Zbožíznalství

Apetito je typický český měkký tavený smetanový sýr. Vyrábí se od roku 1973 v několika variantách v Hodoníně. Mlékárna byla na počátku výroby státním podnikem Lacram, v současnosti patří společnosti TPK, která je součástí francouzské firmy Bongrain – ta mimo jiné vlastní i mlékárnu, vyrábějící další český sýr Pribina. Značka „Aopetito“ byla 14. září 1993 zaregistrována a získala ochranou známku. Konkurenční mlékárny začaly vyrábět a dodávat na trh podobné sýry s ožznačením Apettitto nebo Apetita a vzhledem k výrazné podobnosti s chráněnou značkou docházelo k mnoha soudním sporům. Složení, chuť, použití Originální sýr Apetito je čistě smetanový, nebo případně ochucený bylinkami, šunkou, houbami a dalšími ingrediencemi. Vyrábí se i řada sýrů s označení Apetito Béďa, které jsou určené pro děti a tak neobsahují žádné konzervanty a je v nich více vápníku a vitamínů. Pro český i zahraniční trh se nově vyrábí a dodávají i speciální sýrové omáčky v sáčcích, které mají různé varisnty a příchutě. Sýr Apetito je na trhu k dostání v různých baleních od měkkých základních obalů až po krabičky různých tvarů. V balení je jedna i více porcí, prodává se i plátkovaný. Sýry jsou vhodné pro namazání, ale i na přípravu různých pomazánek.

APLATI - mezinárodní název pro odrůdu rýže (Oryza sativa). Výskyt a historie Rýže Aplati se pěstuje ve dvou asijských státech – v Thajsku a ve Vietnamu. V těchto zemích je také nejvíce konzumována. U nás v Evropě není příliš známá a seženete ji patrně jen ve specializovaných obchodech s asijskými potravinami. Vzhled a vlastnosti Aplati je svým vzhledem výjimečná, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, že je plochá, připomíná ovesnou vločku. Zrnka rýže jsou sklízena nezralá a ve speciálních strojích zplošťována. Nejkvalitnější Aplati poznáte tak, že jsou „vločky“ velmi tenké až průhledné, čím jsou tlustší, tím méně je rýže kvalitní. Druhou příčinou, proč je rýže Aplati tak zajímavá, je její barva, tato plochá zrnka jsou totiž světle zelená. Zatímco thajská rýže získává barvu přírodního původu, vietnamská je bohužel barvena syntetickými látkami. Použití Aplati v gastronomii Ve své domovině se Aplati a jiné rýže s plochými zrny využívá k přípravě nejrůznějších kaší nebo se smaží na oleji a podává se s oříšky. Vzhledem k tomu, že dokáže i zastudena absorbovat obrovské množství tekutiny, se konzumuje i syrová, stačí ji nechat chvíli máčet v mléce. Aplati má od přírody nasládlou chuť, můžete si ji ale dochutit cukrem tak, jak to dělají Indové.

APPENZELLER je vyzrálý alpský sýr z východního Švýcarska. Původ a historie Appenzeller je tradiční kravský alpský sýr vyráběný ve švýcarském kantonu Appenzell. První zmínky o tomto sýru pocházejí již z let 1289 v zápiscích mnichů z Opatství svatého Havla. Sýr byl v těch dobách vybírán jako desátek od věřících. Vzhled, chuť, vůně… Tento sýr váží asi 7 kg, má kulatý tvar a průměr 30-33cm. Jeho výška je 7-9 cm. Sýr je vláčný a jemný, má načervenalou kůrku. Chutná jemně a kořeněně, ale spolu se zráním jeho chuť a vůně nabírá na intenzitě. Výroba Sýr je vyráběn z nepasterizovaného kravského mléka. Mléko krav krmených senem se ochlazuje na 10 °C a odstřeďuje se. Dále se mléko za stálého míchání zahřívá v kotlích na 31 °C a poté se do něho přidá syřidlo a bakterie kyseliny mléčné. Mléko se po 30-40 minutách srazí. Hrudky se rozřezávají tak dlouho, až mají velikost kukuřičného zrnka. Následně se slije syrovátka a sýr se znovu ohřívá - hmota tak získá pevnost. Těsto se lisuje a formuje, ve formách je uloženo na police a tady odkapává. Appenzeller zraje nejméně 3 měsíce ve sklepech s vlhkostí vzduchu 90 % a s teplotou 14-15 °C. Během této doby se obrací a potírá rosolem z bylinek. Druhy Podle stáří rozlišujeme Appenzeller na 3 druhy: Classic – starý 3-4 měsíce, prodávaný ve stříbrném alobalu, Surchoix – stará 4-6 měsíců, prodávaný v pozlaceném obalu, Extra – starý 6 a více měsíců, prodávaný v černém obalu. Použití sýru Appenzeller v gastronomii Sýr obsahuje 48 % tuku v sušině, je tedy vhodný na přípravu omáček, sýrových fondue nebo nákypů, protože se dobře taví. Dostupnost a skladování Je k dostání v každém větším obchodě s potravinami. Uchovává se v chladničce nejlépe samostatně zabalený do pergamenového papíru.  

Jedná se o Rohwurst vyrobený z hovězího a vepřového masa, hřbetního sádla, pepře, česneku a vína. Salám se fermentuje v hranatých formách až 10 dní, potom se suší a udí. Appenzeller Knoblauch Pantli měří 15-20cm a široký je 3cm. Podává se zastudena, nakrájený na plátky.

