Sladkovodní

Vyskytuje se v potocích a řekách v celé Evropě, kromě Irska, Skotska, severu Skandinávie a jihu Itálie. U nás je poměrně rozšířeným druhem. Jelec má protáhlé, zavalité tělo, zbarvené světle stříbřitě. Ploutve jsou načervenalé, šupiny jsou velké s tmavým okrajovým lemem. Tloušti dosahují délky asi 60cm a hmotnosti asi 4kg. Většina ryb ale dorůstá jen do délky 40cm. V mladém věku se živí hmyzem, červi a malými korýši, v dospělosti se stávají dravci a loví malé ryby nebo žáby. Jelec tloušť má jemné, bílé a pevné maso, hodí se ke smažení, fritování a grilování.

Lín je rozšířený téměř po celé Evropě, nevyskytuje se jen na severu Skandinávie, na severu Skotska a v přítocích Severního ledového oceánu. Kůže línů je hrubá, silně sliznatá, zbarvená dozelena. Sliz chrání kůži před poraněním. Lín obecný dosahuje délky 60cm, většinou dorůstá jen do délky 20-30cm. Líni jsou nejchutnější kaprovité ryby. Při kuchyňské přípravě je třeba postupovat opatrně, mícha a svalstvo línů jsou i několik hodin po zabití ryby funkční, reflexy stále pracují. Při tepelné úpravě může dojít k opaření nebo k úrazu. Je dobré nechat ryby před další úpravou nejméně půl dne odležet. Líni jsou vhodní k pečení nebo dušení, ke klasickým pokrmům patří lín namodro nebo lín se slaninou.

Vyskytuje se ve střední a východní Evropě, jihovýchodní Anglii a jižní Skandinávii. Cejnek malý má vysoký hřbet a tělo je ze stran zploštělé, zbarvené šedě až černozeleně. Dorůstá délky 35cm. Cejnek je vhodný především na smažení.

Karas obecný je rozšířený od Irska a Anglie až po východní Rusko. Žije v mělkých tůních a jezerech s hustým porostem. Tělo ryby je zploštělé, kaprovitého tvaru. Zbarvení je zlatohnědé a na hřbetě tmavší než na břiše. Karas dorůstá délky max. 45cm a dosahuje hmotnosti asi 2kg. Zpravidla měří jen 25cm. Do prodeje se karas obecný dostane jen málokdy. Připravuje se nejčastěji smažený. Příbuznými druhy jsou karas zlatý a karas stříbřitý. Oba druhy mají chutné maso, podobně jako karas obecný.

Pochází z tichomořského pobřeží Severní Ameriky. V 19. století byl dovezen do Evropy a dnes se chová ve pstruhových rybnících. Pstruh duhový roste poměrně rychle, snáší dobře teplejší vody, jeho chov není náročný a přináší výnosy. Z hospodářského hlediska je ve střední Evropě nejvýznamnějším druhem. Od pstruha potočního se pstruh duhový odlišuje červeným postranním pruhem, nemá červené skvrny u očí. Velcí pstruzi se prodávají jako tzv. lososoví pstruzi, mají červené maso. Pstruh duhový je vhodný především k pošírování, smažení a grilování.

Sumec velký je rozšířený především ve východní Evropě. Tělo má protáhlé, dlouhé, pokryté slizkou kůží bez šupin. Hřbet je modročerný, břicho světlejší, boky jsou nazelenalé. Ryby dorůstají do délky až 3m a dosahují hmotnosti asi 150kg. Maso sumce velkého je bílé, s vysokým obsahem tuku, téměř bez kostí. Před dobou tření (od května do června) nejsou velcí sumci vhodní ke konzumaci. Nejvhodnějším způsobem tepelné úpravy sumce velkého je smažení nebo grilování, tuk se působením vysoké teploty vypeče. Po období tření a na konci podzimu sumce můžeme také dusit nebo pošírovat. V akvakulturách ve Vietnamu je chován sumec rodu Pangasius. Je zastoupen 2 druhy: Pangas kambodžský – má tučnější maso, prodává se v Asii. Dále Pangas spodnooký – maso má nízký obsah tuku, prodává se také v Evropě.

V 19. století byl importovaný do Evropy a zdomácněl ve Slezsku, Bělorusku a na Ukrajině. Sumeček americký má podobně jako lososovité ryby tukovou ploutev. Sumečci dosahují délky až 45cm. Maso je vhodné ke smažení a fritování. Dalšími druhy jsou sumeček velký a sumeček tečkovaný. Sumeček velký patří k největším sladkovodním rybám Severní Ameriky. Dosahuje délky přes 1m, je oblíbenou konzumní rybou. Maso je pevné, velmi chutné. Sumeček tečkovaný je v USA nejdůležitějším chovným sumečkem, s úspěchem byl vysazen i v jihovýchodní Anglii. Má pevné a chutné maso, je oblíbenou konzumní rybou.

Je rozšířený ve všech sladkých vodách v Evropě, žije také v pobřežních vodách od Bílého moře až po Mauretánii. Po 4-10 letech v řekách a jezerech začínají úhoři jako tzv. stříbřití úhoři v srpnu a v září migrovat do moře směrem k trdlištím, která se nacházejí v Sargasovém moři. Zde vylíhnuté larvy jsou potom unášeny Golfským proudem směrem na východ, po 3 letech doputují k evropskému pobřeží. Tady se průhledné larvy promění ve sklovité úhoře, tzv. monté a začnou se zabarvovat do žlutohněda. Potom úhoři pronikají do ústí evropských řek. Hřbet a boky úhoře říčního jsou zelenavě hnědé, břicho je nažloutlé. Ve věku 6 let hřbet ztmavne a břicho získá stříbrné zbarvení. Samice dorůstají do délky 1m, samci jen do 50cm. Ploutevní lem začíná na hřbetě daleko za prsní ploutví. Úhoř je vysoce ceněná ryba, čerstvý úhoř říční je velmi oblíbený ve Francii. Maso je vhodné k vaření, dušení nebo smažení. Ke smažení se hodí menší ryby, větší úhoři s tučnějším masem se většinou udí. Příbuznými druhy jsou: úhoř americký – vyskytuje se na severoamerickém pobřeží Atlantiku, je podobný evropskému úhoři říčnímu. Dále úhoř japonský a úhoř mramorovaný – tradičně se využívají v japonské kuchyni, mají velký hospodářský význam. Úhoř australský – rozšířený na jihu Austrálie, v Tasmánii a na Novém Zélandu. Dodává se spolu s úhořem novozélandským.