Zbožíznalství

Jedná se o černou uzenou klobásu vyrobenou z jemně mletého masa, srdcí, ledvin a tuku černých vepřů. Masová směs je ochucená česnekem, sladkou paprikou a někdy také bílým vínem nebo kmínem. Klobása Chourico mouro de Portalegre měří 25cm a široká je 3cm.

Chourico Transmontano je klobása z horských oblastí na severu Portugalska. Je vyrobená z vepřového masa, které se nejdříve fermentuje a potom se udí nad kouřem z dubu cesmínovitého. Klobása má výraznou chuť a typické aroma. Měří 20cm a široká je 2,5cm.

Červená klobása vyrobená z vepřového masa a vepřové krve. Přestože se tato klobása udí a suší, je poměrně měkká. Měří 15cm a široká je 3cm. Obvykle se podává vařená s kapustou.

Králící jsou nenároční, živí se pouze rostlinnou potravou. Drobní chovatelé krmí králíky posečeným senem, mrkví, řepou, obilím a přikrmují koncentrátem vitamínů a minerálních látek. V chovu králíků je důležité kvalitní krmivo a stále čerstvá voda. Králíci se chovají v dřevěných nebo kovových kotcích. Způsob chovu celých stád v halách s podestýlkou se neosvědčil. V malých chovech jsou většinou králíci ustájeni ve venkovních králíkárnách, velkochov probíhá ve vnitřních králíkárnách, v obou případech s dostatečným přísunem čerstvého vzduchu. Nemalý vliv na kvalitu králičího masa má způsob krmení a odchyt králíků před porážkou, držení a technika při porážce.

Patří do skupiny vřeckovýtrusných, doba výskytu je od května do října. Jedná se o nápadný druh s modrošedým, tmavošedým až černošedým kloboukem. Klobouk je široký 20-70mm a vysoký 50mm, složený ze dvou až tří nepravidelně sedlovitých laloků. Třeň je válcovitý nebo úzce kyjovitý, výrazně jamkatý a ostře žebernatý. Zbarvený je světle šedě až šedohnědě. Chřapáč jamkatý roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo v menších skupinkách. Vyskytuje se na holé zemi zejména na kyselých půdách v listnatých, někdy i v jehličnatých lesích, často na otevřenějších místech. Může být zaměněn za vzácný chřapáč přilbovitý, který je ale menší, světle šedohnědý nebo světle hnědý s bělavým až okrovým třeněm. Záměna je možná také s chřapáčem bělonohým, který má tmavohnědý až černý, nepravidelně laločnatý klobouk a za čerstva bílý nežebernatý třeň.

Patří do skupiny vřeckovýtrusných, doba výskytu je od srpna do října. Chřapáč kadeřavý má plodnice vysoké 60-150mm. Klobouk je 20-50mm široký, velmi křehký. Je tvořený nepravidelně kadeřavými, tenkými laloky. Někdy je sedlovitý, zbarvený bělavě, krémově až světle okrově. Třeň je kyjovitý, žebrovitý, s nepravidelnými příhrádkami. Zbarvený je bělavé. Chřapáč kadeřavý roste v některých oblastech poměrně hojně, jednotlivě nebo ve skupinách. Vyskytuje se v listnatých a smíšených lesích, na okrajích cest, zpravidla na vápenitých půdách nebo mezi zbytky rostlin.

Patří do skupiny vřeckovýtrusných, doba výskytu je od dubna do května. Plodnice chřapáče kalíškovitého jsou vysoké jen 10-40mm a široké také 10-40mm. Zpočátku jsou téměř kulovité, později ploše miskovité, na vnitřní straně hladké, zbarvené tmavě šedohnědě až černohnědě, při zasychání až černě. Vnější strana je světlejší. Třeň je krátký, ponořený v půdě. Je podélně vrásčitý, jemně plstnatý, zbarvený šedě až světle hnědě, někdy zcela chybí. Chřapáč kalíškovitý roste poměrně vzácně, zpravidla ve skupinách. Vyskytuje se na půdách bohatých na vápenec v jehličnatých, někdy i v listnatých lesích a na pastvinách. Záměna je možná jen za podobné vzácné druhy chřapáčů.

Patří do skupiny vřeckovýtrusných, doba výskytu je od července do října až listopadu. Chřapáč pružný vytváří plodnice vysoké až 100mm, výrazně rozdělené na klobouk a třeň. Klobouk je 20-40mm široký, se dvěma (někdy třemi) bočně zploštělými laloky. V mládí je klobouk sedlovitý, ve stáří nepravidelný, hladký nebo jen mírně zprohýbaný. Zbarvený je žlutookrově až šedohnědě. Třeň je válcovitého tvaru, na bázi většinou mírně rozšířený, často bočně smáčklý. Zbarvený je bělavě, krémově až okrově. Chřapáč pružný roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo ve skupinách. Vyskytuje se na vlhčích místech, zejména v listnatých, ale i v jehličnatých lesích.