ARBORIO je mezinárodní název pro velmi kvalitní druh krátkozrnné rýže (Oryza sativa). Výskyt a historie Rýže Arborio je tradičně pěstována ne severu Itálie v okolí města Arborio, podle nějž je také pojmenována. Rýžová pole jsou zavlažována nejvýznamnější italskou řekou Pádem. Byla vyšlechtěna z dovezené japonské odrůdy krátkozrnné rýže. V dnešní době je vyhledávanou surovinou po celém světě, velké množství jí však zkonzumují samotní Italové. Vzhled a vlastnosti Zrna rýže Arborio jsou krátká a zavalitá, mají čistě bílou barvu. Dala by se přirovnat k rýži Bomba, ta však má zrnka ještě kulatější. Rýže Arborio obsahuje velké množství amylopektinu, což způsobuje, že je po uvaření jemná a mazlavá, ale stále pevná. Mohlo by se zdát, že po absorpci vody bude rýže působit rozvařeným dojmem, avšak není tomu tak. Pro tuto vlastnost je Arborio vyhledávané do rizot, kterým dodá krémovost. Použití v gastronomii Jak již bylo řečeno, hlavním využitím rýže Arborio jsou bezesporu rizota. Italové si potrpí na kvalitu a tradici, a když si někde dáte pravé italské risotto, mělo by být připraveno právě z tohoto druhu rýže. Prodává se loupaná a lze ji bez problémů sehnat i v českých supermarketech. Rýže arborio se neoplachuje, odplavil by se tím škrob, který zajišťuje krémovou strukturu rizota. Na rozdíl od našeho rizota, kdy se rýže vaří klasickým způsobem a v jiném hrnci než ostatní suroviny, se rýže na italské krémové rizoto nejprve osmahne na pánvičce a poté se vaří se všemi ingrediencemi a minimem vody, kterou je třeba dolévat dle potřeby. Ještě častěji než voda se k vaření rýže Arborio používá vývar. Rýže má být „ale dente“, tedy měkká a lepkavá na povrchu a tvrdší, nikoliv však křupavá, uvnitř.

ARROWROOT – připomíná bramborový škrob a je možné ho používat do sladkých i slaných pokrmů. Bez chuti a bez zápachu, přesto užitečný... Arrowroot je velmi dobře stravitelný, a je tedy vhodný pro děti a osoby s poruchami trávicího systému. Původ Arrowroot se získává z kořene rostliny maranta třtinová, jejímž domovem je západní Indie a Amerika. Můžeme se setkat s tzv. nepravým aroowrootem, který se získává z oddenků zázvorovitých rostlin. Vzhled, chuť a vůně… Bílý prášek, který připomíná klasický bramborový škrob. Získává se z kořene divoce rostoucí rostliny. Je bez chuti a bez zápachu, můžeme jej používat při přípravě slaných i sladkých pokrmů. Použití v gastronomii Používá se především jako zahušťovadlo, je mnohem lépe stravitelný než mouka. Je vhodný do teplých omáček, do vývarů nebo do koláčů. Přidat ho můžete i do sušenek či pudinků. Arrowroot je pro své želírovací vlastnosti vhodný pro výrobu želé.

