Zbožíznalství

Jak název napovídá, jedná se o těstoviny ve tvaru hvězdiček.

Rostlina Stevia se používá jako náhražka cukru. Její lístky mají příjemně sladkou chuť oproti různým umělým sladidlům. Stevia obsahuje betakaroten, rutin, riboflavin, thiamin, niacin, křemík, vápník, hořčík, zinek, železo a chróm.

Štika obecná je rozšířená od západní Evropy (kromě Pyrenejského poloostrova) až po Kamčatku. Vyskytuje se i v Severní Americe, včetně Aljašky. Zbarvení štik se mění podle věku a stanoviště, tělo pokrývají nepravidelné světlé skvrny. Ryby dosahují délky až 1,50m a hmotnosti asi 35kg. Maso štiky obecné je bílé, jemné, vynikající chuti. Obsahuje ale mnoho vidlicovitě rozvětvených kostí.  Nejlepší maso je v období od září do ledna (mimo doby tření). Mladé štiky jsou vhodné k dušení, vaření a pošírování. Starší ryby s hmotností nad 2,5kg se zpracovávají na rybí nádivky.

Vyskytuje se podél severozápadního pobřeží Atlantiku. Štikozubec americký dorůstá do délky 75cm a dosahuje hmotnosti 2,3kg. Tělo ryb je stříbřitě zbarvené, hřbet je hnědavý, směrem k břichu je zbarvený doběla. Maso je chutné, vhodné ke smažení a dušení v troubě.   Pouze regionální význam má štikozubec severo-tichomořský ( Merluccius  productus ) a štikozubec australský ( Merluccius australis ). Větší hospodářský význam má treskovník novozélandský ( Macruronus noveazelandie ) .

Je rozšířený od severu Norska a Islandu po Mauretánii a ve Středozemním moři. Štikozubec obecný patří k hospodářsky důležitým rybám. V jižní a jihozápadní Evropě má stejný význam jako v severní Evropě treska obecná. Ryby dorůstají do délky 1,20m, většinou měří asi 70cm. Ústa ryb jsou horního postavení se silnými zuby. Zadní hřbetní ploutev představuje polovinu délky těla, v zadní třetině je výrazně vykrojená. Hřbet je stříbřitě šedý, břicho je světlejší. Postranní čára má většinou tmavý podklad. Štikozubec obecný je vhodní ke smažení a dušení v troubě. Maso snese intenzivnější kořenění. Nejlepší kvality dosahují štikozubci v létě.

STILTON je sýr s modrou plísní určený ke krájení. Pochází z Velké Británie. Původ a historie Stilton je jeden z nejlepších a nejtypičtějších sýrů Velké Británie. Je to jediný britský sýr, který nosí ochrannou známku Evropské Unie. Smí se vyrábět pouze ve třech krajích, a to v Derbyshire, Nottinghamshire a Leicestershire. Vzhled, chuť, vůně… Sýr má tvar vysokého válce o hmotnosti 8 kg. Těsto je drobivé, lehce mramorované plísní a má barvu slonové kosti. Zralejší sýr je krémovější, prostoupen výraznějšími modrými žilkami. Kůra je hnědožlutá se skvrnami bílé plísně, je pevná, silná a zvrásněná. Aroma sýru je výrazné a kořeněné. Obsah tuku v sušině je 52 %. Výroba Stilton se vyrábí z pasterizovaného kravského mléka. Sýřenina se řeže harfou, přidává se k ní plísňová kultura a poté se nechává 24 hodin vykapat ve velkých nádržích. Následně se hmota znovu drtí a solí, naplní se do forem a po dobu 1 týdne se pravidelně obrací. Vyjmutý z formy zraje sýr asi 12 týdnů. Během tohoto procesu se na více místech několikrát propichuje, aby se podpořil růst plísně díky přístupu vzduchu. Použití sýru Stilton v gastronomii Podává se na obložených chlebech, s listovým salátem nebo se jím plní pečené brambory. Je tradičním dezertním sýrem. Hodí se k portskému a sherry a je také výborný v kombinaci s ořechy. Dostupnost a skladování Prodává se ve specializovaných prodejnách sýrů. Uchovává se v chladničce, zabalený do pergamenu a uložený v umělohmotné nádobě.  

Je rozšířený od pobřeží Norska a Islandu až po Mauretánii, včetně Středozemního a Černého moře. Štítník červený je ve Středomoří považován za jednoho z nejlepších štítníků, je velmi hodnotnou konzumní rybou. Ryby jsou zbarvené šedočerveně, prsní ploutev mají zbarvenou růžovofialově nebo modravě, lem ploutve je zářivě modrý. Štítník červený dorůstá do délky max. 75cm, většinou měří 35cm. Maso je pro nízký obsah tuku trochu sušší, jinak ale pevné, s intenzivní chutí. Hodí se na všechny způsoby tepelné úpravy. Celé ryby se prodávají grilované, dušené nebo jsou vhodnou přísadou do rybích polévek. Filety jsou vhodné ke smažení, jemná chuť masa se tak ztrácí v důsledku vysoké teploty. U nás téměř neznámý je uzený štítník.

