Zbožíznalství

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do září. Klobouk hřibu plavého je 50-250mm široký, obvykle vrásčitý nebo hrbolkatý, plstnatě vláknitý, ojíněný. Zbarvený je plavě hnědě, žlutohnědě, někdy s olivovým nádechem. Po otlačení hnědne. Rourky a póry jsou světle citronové až zlatožluté, ve stáří se zeleným nádechem. Po poranění nemění barvu. Třeň o rozměrech 50-180x20-80mm je břichatý až kyjovitý, zbarvený nažloutle až světle citronově žlutě, v mládí často s červenavým nádechem, bez síťky. Nahoře je zrníčkatý, níže jemně vláknitě šupinkatý. Dužnina je na řezu světle žlutá, v bázi načervenalá. Na řezu nemění barvu. Chuť dužniny je nasládlá, vůně nakyslá, ve stáří až nepříjemně karbolová. Hřib plavý roste roztroušeně, jednotlivě nebo ve skupinách, ve světlých listnatých lesích a parcích. Vyskytuje se především v nižších polohách, dává zřejmě přednost půdám s vyšším obsahem vápence. Nepříjemná vůně hřiba plavého ke sběru neláká, staré plodnice jsou v podstatě nepoživatelné.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk hřibu přívěskatého je 70-200mm široký, jemně plstnatý. V mládí je zbarvený plavě hnědě až žlutohnědě, později až červenohnědě. Rourky a póry jsou citronově žluté až zlatožluté, později hnědožluté. Po poranění modrají. Třeň o rozměrech 50-150x15-50mm je břichatý, potom téměř válcovitý až vřetenovitý, žlutý, s jemnou síťkou, na bázi kuželovitě kořenující, s nádechem hnědé barvy. Dužnina je žlutá, na bázi nahnědlá, na řezu v klobouku mírně modrající. Má příjemnou chuť i vůni. Hřib přívěskatý roste poměrně vzácně, obvykle ve skupinách, v teplejších oblastech ve světlých listnatých lesích a hájích. Vyskytuje se především na půdách bohatých na vápenec. Jedná se o dobře poznatelnou houbu podle hnědého klobouku, žlutého třeně i pórů a kořenujícího třeně.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk hřibu pružného je 20-70mm široký, za vlhka slizký. Zbarvený je šedorůžově, červeně, červenohnědě až šedohnědě. Rourky jsou brzy svítivě zlatožluté, ve stáří se slabým olivovým nádechem, pružné. Póry jsou zbarvené chromově žlutě. Třeň o rozměrech 25-80x4-20mm je válcovitý, na bázi někdy kořenující. Nahoře je zlatožlutý, směrem k bázi hnědavý až hnědočervený, v horní části nevýrazně síťkovaný nebo rýhovaný od rourek. Dužnina je bělavá, nad rourkami žlutá, v bázi třeně světle červenohnědá. Je pružná, neměnící barvu. Má příjemnou nakyslou chuť a lehkou ovocnou vůni. Hřib pružný roste velice vzácně, jednotlivě nebo ve skupinách, v listnatých lesích. Vyskytuje se především na půdách bohatých na vápenec v nížinách a pahorkatinách v teplých oblastech. Jedná se o vzácnou houbu, nemá proto praktický význam.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od května do října. Klobouk hřibu Quéletova je 50-150mm široký, jemně plstnatý, ve stáří lysý, za vlhka mírně slizký. Zbarvený je nejdříve okrově hnědě až nahnědle, brzy s oranžovým až cihlově červeným nádechem. Ve stáří vybledá do okrově žluté až hnědavé barvy, někdy je červeně skvrnitý. Rourky jsou citronově žluté až zlatožluté. Póry jsou v mládí olivově nažloutlé, později živě oranžové. Třeň o rozměrech 40-150x10-35mm je válcovitý nebo mírně vřetenovitý, na bázi často vřetenovitě ztenčený. Na vrcholu je olivově žlutý až zlatožlutý, směrem k bázi červený, bez síťky, jemně zrnitě tečkovaný. Dužnina je zbarvená světle žlutě, ve stáří s červenavým nádechem. Na bázi třeně je tmavě vínově červená, na řezu modrající, v bázi i se zelenými tóny. Má nakyslou chuť a slabou ovocnou vůni. Hřib Quéletův roste poměrně vzácně, jednotlivě nebo v malých skupinách, v listnatých lesích. Vyskytuje se především na půdách bohatých na vápenec. Ve střední Evropě roste v teplejších oblastech.