ARTYČOK - latinsky Cynara scolymus, anglicky globe artichoke, francouzsky artichaut, německy Artichocke, italsky crciofo - je zelenina, z která se využívají neotevřené květní pupeny a ne jako u ostatních druhů plody, hlízy nebo kořeny. Zdravá a velmi chutná zelenina Artyčok je zelenina, která vzhledem připomíná větší bodlák nebo sukulent. Z původního planého artyčoku byly postupně vyšlechtěny dva typy – artyčok pěstovaný pro jedlé květy a španělský artyčok, kterému se také říká kardus, z kterého se konzumují stonky a listy. Původ a historie Artyčok má původ v severní Africe a na Středním Východě. Už kolem roku 500 před naším letopočtem byl považován za delikatesu ve starém Egyptě i v Římě. V 16. století se začal pěstovat i v jižních státech USA a ve Střední Americe. V 18. století byl gastronomickou lahůdkou francouzské šlechty. Současnost V současné době se artyčok pěstuje v jižně situovaných oblastech Středomoří, velmi často v místech, kde roste vinná réva. Nejvýznamnějšími producenty jsou Francie, Itálie, Španělsko a Egypt, pěstuje se také v Izraeli, Alžírsku a Turecku. Sklízí se dvakrát ročně – většinou na začátku jara v březnu a dubnu, a pak ještě jednou na podzim. Doba sklizně je ale v některých oblastech v i jiných měsících, a tak je artyčok k dostání v podstatě celý rok. Vzhled, chuť, vůně… Květní pupeny artyčoku mají podle odrůdy kulatý nebo válcovitý tvar, dorůstají do velikosti 5 až 15 centimetrů a váží od 150 gramů do půl kilogramu. Artyčoky se sklízí vždy před kvetením, aby jim zůstala jejich jemná hořkosladká chuť. Otevřené pupeny jsou vláknité a chuť mají ostřejší. Z pupenů se konzumují jen lůžka květních úborů – takzvaná srdíčka, a dužnaté zákrovní lístky, které připomínají šišky borovice. Aroma artyčoků je zvláštně jemně trpké, vytváří ho hořčiny cynarin. Lodyha artyčoku dosahuje podle odrůdy a podmínek výšky 1 až 2 metry. Listy rostou střídavě a jsou poměrně velké. Odrůdy  V oblastech kolem Středozemního moře se pěstují různé odrůdy artyčoku, které se od sebe odlišují tvarem, velikostí a barvou. Francie má na světové produkci největší podíl a pěstují se zde tři různé větší skupiny odrůd Bretaňské - Mají velké zelené pupeny, jsou to především odrůdy Camus de Bretagne, Camerys a Caribou Středomořské – Midi – Jejich barva je většinou fialová, nejznámější jsou odrůdy Violet de Provense, Violet d´Hyeres a Violet de Gapeau. Ostatní – Méně významné odrůdy, například Blanc Hyerois. Itálie je další zemí, která patří k významným pěstitelům artyčoku, nejvíce ho pěstují v provincii Puglia, na Sicílii, Sardinii a v Toskánsku. Čtyři hlavní v Itálii pěstované odrůdy jsou Catanese, Romaneto, Spinoso Sardo a Violetto di Toscana . V Itálli pěstují i další odrůdy, které ale využívají pro vlastní potřeby a nejsou určené pro export. Španělsko se na produkci artyčoků také významně podílí, pěstují se zde především ve Valencii. Nejdůležitější pěstovanou odrůdou je Tudela – Blanca de Tudela. Nejvíce pěstované odrůdy Camus de Bretagne je nejvíce pěstovaná a komerčně nejdůležitější francouzská odrůda. Má velké kulaté pupeny s váhou až půl kilogramu se zelenými listy. Camerys mají velké pupeny fialové barvy. Je to poměrně nová odrůda z oblasti francouzské Bretaně. Violet de Provense se pěstuje v departmentu Provense. Pupeny jsou fialové a středně velké. Catanese je odrůda z Itálie. Pupeny jsou středně velké, mají válcovitý tvar s uzavřenými zelenými lístky s fialovým odstínem. Romanesco patří k důležitým italským odrůdám. Pupeny jsou velké a kulaté s typickým otvorem na konci, zelené listy mají fialový nádech. Spinoso Sardose pěstuje nejvíce na Sicílii. Odrůda má středně velké, kuželovité a zašpičatělé pupeny, které jsou zakončené trnem. Barva je zelenofialová. Violetto di Toscana má středně velké, uzavřené pupeny ve tvaru elipsy a listy tmavě zelené barvy s výrazným fialovým odstínem. Tudela – Blanca de Tudela - je nejdůležitější odrůdou pěstovanou ve Španělsku. Známé jsou velmi kvalitní pupeny z regionu Navarra. Pupeny mají zelenou barvu, jsou menší a velmi křehké. Nemusí se z nich odstraňovat vnější vlákna. Green Globe se používá jako zelenina – vaří se stejně jako chřest, ale i jako léčivá a dekorativní rostlina. Má středně velké pupeny zelené barvy. Grosse von Laonmá původ ve Středomoří a patří mezi tzv. zelené artyčoky. Pěstuje se především jako okrasná rostlina, konzumují se z něj jen lístky a okrajové listy květů. Gobbo di Nizza je poměrně choulostivá odrůda z Itálie, která má velmi malé pupeny. Využívají se z ní především stonky a řapíky. Artyčok kardový je méně známá odrůda, která má velmi efektní fialové květy a se pěstuje jako dekorační rostlina. Zdraví a vitamíny Artyčok je velmi chutná a zdravá zelenina, která je ale stále ještě nedoceněná. Na rozdíl od jiných druhů zeleniny, z kterých se konzumují plody, listy nebo kořeny se z artyčoku konzumují především nerozvinutá poupata, k léčebným účinkům se využívají i listy a kořeny. Artyčok obsahuje v poměrně značném množství vitamín C, kyselinu listovou a draslík. Z minerálních látek je v artyčoku ještě železo, hořčík, zinek a vápník. V pupenech jsou také pro člověka důležité flavonoidy, vláknina, karoteny, organické kyseliny, hořčiny, třísloviny, provitamín A, vitamíny skupiny B, cynarin, inulin, tanin, organické soli a další látky. Má nízký obsah sodíku a není v něm žádný tuk. Kalorická hodnota je velmi nízká - jeden artyčok má průměrně jen 25 kalorií. Preventivní i léčivé účinky artyčoku jsou velmi velké. Velmi pozitivně působí na játra, žlučník i ledviny, snižuje a reguluje hladinu tuků i cukrů v krvi, zabraňuje ukládání cholesterolu, má protialergické účinky, pomáhá při kožních onemocněních a podporuje trávicí systém. Působí i jako afrodiziakum. Artyčok je vzhledem k obsahu inulinu vhodný pro lidi s diabetickým onemocněním, žlučníkovými chorobami a nemocemi jater. Konzumace artyčoku totiž podporuje detoxikační funkci jater a tvorbu i vylučování žlučí. Podporuje trávení i látkovou výměnu. Použití artyčoku v kuchyni Artyčok je již několik tisíciletí velmi oblíbenou zeleninou. Poupata se konzumovala už ve starém Egyptě i Římě, byla delikatesou francouzské šlechty. Artyčoky se konzumují syrové, vařené nebo dušené, grilované i smažené a také se nakládají. Příprava je poměrně zdlouhavá a tak se nehodí pro rychlé tzv. pro fast food kuchyně. Pro úpravu jako zelenina se používají v osolené vodě vařená květní lůžka, která mají hořkosladkou chuť. Nejčastěji se konzumují vařené a pokapané olivovým olejem. Jednotlivé lístky se odtrhávají a namáčejí do různých omáček, servírují se ale třeba jen polité máslem a posypané smaženou strouhankou, případně s omáčkami. Plní se i různými náplněmi, velmi často například mletým masem nebo kuskusem. Mohou se i zapékat nebo přidávat do omelet a těstovin, používají se i na předkrmy nebo jako ingredience na pizzu. Jsou vynikající příloha ke steakům. V Itálii z artyčoku vyrábí velmi chutný hořký likér Cynar, ve Francii je používají na přípravu ragú, které je velmi podobné ratatouille. Příprava artyčoku před použitím Příprava artyčoků trvá delší dobu. Po odstranění horních lístků se odlomí celý stonek a pak i horní čtvrtina pupenu. Ze středně velkých nebo větších pupenů je potřeba ještě odstranit vlákna. Artyčok se pak vloží do studené vody, ta se přivede k varu a pupeny se vaří podle velikosti 25 až 45 minut. Voda může a nemusí být osolená, vždy by ale měla být okyselená, aby si artyčok zachoval původní barvu. Na okyselení 1 litru vody se přidává 1 lžíce octa nebo citronové šťávy. Malé plody, které mají velmi kladné účinky na zdraví člověka a především trávicí systém, je možné konzumovat syrové i s okvětními lístky a stopkami. Důležité rady pro přípravu artyčoku Bodláky, které jsou na povrchu pupenu, mají silné barvící účinky a ruce se obarví do černa. Artyčok je tedy dobré připravovat v gumových rukavicích, nebo si alespoň ruce potřít citronovou šťávou. Stonek se neodkrajuje - měl by se ulomit. Tak je totiž možné zjistit, jak je artyčok čerstvý. Pokud stonek ulomit nejde nebo se odlamuje obtížně, je artyčok starší a méně kvalitní. Jak a podle čeho vybírat Artyčoky je možné koupit čerstvé i nakládané. Nakládané jsou v současnosti poměrně běžně k dostání po celý rok především v supermarketech a také v obchodech s italskými nebo francouzskými delikatesami. Artyčoky se sklízí na jaře a na podzim. Podzimní poupata s až nachově fialovou barvou mají silnější vrchní lístky, jsou tedy i po distribuci většinou velmi kvalitní. Čerstvý artyčok má pevné listy a není seschlý. Spotřeba a skladování Konzervované artyčoky se skladují v suchém a chladném místě. Čerstvé pupeny se uchovávají neumyté a v chladničce vydrží maximálně 3 týdny. Očištěné a pro úpravu připravené artyčoky je také možné omýt ve studené okyselené vodě, pak je osušit a zamrazit. I po rozmrazení jsou křehké a chutné. Uvařené pupeny je potřeba okamžitě zkonzumovat. Pěstování Artyčok pochází ze Středomoří, některé odolnější odrůdy je ale možné pěstovat i v našich klimatických podmínkách, ale v zimě je nutné rostliny chránit před mrazem. Artyčoky vyžadují slunečné a chráněné místo, půda by měla být lehká, bohatá na živiny, vlhká a propustná. Artyčok je možné rozmnožovat vegetativně odnožemi, nebo poměrně snadno i semeny. Semena se vysévají na začátku března do květináčů. V druhé polovině května se silnější rostliny přesazují do volné půdy na vhodné místo, vzdálenost mezi nimi by měla být alespoň 1 metr. V průběhu růstu je nutné rostliny často okopávat, zbavovat okolního plevele a dostatečně zalévat. Sklízí se nerozkvetlé květní úbory s pevným lůžkem a dužnatými zákrovními listy. Řezná místa se potírají citronovou šťávou, aby nezhnědla. Odkvetlé stonky se u země uřezávají Zajímavosti Obliba a konzumace artyčoku v posledních letech poměrně výrazně vzrostla a především v původních oblastech jeho výskytu a pěstování – zejména ve Francii a Itálii – již několik let každý rok zvyšují produkci a export. Léčivé účinky artyčoku jsou známé tisíciletí. V lidovém léčitelství se z artyčoků nejvíce využívají čaje, ale i různé odvary a také jídla. Léčivý artyčokový čaj se připravuje dvouminutovým vařením listů, které se sbírají v bodě květu. Pije se 4 krát za den jeden šálek, k případnému oslazení se doporučuje med. Odvar kořene artyčoku ve víně má také velmi pozitivní účinky na organismus. Odvar se připravuje z 80 gramů kořene, který se zalije 1 litrem červeného vína a nechá se krátce přejít varem. Po pomalém vychladnutí se uloží do chladna, ne ale do chladničky! Užívá se 15 dní 3 krát za den jedna polévková lžíce. Potom následuje 14 dní přestávka a po ní další užívání po dobu 15 dnů. Jídla z artyčoků jsou velmi vhodná pro diabetiky, protože rostliny obsahují látku inulin. Jsou vynikající i pro osoby s onemocněním jater nebo žlučníku. Léčivé účinky Artyčoky mají mnoho preventivních i léčivých účinků - podporují detoxikační činnost jater - obnovují a regenerují jaterní buňky - zvyšují tvorbu žluči a její vylučování - působí proti vzniku žlučových kamenů - podporují činnost slinivky břišní - snižují hladinu cukru a tuku v krvi - snižují hladinu cholesterolu v krvi - čistí cévní systém a odbourávají cholesterol - zabraňují ukládání cholesterolu v cévách - pomáhají při léčbě ekzémů a kožních nemocí - odvodňují a působí proti otokům - zlepšují trávení a látkovou výměnu - pomáhají při léčení revmatismu - jsou účinné při onemocnění ledvin - celkově omlazují onanismus - působí jako afrodiziakum Konzumace artyčoku nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Pouze při neúměrně vysoké konzumaci nebo konzumaci nekvalitních, případně špatně upravených artyčoků, se mohou projevit mírné žaludeční potíže.