Ojediněle se vyskytuje v Severním moři až po Mauretánii. Ve Středozemním moři je rozšířený v západní a jihozápadní části, jinde jen vzácně. Štítník kukaččí je jedním z nejčastějších zástupců čeledi štítníkovitých. Ryby mají červeně zbarvené tělo, prsní ploutve jsou jasně červené. Na postranní čáře je řada vysokých a úzkých šupin. Profil hlavy je kolmý, přední část hlavy je zakulacená. Štítník kukaččí dorůstá do délky max. 50cm, většinou měří jen do 25cm. Maso je velmi chutné, pevné, bílé. Nejlépe chutnají ryby o délce 20cm. Vhodným způsobem tepelné úpravy je dušení nebo vaření v rybím vývaru.

Je rozšířený od pobřeží Norska a Islandu až po Maroko, včetně celého Středozemního moře a Černého moře. Charakteristickým znakem štítníka šedého je šedě zbarvený hřbet, posetý světlými tečkami. Na první hřbetní ploutvi se nachází okrouhlá tmavá skvrna. Ryby dorůstají do délky max. 50cm, většinou měří jen 30cm. Maso má pevnou konzistenci, chuťově se ale nevyrovná masu štítníka červeného. Je vhodné ke smažení, ryby se před tepelnou úpravou musí stáhnout z kůže.   Do čeledi štítníkovitých patří také australský druh latchet  ( Pterygotrigla polyommata ). Vyskytuje se podél pobřeží jižní Austrálie. Ryby dosahují hmotnosti 1,5kg, mají pevné, růžové maso s průměrným obsahem tuku. Vhodným způsobem tepelné úpravy je smažení.

Je rozšířený od jihozápadních částí Severního moře po pobřeží jihozápadní Afriky, vyskytuje se v celém Středozemním moři. Ve Středomoří je štítník zpěvný považován za méně hodnotnou rybu. Přední část hlavy ryb je rozeklaná, zadní osten skřelí sahá až ke středu prsní ploutve. Modrý lem po okraji prsní ploutve chybí. Štítník zpěvný dorůstá do délky max. 60cm, většinou měří jen 30cm. Maso je červené, méně chutné než maso ostatních štítníků. Vhodným způsobem tepelné úpravy je dušení v kořeněném vývaru. Maso lze také smažit, dochází ale k jeho mírnému vysušení.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do října. Klobouk štítovky bílé měří 30-60mm, je vyklenutý, hladký, za vlhka lepkavý. Zbarvený je bíle až bělavě, ve stáří uprostřed nažloutle. Lupeny jsou v mládí bílé, později narůžovělé, s bělavým ostřím. Třeň o rozměrech 40-70x4-8mm je válcovitý, lesklý, zbarvený bíle. Dužnina má zemitou chuť i vůni. Štítovka bílá roste nepříliš hojně, obvykle jednotlivě, na rozkládajícím se dřevě buků a lip. Podobná štítovka žíhaná je mohutnější, s kloboukem uprostřed zbarveným žlutavě až hnědavě a šupinkatým. Třeň je na bázi hnědě vláknitý.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od května do listopadu. Klobouk štítovky jelení měří 30-150mm, v mládí je zvoncovitý až polokulovitý, potom vyklenutý až téměř plochý, radiálně vrostle vláknitý. Zbarvený je tmavě okrově hnědě, červenohnědě až černohnědě. Lupeny jsou volné, břichaté, v mládí zbarvené bělavě, později růžově až hnědorůžově. Třeň o rozměrech 45-120x4-20mm je válcovitý, na bázi mírně ztlustlý, černohnědě vláknitý na bělavém podkladě. Dužnina má nakyslou až nahořklou chuť a zemitou vůni. Štítovka jelení roste velice hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, na tlejících pařezech a kmenech listnatých stromů, vzácně i jehličnanů. Roste také na pilinách, kůře a zbytcích dřeva v půdě.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do října. Štítovka Pouzarova se podobá štítovce jelení, vzhledem a barvou je od ní téměř nerozlišitelná. Liší se jen růstem na dřevě jehličnatých stromů a mikroskopicky – přítomností přezek ve dvouvrstevné pokožce klobouku.

Patří do čeledi rdesnovitých. Bylinka je 20-30cm vysoká, květy na červenavém stonku jsou malé, červeně tónované. Listy obsahují železo, vitamin C, třísloviny, hořčiny a mnoho kyseliny šťavelové. V kuchyni se používají mladé, čerstvé listy, mohou se také zmrazovat. Vařené nebo syrové nasekané listy se přidávají do salátů nebo do polévek. Podušené a zahuštěné smetanou slouží jako zeleninová příloha. Šťovík kyselý podporuje trávení, pomáhá při nemocech z nachlazení. Měl by se užívat jen v malém množství.