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do října. Klobouk hřibu siného je 50-120mm široký, plstnatý, ve stáří rozpukaný. Zbarvený je slámově žlutě až žlutohnědě. Rourky a póry jsou bílé, později nažloutlé, po poranění modrající. Třeň o rozměrech 40-100x15-30mm je kyjovitý, světle až slámově žlutý, na řezu komůrkatě dutý. Dužnina je bílá, na řezu okamžitě modrající, brzy se odbarvující do špinavě žluté. Hřib siný roste nepříliš hojně, jednotlivě nebo v malých skupinách. Vyskytuje se především na kyselých půdách v písčitých borech v nižších polohách nebo v bučinách podhorského až horského stupně. Výrazným znakem hřibu siného je kombinace rychle modrající dužniny a komůrkatě dutého třeně.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do září. Hřib skvrnitý je velmi podobný hřibu plavému. Liší se zejména mikroskopickou stavbou pokožky klobouku, která se skládá z palisádovitě uspořádaných kyjovitých buněk. Znamená to, že klobouk je na povrchu víceméně lysý, na rozdíl od plstnatého hřibu plavého.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do listopadu. Klobouk hřibu smrkového je 50-300mm široký, v mládí jemně plstnatý, brzy lysý, hladký, často jemně vrásčitý, lesklý, za vlhka mírně slizký. V mládí je zbarvený bíle, potom hnědě až kaštanově hnědě. Rourky a póry jsou nejdříve bílé nebo bělavé, později žluté, nakonec žlutozelené až olivově zelené. Třeň o rozměrech 20-200x15-70mm je zpočátku břichatý, nakonec téměř válcovitý, se síťkou po celé délce. Zbarvený je bíle, ve stáří v horní polovině mírně nahnědle. Dužnina je v celé plodnici bílá nebo bělavá, na řezu se nemění. Hřib smrkový roste velmi hojně, jednotlivě nebo ve skupinách, zejména v mladších srmčinách. Na podzim často roste pod borovicemi, duby, buky a jinými listnatými stromy. Záměna je možná s hřibem dubovým, který má světlejší, jemně plstnatý a neslizký klobouk. Třeň je tmavší, hnědě zbarvený, s výraznou síťkou.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od července do října. Klobouk hřibu vlčího je 60-140mm široký, jemně sametový, ve stáří olysávající, suchý. Zbarvený je bělavě až šedě s nádechem do zelené barvy, potom je zelenavý nebo zelenohnědý, s malými červenými skvrnami, na okraji se žlutým odstínem. Rourky jsou žluté, potom okrově žluté. Po poranění modrají stejně jako póry, které jsou nejdříve zbarvené stejně jako rourky, brzy se ale zbarvují do červena a později do purpurova. Třeň o rozměrech 40-100x20-60mm je válcovitý až mírně kyjovitý, žlutý, potom hnědožlutý až nazelenalý, na bázi s hnědými skvrnami, bez síťky, s jemnou načervenalou kresbou. Dužnina je žlutá, v bázi třeně hnědavá, na řezu pásovitě modrající. Hřib vlčí roste velmi vzácně, jednotlivě nebo v malých skupinách. Vyskytuje se v bučinách

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk hřibu zavalitého je 75-200mm široký, vrásčitý až hrbolkatý, lepkavý. V mládí je zbarvený v různých odstínech žluté a zelené barvy, později je šedohnědý nebo světle žlutohnědý s červenými skvrnami. Rourky jsou žluté, póry zlatožluté, v dospělosti oranžově červené až sytě červené, často žlutě skvrnité, ve stáří až olivově zelené. Třeň o rozměrech 40-150x30-80mm je břichatý až kyjovitý, chromově až oranžově žlutý. Je obvykle zelenavě, později rezavě skvrnitý, vzácněji ve stáří červený. V horní části je jemná žlutá, později červená síťka s pravidelnými oky. Povrch celé plodnice po poranění mění barvu na modrou až červenomodrou. Dužnina je těžká a tvrdá, v bázi třeně zbarvená šedofialově. Na řezu se ihned zbarvuje přes žlutozelenou nebo šedozelenou barvu do tmavomodré barvy. Hřib zavalitý roste velmi vzácně, jednotlivě nebo v malých skupinách. Vyskytuje se ve světlých lesích na půdách bohatých na vápenec. Jedná se o vzácnou houbu, která nemá praktický význam.