ASIAGO D´ALLEVO je italský sýr určený ke krájení. Původ a historie Sýr Asiago má chráněné označení a jediný originál se vyrábí v alpské oblasti města Asiago v provincii Vicenza regionu Veneto. Právě sýr Asiago je nejtypičtějším produktem této oblasti. Vzhled, chuť, vůně… Asiago d´allevo má kulatý tvar, průměr 30-36 cm a výšku 9-12 cm. Váží mezi 8-12 kg. Konzistence vyzrálého sýru je zrnitá a drobivá, středně zralý sýr má těsto kompaktní. Asiago chutná po oříšcích a koření, má lehkou příchuť citronu. Může připomínat parmazán. Obsahuje 34 % tuku v sušině. Výroba Při výrobě sýra Asiago se mléko odtučňuje, po zahuštění sýru se nechá odtéci syrovátka a hmota se poté ukládá do dřevěných forem. Sýr se solí lehkou solankou nebo se nechá suchý. Zrání tohoto sýru může trvat až 2 roky. Právě podle doby zrání rozlišujeme sýr "vyzrálý" nebo "středně vyzrálý". Použití sýru Asiago v gastronomii Zralý sýr se strouhá na těstoviny, do polévky či do rizota. Středně vyzrálý se výborně hodí k ciabattě. Dostupnost a skladování Asiago d´allevo lze koupit v prodejnách sýrů. Uchovává se v chladničce, dobře zabalený.