Vyskytuje se ve východním Atlantském oceánu, hojně rozšířený je v celém Středomoří a v Jaderském moři. Strašek kudlankový je jediným hojným druhem, komerčně využívaným v Evropě. Loví se především v Itálii, prodává se na rybích trzích i v jiných jihoevropských zemích. Do střední Evropy se dováží jen málokdy. Strašek kudlankový má krátký hřbetní krunýř, za kterým se nachází deset segmentů těla. Charakteristické jsou velké lapavé nohy, které mají na vnitřní hraně posledního článku silné trny. Strašek je dravec, ryby a jiné kořisti nemají šanci uniknout z jeho chapadel. Vzhledem tento druh připomíná humra severského, někdy se proto prodává jako scampi. Od ostatních strašků se strašek kudlankový odlišuje párem tmavých, symetrických skvrn na ocasním vějíři. Jedinci dorůstají do délky asi 20cm. Maso je křehké, poměrně měkké. Chutí se nevyrovná masu humrů, langust nebo scampi. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, smažení nebo grilování. Ve Středomoří se strašci přidávají do rybích polévek.

Vyskytuje se v pobřežních vodách Indického oceánu a západního Tichomoří. Jedná se o poměrně oblíbenou konzumní rybu, která je známá především pod anglickým názvem pomfret. Tělo ryb má vejčitý tvar, hlava je malá a nevyčnívá nad obrysy těla. Charakteristické jsou krátké, srpovité špičky hřbetních ploutví a řitní ploutve, dále hluboce vykrojená ocasní ploutev. Zbarvení je stříbřitě šedé až bílé, na kůži jsou drobné tmavé tečky. Maso stříbrovky lesklé je bílé, křehké. Hodí se především k dušení nebo k vaření v páře.

Stringoli jsou těstoviny ve tvaru krátkých válečků.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do října. Klobouk strmělky Alexandrovy měří 30-120mm, je plochý až mírně nálevkovitý, s podvinutým okrajem, mírně plstnatý až šupinkatý. Zbarvený je světle hnědě, žlutohnědě až šedohnědě. Lupeny jsou široce připojené až mírně sbíhavé, husté, nízké. Zbarvené jsou žlutohnědě, hnědavě až světle špinavě hnědě. Třeň o rozměrech 45-60x15-25mm je k bázi rozšířený, jemně vláknitý. Zbarvený je stejně jako klobouk. Strmělka Alexandrova roste poměrně vzácně, jednotlivě nebo ve skupinkách. Vyskytuje se v listnatých, vzácněji i v jehličnatých lesích, zejména na bohatších půdách. Od podobné strmělky mlženky se liší tmavším kloboukem s převládajícími hnědými tóny, bílým výtrusným prachem a slabou, nevýraznou vůní.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do listopadu. Klobouk strmělky anýzky měří 20-80mm, je mírně vyklenutý, plochý až mírně vmáčklý, hladký. Zbarvený je modrozeleně nebo šedozeleně. Lupeny jsou široce připojené až krátce sbíhavé, husté. V mládí jsou šedozelené, potom našedlé až krémové. Třeň o rozměrech 25-65x6-12mm je válcovitý, jemně vláknitý. Zbarvený je stejně jako klobouk. Dužnina má výraznou anýzovou chuť i vůni. Vůně je tak silná, že ji můžeme cítit až na několik metrů. Strmělka anýzka roste hojně, jednotlivě nebo ve skupinách. Vyskytuje se v listnatých i jehličnatých lesích, nejčastěji na stanovištích bohatých na dusík.

Patří do skupiny lupenatých, doba výskytu je od srpna do listopadu. Klobouk strmělky dřevní měří 30-120mm, je vyklenutý, plochý, ve stáří až mírně nálevkovitý a zvlněný, tenký, hygrofánní. Zbarvený je za vlhka bělavě až světle šedohnědě, za sucha je bílý. Lupeny jsou široce připojené až sbíhavé, husté. Zbarvené jsou bíle až krémově. Třeň o rozměrech 20-70x4-17mm je výstředný, válcovitý, jemně vláknitý, bělavý. Dužnina má moučnou chuť i vůni. Strmělka dřevní roste poměrně hojně, jednotlivě nebo v trsech. Vyskytuje se na dřevě listnatých stromů, kde vyvolává hnědou hnilobu. Na dřevě roste také strmělka kmenová, která má však menší plodnice, zatuchle zapáchá a liší se i mikroskopicky. Podobná je líha jilmová, která vytváří větší plodnice a roste zejména na jilmech.