubinky zlaté měří 40-110mm, je plochý, uprostřed vmáčklý, ve stáří na okraji mírně rýhovaný. Zbarvený je rumělkově až šarlatově červeně, oranžově, se žlutými skvrnami. Vzácně je celý chromově žlutý. Lupeny jsou smetanové, potom světle okrové až máslové, v mládí na ostří často žluté. Třeň o rozměrech 30-90x10-25mm je válcovitý, bílý, na bázi zlatožlutý. Ve stáří je celý žlutý až žlutohnědý. Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku žlutá, má mírnou chuť a nevýraznou vůni. Výtrusný prach je smetanový až máslový. Holubinka zlatá roste místy poměrně hojně, zpravidla jednotlivě, v listnatých, vzácně i jehličnatých lesích. Vyskytuje se především v teplejších oblastech a na vápenatých půdách.

Hořčici rozlišujeme podle původu na francouzskou, anglickou, německou, americkou a jiné. Může být ostrá, středně ostrá, jemnější nebo sladká. Ostrá hořčice - převládají zde hnědá zrna, chuť je velmi ostrá. Středně ostrá hořčice - je vyrobena ze stejného poměru hnědých a bílých hořčičných semen. Je ostřejší chuti. Jemná hořčice - někdy bývá označována jako lahůdková, je velmi rozšířeným druhem hořčice. Je vyrobena z bílých hořčičných zrn, její cht je jemně kořenitá. Sladká hořčice - směs bílých a hnědých zrn, nahrubo pomletých a lehce opražených. Je slazená cukrem nebo medem. Hořčice může být jemně sladká až pálivě ostrá a to podle toho, jak jsou zpracovány přísady. Vedle nejrozšířenějších druhů existují ještě hořčice s různými aromatickými či alkoholovými přísadami. Nejlépe se hořčice hodí k párkům, lze jí ochutit také studené maso, pečené maso, omáčky, drůbež. Je výborná v salátových omáčkách, hodí se k majonéze, dokonce vylepšuje chuť některých ryb. Hořčice je k dostání běžně v supermarketu balená v kelímcích nebo ve skleničkách. V obchodech s kořením je možné koupit speciální druhy. Hořčice neobsahuje konzervační látky, přesto ji lze uchovávat až jeden rok. Jedná se o koření známé už po tisíce let, její použití je velice rozmanité. Ve středověku v Evropě byla hořčice jedním z mála koření, které mohli lidé běžně používat k ochucení pokrmů. Všechny hořčice jsou jednoleté rostliny, které kvetou malými žlutými květy. Bílá hořčice dorůstá do výšky asi 80cm, černá hořčice je vyšší. Blízká příbuzná – hořčice hnědá je menší, má světlejší květy. Šešule (plody hořčice) se sklízí dříve, než puknou. Potom se vyrovnají na hromadu, usuší se a vymlátí. Hnědé hořčičné semínko má při žvýkání nahořklou chuť, později je ostré a aromatické. Bílé hořčičné semínko je zpočátku mdle sladké, později lehce palčivé. Černé semínko má ostrou, palčivou chuť. Hořčičná semena nemají žádnou vůni. Semena bílé hořčice jsou světlá, písčitě hnědá nebo žlutá. Jsou větší než černá, hnědá nebo orientální semena. Nejsou tak palčivá, mají skvělé konzumační vlastnosti. Orientální semena kultivaru brukve sítinovité (tzv. čínské hořčice) se používají v Japonsku ke kořenění pokrmů. Hnědá hořčice nahradila hořčici černou, která se dnes pěstuje jen v zemích s převažující zemědělskou produkcí. Jemně mletá hořčičná semena se používají pro přípravu stolních hořčic. Hořčičná silice je vysoce koncentrovaná a žíravá. Bílá semena se přidávají do směsí používaných do láků k nakládání. Hnědá semena jsou vyhledávaným kořením v Indii – často se před přidáním do pokrmu rozpálí v oleji, čímž získají oříškovou chuť. V lidovém léčitelství se používají hořčičné placky, které pomáhají při léčbě artritidy a revmatismu.   Černá hořčice pochází z jižní Evropy a mírné oblasti západní Asie. Hnědá hořčice je původem z Indie. Bílá hořčice byla naturalizována na mnoha místech Evropy a Severní Ameriky, pěstuje se v zemích s mírným podnebím. Hořčice se připravují z prášku nebo z celých semen. Ochucují se paprikou, chilli, bylinkami, citrusy, měkkými bobulovitými plody nebo šampaňským. Anglická hořčice – připravuje se smícháním hořčičného prášku s vodou. Nechává se 10 minut stát, aby se chuť mohla rozvinout. Dijonská hořčice – jedná se o světlou, jemnou hořčici s ryzí chutí. Připravuje se z hnědých hořčičných semen, vody, bílého vína, soli a koření. Město Dijon v současnosti produkuje asi 80% objemu výroby v celé Francii, dijonská hořčice ale může být vyráběna kdekoliv na světě. Bordeauxská hořčice – je jiným základním typem hořčice připravované ve Francii. Je tmavší, má sladkou příchuť. Zpravidla se ochucuje bylinkami, např. estragonem. Chuť hořčice je mírná. Americká hořčice – je základní přílohou k párku v rohlíku a hamburgeru. Americká hořčice je světle žlutá, její chuť je mírná, ryzí. Připravuje se z bílé hořčice. Německá hořčice – má nasládlou chuť, zpravidla je ochucená bylinkami a kořením. Podává se k uzeninám. Bylinková hořčice – jedná se o francouzskou hořčici, lehce kořeněnou směsí bylinek. Bylinková hořčice je velmi jemná. Champsac hořčice – je aromatická, tmavě hnědá, jemná, okořeněná plody fenyklu. Beujolais hořčice – jedná se o směs hrubě mletých hořčičných semen a červeného vína. Beujolais hořčice má borůvkovou barvu. Červená hořčice – připravuje se z celých hořčičných semen a chilli. Chuť je palčivá, hořčice se proto hodí k chuťově méně výrazným pokrmům. Champagne hořčice – je jemná, bledá hořčice s přídavkem šampaňského. Má jemnou chuť, podává se ke kořeněným pokrmům. Hořčice z nedrcených semen – jedná se o anglickou hořčici, která je ostře kořeněná. Připravuje se z celých hořčičných semen. Medová hořčice – připravuje se z hrubě mletých hořčičných semen, medu, surového cukru, octa a koření. Chuť medové hořčice je sladká.