Patří do skupiny hřibovitých, doba výskytu je od června do října. Klobouk hřibu žlutého je 50-160mm široký, výrazně plstnatý, za vlhka někdy mírně slizký. Zbarvený je sírově až citronově žlutě, později až zelenavě žlutě, někdy s oranžovým nebo červenavým nádechem. Rourky a póry jsou citronově až sírově žluté. Třeň o rozměrech 40-120x25-60mm je obvykle břichatý až kyjovitý, na bázi kuželovitě ztenčený. Zbarvený je stejně jako klobouk nebo světleji, síťka chybí. Je jen jemně plstantý a vločkatě tečkovaný. Dužnina je žlutá, v bázi třeně s vínově červeným nádechem. Má nakyslou chuť a slabě voní po pestřecích. Celá plodnice i dužnina po poranění okamžitě indigově modrají. Hřib žlutý roste velmi vzácně, většinou jednotlivě, v listnatých lesích. Vyskytuje se zejména v nižších polohách, upřednostňuje teplejší oblasti.

HROZINKOVÝ OCET – někdy známý jako rozinkový ocet se vyrábí z vinných rozinek. Podobně se vyrábí také ocet fíkový, datlový nebo medový. Všechny tyto octy jsou si chuťově podobné. Exotický a sladký… Pro svou chuť a jedinečné aroma je rozinkový ocet využíván zejména v orientální kuchyni. Jeho popularita je nejvyšší především v zemích, jako je jako Turecko, Maroko, Španělsko a Řecko, kde se také nejčastěji vyrábí Vzhled, chuť a vůně… Aroma rozinkového octa je výrazné a ovocné. Použití rozinkového octa v gastronomii Rozinkový olej je oblíbený zejména v orientální kuchyni. Hodí se k pokrmům z drůbežího nebo jehněčího masa. Zdraví a vitamíny Obsah kyseliny v hrozinkovém octu je nejméně 5 %, obsah zbytkového alkoholu je menší než 0,5 % objemu. Obsah zbytkového cukru a draslíku je vysoký, stejně je tomu i u datlového a fíkového octa. Dostupnost a skladování Rozinkový ocet je k dostání pouze ve specializovaných prodejnách octů a olejů. Uchovává se v chladu a temnu, dobře uzavřený.