CHŘEST – chřest obecný i lékařský - latinsky Asparágus officinalis, anglicky asparagus, francouzsky asperge , německy Spargel nebo Gemüsespargel  a italsky  asparago - je také nazýván špargl. Chřest patří mezi druhy zeleniny, které mají poměrně krátkou sezonu, je považovaný za jedinečnou delikatesu. Velmi oblíbená zelenina Chřest je velmi lahodná a zároveň zdravá zelenina. V gastronomii se využívá na přípravu mnoha jídel, oblíbené jsou chřestové polévky. Kvalitní chřest má vynikající a lahodnou chuť, i když je jen uvařený. Původ a historie Chřest má s největší pravděpodobností původ v Přední a Střední Asii a ve východních oblastech Evropy. První zmínka o chřestu je z Egypta, kde se objevuje na fresce z doby 3000 let před naším letopočtem. V dávných dobách znali chřest i ve Španělsku a Sýrii, a samozřejmě i ve starém Řecku a Římě. V těchto zemích ho v sezoně konzumovali čerstvý a na zimu si ho sušili. Nejstarší dochovaný recept na přípravu chřestu pochází z třetího století našeho letopočtu v knize Apicius De re coquinaria a proslavený lékař Galén ve druhém století našeho letopočtu označil chřest za velmi zdraví prospěšnou rostlinu. Po pádu Římské říše se ale chřest přestal využívat a znovu se začal pěstovat a konzumovat až v roce 1469 ve Francii v době Ludvíka XIV, který dokonce nechal postavit i speciální skleníky na jeho pěstování. Milenka dalšího francouzského krále Ludvíka XV Madame de Pompadoure dokonce pořádala hostiny, na kterých se servíroval chřest pod názvem points d´amour – špičky lásky. Přibližně kolem roku 1538 se chřest dostal do Anglie a kolem roku 1542 do Německa. Do Ameriky byl chřest dovezený až v r. 1850. V našich zemích je první písemný záznam o chřestu z doby Karla IV.V té době se chřest považoval za rostlinu, která chránila před hromem a říkalo se mu hromový chřest. Hovorový název špargl vychází z německého slova Spargel, které je odvozeno od řeckého výrazu spargan, který znamená rašit. Současnost V současnosti se pěstování chřestu věnují v mnoha zemích celého světa a jeho roční spotřeba se neustále zvyšuje. Nejvíce se chřest pěstuje v zemích mírného a teplého pásma, především v Evropě, Asii a Africe, v menším množství i v Severní Americe. K největším producentům patří Německo, Francie, Španělsko, Řecko, Nizozemsko a Belgie. V České republice je největší pěstitelskou oblastí jihovýchodní Morava, pěstuje se také na Mělnicku. Ještě před několika lety byl chřest zapomenutou zeleninou. V poslední době se z něj ale stala velmi žádaná lahůdka, která nechybí v menu mnoha restaurací, dokonce se pořádají i chřestové festivaly. Ten největší v České republice se koná pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Vzhled, chuť, vůně… Chřest je vytrvalá, 40 až 150 centimetrů vysoká bylina s krátkým dřevnatým oddenkem. Části stonku, které se prodávají jako jedlý chřest, vyrůstají ve svazcích po 4 až 15 a jsou 0,1 až 1 centimetr široké. Výhonky jsou pokryté jemnými šupinatými lístky. Chřest má bílou, zelenou nebo fialovou barvu, ve Francii a v kalifornii pěstují ještě speciální růžově zbarvené odrůdy. Barva výhonků ale nezáleží na odrůdě, vzniká způsobem pěstování. Bílý chřest roste v navršených násypech zeminy a je chráněný před slunečními paprsky. Zelený roste na rovných záhonech na světle. Chřest s fialovými nebo zelenými špičkami výhonků je z kopečkových záhonů, ale byl krátce vystavený slunci. Jednotlivé druhy se od sebe liší velikostí a průměrem výhonku, kvalitou i chutí. Znalci dokonce tvrdí, že stejná odrůda chřestu, vypěstovaná v jiné oblasti má zcela odlišnou chuť. Všeobecně má bílý chřest silnější výhonky a jemnější chuť, fialový chřest má chuť kořeněnou a lehce nahořklou, zelený obsahuje nejvíce vitamínu C a je nejvíce nahořklý. Bílé a fialové odrůdy chřestu se používají především v teplé kuchyni na polévky a omáčky, zelený v kuchyni studené například na saláty. Druhy a odrůdy chřestu V současné době se pěstuje přibližně 300 odrůd chřestu, které se od sebe odlišují délkou a průměrem výhonku a chutí. U každé odrůdy je možné způsobem pěstování změnit základní zelenou barvu na bílou, bílo fialovou, fialovou, fialově zelenou nebo růžovou. Některé odrůdy mají nejlepší chuť jen v určité barvě. Druhy a odrůdy podle barvy výhonků Zelený chřest Zelený chřest se v Evropě pěstuje nejvíce v Itálii, Francii, Španělsku a Řecku. Zelená barva vzniká přímým působením světla. Divoký chřest ze Sardinie je odrůda s tenkými zelenými výhonky, které jsou velmi aromatické a mají příjemnou nahořklou chuť. Pěstuje se také na Sicílii. Tenký zelený italský chřest má slabé, ale velmi chutné a křehké výhonky. Servíruje se samostatně pokapaný olivovým olejem a citronovou šťávou, jako frittata nebo uvařený v rizotu. Zelený minichřest je ve Francii pěstovaná speciální odrůda s trpkou pikantní chutí. Prodává se i pod názvem divoký francouzský chřest. Bílý chřest Bílý chřestje křehký, má velmi jemnou a lahodnou chuť a patří k nejvíce oceňovaným. Největší pěstitelé jsou Francie, Itálie a Kalifornie. Nejkvalitnější a také samozřejmě nejdražší jsou rovné silnější výhonky s pevně uzavřenými hlavičkami, bez povadlých míst, skvrn a důlků. Bílo-fialový chřest z Ligurie v Itálii je oblíbený pro svoji specifickou velmi jemnou chuť. Roste částečně pod zemí, ale krátkodobě i nad ní a to je důvod, proč je část výhonků tmavě fialová. Fialový chřest Fialový chřest roste podobně jako zelený na světle. Sklízí se jednou za den, rašící výhonky se odříznou nebo ulomí těsně nad úrovní země. Pěstuje se nejvíce v Německu, ve Francii a v Kalifornii, chutí ani vůní se od bílého chřestu příliš neodlišuje. Fialovo-zelený chřest má středně dlouhé výhonky a výrazné aroma. Výhonky se nemusí loupat celé, většinou stačí oloupat jen spodní část. Nejvíce pěstované odrůdy chřestu v České republice Ivančický – česká odrůda s vynikající chutí, která je velmi odolná a nenáročná. Je vhodná pro domácí pěstování Ruhm von Braunschweig – německá odrůda, náročná na výběr místa i kvalitu zeminy d´Argenteuil Hativ – odrůda z Francie, která má velmi dobrou chuť a je poměrně odolná Spagavia Lucullus a Marry green – odrůdy zeleného chřestu, vhodné pro domácí pěstování Zdraví a vitamíny Chřest je od dávných dob považován za chutnou a také velmi zdravou zeleninu. Nejvíce zdraví prospěšných látek je v zeleném chřestu, který mimo jiné obsahuje mnoho chlorofylu a pomáhá vytvářet a udržovat kolagen, který je velmi důležitou složkou tkání. V chřestu je ve velkém množství i vitamín C, E, skupiny vitamínů B a kyselina listová. Z minerálních látek jsou to mimo jiné především draslík a zinek, dále bílkoviny a sacharidy, má i vysoký obsah vlákniny. Šest výhonků obsahuje 135 mikrogramů folátů – polovinu doporučené denní dávky a 20 miligramů draslíku. Foláty jsou vynikající prevencí proti vzniku Alzheimerovy choroby, draslík pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku a působí pozitivně na nervový systém. Chřest významně podporuje imunitní systém člověka a má silné antioxidační účinky. Zlepšuje zásobování organismu kyslíkem, pomáhá cévám, zlepšuje soustředění i paměť a posiluje nervy. Podporuje pročišťování lidského těla, odvodňuje a odkyseluje. Používá se i proti bolestem zubů nebo při léčbě některých forem rakovinových nádorů. Kalorická hodnota chřestu je 17 kilokalorií na 100 gramů, neobsahuje žádné tuky, je lehce