Jinak také hořčičné semínko. Používáme plody, čerstvé i sušené, mleté nebo drcené. Sušená semena při žvýkání chutnají ostře, jinak jsou bez zápachu. Hořčičná zrna zjemňují okurky nakládané do octa, zelné pokrmy, zavařovanou zeleninu. Koření se jimi masové, rybí či zvěřinové marinády. K drůbeži a hovězímu masu se výborně hodí hořčičná moučka. Hořčičná zrna jsou běžně k dostání. Toto koření vydrží i několik let, je-li uchováno v temnu a chladu.

Patří do čeledi hořcovitých. Trvalka je až 130cm vysoká, má silnou lodyhu i kořeny. Květy mají žlutou barvu. V kořenech je obsaženo mnoho tříslovinných a hořkých látek, které podporují trávení. Přidávají se do léčivých tinktur a likérů. Listy i kořeny se suší. Používají se k přípravě čajů nebo studených výluhů. Hořec celkově posiluje organismus.

Horiatiko je řecká kořeněná klobása. Vyrábí se obvykle z vepřového masa, ochucená je černým a červeným pepřem, římským kmínem a někdy také pomerančovou kůrou. Klobása je k dostání ve dvou variantách – silně kořeněná oreganem nebo obsahující velké množství pórku. Klobása Horiatiko měří 10cm a široká je 3cm.

Párek vyrobený z vepřového, drůbežího, hovězího nebo telecího masa. Hot dog existuje v mnoha různých regionálních variantách. Párek je dlouhý 15cm a široký 2cm. Podává se s rozličnými přísadami, např. se sýrem nebo s chilli.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od května do listopadu. Klobouk houževnatce tygrovaného měří 40-100mm, je zpravidla nálevkovitý, zbarvený bíle až bělavě. Pokrytý je černohnědými přitisklými vláknitými šupinkami. Lupeny jsou sbíhavé, se zubatým ostřím. Zbarvené jsou krémově až nažloutle. Třeň o rozměrech 30-50x4-8mm je válcovitý, často výstředný. Zbarvený je bělavě, směrem od báze šedohnědě šupinatý, v mládí s pomíjivým tenkoblanným prstencem. Houževnatec tygrovaný roste nepříliš hojně, ve skupinách nebo v trsech, na kmenech a pařezech listnatých stromů. Hojný je pouze v lužních lesích na jižní Moravě. Jedná se o poměrně tuhou, nápadnou houbu, snadno poznatelnou podle nálevkovitého, černohnědě šupinkatého klobouku na bělavém podkladě.