HROZNOVÉ VÍNO jsou plody rostliny Réva vinná - latinsky Vitis viniofera, anglicky table frape, francouzsky raisin de table nebo německy Weintraube. Konzumuje se především čerstvé, většina produkce se ale využívá na výrobu nápojů.  Chutné a zdravé jako plod i nápoj… Hroznové víno je po pomerančích druhé nejvíce šlechtěné ovoce na celém světě. Většina sklizně se používá pro výrobu alkoholických i nealkoholických nápojů, i když konzumace v syrovém stavu je pro lidský organismus mnohem prospěšnější. Původ a historie Vinná réva je jednou z nejstarších rostlin pěstovaných člověkem. Původní formy plané vinné révy byly na zemi již před 130 miliony let na území Grónska. V době ledové se postupně přesouvaly do oblastí kolem Středozemního moře a před přibližně 7 000 roky se objevily i v oblastech na sever od Alp. Za nejpravděpodobnější místo prvního výskytu se považuje střední Asie a Zakavkazsko. Vinná réva byla poprvé kultivována před 5 000 lety ve starověkém Egyptě a už tehdy se z ní vyrábělo víno. V pěstování révy pokračovali v Římě a Řecku, a tehdy již také znali i její zdravotní účinky. Z Římské říše se vinná réva dostala do Francie, Španělska a Německa, ale také na území Velké Moravy a do Čech, a dokonce i do Iránu a severní Afriky. Hroznové víno patří k po mnoho tisíc let základům kultury národů, které žijí v oblastech kolem Středozemního moře. V teplých přímořských podmínkách se této rostlině velmi daří. Nejstarší dochovaný keř vinné révy je tzv. Stara trta v slovinském Mariboru na nábřeží řeky Dravy. Jeho stáří se odhaduje na 440 let. Roste na jižní straně domu, kmen s průměrem 25 centimetrů se ve výšce 2 metrů rozděluje na samostatné větve o délce 15 metrů. Jedná se o původní červenou odrůdu, která je velmi plodná a také odolná proti různým nemocem a škůdcům. V roce 2004 byla tato réva na základě různých odborných analýz a historických pramenů oficielně zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako nejstarší dochovaná na světě. Současnost V současné době se kulturní odrůdy vinné révy pěstují ve všech oblastech mírného pásma, ale i v subtropických krajích. V Evropě pochází její největší množství z Itálie, Španělska, Francie, Portugalska, Německa a balkánských zemí. Většina odrůd se ale využívá pro potřeby vinařského průmyslu, odrůdy pro přímou konzumaci tvoří jen malou část. Významnými pěstiteli jsou i Chile a Jihoafrická republika. V České republice jsou dvě základní vinohradské oblasti - moravská a česká. Morava je tradiční vinařské území, ale vzhledem k podnebí a velikosti vinic nemá zdejší produkce vína v evropském ani světovém měřítku žádný velký význam. V minulosti se hrozny ze střední Evropy považovaly především za malé, ale nové šlechtěné odrůdy se již vzhledem i chutí vyrovnají zahraničním.  V produkci je celosvětově vinná réva po citrusových plodech na druhém místě a až za ní jsou banány a jablka. Roční úroda na světě je přibližně 60 milionů tun hroznů, ale jen 10 % je určeno pro přímou konzumaci. Na výrobu nejrůznějších druhů vín, sektů a moštů se využije 85 %, zbývajících 5 % se suší a prodává jako rozinky. Vzhled, chuť, vůně… Plody vinné révy jsou bobule kulovitého, vejčitého nebo zaobleně válcovitého tvaru o průměru 0,4 až1,5 cm a délce až 2,5 cm. Mají mnoho různých barevných odstínů. Nejčastěji je zjednodušeně rozdělujeme na bílé, modré a červené, ale to neodpovídá skutečnosti, protože jsou v barevném spektru od zelené, zelenožluté až po