Zbožíznalství

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od srpna do října. Suchohřib hnědočervený je velmi podobný suchohřibu hnědému, liší se větším, pravidelně polokulovitým kloboukem. Klobouk je tmavě špinavě červenohnědý s dlouho podvinutým okrajem, velmi nízkými, krátce sbíhajícími, nažloutlými rourkami. Póry jsou bělavé, po poranění neměnné. Dužnina nemodrá, vůně je ovocná s pestřecovým komponentem. Třeň je světle okrový až hnědočervený, jemně zrnitý. Liší se také menšími výtrusy. Suchohřib hnědočervený roste vzácně v listnatých lesích, vyskytuje se zřídka i v jehličnatých lesích a na vřesovištích.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června až srpna do listopadu. Klobouk suchohřibu hnědého je 40-200mm široký, ve stáří téměř plochý. Zbarvený je kaštanově hnědě, vzácněji červenohnědě nebo žlutohnědě. Rourky a póry jsou v mládí světlé, brzy světle žluté, zelenožluté, nazelenalé až olivově zelené. Po poranění silně zelenomodrají. Třeň o rozměrech 40-130x8-40mm je v mládí často břichatý, později válcovitý. Zbarvený je světle žlutě, okrově žlutě až světle hnědě, s jemnými hnědými vločkami, síťka chybí. Dužnina je bělavá až nažloutlá, ve třeni nahnědlá, na řezu modrající, především v klobouku. Vzácně téměř nemění barvu. Suchohřib hnědý roste velice hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, na zemi nebo na tlejících šiškách či na trouchnivějícím dřevě. Vyskytuje se většinou v jehličnatých lisích, vzácně roste také pod listnatými stromy. Patří k nejoblíbenějším jedlým houbám. Záměna je možná se suchohřibem hnědoskvrnitým, který má světleji hnědý, tmavohnědě skvrnitý klobouk, hnědě skvrnité póry a na bázi zašpičatělý, téměř bílý třeň a bílou dužninu.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do října. Suchohřib meruňkový je podobný suchohřibu žlutomasému, Klobouk je ale žlutě růžový, meruňkově žlutý až meruňkově oranžový, ve stáří se odbarvuje do žlutohněda. Suchohřib meruňkový roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo v malých skupinách, v listnatých a borových lesích. Vyskytuje se v teplejších oblastech, zejména na písčitých půdách.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od srpna do října. Klobouk suchohřibu moravského je 20-80mm široký, v dospělosti často uprostřed plochý, jemně plstnatý, za sucha políčkovitě rozpraskaný. Zbarvený je okrově žlutě, hnědooranžově nebo hnědě. Rourky a póry jsou v mládí nažloutlé, později okrově až citronově žluté. Po otlačení nemění barvu. Třeň o rozměrech 30-80x5-20mm je válcovitý, uprostřed nebo v dolní polovině vřetenovitě ztlustlý, na bázi obvykle zašpičatělý, jemně vrásčitý až brázditý. Zbarvený je světle až okrově žlutě, hnědě až načervenale hnědě. Dužnina je v mládí v klobouku okrově oranžová, ve stáří bělavá, ve třeni nažloutlá. Na řezu nemění barvu. Má mírnou chuť a hřibovou vůni. Suchohřib moravský roste velmi vzácně, většinou jednotlivě. Vyskytuje se v teplých oblastech v listnatých lesích, u nás roste především na jižní Moravě a v jižních Čechách.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Suchohřib osmahlý je podobný suchohřibu plstnatému, klobouk je ale zbarvený většinou v různých odstínech hnědé až červenohnědé, jen u starých plodnic mívá lehký olivový nádech. Třeň je jemně vločkatý, obvykle válcovitý, někdy nese jemnou protáhlou hnědou síťku. Dužnina je bílá až bělavá. Celá plodnice se parami amoniaku okamžitě zbarvuje zelenomodře. Suchohřib osmahlý roste poměrně hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, v jehličnatých a smíšených lesích. Vyskytuje se zejména v pahorkatinných až podhorských oblastech.