Chilli omáčka je nejdůležitější kořenící prostředek asijské kuchyně. Je velmi slaná a může tudíž sloužit jako náhražka soli. Kromě chilli omáček známe ještě sambaly - jsou to pasty husté konzistence složené z chilli lusků. Sambalů existuje několik druhů. Nejznámější je sambal oelek, který je velice ostrý. Sambal manis je spíše jemný a sladký. Do sambalu kacang jsou zase přidávány mleté arašídy a před použitím musí být rozmíchán ve vodě. V arabské kuchyni je oblíbená chilli pasta Harrissa. Pochází ze severní Afriky, vyrábí se z čerstvých nebo sušených chilli a je velmi ostrá. Asijské chilli omáčky jsou slané a ohnivé až ovocně sladké. Ochucují se jimi drůbeží a rybí pokrmy, polévky i jídla připravovaná v pánvi wok. Chilli omáčky i sambaly lze koupit v supermarketech nebo ve specializovaných obchodech. Neotevřené se mohou skladovat neomezeně dlouho, po otevření vydrží v chladničce několik měsíců.

Tato gelovitá hmota se vyrábí dvěma způsoby - přírodní cestou z kůže či kostí, nebo uměle z lístkové či práškové želatiny, případně z karagenanu (želírující látka vyrobená z mořských řas).

Jedná se o všechny masné výrobky, při jejichž výrobě se používá želatina (aspik). Jde například o tlačenku nebo huspeninu.

Vyskytuje se podél pobřeží jižní Austráli, zdržuje se v hloubkách od 90 do 450m. Dříve byl australský krab obrovský vedlejším produktem rybolovu, dnes se loví i cíleně. Prodává se však pouze lokálně. Hřbetní krunýř dosahuje šířky až 30cm, krabi dosahují hmotnosti až 15kg. Maso je po uvaření vhodné na přípravu studených předkrmů.

Kahava  je rozšířená od jihu Austrálie až po Nový Zéland. Tělo ryb je protáhlé, hřbet je zbarvený zelenavě modře, břicho je světlejší. Ryby dosahují délky max. 80cm. Maso je poměrně tmavé, s výraznou chutí. Většinou se zpracovává do konzerv. Kahavy jsou vhodné také k pečení a grilování, předem naložené v marinádě z oleje, citronové šťávy, soli a česneku.