červenou a tmavě fialovou. Plody obsahují velké množství vody a cukrů. Víno pěstované v chladnějších oblastech má cukrů méně, plody ze suchých a teplých oblastí jsou mnohem sladší. Vůně bývá různá podle odrůdy a také místa pěstování. Aroma je podstatné především u odrůd, které se využívají k výrobě nápojů, u odrůd pro přímou konzumaci už tak důležité není. Pro přímou konzumaci se upřednostňují odrůdy s velkými křupavými bobulemi, které mají víc šťávy a sladkou chuť. Bílé hrozny se konzumují častěji než modré nebo červené. Modré ale mají vyšší obsah hodnotných látek a tak se zájem o ně zvyšuje. Réva vinná je popínavá dřevitá liána, která se pne po oporách, ke kterým se přichycuje pomocí úponků. Šlechtěné odrůdy už ale mají i podobu stromků. Kulturní odrůdy na vinicích můžou dorůst až do výšky 4 metrů a mít průměr kmene i 50 centimetrů. Barva kmene je světlehnědá a loupe se v dlouhých pruzích. Letorosty jsou žlutohnědé až červenohnědé. Kořeny dosahují značné délky - někdy až 10 metrů - a to dokonce i na skalnatém podloží. Divoké odrůdy révy vinné můžou ve vlhkém prostředí dosáhnout výšky až 30 metrů a mít průměr kmene 1,5 metru. Jejich plody jsou menší a také méně chutné. Odrůdy  Původní volně rostoucí réva lesní má velkou rozmanitost plodů v chuti, barvě i velikosti. Z ní pak vznikly další odrůdy révy vinné, a to jak samovolným křížením, tak šlechtěním. Kulturní šlechtěné odrůdy se pěstují na vinicích. Jsou světlomilné a vyžadují teplé, dobře propustné půdy, které jsou bohaté na živiny. Divoké formy rostou ve vlhkých lesích převážně lužního typu, v křovinách a na březích vodních toků. Odrůdy je možné třídit podle mnoha různých kritérií, nejsprávnější je třídění podle místa vzniku a použití, laicky nejčastější pak podle barvy na bílé, červené a modré. Odrůdy vína podle použití Moštové odrůdy mají menší bobule, vysoký obsah aromatických látek a jsou poměrně hodně odolné proti houbovým chorobám a cizopasníkům. Využívají se především k výrobě moštů a vín. Moštové odrůdy se dále dělí na odrůdy pro výrobu bílých vín - bílé a červené plody, a odrůdy k výrobě červených vín - modré plody. Stolní odrůdy mají velké hrozny a sladké bobule s pevnou dužninou, které nejsou nějak výrazněji aromatické. Jsou určeny pro přímou konzumaci, k výrobě vína se nehodí a také téměř nepoužívají. Podnožové odrůdy se používají jako podnože pro sazenice běžných odrůd vinné révy a tím se zajišťuje větší odolnost proti cizopasníkům, především révokazu. U podnožových odrůd se tedy dbá hlavně na tuto odolnost a přizpůsobení konkrétním půdním podmínkám a vhodným předpokladům pro štěpování. Kvalita a vlastnosti hroznů a jejich bobulí nejsou důležité, často se na nich hrozny ani netvoří. Významné odrůdy pěstované v Evropě Aron je odrůda hroznového vína s velkými, oválnými a žlutými bobulemi. Nevýrazná, částečně kyselá příchuť. Jemná a chlupatá slupka ukrývá množství pecek a dužinu. Odolná z hlediska pěstování. Hrozny jsou sklízeny nejčastěji v období září. Vzhledem k náchylnostem na různé nákazy je ideální pěstování ve skleníku. Regina dei Vigneti je „královská“ odrůda evropských i světových vinohradů, vyšlechtěná v Maďarsku. Má velké hrozny s velkými křupavými žlutozelenými sladkými plody a decentní muškátové aroma. Regina ( Watham cross ) se pěstuje od roku 1833 a v Evropě je to druhá nejdůležitější odrůda. Má velké žlutozelené a velmi křupavé plody s velmi jemnou chutí a vůní. Paparella je světle zelená