stravitelný a tak se využívá při mnoha dietách, včetně diety redukční. Voda po vaření chřestu se může použít na čistění pleti. Využití chřestu v kuchyni Mladé výhonky chřestu se v kuchyni využívají jako zelenina, rostlina se ale pěstuje i jako okrasná. Nejčastějším způsobem přípravy chřestu je vaření, ale může se i zapékat a péct, vynikající je i v salátech nebo rizotu. Příprava, vaření a ani další kuchyňské úpravy chřestu nejsou nic složitého. Jak připravit chřest Příprava chřestu pro další kuchyňské zpracování není nic složitého, ale vyžaduje trochu opatrnosti, protože čerstvý chřest je velmi křehký. Výhonky se u obou druhů chřestu nejprve důkladně omyjí a pak se odlomí nebo odříznou spodní dřevnaté části podle velikosti stonku od 2 do 4 centimetrů a zbytek se oloupe. Zelený chřest se loupe jen ve spodní třetině výhonku, mladý zelený chřest se nemusí loupat vůbec. Bílý chřest je nutné oloupat celý až od hlavičky. Chřest vždy loupeme rovnoměrně od hlavičky směrem dolů, snadněji se loupou silnější výhonky. Pokud se chřest při loupání v ruce láme, položíme výhonky na pracovní desku, přidržujeme je za hlavičku, postupně je otáčíme a loupeme. Loupání chřestu je možné s obyčejnou kuchyňskou škrabkou na zeleninu, ale škrabka na chřest loupání velmi zjednoduší a urychlí. Jak uvařit chřest Větší množství chřestu by se mělo vařit po jednotlivých porcích. Chřest je možné vařit i v neochucené vodě. V tom případě chřest před vařením osolíme, ochutíme cukrem a bílý nebo fialový mírně pokapeme citronovou šťávou. Na zelený chřest se citronová šťáva nepoužívá! Doba vaření je stejná. - Připravený očištěný a oloupaný chřest svážeme kuchyňskou nití do svazků po 5 až 8 kusech, váha svazku by měla být přibližně půl kilogramu. - Pokud mají výhonky různou délku, pak na opačné straně od hlaviček přečnívající konce ostrým nožem odřízneme. - Svazky vložíme do vařící osolené vody - přibližně 1 lžička soli na 2 litry vody. Do stejného množství vody se přidává také 1 až 2 lžičky cukru a 1 lžíce másla. Může se přidat i 1 bobkový list nebo 2 stroužky česneku. - Lžičku citronové šťávy na 2 litry vody je možné přidat pouze při vaření bílého nebo fialového chřestu. Větší množství by mohlo výrazně narušit jeho delikátní chuť. Citronová šťáva se nepřidává při vaření chřestu zeleného, protože ten pak ztratí svoji přirozenou barvu a je šedý. Vaření chřestu tzv. ve stoje Vaření chřestu na stojato je snadné ve speciálním hrnci, který má síto. Je samozřejmě možné použít i běžný vyšší hrnec s dostatečným objemem. Chřest vaříme tak, aby špičky byly zcela nad vodou a vařily se jen v páře. Pokud by se vařily ve vodě, změknou a ztratí svoji výjimečnou křehkost. Dušení chřestu v páře Nejvíce šetrným způsobem přípravy chřestu je vaření v páře. Připravené výhonky se rozloží do síta nebo napařovací vložky, do hrnce se nalije potřebné množství mírně slané vody, která se ještě dochutí citronovou šťávou a cukrem a chřest se v páře dusí přibližně 15 minut. Doba vaření chřestu Doba vaření chřestu se liší podle odrůdy, barvy a velikosti – tloušťky - výhonků. Bílý a fialový chřest se vaří v průměru 7 až 9 minut, silnější výhonky 10 až 20 minut. Zelený chřest je uvařený za 3 až 5 minut, silnější výhonky 5 až 15 minut. Správně uvařený chřest by měl podobně jako ostatní zelenina - např. květák nebo brokolice - změknout, nesmí ale být rozvařený do měkka. Vodu, ve které se chřest vařil, je možné použít na přípravu chřestové polévky nebo rizota s chřestem. Pokud uvařený chřest ihned neservírujeme nebo dál tepelně neupravujeme, ponoříme ho do studené vody, aby si zachoval konzistenci i barvu. V případě servírování nebo další úpravy ihned po uvaření ho necháváme pouze přirozeně zchladnout. Vaření chřestu v mikrovlnné troubě Málo využívanou a také ne příliš doporučovanou možností je vaření chřestu v mikrovlnné troubě, které má velmi jednoduchý postup. Půl kilogramu chřestu vložíme do varné misky, přilijeme decilitr vody, přidáme 25 gramů másla a špetku soli a cukru. Misku zakryjeme mikroténovou fólií a vložíme do mikrovlnné trouby. Bílý chřest vaříme při výkonu 750 W přibližně 10 až 11 minut, zelený chřest o 2 až 3 minuty kratší dobu. Chřest -  recepty Chřestová polévka Chřestové polévky se připravují různými způsoby a existuje mnoho receptů. Liší se od sebe především přidávanými surovinami, základem všech je ale samozřejmě chřest. Příprava polévky z chřestu je jednoduchá a rychlá. Zapékaný chřest Chřest zapečený například se smetanou je také velmi oblíbený způsob jeho přípravy. Zapékání chřestu je podobně jako všechny recepty z chřestu velmi snadné a časově nenáročné. Pečený chřest Pečení chřestu patří k méně využívaným možnostem přípravy. V mnoha světových kuchyních se ale využívá stále častěji a jídla s pečeným chřestem se objevují i v nabídce mnoha restaurací. Jak, kdy a podle čeho vybírat Chřestová sezona Chřest je nejlepší kupovat v době, kdy je jeho sezona. V některých supermarketech je sice k dostání celý rok, bývá však z dovozu a mimo vzhledu není ani tak chutný, jako chřest čestný. Chřestová sezóna není dlouhá - začíná většinou v druhé polovině nebo koncem dubna a končí v červnu. V Německu končí sezona chřestu tradičně 24. června, ve Francii, Španělsku a Itálii trvá vzhledem k teplejšímu klimatu až do konce června. Chřest kupovaný v tomto období by tedy měl být čerstvý. V zimním období se do Evropy chřest dováží z Jihoafrické republiky a také z Jižní a Střední Ameriky. Jak vybírat chřest Prodávají se celé nebo lámané výhonky s hlavičkou i bez ní, případně i samotné hlavičky. Čím rovnoměrnější výhonky jsou, tím lepší je jejich a také mají vyšší cenu. Čerstvý chřest nemá ovadlé nebo oschlé výhonky a nejsou na nich žádné skvrny nebo i jen náznaky plísní. Zaručeně čerstvý chřest se rozlomí a jasně zřetelně křupne. Bílý chřest má také uzavřené špičky. Kvalitní výhonky chřestu jsou rovné a mají průměr přibližně 12 milimetrů. Tloušťka chřestu je při nákupu také důležitá – z tenkého chřestu je mnoho odpadu a s největší pravděpodobností rostl ve vyčerpané půdě nebo měl nedostatek vláhy. Na kvalitě chřestu se negativně projevuje hlavně velká vzdálenost přepravy, vyšší teploty a také doba, po kterou je vystavený v obchodě. Důsledkem všech těchto okolností chřest dřevnatí a pro kuchyňské zpracování se pak stává nepoužitelný. Chřest by se měl do prodeje dostávat co nejrychleji, ideálně ještě v den sklizně. Čerstvý chřest má - nepoškozené výhonky - svěží vzhled - charakteristickou jemnou vůni - typické zabarvení a při ohnutí praskne Mírně do růžova nebo fialova zbarvená hlavička u bílého chřestu nevadí, protože vzniká krátkým působením slunce při růstu chřestu. Chuťové, aromatické i výživné hodnoty se u takto zbarvených výhonků chřestu nemění. Nekvalitní starší chřest je - nažloutlý až nahnědlý - zvadlý nebo i nahnilý - nepříjemně zapáchající  - v místě řezu plesnivý - vyschlý až dřevnatý Ve většině případů se jedná o chřest starší než jeden týden od sklizně a takový chřest zásadně nekupujeme, ani kdyby jeho cena byla téměř nulová. Skladování Období chřestu je možné prodloužit jeho správným uskladněním nebo i zamražením. Čerstvý chřest je velmi křehký, a tak je potřeba s ním i při skladování zacházet velmi opatrně. Uskladnění chřestu Zabalený do vlhké utěrky vydrží v ledničce při teplotě 2 až 4° Celsia přibližně 4 dny. Může se také dobře