Patří do skupiny nelupenatých, doba výskytu je od července do listopadu. Klobouk houžovce hlemýžďovitého měří 25-70mm, je nepravidelně hluboce nálevkovitý až uchovitý. Zbarvený je červenohnědě až kožově žlutě. Lupeny jsou daleko sbíhavé, úzké, zbarvené bělavě až hnědavě, na ostří jsou pilovité. Třeň o rozměrech 30-100x4-8mm je výstředný až postranní, podélně brázditý. Zbarvený je šedohnědě až červenohnědě. Dužnina výrazně voní po anýzu. Houžovec hlemýžďovitý roste roztroušeně v trsech na rozkládajících se pařezech a kořenech listnatých stromů, méně často i jehličnanů. V teplejších oblastech je hojnější.

HRÁCH SETÝ - latinsky Pisum sativum, anglicky Pea, je levná, snadno dostupná a velmi výživná plodina na hranici mezi zeleninou a luštěninou. Mladý zelený hrách řadíme mezi zeleninu, dozrálý či sušený hrách pak mezi luštěniny. Zelené zlato Hrách nejenže je levný a dá se snadno pěstovat, navíc obsahuje velké množství bílkovin. V dobách, kdy maso bylo pro běžný, těžce pracující lid nedostupné, byl hrách s bramborami a čočkou důležitým zdrojem živin. Původ a historie Hrách se začal pěstovat v zemích Středního východu, odkud se dostal i k nám. Díky množství výživných látek a poměrně snadnému pěstování se jedná o jednu z nejstarších pěstovaných rostlin na světě. Vzhled, chuť a vůně… Plody hrachu jsou semena a ty mohou mít dle odrůdy různou barvu i tvar - mohou být kulatá i oválná, bílá, žlutá, zelená, šedá i různě barevně mramorovaná. Mladý hrášek, který obyčejně pěstujeme na našich zahrádkách, má obvykle jasnou zelenou barvu, sladkou chuť, křupavou slupku a šťavnatý obsah. Starší, dozrálejší hrách pozbývá sladkou chuť a jeho konzistence je moučnější a výživná. Odrůdy Hrách má mnoho odrůd, které dosahují různé výšky. Některé jeho odrůdy jsou určené k vylupování, kde plod obsahuje hodně škrobu, má mírně moučnou chuť a hodí se k sušení, nebo pak hrách dřeňový, který je sladší. Cukrový hrášek je odrůda, která se u nás pěstuje poměrně často, nemá na vnitřní straně lusku tenkou pergamenovou vrstvu, a proto je nezralá semena včetně lusku možné bez problémů konzumovat i syrová. Zdraví a vitamíny Během svého zrání se složení látek v hrachu mění. Zelený hrášek obsahuje kolem 90 % vody, zatímco po dozrání obsah vody klesá na přibližně 10%. Mladý hrášek obsahuje zejména vitamíny, a to především vitamín K, C, B1 a kyselinu listovou. Naproti tomu zralý hrách obsahuje velké množství energie připravené na klíčení budoucí rostliny, velké množství kyseliny listové, ale hlavně minerální látky, jako hořčík, železo, draslík, mangan a fosfor. Pravidelná konzumace hrášku pomáhá k regeneraci mentální i fyzické a zároveň napomáhá k růstu svalů. Vláknina v něm zase napomáhá dobrému trávení a detoxikaci. Použití hrachu v kuchyni Hrách je na našem trhu k dostání v různých formách. K dostání jsou v období sezóny čerstvé hrachové lusky, vyloupaný hrách je pak celoročně k dostání v konzervované, sušené či mražené podobě. Jedná se o plodinu, kterou seženete snad v každém větším i menším obchodě s potravinami. Hrách se skvěle hodí na výrobu kaší, jako příloha k masitým pokrmů nebo třeba do salátů. Je možné jej osmahnout na másle, dusit, vařit, zapékat a tak dále. Sklizeň a úprava Sušený hrách se po sklizni nejdříve loupe, protože vnější lusk je tvrdý a nestravitelný. Po oloupání mají semena matný povrch, a tak se ještě leští a obrušují. Část semen se při úpravách rozpadne a ta se pak prodávají jako hrách loupaný půlený, který je levnější než hrách loupaný celý. Léčivé účinky Hrách - podporuje růst buněk - podporuje růst svalů - posiluje nervovou soustavu - posiluje zrak - pomáhá při zácpě - snižuje cholesterol a podporuje metabolismus - má detoxikační účinky I přes mnoho pozitivních účinků na lidský organismus, nedělá konzumace hrachu ve větším množství některým osobám dobře. Pro někoho, kdo trpí nadýmáním, může být hrášek těžko stravitelný, při častějším používání si ale trávicí ústrojí na luštěniny zvykne. Může pomoct ho na noc namočit, nebo ho vhodně okořenit. Pokud máte dnu, vyhýbejte se luštěninám obecně, stejně konzumace hrachu ve větším množství neprospívá ani osobám trpícím některými revmatickými nemocemi.