odrůda z Itálie pro přímou konzumaci. Oválné křupavé a opevní plody mají příjemně sladkou chuť a rostou ve velkých hroznech. Italia - Ideál pochází z Itálie a je to také hlavní italská odrůda s velmi pevnými zelenými mírně sladkými a jen nepatrně aromatickými plody, určenými pro přímou konzumaci. Ester - Ezster odrůda s modrými velmi křupavými a chutnými bobulemi, pocházející z Maďarska. Vyznačuje se také velmi velkými hrozny. Nero je další odrůda s modrými bobulemi, vyšlechtěná v Maďarsku. Středně velké plody mají velmi osvěžující chuť a jsou v hroznu pevně semknuté. Muscat bleu má původ ve Švýcarsku. Je to modrá velmi odolná odrůda se středně velkými plody a výraznou intenzivní chutí. Romulus je velmi odolná odrůda z Řecka s malými zelenými plody bez jader a s příjemnou sladkou chutí. Významné celosvětově pěstované odrůdy Thompson Seedless ( Sultania ) je celosvětově nejdůležitější odrůda hroznového vína pro přímou konzumaci a výrobu hrozinek. Plody mají zlatožlutou barvu, tenkou slupku a jsou velmi sladké. Almeria ( Ohanes, Uva Blanca ) je nejpozději zrající celosvětově rozšířená odrůda pro přímou konzumaci. Plody jsou zelené a pevné, mají neutrální chuť. Cardinal pochází z Kalifornie, kde se pěstuje od roku 1939. Modrofialové středně velké plody mají dobrou chuť pouze když jsou plně zralé. Flame Seedless je nejnovější vyšlechtěná odrůda pro přímou konzumaci z Kalifornie. Středně velké zářivě červenofialové plody s neutrální chutí jsou křupavé a pevné.. Barlinka má původ v Jihoafrické republice. Plody mají modrou barvu, jsou velké a pevné, jemně osvěžující chuť mají jen v plné zralosti. Red Giant patří do skupiny odrůd pro přímou konzumaci a je nejvíce rozšířená v Argentině. Má velké plody s červenofialovou barvou a vynikající chutí. Významné odrůdy pěstované na Moravě a v Čechách Odrůdy pro přímou konzumaci Arkadia Diamant Chrupka bílá Chrupka červená Julski bisser Olšava Pola Palonia kincse Odrůdy pro výrobu vín a moštů Aurelius Chardonnay Irsai Oliver Muškát Othonel Müller Thurgau Neuburské Pálava Rulandské bílé Rulandské šedé Ryzlink rýnský Ryzlink vlašský Sauvignon Sylvánské zelené Tramín červený Veltlínské zelené Veltlínské červené rané Zdraví a vitamíny Plody hroznové vína obsahují přibližně 80 % vody, ale především v nich najdeme mnoho pro lidský organismus významných látek a vitamínů. Jsou to hlavně sacharidy - glukóza a fruktóza, provitamin A, vitamíny B1, B2, B3 a B6, vitamín C a E. Je zde i draslík, železo, vápník, hořčík, fosfor a měď, proteiny a kyselina askorbová a ellagonová, která má ve srovnání s jinými fenolovými kyselinami až čtyřnásobně vyšší protirakovinný účinek. Významný je i velký podíl rozpustné vlákniny pektin a flavonoidy, které jsou silnými antioxidanty. Další antioxidanty, bránícími vzniku a rozvoji ischemické srdeční choroby jsou rostlinná barviva antokyaniny, které obsahují slupky bílého a především modrého vína. V nich je i rosveratrol, který má prokazatelné protirakovinné účinky. V hroznovém víně jsou důležité dva druhy živin, kterých obsahuje poměrně hodně - sacharidy a vitamíny skupiny B. Proteiny, tuky, minerály a všechny ostatní látky jsou zde zastoupeny v menším množství. Vitanímu B6 mají více než hroznové víno jen avokádo, banán a mango, i ostatních vitamínů skupiny B je ve víně více než u třetiny všeho ostatního ovoce. Hroznové víno dodává lidským buňkám energii v podobě jednoduchých přírodních cukrů, které mají příznivý vliv