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk suchohřibu plstnatého je 20-120mm široký, sametově plstnatý, nerozpraskávající nebo jen ojediněle rozpraskávající. Zbarvený je žlutoolivově, olivově šedě, zřídka s hnědým nádechem. Rourky a póry jsou žluté, potom s olivovým nebo hnědavým nádechem. Po otlačení nemodrají, často slabě hnědnou. Třeň o rozměrech 30-100x5-20mm je vřetenovitý nebo na středu ztlustlý, v horní polovině brázditý až s velkou síťkou. Je zbarvený světle žlutě, na bázi bělavě až bělavě žlutě, na vrcholu obvykle s červenohnědými až hnědými vločkami. Dužnina v klobouku je většinou nažloutlá, ve třeni žlutá až hnědavá. Na řezu se nemění nebo vzácně velmi slabě modrá. Suchohřib plstnatý roste hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, v listnatých i jehličnatých lesích a parcích. Vyskytuje se na humózních půdách od nížin až do horského stupně. Jedná se o dobře poznatelný druh podle plstnatého klobouku, žlutých pórů, vřetenovitého třeně a žlutavé dužniny.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od srpna do listopadu. Klobouk suchohřibu příživného je 25-80mm široký, polokulovitý až plochý, za sucha jemně rozpraskaný. Zbarvený je hnědavě, kožově žlutě až žlutohnědě. Rourky a póry jsou nažloutlé, potom citronově nebo hnědě žluté, někdy s rezavě červeným nádechem. Po poranění nemění barvu. Třeň o rozměrech 20-70x4-15mm je válcovitý, směrem k bázi se ztenčuje. Zbarvený je nažloutle, hnědavě až olivově žlutě, je jemně hnědě vločkatý. Dužnina ja bělavá až nažloutlá, na řezu obvykle nemění barvu, velmi vzácně mírně zelenomodrá. Suchohřib příživný parazituje na plodnicích pestřce obecného, pouze vzácně také na jiných druzích pestřců. Vyrůstá po jednom nebo několika z báze jedné plodnice. Jedná se o vzácnou houbu, hojněji se vyskytuje v jižních Čechách. Nemá praktický význam.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června až září do listopadu. Suchohřib sametový je velmi podobný suchohřibu žlutomasému. Klobouk je však zpravidla větší, vrásčitý, jemně plstnatý, obvykle nerozpraskaný. V mládí je hnědočervený až purpurově černý, potom šedoolivový nebo hnědý, na okraji až rezavě červený. Póry jsou výrazněji žluté. Třeň je v mládí intenzivně žlutý, později se zbarvuje od báze červeně. Suchohřib sametový roste hojně ve všech lesích, většinou pod buky. Na rozdíl od všech ostatních našich suchohřibů, které jsou hladkovýtrusné, má suchohřib sametový výtrusy jemně podélně rýhované. Místně bývá nazýván podzimní babka nebo sameťáček.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do října. Suchohřib uťatovýtrusý je podobný suchohřibu žlutomasému. Liší se tmavším, tmavě olivově okrovým, olivově hnědým a černohnědým kloboukem, ve stáří vybledajícím. Klobouk je v prasklinách bělavý. Třeň je jen na vrcholu žlutý, jinak šedohnědý, olivově hnědý až černohnědý. Výrazně se liší mikroskopicky na vrcholu uťatými výtrusy. Suchohřib uťatovýtrusý roste v listnatých lesích pod duby a habry, pouze vzácněji také pod jehličnatými stromy.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do listopadu. Klobouk suchohřibu žlutomasého je 30-100mm široký, plstnatý, ve stáří někdy lysý, v dospělosti rozpraskávající. Zbarvený je v různých odstínech hnědé, šedohnědé, olivově hnědé, olivově šedé, na okraji často s červeným nádechem. V prasklinách klobouku je většinou výrazně červený. Rourky a póry jsou žlutozelené až olivově šedé, po otlačení zelenomodrající nebo modrající. Třeň o rozměrech 25-110x3-15mm je válcovitý, na vrcholu žlutý, směrem k bázi růžově, vínově až tmavě červený, někdy celý červený. Po celé délce je jemně vločkatý. Dužnina je měkká, světle žlutá, v bázi třeně načervenalá. Na řezu slabě modrá a potom červená. Suchohřib žlutomasý roste velmi hojně, v listnatých i jehličnatých lesích. Vyskytuje se na různých půdách od nížin do alpinského stupně. Mladé plodnice mají dobrou chuť, později měknou a jejich kvalita se zhoršuje. Suchohřib žlutomasý bývá často napaden parazitickou houbou nedohubem zlatovýtrusým.