AVOKÁDO je plod Hruškovce přelahodného, latinsky Persea americana.Jméno dostalo podle původního aztéckého názvu „ahuacatl“- v překladu „máslo lesa“. Exotické ovoce místo másla… Avokádo je v obchodech k dostání celý rok. V kuchyni má poměrně velké a zajímavé využití, zároveň je zdrojem mnoha vitamínů a nenasycených mastných kyselin – a přesto je svým způsobem opomíjené. Původ a historie Podle odborníků jsou nejstarší nalezená semena divokých avokád stará přibližně 7 tisíc let. Plody avokád, podobné těm, které známe dnes, jsou staré asi 2,5 tisíce let a první používání avokáda je zaznamenáno v roce 291 před n. l. v Mexiku. Aztékové tehdy používali avokádo především jako afrodiziakum. Do světa avokádo rozšířili křesťanští kolonizátoři v 17.století. Avokádo má původ ve středu Jižní Ameriky, Španělé ho dovezli nejdříve do Západní Indie a na Kanárské ostrovy, pak i na některé ostrovy v Atlantiku a nakonec do Evropy. Současnost První velké plantáže na pěstování avokáda vznikly v Kalifornii začátkem 20. století. Mimo původní místo výskytu v Mexiku se dnes avokádo pěstuje především právě v americké Kalifornii, dále v Brazílii, Peru, Keni, Jihoafrické republice a Indonésii, ale také v Austrálii, Izraeli a ve Španělsku. Avokáda z Izraele a Španělska se prodávají nejvíce v Evropě. Vzhled, chuť, vůně… Plody původního divokého avokáda byly malé přibližně jako olivy a rostly v páru. Dnešní kultivované avokádo dosahuje rozměrů mnohonásobně větších – od sedmi do dvaceti centimetrů délky. Zralé plody váží 100 gramů až 1 kilogram. Avokádo má podle odrůdy oválný až kulovitý tvar, silnou hladkou lesklou tmavě zelenou až černou slupku. Dužina je měkká, krémová, od světle zelené po nažloutlou barvu. Uvnitř je také jedno velké jádro žluté barvy, pokryté dřevnatou hnědou vrstvou. Zralé avokádo má oříškovou příchuť, nezralé je hořké. Odrůdy Avokádo má několik různých kultivarů. Ty nejznámější mají zelenou barvu, hladkou slupku a hruškovitý tvar. Na světě se v současnosti pěstuje přibližně 400 různých odrůd od tzv. miniavokád velikosti švestky až po maxiplody o váze 2 kilogramů. Pro komerční pěstování a export se ale využívají plody, které váží 150 až 400 gramů. Avokáda s tmavě zelenou a fialovou slupkou pochází ze střední a jižní Ameriky, tmavě zelená, která jsou nejvíce k dostání v Evropě, se pěstují ve Španělsku a Izraeli. Bacon - v Evropě velmi oblíbená odrůda, pěstovaná převážně ve Španělsku. Má hladkou tmavě zelenou slupku a světlou dužinu. Na trhu se objevuje v říjnu. Fuerte - oblíbená a hojně pěstovaná odrůda s plody typicky hruškovitého tvaru, hladkou zelenou slupkou a světlou dužinou s výrazným aroma. Hass - další velmi oblíbená odrůda. Plody jsou menší, mají tmavě zelenou vrásčitou slupku a žlutou dužinu s mírně ořechovou chutí. Miniavokádo - má malé plody a okurkovitým tvarem. Pěstují se bez opylování a proto také nemají uvnitř žádné jádro. Nabal - má téměř kulatý plod s hladkou slupkou a světlou dužinou. Pěstuje se v Izraeli. Ze všech avokád má nejnižší obsah tuku. Ettinger - další odrůda z Izraele, dovážená do Evropy. Má zářivě zelenou barvu slupky a vynikající chuť. Wurtz - má štíhlý hruškovitý tvar, světlou dužinu a velkou pecku se špičatým hrotem. Dováží se také z Izraele. Reed - pozdní odrůda z Guatemaly, která se ale dnes pěstuje i v Izraeli. Toto avokádo má tmavě zelenou slupku, žlutou dužinu a je velmi aromatické. Zdraví a vitamíny Avokádo je neuvěřitelným zdrojem různých látek, které jsou prospěšné lidskému tělu. Je bohaté na proteiny, vitamíny A, B1, B2, B6, C a E. Obsahuje také mnoho minerálů, a to především železo, vápník, fosfor, draslík a magnezium. Plody avokáda jsou jedny z mála, ve kterých najdeme i kvalitní organické tuky v podobě nenasycených mastných kyselin - kyseliny olejové, palmitové a linolové. Tuků je v avokádu až 30 % a vzhledem k jejich výživovým hodnotám je avokádo velmi vhodné pro osoby s kardiovaskulárními onemocněními a nemocemi nervového systému, protože vitamín B1 přeměňuje uhlohydráty na glukózu, nutnou pro činnost mozku a nervového systému. Avokádo také pomáhá snižovat nadváhu a zlepšuje tvorbu červených krvinek. Plody obsahují i mnoho lecitinu, který snižuje hladinu cholesterolu a zlepšuje paměť. Avokádo obsahuje i foláty, luteiny a beta-sirosterol a je velmi vhodné pro těhotné ženy. Použití avokáda v kuchyni Avokádo je ovoce, ale v kuchyni má použití stejné nebo podobné, jaké má zelenina. Je vynikající studené i tepelně upravené Připravují se z něj především různé pomazánky nebo saláty, dresinky, pasty, ale třeba i polévky a nápoje. Dužina se může použít i místo másla - tuky, které obsahuje, jsou dokonce mnohem lépe stravitelné. Půlky avokáda můžeme zapékat v troubě, smažit obalené v těstíčku, upéct z nich slaný koláč… Z hlediska vitamínů a zachování chuti a vůně je samozřejmě nejlepší avokádo konzumovat syrové. Můžeme ho jíst samotné, pokapané citronem, případně v kombinaci s jiným ovocem nebo hlávkovým salátem. Avokádo se využívá i v medicíně a léčitelství. Je vynikající pro doplnění kalorií, má příznivé účinky při chorobách kůže a sliznic, posiluje srdce a cévy, snižuje krevní tlak, pomáhá i při onemocnění jater, ledvin a močových cest. Je vhodné i pro vegetariánskou stravu a těhotné ženy. Z plodů avokáda se také vyrábí pleťové masky a šampony, určené především pro citlivou pleť. Příprava avokáda před použitím Zpracování plodu pro využití v kuchyni je poměrně jednoduché. - Avokádo nejprve důkladně omyjeme studenou vodou -  podélně kolem dokola ho nakrojíme ostrým nožem - oběma půlkami rozkrojeného plodu pohybujeme proti sobě, aby se alespoň jedna z nich oddělila od semena - pokud semeno i potom z plodu nejde vyjmout, oddělíme ho opatrně ostrým nožem - dužinu z plodu vydlabeme lžičkou a pak ji buď rozmačkáme vidličkou nebo nakrájíme na menší kousky a ihned pokapeme citronovou šťávou, aby nezhnědla a neztratila chuť, vůni ale i cenné látky, které avokádo obsahuje. - pokud chceme avokádo oloupat - např. proto, že ho budeme krájet na plátky a ty pak smažit - oloupeme kúru nejlépe škrabkou na brambory Tímto způsobem připravené avokádo pak používáme v kuchyni Jak a podle čeho vybírat Čerstvé avokádo je dnes na trhu již vlastně celý rok. Kupovat bychom měli pouze plody, které nejsou otlačené, nemají měkká místa, nejsou na nich žádné tmavé skvrny nebo náznaky plísně. Zralé avokádo je na omak měkké, ale ne příliš a už vůbec ne kašovité. Velmi tvrdé plody jsou zase nezralé. V takovém případě ale není problém nechat avokádo dozrát. Spotřeba, zrání, skladování Avokádo je nutné rychle zkonzumovat. Připravené pokrmy skladujeme v nejspodnější části chladničky maximálně 4 dny. Pro dozrání avokáda stačí ho zabalit do klasického hnědého papírového pytlíku nebo i novin a nechat 2 až 3 dny v pokojové teplotě. Ta nesmí klesnout pod 10 stupňů – v takovém případě avokádo uvnitř zčerná. V žádném případě tedy avokádo neskladujeme a nenecháváme dozrát v chladničce. Tam můžeme dát až avokádo připravené ke konzumaci. Zajímavosti Využití avokáda se liší podle místa a zvyků. Třeba na Taiwanu se avokádo jí syrové s mlékem a cukrem, v Indonésii z plodu, rozmixovaného s kávou, mlékem a rumem připravují velmi chutný a osvěžující nápoj. Nezralé avokádo je hořké. Zralé avokádo má měkkou máslovitou dužninu s velkou výživnou hodnotou a oříškovou chutí, je lehce stravitelné. Léčivé účinky Avokádo pomáhá při tvorbě červených krvinek, podporuje soustředění a mozkovou činnost a má mnoho léčebných účinků. Pomáhá snižovat nadváhu, ale zároveň je vynikající pro doplnění kalorií. Dužina avokáda se dá využít i jako přírodní pleťová maska. Avokádo má i nežádoucí až toxické účinky, ale ne pro člověka. Obsahuje persin, který je silně jedovatý zejména pro papoušky, kanárky, psy a kočky. Intoxikace těchto zvířat avokádem většinou končí smrtí.  