na činnost srdce. Flavonoidy pak mají pozitivní účinek na cirkulaci krve, zabraňují ukládání cholesterolu a rozšiřují cévy. Vlákniny a další látky obsažené v hroznovém víně pomáhají při zácpě a aktivují činnost trávicích orgánů, především střev, kde udržují i rovnováhu střevní flóry. Významný je i detoxikační účinek pro játra, kdy víno aktivuje zvýšenou produkci žluče. Hroznové víno má i močopudné účinky a napomáhá vyplavování škodlivých látek z organismu. Konzumace se doporučuje při zánětech ledvin a močových cest, je také prospěšná pro osoby, které trpí nemocemi jako je dna nebo obezita a které konzumují nadměrné množství masných výrobků. Hroznové víno obsahuje i poměrně velké množství železa, ve 100 gramech rozinek ho je dokonce 2,6 miligramu, a je tedy vhodné v případech tzv. chudokrevnosti. Rozinky dodávají lidskému tělu mimo železa i značné množství draslíku a rostlinné vlákniny, vitamíny skupiny B se v nich vyskytují ve vyšší koncentraci než u čerstvých plodů. Konzumace čerstvých plodů, kompotů, hroznové šťávy, džusů i červeného nebo bílého vína je lidskému zdraví velmi prospěšná. Nejvíce vitamínů a pro organismus důležitých látek se ale získá především přímou konzumací plodů, která je mnohem zdravější a nemá žádné vedlejší účinky. Použití vína v gastronomii Převážná část celosvětové produkce hroznového vína - 85 procent - se využije k výrobě vín a moštů. Ze zbylé části se 5 % usuší a prodává jako rozinky a 10 % je určeno pro přímou konzumaci. Plody jsou vhodné především ke konzumaci v syrovém stavu. Pro přímou konzumaci se upřednostňují odrůdy s velkými křupavými bobulemi, které mají víc šťávy a sladkou chuť. Bílé hrozny se konzumují častěji než modré nebo červené. Modré ale mají vyšší obsah hodnotných látek a tak se zájem o ně zvyšuje. Ve studené kuchyni se využívají do různých ovocných salátů, koláčů, moučníků, dortů a dezertů, k sýrovým mísám a studeným bufetům. V teplé kuchyni se víno používá do pikantních pokrmů, kde můžou vzniknout zajímavé chuťové kontrasty například v kombinaci s kysaným zelím nebo kořeněnými omáčkami. Bobule vína jsou zajímavé i jako příloha k drůbeži, zvěřině a dalším druhům masa nebo jako doplňující surovina salátů. Marmelády, džemy a kompoty se plodů hroznového vína vyrábí jen ve velmi malém množství. Vynikající je ovocná hroznová šťáva, které produkce je už znatelně větší. Dalším produktem je kvasný vinný ocet, který se používá hlavně k dochucování různých zeleninových salátů. Z odpadu po lisování vína se vyrábí vínovice, nejznámější je asi italská grappa. Z jader se lisuje hroznový olej, který se používá k dochucování a zjemnění salátů, ale i na smažení, protože se spaluje při vysokých teplotách 190 až 230 stupňů Celsia. Své místo si v kuchyni našly i sušené plody vinné révy. Rozlišují se na drobné tmavé korintky, větší zlatožluté sultánky a velké rozinky. Používají se do různých pečených moučníků, do salátů, nakládají se do rumu a obalují v čokoládě. Nejrozšířenějším a nejoblíbenějším produktem z hroznového vína je víno tekuté. Existuje ho mnoho druhů, nejčastěji se rozděluje na červené, bílé a růžové, a také podle sladkosti na suché, polosuché, nebo polosladké...Další rozlišení je i podle jakosti, a tak známe vína archivní, jakostní, vína s přívlastkem, konzumní vína…Jsou i vína raná, poloraná, pozdní sběr… Velmi oblíbené je také víno šampaňské a víno šumivé, kterého se prodává mnoho různých druhů. Jak a podle čeho vybírat