uzavřít do mikrotenového sáčku a v tomto případě se doba skladování v ledničce při stejné teplotě 2 až 4°Celsia prodlouží na 5 až 7 dní. Zamrazení chřestu Chřest se dá zamrazit dvěma způsoby. První je zamrazení neoloupaných a neuvařených výhonků. Při vyjmutí z mrazničky se výhonky opláchnou vodou, slupka povolí a poměrně snadno oloupe. Častěji se ale zamrazuje chřest oloupaný, spařený horkou vodou a ihned prudce ochlazený. Při dalším zpracování se zmrzlé výhonky vkládají ihned do vařící vody. Zavařování chřestu Další možností dlouhodobého uskladnění chřestu je zavaření. V tomto případě je velmi důležitý výběr výhonků a při zavařování chřestu se musí také dodržet správná teplota a doba sterilizace. Pěstování chřestu Pěstování chřestu je možné i v našich klimatických podmínkách. Vypěstování vlastního chřestu stojí sice určitý čas a námahu, ale vzhledem k cenám chřestu na trhu je ekonomicky výhodné. Pro vypěstování kvalitního chřestu je potřeba především skutečně dobře připravená půda, první sklizeň je ale možná až za tři roky. Chřest je trvalka a tak se nemusí každý rok znovu vysévat, předpěstovávat, protrhávat… Na dobře připraveném záhonu roste až dvacet let a z každé rostliny se během chřestové sezony sklidí přibližně půl kilogramu výhonků. Chřestová sezona většinou začíná v polovině dubna a končí v půlce června, může ji ale samozřejmě ovlivnit počasí. Od poloviny června se výhonky už nesklízejí, ale nechávají se vyrůst, aby rostliny nabraly sílu pro další období. Záhon pro pěstování chřestu Výběru místa i přípravě záhonu je potřeba věnovat velkou pozornost, protože chřest se pěstuje 15 až 20 let na jednom místě. Záhon by měl ideálně být na slunci a chráněný před studeným větrem a chladem. Nejlepší půda je lehká, propustná, hlinitopísčitá, důkladně promíchaná s kompostem. Ve směru sever – jih se vyhloubí přibližně 40 centimetrů hluboké a 50 centimetrů široké příkopy, do nich rozloží vrstva kompostu nebo hnoje a ta se částí zeminy. Na ní se přidá další vrstva kompostu a zakryje se další vrstvou zeminy maximálně 10 centimetrů pod okraj. Chřest se vysazuje na jaře. V průběhu podzimu před výsadbou je záhon nutné důkladně přerýt do hloubky alespoň 50 centimetrů. Vápněním se upraví půdní reakce na 6 až 6,5 pH. Výběr chřestu a sadby Před výsadbou je nutné zvolit, jestli má vypěstovaný chřest být bílý nebo zelený. Bílý chřest má jemnější chuť, zelený je mírně nahořklý a chuťově výraznější, jednodušší je příprava před konzumací i pěstování. Bílý chřest je při pěstování potřeba na záhonu přikrýt černou netkanou fólií, pod kterou rostliny ztrácejí chlorofyl a získají bílou barvu. Zelený chřest se pěstuje stejně, rostliny se ale přihrnují půdou. Výhonky se nechávají růst nad zem a světlezelené se postupně odřezávají. Svěže zelený chřest je možné získat i z bílého – po odstranění fólie před sklizní se nechá několik hodin na světle zezelenat. Chřest je pak jemnější a bohatší o chlorofyl. Pro výsadbu je v současnosti možné koupit kvalitní sazenice za poměrně rozumné ceny. Vzhledem k času a námaze s přípravou sadby ze semínek a s ohledem na dlouhou dobu, po kterou chřest poroste, je koupě sazenic jednoznačně výhodnější. Příprava sadby ze semínek je poměrně náročná. Semena se vysévají do truhlíků nebo do pařeniště. Před výsevem se na 1 až 2 dny dávají do vody, pak vzejdou při ideální teplotě 22° Celsia a po 6 týdnech se rostlinky přepichují do vzdálenosti přibližně 10 centimetrů od sebe. Rostliny se pěstují celé léto, aby měly důkladný kořenový systém. V průběhu růstu se musí důkladně hnojit a pečlivě zalévat. Pečlivě vybrané silné tzv. samčí sazenice s pěti až šesti očky se na připravený záhon vysazují až další rok. Výsadba a pěstování chřestu První sklizeň probíhá až v třetím roce pěstování. První rok je věnován výsadbě a zesílení rostlin. Chřest se vysazuje v březnu až dubnu. Jednoleté samčí sazenice se vysadí alespoň 30 centimetrů od sebe, kořeny musí být rozložené do stran a krčky sazenic se zahrnou 5 centimetry kompostní zeminy, která se mírně přitlačí. Sazenice pak musí průběžně zalévat a okopávat, ze záhonu se také musí důkladně odstraňovat plevel. Při okopávání se hlínu postupně přihrnuje ke krčkům. Během vegetační sezóny je nutné provést 1 x za 3 týdny přihnojení tekutým hnojivem s dusíkem, hořčíkem a sírou. Na rostlinách vyraší zelené výhonky, které se nechají růst až do podzimu. Když v říjnu rostliny na dobu vegetačního klidu uschnou, výhonky se u země odříznou a rostliny zahrnou zeminou s kompostem. Druhý rok pěstování chřestu se na jaře přidá prosetý kompost a k rostlinám se společně se zeminou přihrne do výšky až 30 centimetrů a šířky přibližně 40 centimetrů. Chřest je nutné okopávat, pečlivě zalévat a odstraňovat plevel. Během vegetačního období se chřest stejně jako na začátku pěstování přihnojuje, zelené výhonky se nechávají růst, na podzim se z uschlých rostlin uříznou a chřest na záhonech zahrne na zimu zeminou s kompostem. Třetí rok se v polovině března nahrne na rostliny půda do šířky a výšky 50 centimetrů a na vrcholku se mírně přitlačí. Při pěstování bílého chřestu se záhon přikryjete černou netkanou fólií. Přibližně koncem dubna se povrch půdy nebo fólie začne nadzvedávat, fólii se odkryje, odhrne se zeminu a výhonky – tzv. fazochy - o délce 25 až 30 centimetrů nad sazenicí se odříznou. Na odřezávání se prodávají speciální dlouhé nože. Pak se půda opět přihrne, u bílého chřestu ještě opět přikryje fólií. Rostliny je nutné průběžně zalévat a záhon zbavovat plevele.   Chřest roste poměrně rychle - za den přibližně 15 centimetrů. První sklizeň se provádí v období duben až květen několikrát za sebou. Od června už se výhonky neodřezávají, protože rostlina musí zesílit, aby mohla plodit i v dalších letech. I v této době je ale nutné chřest zalévat, přihnojovat, okopávat a odstraňovat plevel… Na podzim budou kořeny dlouhé až dva metry. Když rostliny uschnou, výhonky se odříznou a chřest zahrne zeminou s přidaným kompostem. Zajímavosti Chřest a víno K chřestu patří i dobré víno - nejvhodnější je bílé - Sauvignon Blanc, Rulandské, Chardonay, polosuchý Ryzlink rýnský nebo Muškát. Slavnosti chřestu V mnoha zemích, kde se chřest pěstuje, se konají každý rok tzv. festivaly nebo slavnosti chřestu. V České republice je jich několik, největší probíhá pravidelně už od r. 1995 pod názvem Slavnosti chřestu v Ivančicích. Afrodiziakální účinky Chřestu jsou přisuzovány i afrodiziakální účinky. Látky, které obsahuje, ale významně afrodiziakální nejsou a tak má tato jeho „vlastnost“ spíše původ ve vzhledu výhonků. Léčivé účinky Kombinace a množství vitamínů a dalších látek, které chřest obsahuje, má poměrně velké preventivní i léčebné účinky na lidský organismus. Chřest především - významně podporuje imunitní systém - má silné antioxidační a protinádorové účinky - preventivně působí proti vzniku Alzheimerovy choroby - pomáhá udržet v těle potřebné množství vápníku - zlepšuje zásobování organismu kyslíkem - podporuje a aktivuje zažívání a trávicí aparát - významně posiluje cévní systém - působí velmi pozitivně na nervový systém. - zlepšuje soustředění i paměť - podporuje pročišťování, odvodňuje a odkyseluje - působí proti bolestem zubů Chřest nemá téměř žádné kalorie ani tuky a tak je vhodný při hubnoucích dietách. Konzumace chřestu nemá na lidský organismus žádné nežádoucí účinky.