Egyptská červená klobása vyrobená z hovězího masa. Sujuk má jemnou chuť, koření se paprikou, sumacem, novým kořením, římským kmínem, pískavicí a česnekem. Klobása se prodává čerstvá i sušená, měří 8cm a široká je 3cm. Hodí se ke smažení nebo se přidává do teplých pokrmů.

Jinak sůl mořská či sůl kamenná. Sůl používáme mletou na částice různé velikosti. Její chuť je vždy slaná, ať už se jedná o sůl mořskou, varnou nebo kamennou. Téměř žádný pokrm se bez soli neobejde, přidává se i do sladkých jídel pro doladění chuti. Sůl se používá i jako konzervační prostředek, protože zabraňuje šíření plísní a bakterií na potravinách. Zakoupit můžeme sůl jodidovanou či fluoridovanou. Jde o důležitou přídanou látku při výrobě masných výrobků. Upravuje chuť, usmrcuje bakterie či brzdí jejich růst, konzervuje. Kuchyňská sůl také zvyšuje vazbu bílkovin v salámovém díle.

Plody dekorativního keře škumpy koželužské jsou kyselé, zbarvené červeně. Po usušení získají sytě červenou, cihlovou barvu. Keř dorůstá do výšky asi 3m. Květy jsou bílé, později je vystřídají malé červené peckovičky. V čím vyšších oblastech škumpa roste, tím jsou plody lepší. Plody se trhají těsně před dozráním a potom se suší. Vůně sumachu je nevýrazná, chuť je příjemně kyselá, svíravá, není ale ostrá. Sumach se běžně používá na Středním východě. V Libanonu a Sýrii jím koření ryby, v Íráku a v Turecku se sumach přidává do salátů. V Íránu a Gruzii sumachem koření čevabčiči. Toto koření je také vhodné k ochucení čočky, jogurtu nebo nádivky do kuřete. Mletý sumach je složkou směsi koření Zahtar. Na Středním východě se ze sumachu připravuje kyselý nápoj podávaný při žaludečních potížích. Kůra a listy škumpy se používají jako barvivo a slouží jako prostředek k vyčiňování jemných kůží. Barva plodů – v závislosti na oblasti původu rostliny barva plodů kolísá do cihlové do hnědočervené nebo nachově červené. Semena – po roztlučení peckoviček se objeví malá hnědá semena. Drť – mletý sumach je třeba skladovat v dobře uzavřené nádobě, uchová si tak svou chuť i po několik měsíců. Máčené plody – pokud používáme celé plody, je nutné nejdřív rozbít jejich skořápku a máčet je asi 20 minut ve vodě. Z plodů potom vymačkáme co nejvíce šťávy, kterou přidáme do připravovaného pokrmu. Škumpa koželužská planě roste na Sicílii a v horském pásmu táhnoucím se od Turecka ke Kaspickému moři a Arábii.