Výchozí surovinou pro získání tohoto oleje je avokádo. Zelený olej se vyrábí tak, že se z dužiny avokáda vylisuje asi 30% tuku, který obsahuje. Tento olej je bohatý na jednoduché nenasycené mastné kyseliny. Hodí se pro použití v teplé i studené kuchyni, není však snadné sehnat jej jako stolní olej. Avokádový olej se využívá zejména v kosmetickém průmyslu.

AZEITAO je portugalský sýr určený ke krájení. Původ Sýr Azeitão se vyrábí na úpatí hor Arrabida v jihozápadním Portugalsku, konkrétně v obcích Setúbal, Palema a Sesimbra. Vzhled, chuť, vůně… Azeitão má krémovou a vláčnou strukturu, světle žlutou barvu a jeho chuť je slaná, nakyslá a odráží se v ní i aroma ovčího mléka. Obsah tuku v sušině je 45 %. Výroba Tento sýr se vyrábí z nepasterizovaného ovčího mléka, po sražení mléka se pomalu nechá odtékat syrovátka. Doba zrání sýru je minimálně 20 dní, prostor ke zrání má vlhkost vzduchu 85-90 % a teplotu 10-12 °C. Použití sýru Azeitão v gastronomii Sýr se skvěle hodí k vínu nebo do sýrových mís. Dostupnost a skladování K dostání je tento sýr ve specializovaných prodejnách. Uchovává se v chladničce, nakrájený na kousky.