Je rozšířený podél východního pobřeží USA. Základní zbarvení ryb se může měnit, většinou je žlutavé. Typickým znakem jsou modré pruhy na hlavě. Chrochtal bílý dorůstá do délky 50cm. Maso je kvalitou srovnatelné s masem chrochtala prasečího. Menší ryby jsou vhodné do polévek, větší se hodí ke grilování.   Dalšími chutnými rybami z čeledi chrochtalovitých jsou indopacifické druhy – chrochtal stříbřitý ( Diagramma pictus ) , který se hodí na všechny způsoby úpravy a chrochtal modroprsý  ( Haemulon sciurus ) , vhodný ke grilování.

Vyskytuje se v západním Atlantiku. Ryby dorůstají do délky asi 40cm a dosahují hmotnosti max. 1kg. Chrochtal prasečí je nejchutnějším chrochtalem, maso je čistě bílé. Menší ryby jsou vhodné do hustých rybích polévek, jinak se maso hodí především ke grilování.

Jedná se o nejznámější italský chléb. Peče se z měkkého kynutého těsta, které se připravuje z pšeničné mouky, droždí, vody, cukru, olivového oleje a soli. Ciabatta má měkkou střídku i kůrku, její tvar je podélný.

CIBULE KUCHYŇSKÁ - latinsky Allium cepa, anglicky onion - je jeden z nejstarších druhů zeleniny na světě, která se používá v kuchyni i jako léčivá rostlina. Z cibule kuchyňské pocházejí další druhy – cibule prorůstavá, stříbrná cibulka, cibule perlová a cibule šalotka. Zdravá zelenina, bez které se kuchyně neobejde Cibule patří mezi nejstarší a nejvíce užívané druhy zeleniny na celém světě. Využívá se v kuchyni, má i velmi velké preventivní a léčivé účinky na lidský organismus. Původ a historie Cibule má s největší pravděpodobností původ ve střední Asii, podle jiných zjištění může pocházet z Iránu, Afganistánu nebo Pakistánu. Vyvinula z planého druhu Allium aschaninii. První zmínky o cibuli se objevují na hliněných tabulkách Sumerů a je i na papyrusech starého Egypta z doby 3200 let před naším letopočtem. V Egyptě byla podle všech poznatků využívána jako potravina i lék, a také jako obětní dar bohům, kdy se pokládala do očních důlků mumií. Archeologové objevili malé cibulky například v očních důlcích faraona Ramesse IV, který zemřel 1160 let před naším letopočtem. Cibule byla s ředkví a česnekem i významnou složkou potravy otroků při stavbě pyramid. Podle dalších poznatků cibuli byla cibule známá v roce 2500 i na území Mezopotámie – v sumerském Chammurapiho zákoníku se píše o pravidelném měsíčním přídělu chleba a cibule pro chudé obyvatele. V antickém Řecku byla cibule jednou ze základních potravin středních a chudých vrstev obyvatel, ve velkém množství ji konzumovali řečtí atleti, protože již tehdy cibuli považovali za velmi zdravou. Cibule byla velmi oblíbená i v starém Římě. Římané si ji vozili i do svých rozsáhlých provincií, Plinius starší píše o cibuli z pompejí a jejích léčivých vlastnostech. Už tehdy se zmiňoval o tom, že cibule vylepšuje zrak, léčí nespavost, různé rány i bolesti zubů. Členové římské gardy i Gladiátoři se šťávou z cibule potírali, a stejně jako Řekové věřili, že jim dodá sílu a energii. Zemědělci ji nazývali unio, v překladu „velká perla“. Ve středověku cibule patřila společně se zelím a fazolemi k nejvíce používaných potravinám. Užívala se i jako lék proti bolestem hlavy nebo uštknutí hadem. Do Ameriky cibuli přivezl Kryštof Kolumbus. Cibuli v divoce rostoucí podobě ale původní obyvatelé Nového světa už znali, měla ale méně výraznou chuť a aroma, než pěstovaná cibule z Evropy. Indiáni ji konzumovali syrovou i vařenou, používali ji nejen jako potravinu, ale i jako koření. Z cibule připravovali sirup a léčivé placky, které se pokládaly na tělo. Současnost V současné době se cibule pěstuje v subtropických oblastech a oblastech mírného pásna na všech světových kontinentech. Největší producenti jsou Čína, Rusko, Indie, USA, Turecko, Holandsko, Itálie a Španělsko, z původních zemí, kde se cibule pěstovala, zůstal pouze Egypt. Na celém světě se každý rok sklízí přibližně 30 miliónů tun cibule. Ve většině zemí Evropy je po rajčatech cibule druhou nejvíce významnou zeleninou. V Anglii jsou velmi oblíbené nadívané cibule, ve Francii polévka cibulačka, v Alsasku z ní připravují cibulový dort…s ve Španělsku mají dokonce přísloví „S tebou i chléb s cibulí“, které vyjadřuje vztah, překonávající i chudobu, protože chléb s cibulí byl od dávných dob jídlem chudých. Vzhled, chuť, vůně… Cibule může mít podle odrůdy kulatý, podélně oválný nebo zploštělý tvar i žlutou, hnědou, červenou nebo bílou barvu slupky i vnitřní části. Cibule dorůstá až do průměru 10 centimetrů. Chuť jednotlivých druhů cibule se poměrně značně odlišuje především podle barvy a velikosti. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Červené odrůdy jsou méně ostré a mají i mírnější aroma, používají se především do salátů a dalších jídel ze syrové zeleniny.. Bílá cibule je většinou chuťově poměrně výrazná, s jemnější méně výraznou chutí se pěstuje nejvíce v oblastech s teplejším a sušším podnebím, především v Itálii a ve Španělsku. U nás se nejčastěji pěstují odrůdy cibule s hnědou slupkou. Rostliny jsou dvouleté i vytrvalé, dosahují výšky až 50 centimetrů. Mají silný stonek, který má ve spodní části průměr až 3 centimetry a je dutý. Listy jsou jednoduché. Rostlina má svoji typickou vůni. Druhy a odrůdy cibule Cibule má více než tři sta druhů a odrůd. Rozdělují se podle tvaru na zploštělé a kulaté, kulaté se podle barvy dále dělí podle barvy dužiny na bílé s nažloutlou dužinou a modrofialové. Podle barvy slupky se cibule dělí na hnědé, červené a bílé. CIBULE KUCHYŇSKÁ Cibule kuchyňská s hnědou slupkou a bílou šťavnatou dužinou má velmi noho odrůd, které se od sebe liší tvarem, velikostí, chutí a aroma. Je nejběžnějším druhem v kuchyni používané cibule. Malá kulatá cibule je raná odrůda se světle hnědou barvou slupky a dužinou s jemno chutí. Sklízí se a prodávají od května, jsou vhodné ke konzumaci za syrova a do salátů. Cipollini jsou malé ploché cibulky se světle hnědou slupkou. Jsou velmi oblíbené v Itálii, velikostí a zploštělým tvarem se hodí k nakládání do octa a k dušení. Červená kuchyňská cibule má slupku červené nebo fialové barvy, podobně barevná je v kombinaci s bílou barvou