Sumec velký je rozšířený především ve východní Evropě. Tělo má protáhlé, dlouhé, pokryté slizkou kůží bez šupin. Hřbet je modročerný, břicho světlejší, boky jsou nazelenalé. Ryby dorůstají do délky až 3m a dosahují hmotnosti asi 150kg. Maso sumce velkého je bílé, s vysokým obsahem tuku, téměř bez kostí. Před dobou tření (od května do června) nejsou velcí sumci vhodní ke konzumaci. Nejvhodnějším způsobem tepelné úpravy sumce velkého je smažení nebo grilování, tuk se působením vysoké teploty vypeče. Po období tření a na konci podzimu sumce můžeme také dusit nebo pošírovat. V akvakulturách ve Vietnamu je chován sumec rodu Pangasius. Je zastoupen 2 druhy: Pangas kambodžský – má tučnější maso, prodává se v Asii. Dále Pangas spodnooký – maso má nízký obsah tuku, prodává se také v Evropě.

V 19. století byl importovaný do Evropy a zdomácněl ve Slezsku, Bělorusku a na Ukrajině. Sumeček americký má podobně jako lososovité ryby tukovou ploutev. Sumečci dosahují délky až 45cm. Maso je vhodné ke smažení a fritování. Dalšími druhy jsou sumeček velký a sumeček tečkovaný. Sumeček velký patří k největším sladkovodním rybám Severní Ameriky. Dosahuje délky přes 1m, je oblíbenou konzumní rybou. Maso je pevné, velmi chutné. Sumeček tečkovaný je v USA nejdůležitějším chovným sumečkem, s úspěchem byl vysazen i v jihovýchodní Anglii. Má pevné a chutné maso, je oblíbenou konzumní rybou.

Tato „letní klobása“ se vyrábí ze směsi vepřového masa, hovězího masa a zvěřiny. Díky fermentaci má klobása nakyslou chuť. Summer sausage může být uzená nebo neuzená. Měří 30cm a široká je 6cm. Podává se obvykle zastudena, nakrájená na plátky.

Je rozšířený v Indopacifiku, patří k poměrně často loveným druhům. Sumýš indopacifický se vyváží z ostrovů od Polynésie až po Malajsii do Číny a Japonska sušený, pod názvem trepang. Jedinci tohoto druhu mají ploché břicho a široce vyklenutý hřbet. Zbarvení hřbetu je světle až kaštanově hnědé, s červenými až oranžovými, černými a bílými skvrnami. Sumýš indopacifický dorůstá do délky 40cm. V prodeji je tento druh sušený, před dalším použitím se namáčí do vody.

Ve východní Asii je sumýš japonský z kulinářského hlediska nejdůležitějším druhem sumýšů. Patří do kmene ostnokožců, je rozšířený v mořích kolem Japonska. Sumýš japonský má krátké, zavalité tělo, pokryté špičatými bradavicemi. Na břišní straně jsou drobné nožky, které slouží sumýšům k poněkud nemotornému pohybu. V Číně a v Japonsku se sumýši považují za delikatesu. Nejdříve se suší, před dalším použitím se namočí do vody a nakonec se vaří nebo dusí.

Korejská klobása vyrobená zpravidla z vepřové nebo hovězí krve, do které se přidávají nudle. Nudle vytvářejí želatinovou konzistenci klobásy. K dostání jsou také verze obsahující rybí maso. Sundae se ochucuje česnekem, jarní cibulkou a aromatickými bylinkami. Dlouhá je 1m a široká 4cm. Podává se s pikantními rýžovými koláčky.

Šunka se vyrábí sušením nasolené vepřové kýty na vzduchu. Optimální zralosti dosáhne nejdříve za 1 rok. Šunka San Daniele má růžovočervenou barvu a tenkou, bílou povrchovou vrstvu tuku. Chuť je aromatická s charakteristickým nasládlým podtónem. Konzumujeme nakrájenou na tenké plátky a po nakrojení šunku uchováme zabalenou ve vlhké utěrce v chladničce.