AZUKI, nebo také adzuki, případně aduki, odborně Vigna hranatá - je jednoletá rostlina s malými, přibližně 5 milimetrů dlouhými fazolemi. Malá, ale velmi zdravá fazole Azuki jsou menší, velmi chutná a zdravé fazole, nejvíce pěstovaná a také oblíbená především v Japonsku a Číně. V posledních letech se začíná pěstovat i v mnoha dalších zemích na celém světě. Původ a historie Fazole azuki pochází z Himálájí, Číny a Koreje, kde se pěstovala už před rokem 1000 před naším letopočtem. Později se dostala do Japonska, kde si ji velmi oblíbili a kde je v současnosti druhou nejvíce oblíbenou luštěninou po sóje. Současnost V současné době se azuki pěstuje ve východní a jihovýchodní Asii a v oblastech Himalájí, nejvíce v Japonsku a v Číně, v menším množství i v Koreji. Jméno "azuki" je původní japonský název, ale japonsky se plodině říká i slovem šózu, převzatým z čínštiny, které znamená „malé fazole“. V Číně se používá pojmenování siaotou nebo chungtou, které znamená „červená fazole“ – téměř všechny odrůdy, které se v Číně pěstují, mají totiž červenou barvu. Korejsky je název fazole azuki pat. V posledních letech se odolnější šlechtěné odrůdy pěstují v omezené míře i na Dálném východě, ale také v USA i Kanadě, na Novém Zélandu a v některých afrických zemích. Vzhled, chuť, vůně… Fazole azuki jsou malé, maximálně 5 milimetrů dlouhé, mají mírně nasládlou příjemnou chuť, u některých odrůd je chuť oříšková, případně i lehce kořeněná. Jejich barva je červená až tmavě červená, u některých odrůd hnědá, případně i bílá, šedá nebo černá, fazole mohou být i různě skvrnité. Rostliny jsou jednoleté. Lusky mají válcovitý tvar, jsou dlouhé 6 až 12 centimetrů, široké přibližně půl centimetru a obsahují 5 až 12 fazolí. Zdraví a vitamíny Azuki obsahují značné množství bílkovin, vitamíny skupiny B a minerální látky – hořčík, vápník, fosfor, draslík a železo. Jsou snadno stravitelné. Mají pozitivní účinky na činnost ledvin, srdce a zažívacího ústrojí, zejména tenkého střeva, pročišťují organismus a posilují imunitu proti mnoha nemocem. V Číně i Japonsku se využívají především při onemocněních ledvin. Použití azuki v gastronomii Fazole azuki se velmi často používají sušené, protože při vaření poměrně značně změknou. Po uvaření má většina odrůd jemnou ořechovou chuť. Servírují se jako příloha k různým jídlům, připravují se z nich polévky, dezerty i koláče. V Číně, Japonsku a Koreji se fazole azuki používají téměř vždy jen slazené, většinou se sladí medem. Z fazolek, vařených ve sladké vodě, se vyrábí pasta, která je nezbytnou součástí mnoha tradičních jídel těchto asijských kuchyní – například tangyuan, zongzi, měsíční koláče nebo pao-c´. Pasta se používá i jako náplň japonských sladkostí amanattó, anmicu, taijaki nebo daifuku, vyrábí se z nich i oblíbená příchuť do zmrzlin. Velmi chutná je i polévka z červených fazolí, do které se mimo cukru přidávají lotosová semínka a pomerančová kůra. Tradičním jídlem je také rýže s azuki – sekihan – červená rýže . Fazolky se poměrně často se konzumují i syrové a naklíčené, připravuje se z nich horký nápoj, podobný čaji. Příprava azuki - Fazole azuki se musí nejdříve důkladně propláchnout studenou tekoucí vodou a pak ještě nechat namočené 10 až 12 hodin. Pak se voda scedí a fazole se v čisté vodě vaří na mírném ohni 30 až 45 minut. Fazole se během vaření nemusí míchat, stačí je s hrncem jen protřepat. Při vaření je fazole nutné hlídat, aby příliš nezměkly. Při přípravě fazolí azuki se nepoužívají aromatická nebo silnější dochucovadla, protože by se překryla jejich lahodná chuť, pokud se solí, tak až po uvaření. Léčivé účinky Fazole azuki mají preventivní i léčivé účinky na lidský organismus. - pozitivně ovlivňují činnost ledvin - posilují srdce a cévní systém - podporují činnost zažívacího ústrojí, zejména tenkého střeva - pročišťují organismus - posilují imunitu proti mnoha nemocem V asijských zemích se používají velmi často k posílení léčby při ledvinových onemocněních Konzumace fazolí azuki nemá na lidský organismus v podstatě žádné nežádoucí účinky. Pouze při konzumaci většího množství nebo nekvalitních, případně špatně upravených fazolí, se mohou projevit mírné střevní potíže.  

Je rozšířená v tropických oblastech Tichomoří, od Tchaj-wanu po Vietnam a Malajsii. Babylonská spirála žije v pobřežních pásmech s jemným pískem, zdržuje se v hloubce do 20m. Ulita těchto plžů je tenkostěnná, bělavě zbarvená. Je na ní několik spirálovitých pruhů z hnědých, téměř pravoúhlých skvrn. Ulita dorůstá do délky asi 7cm. Babylonská spirála se nejčastěji vaří a podává se s různými omáčkami.

Jinak čínský anýz, hvězdicové koření, hvězdicový anýz. Používáme plody, mleté nebo celé. Badyán má stejnou vůni jako anýz, má však těžší a plnější chuť. V Evropě se badyánem ochucují sladká jídla, svařené víno, perník, hruškový či švestkový kompot. V čínské kuchyni se jím koření vepřové maso, husa a kachna. Pokud kousek badyánu vložíme do vnitřku kachny nebo kuřete, získají příjemné, kořenitě nasládlé aroma. Badyánový olej lze použít místo anýzového oleje do pečiva, zmrzliny či do likérů. Badyán je k dostání v obchodech s kořením. Mleté koření ztrácí chuť rychleji, celé plody udrží své aroma po celé roky. Uchovávat je ale musíme vzduchotěsně uzavřené, v temnu a suchu. Badyán je domácím kořením čínské kuchyně. Pochází z jižní Číny a Vietnamu. Badyán je plodem stálezeleného stromu z čeledi magnoliovitých. Badyáník pravý má lesklé listy a malé žluté květy s mnoha korunními lístky. Strom dorůstá do výšky 8m. Plodit začíná v 6. roce a plodí přes 100 let. Zralá souplodí se otevřou do osmicípé hvězdy – každý cíp hvězdy je dutý a obsahuje semeno. Badyán se trhá před dozráním a suší se na slunci. Vůně a chuť badyánu jsou podobné vůni a chuti anýzu a fenyklu. Badyán chutná sladce, je palčivější než lékořice. V Číně jej přidávají k drůbežím a vepřovým pokrmům, je také přísadou koření pěti vůní. Ve Vietnamu se badyán používá při přípravě hovězí polévky. Je také vhodný k ochucení pečeného kuřete, přidává se k dušené rybě a do čirých vývarů. Základní složkou silice je aromatický anetol, ochucuje likéry, žvýkačky a cukrovinky. Souplodí – po usušení je badyán tvrdý, načervenale hnědě zbarvený. Každý cíp hvězdy obsahuje jen jedno hladké, křehké semeno zbarvené hnědě. Zlomky plodů – používají se stejně běžně jako celé souplodí. Semena – jsou méně aromatická než zbytek plodu. Drť – badyán je lépe před použitím roztlouct v hmoždíři nebo umlít. Silice – používá se při výrobě mýdel a kosmetických přípravků.

Baleron se vyrábí z kusů masa z vepřového ramene, které se plní do střívek. Maso je mramorované vepřovým tukem, vydrží tak vláčné i během uzení a vaření. Baleron měří 30cm a široký je 12cm. Podává se zpravidla zastudena, nakrájený na plátky, někdy se také smaží.