i dužina. Má jemnější chuť i aroma, přidává se především do zeleninových salátů. Nejvíce se pěstuje v Itálii. Cipolla rosa lunga – cibule semian – je oblíbená italská odrůda je které má výraznou červenou barvu, podélný tvar a dorůstá až do délky 30 centimetrů. Španělská cibule je speciální odrůdou z Pyrenejského ostrova. Je velká, váží až 200 gramů a má sladce kořenitou chuť. Používá se do salátů. K dušení a do různých náplní. Rumunská červená cibule se nazývá také vodní cibule. Její tvar je podélný, ale chutí ani aroma se neliší od od ostatních červených cibulí. Thajská cibule je poměrně malá a má velmi jemnou chuť. Pěstuje se a je oblíbená nejvíce v Thajsku. Bílá kuchyňská cibule se pěstuje především v Itálii a ve Španělsku. Slupka i dužina mají bílou barvu. Odrůdy jsou chuťově i aromaticky jemné i ostřejší, oblíbené jsou cibule s jemnější a mírně nasládlou chutí. Zploštělá bílá cibule se pěstuje především v Itálii. Cibulky jsou zploštělé, barva slupky i dužiny bílá, chutí ani aroma se od ostatních bílých odrůd zásadně neliší. V České republice se nejvíce pěstují odrůdy cibule kuchyňské: Alice, Všetana, Karmen, Agostana, Štutgartská, Owa, Dagmar, Globo, Augusta a Hiberna. Mimo cibule kuchyňské se pěstují i další druhy: CIBULE ŠALOTKA - latinsky Allium cepa var. ascalonicum Pojmenování získala podle palestinského města Ascalon, a říká se jí proto i česnek askalonský, původem je ale z tropické Asie. Nejvíce se pěstuje v západní Africe, Jižní Americe, oblasti Karibiku i v Evropě, kde se nejvíce pěstují v Itálii, Francii a Holandsku. Ve Francii jsou šalotky častou součástí typické kuchyně. Nejvíce oblíbené jsou šalotky růžové až měděné barvy tvaru hrušky. Šalotky jsou nejemnějším druhem cibule. Hnědá šalotka má podlouhlý tvar a hnědou slupku, nejvíce se pěstuje odrůda Bretonne lougue. Je velmi oblíbená ve Francii, Itálii a Holandsku. Šedá šalotka se používá předevšímve Franciina zjemnění zeleninových salátů a aromatizaci vinných octů. Nejvýznamnější je odrůda Grise de Bangonet s typickou našedlou slupkou. Argentinská šalotka se světle hnědou slupkou má zahnuté podélné cibulky. V kuchyni se používá stejně jako ostatní šalotky. CIBULE PRORŮSTAVÁ – latinsky Allium × proliferum Nazývá se také cibule poschoďová, méně správně i zimní nebo sibiřská. Je křížencem cibule zimní a cibule kuchyňské, z komerčního hlediska nemá její pěstování velký význam, je ale poměrně oblíbená u zahrádkářů. Je odolná mrazům, mimo cibule se v kuchyni využívá i čerstvá nať. STŘÍBRNÁ CIBULKA – latinsky Allium cepa var. cepa avar. fistulosum Velmi drobná, vzniklá křížením cibule kuchyňské a cibule zimní. Stříbrná cibulka má jemně pikantní chuť, dorůstá do velikosti 15 až 35 milimetrů. Barva slupky je bílá nebo do stříbrna, i dužina je bílá. Čerstvá se většinou neprodává, pěstuje se především pro zpracování v konzervárenském průmyslu a prodává se jako tzv. mixed pickles nebo v jiných kyselejších nálevech. Čerstvé se dováží z Izraele nebo Nizozemska a nakládají se nakyselo, případně se využívají k dušení, jsou i vynikající přílohovou zeleninou. CIBULE PERLOVÁ – latinsky Allium porrum var. sectivum Perlová cibule je velmi podobná cibuli stříbrné, ale pravá perlová cibule je z botanického hlediska příbuzná póru. Perlové cibule se také z póru v podstatě pěstují a jsou velmi využívané v konzervárenském průmyslu jako nezbytná součást tzv. mixed pickles. Zdraví a vitamíny Preventivní i léčebné účinky cibule byly známé a využívané už v dávných dobách. Cibule obsahuje ve větším množství vitamín B1 a B2, PP a v poněkud menším množství i vitamín C – ten je ve větším množství společně s provitamínem A v nati. V cibuli je ve značném množství kyselina listová, z minerálních látek vápník, křemík, draslík, fosfor, zinek a železo, síra i další dusíkaté látky. Poměrně značné je i množství glukózy a vlákniny. Cibule obsahuje silice – éterické oleje s obsahem síry, podle jejich množství je chuť cibule ostrá, středně ostrá nebo sladká. Silice mají antibiotické účinky a kombinace všech látek v cibuli působí protizánětlivě. Vysoký obsah antioxidantů má účinky protinádorové, snižuje množství cholesterolu v krvi i krevní tlak, pomáhá při poruchách krevního oběhu. Červená cibule posiluje cévní stěny. Cibule také podporuje vylučování žaludečních šťáv a tím zlepšuje trávení a chuť k jídlu. Používá se i na podporu léčby při zánětu močového měchýře a cukrovky. Fytoncidy, které cibule obsahuje, ničí v lidském těle škodlivé mikroby, látka allicin má velké antibiotické účinky a používá se při léčbě nachlazení. Využití cibule v kuchyni Cibule se využívá jako zelenina i koření. Nejčastěji se používají vrchních suchých slupek zbavené nakrájené cibule, méně často cibulová nať. Syrová „klasická“ hnědá cibule se používá především jako příloha k uzeninám, velmi často v kombinaci s hořčicí. Vařená cibule se přidává do zeleninových polévek. Osmažená cibule se používá jako základ pro cibulovou jíšku, která je základem gulášů, omáček, zeleninových polévek, jídel z luštěnin, špenátu nebo zelí. Osmažená cibulka s tukem je využívána k o omaštění a ochucení uvařené čočky a dalších jídel. Osmažená cibule je chutnější než vařená. Slaná voda se do varu totiž dostává při teplotě vyšší než 100° Celsia, teplota olivového oleje při smažení dosahuje přibližně 160° Celsia. Vyšší teplotou se z cibule odděluje voda i některé další látky a tím se vylepšuje její chuť. Červená cibule je chuťově jemnější a používá se především do zeleninových salátů. Příprava cibule Cibule by se měla připravovat – oloupat i krájet – až krátce před použitím. Pokud je dlouho na vzduchu, ztrácí chuť, vůni i pro zdraví důležité účinné látky Z cibule se nejdříve oloupou vrchní suché slupky. Při loupání, krájení i smažení cibule se z ní uvolňuje těkavá látka propathial S-oxid, která se rozkládá a ve styku s vodou způsobuje slzení. Při smažení má směs látek příjemné aroma. Slzení je možné předejít například krájením cibule pod vodou, vlhčením cibule během krájení nebo dýchání pouze ústy. V prodeji jsou v současnosti speciální brýle, důležitý je i ostrý nůž. Jak a podle čeho vybírat Kvalitní cibule je pevná a má typické aroma. Oschlé, scvrklé, nahnilé nebo nějak povrchově poškozené cibule nemají dobrou chuť ani aroma a ztrácí i pro zdraví člověka důležité látky. Spotřeba a skladování Cibule se sklízí většinou v červenci a srpnu, na trhu je ale k dostání bez problémů celý rok. Pokud se uskladňuje, měla by být na suchém a chladném místě. Cibule se neuskladňuje rozkrojená, protože se pak stává mírně toxickou. Pěstování Pěstuje se mnoho různých odrůd, které se liší tvarem i barvou. Při domácím pěstování větší cibule vyrostou z tzv. cibule sazečky – malých cibulek, vypěstovaných ze semen v letním období, které se sklízí na podzim a přes zimu uchovávají v teplotě okolo 23° Celsia a na jaře se vysazují. Při tomto teplém uskladnění rostliny nevykvetou a cibule pak vyrůstají do větších rozměrů. Nejvhodnější dobou sklízení je červenec a srpen, ideální období nastává, když nať začíná vadnout. Zajímavosti Látky v cibuli, které způsobují slzení, dráždí chuťové pohárky a čichové receptory. Pokud je tedy v jídle přiměřené množství cibule, smysly člověka lépe vnímají chutě i vůně. Cibulový med Semenné druhy cibule jsou velkým zdroje nektaru i pylu. Výživná hodnota cibulového medu je velmi velká. Cibulový jednopruhový med je velmi vzácný, má světle jantarovou barvu a mírně krystalizuje. Má typickou cibulovou vůni, která ale během uskladnění medu zmizí. Množství cibule pro zdraví Podle tradičních rad je ideální množství 6 kusů konzumované cibule za týden, pro zvýšení zdravotních účinků by se mělo k cibuli přidat týdně ještě 9 stroužků česneku. Slavnosti cibule Ve Španělsku každý rok pořádají slavnosti cibule s názvem calcotadas, největší jsou v katalánském městě Valls. Název slavností vychází ze slova calcots, kterým se označuje křehká cibulová nať. Léčivé účinky Preventivní a léčebné účinky cibule na lidský organismus byly známé a využívané od dávných dob. Cibule především - působí preventivně proti infekcím dýchacích cest - léčí kašel, zahlenění, špatné dýchání, chrapot, rýmu, angínu, chřipku a bolesti v krku dezinfikuje ústní dutinu, dýchací cesty i nosní sliznici - preventivně působí proti oparům. - podporuje růst vlasů, jejich kvalitu a sílu - posiluje slabé nehty - léčí zánět středního ucha - zvyšuje sekreci trávících šťáv v žaludku a ve střevech, podporuje chuť k jídlu - posiluje sliznice žaludku a střev - dezinfikuje střeva a ničí střevní parazity - posiluje srdce a krevní oběh, zpevňuje cévní stěny - čistí krev a podílí se na tvorbě krve - snižuje krevní tlak, hladinu cukru a tuku v krvi - posiluje imunitní systém - při poranění, vyrážce a akné chrání před infekcí - zmírňuje ekzémy a zklidňuje pokožku - působí jako mírné sedativum na nervový systém - podporuje tvorbu protistresových hormonů - léčí kuří oka a bradavice - posiluje unavené svaly - působí jako afrodiziakum Konzumace cibule nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Cibuli by v žádném případě neměli konzumovat lidé s žaludečními vředy. Možnosti preventivního i léčebného využití cibule Při nemocech dýchacích cest Cibule je velmi účinná při nemocech dýchacích cest - rýmě, kašli, chřipce, angíně, chrapotu a bolestech v krku. - Při prvních příznacích se doporučuje zkonzumovat jednu cibuli a další nakrájenou dát na talířku do místnosti, kde se člověk nachází. Cibule prostory vyčistí od choroboplodných bakterií. - Šťáva ze syrové cibule smíchaná s medem v poměru 2 : 1 – pije se 3 x za den - Syrová cibule nakrájená na kolečka se přelije vařící vodou a nechá s trochou majoránky louhovat 15 minut. Užívá se smíchaná s medem - Nakrájená cibule se zasype práškovým cukrem. Vzniklá šťáva se užívá 3 x denně po jedné polévkové lžíci - Jemně nakrájená cibule se smíchá s medem a trochou fenyklu. Užívá se 1 lžička před jídlem - Nakrájená cibule se přelije horkou vodou, krátce povaří, scedí a smíchá s lipovým čajem, pak se ještě přidá med. Recept je vhodný především pro děti. Obklady krku při zánětu Nadrobno nakrájená cibule se podusí přibližně 10 minut s lžící anýzu, pak se přikládá na krk a mění po 2 hodinách. Vysoký krevní tlak Nakrájí se 4 cibule a 4 citrony, nastrouhá 80 gramů česneku a 40 gramů křenu a vše se smíchá. Svaří se 3 litry vody s 1 kilogramem cukru, vlažná sladká voda se pak nalije na směs cibule a ostatních ingrediencí a důkladně promíchá. Nálev se nechá 14 dní v chladu, pak se přecedí a rozlije do menších sklenic. Užívá se 1 polévková lžíce 3 x za den Zánět středního ucha Do ucha se kape cibulová šťáva nebo se vkládá vatový šampon, který se ve šťávě z cibule namočí. Použití tamponu je vhodný pro děti. Problémy s trávením, bolesti břicha, podpora srdce,a krevního oběhu a žil, čištění krve Najemno nasekané 2 cibule se nechají louhovat 10 dní v 0,5 litru čistého alkoholu – mlže se použít i slivovice a podobné destiláty. Likér se pije v případě potíží i preventivně maximálně v množství 0,02 litru 1 až 2 x za den. V mnoha případech pomáhá i konzumace samotné syrové cibule v přiměřeném množství. Léčba ekzémů V 1 litru vody se 8 minut povaří 3 polévkové lžíce dubové kůry, heřmánku, třezalky a 50 gramů jemně nasekané nebo drcené cibule. Vše se po převaření nechá 8 minut ještě louhovat a pak se scedí. Používá se do teplých koupelí, v kterých by se mělo být alespoň 15 minut. Koupel se provádí tři dny po sobě, pak následuje třídenní přestávka. Koupele jsou vhodné i pro děti. Prevence křečových žil Ve 4 litrech vody se 10 minut vaří 100 gramů cibule, hrst dubové kůry a trocha pelyňku. Pak se přidá špetka soli a vývar se nalije do horké vody Bodnutí včely, rány na pokožce, vyrážky a kožní onemocnění Vzniku infekce i otoku zabraňuje potírání čerstvou šťávou z cibule Záněty šlach a kloubů Nakrájená cibule se zabalí do obvazu, upevní na postižené místo a po dvou hodinách se odstraní a natře vhodnou mastí Bradavice Cibule se nakrájí a zasype cukrem, aby vznikla hustá kaše, která se natírá na bradavici dokud nezmizí. Kuří oko Celá menší cibule se naloží na 24 hodin do octa a pak se na noc přikládá přímo na postižené místo. Může se přikládat i cibule krátce povařená ve víně.  

Je rozšířený v mořích a oceánech celého světa. Zbarvení ryb je stříbřitě lesklé, tělo je pokryto velkými šupinami. Hlava je velká, plochá, dvě hřbetní ploutve jsou krátké a od sebe oddělené. Cípal hlavatý dorůstá do délky 1,20m a dosahuje hmotnosti asi 9kg. Patří k největším cípalům. Menší ryby se hodí ke smažení, větší se připravují dušené na pánvi nebo v troubě. Maso je také vhodné k uzení nebo nasolení. K drahým delikatesám patří řecké avgotaracho – jikry cípalů se solí a lisováním zbavují vody. Po vysušení se jikry potírají včelím voskem, zamezí se tím přísunu vzduchu a zajistí se tak trvanlivost. Podobně se jikry cípalů připravují i ve Francii v Provence jako boutargue, nebo v Japonsku jako karasumi.

Je rozšířený ve východním Atlantiku, vyskytuje se také ve Středozemním moři a v Černém moři. Ryby dorůstají do délky 60cm a dosahují hmotnosti 5kg. Horní pysk je tlustý, posetý řadami malých bradaviček. Způsoby tepelné úpravy cípala pyskatého jsou podobné jako u cípala hlavatého. Menší ryby se hodí ke smažení, větší k dušení.

Vyskytuje se ve východním Atlantiku a ve Středozemním moři. Hospodářský význam má cípal zlatý v celém Středomoří. Charakteristickým znakem ryb jsou zlaté skvrny po stranách hlavy a na skřelích. Způsoby tepelné úpravy jsou podobné jako u cípala hlavatého. Menší ryby se připravují smažené, větší jsou vhodné k dušení.   Dalšími druhy cípalů jsou cípal evropský, který má pevné, mírně tučné a velmi chutné maso. Dále cípal ostronosý, cípal zelenohřbetý, diamantový cípal a cípal modroskvrnný. Vhodnými způsoby tepelné úpravy jsou smažení a dušení.

Čírka obecná se v Evropě, Asii a Severní Americe vyskytuje ve třech poddruzích. V období hnízdění se zdržuje v močálech, bažinách a tundrách. Čírky se v některých zemích loví od září do ledna, u nás ji dnes můžeme označit za ohrožený druh. Čírka obecná je naší nejmenší divokou kachnou. Dosahuje délky asi 35cm a hmotnosti 250-400g. V naší kuchyni se čírka často nepřipravuje, považuje se ale za jeden z nejchutnějších druhů divokých kachen. Čírky se zpravidla pečou nebo dusí vcelku.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od června do října. Klobouk čirůvky broskvové měří 20-50mm, je vyklenutý až plochý, hladký nebo jemně přitiskle vláknitý. Zbarvený je okrově s růžovým nebo načervenalým nádechem. Lupeny jsou zoubkem připojené až krátce zoubkem sbíhavé, poměrně husté, krémové. Třeň o rozměrech 30-50x6-10mm je válcovitý, jemně vláknitý až jemně rýhovaný, na bázi s odstálými chlupy. Na vrcholu je zbarvený stejně jako lupeny, na bázi je nažloutlý. Někdy pod lupeny nese nevýraznou pavučinovitou zónu. Dužnina je bez výrazné chuti, někdy chutná po mouce, vůně je výrazně moučná nebo houbová. Čirůvka broskvová roste nepříliš hojně, jednotlivě, ve skupinách nebo v malých trsech. Vyskytuje se na travnatých místech v listnatých lesích, méně často v jehličnatých lesích nebo mimo les.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do listopadu. Klobouk čirůvky dvoubarvé měří 50-150mm, je polokulovitý, potom vyklenutý až plochý, ve stáří zvlněný, nehygrofánní, hladký. Zbarvený je okrově šedě, béžově hnědě až šedě béžově. Třeň o rozměrech 30-100x10-30mm je válcovitý, nahoře vločkatý. V mládí je celý fialový, později na vrcholu bělavý až světle fialový, směrem k bázi na bělavém podkladě je výrazně fialově vláknitý. Čirůvka dvoubarvá roste velmi hojně, jednotlivě, ve skupinách a v kruzích. Vyskytuje se na otevřených travnatých stanovištích, na pastvinách, v sadech a zahradách, vzácně také ve světlých listnatých lesích. Někdy se objevuje i brzy na jaře. Jedná se o masitý druh, dobře poznatelný podle výrazně dvoubarevné plodnice.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od listopadu do prosince. Klobouk čirůvky fialové měří 50-150mm, je nízce vyklenutý až plochý, ve stáří často zvlněný, hladký, nehygrofánní. Zbarvený je fialově, modrofialově, fialově hnědě až špinavě hnědě. Lupeny jsou zoubkem připojené, fialové, potom vybledající. Třeň o rozměrech 50-100x10-30mm je válcovitý až kyjovitý, zbarvený fialově až fialově hnědavě. Ve stáří bývá často bíle poprášený od výtrusů. Dužnina příjemně sladce voní, zbarvená je fialově. Čirůvka fialová roste hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, v jehličnatých i listnatých lesích, v parcích i sadech. Vyskytuje se na stanovištích bohatých na humus. Někdy se objevuje i na jaře. Jedná se o velmi chutnou jedlou houbu, která ale vyžaduje delší tepelnou úpravu – za syrova obsahuje látky rozkládající červené krvinky. Záměna je možná za některé fialově zbarvené pavučince, které se ale kromě mikroskopických znaků liší také rezavě zbarvenými lupeny, výtrusným prachem a jinou vůní.