Čerstvé plody při nákupu vybíráme především podle jejich vzhledu. Bobule na hroznu by měly být tvrdé a mít přibližně stejnou barvu. Neměly by z hroznu odpadávat, být omačkané nebo vykazovat příznaky hniloby. Rozinky a sultánky vybíráme podle data výroby a kupujeme takové, které nejsou úplně vysušené. Víno jako nápoj je nejlepší kupovat ve specializovaných prodejnách a vinotékách. Existuje mnoho druhů a záleží vždy na jedinci, které mu chutná a které má v oblibě. Poměrně důležité údaje pro výběr jsou obsah cukru a alkoholu, země původu, případně přímo i vinice a výrobce, ale také rok sklizně a distribuce, Nedoporučuje se nakupovat drahá a ani příliš levná vína v supermarketech. Drahá a dobrá tam jsou v nabídce většinou poměrně dlouho, levná zase nebývají příliš kvalitní. Spotřeba, zrání, skladování Čerstvé plody nemají dlouhou trvanlivost, i když se na trh často právě z důvodů trvanlivosti dodávají chemicky ošetřené. Skladujeme je v chladničce, ale nejlepší je rychlá spotřeba. Vína uchováváme ve většině případů v chladném a tmavém místě. Některá vína můžou ale mít pro skladování poměrně specifické požadavky. Zajímavosti Červené víno - ne bílé - má podobné účinky jako hroznová šťáva, ale proti šťávě má několik nevýhod. Víno totiž obsahuje málo sacharidů a vitamínů, navíc v něm je etylalkohol, který má negativní vliv na lidské zdraví. Přesto se ale pitím 1 až 2 decilitrů červeného vína denně snižuje riziko úmrtí na infarkt myokardu. Podle mnohých výzkumů to ale platí jen u osob starších 50 let. Zajímavé je i zjištění, že v případě překročení hranice 2 decilitry za den se naopak pravděpodobnost kardiovaskulárních chorob a úmrtí na ně zvyšuje a můžou se objevit i další různé zdravotní problémy. Z těchto údajů je zřejmé, že mnohem zdravější je pití hroznové šťávy. Konzumace plodů hroznového vína pomáhá při vysokém krevním tlaku, pokud se jí 2 hodiny po jídle. Denně se ale smí zkonzumovat maximálně 2 kilogramy zralých bobulí. Plody jsou také vhodné při celkové „očistě“ organismu. V takovém případě se konzumuje po dobu alespoň 5 dnů každé 2 hodiny čtvrt kilogramu bobulí. Hroznová šťáva pomáhá při zácpě. Stačí ji 5 dní po sobě pít v množství 3 mililitry na 1 kilogram tělesné váhy, maximálně ale jen 0,6 litru. Šťáva se pije vždy 2 hodiny před obědem a 3 hodiny po něm. Plody i šťáva mají výborné účinky proti celulitidě a při dietách. Podle mnoha různých výzkumů jsou látky, obsažené v plodech i šťávě schopné rozšiřovat cévy. Tím se zlepši proudění krve bez vytváření sraženin a zabraňuje se ukládání cholesterolu na cévních stěnách. Pokud člověk s nemocí srdce bude v létě a na podzim pravidelně konzumovat plody hroznového vína a rozinky, a v zimě a na jaře pít hroznovou šťávu - případně maximálně 2 deci červeného vína denně - zlepší se jeho srdeční činnost a reakce na tělesnou zátěž. Osoby, které se zotavují po prodělaném infarktu myokardu by měly denně konzumovat minimálně alespoň 1 kilogram plodů, protože tím významně pomůžou zastavení postupu koronární arteriosklerózy a případnému dalšímu infarktu. Léčivé účinky Hroznové víno - je výborný zdroj energie a snižuje únavu organismu - posiluje imunitu organismu a pomáhá při jeho detoxikaci - rozšiřuje cévy, posiluje srdce a snižuje riziko infarktu - je výbornou prevencí ischemické choroby srdeční - působí pozitivně při zánětech ledvin a onemocnění jater - pomáhá při chudokrevnosti - zlepšuje zažívání, pomáhá při zácpě - snižuje nervozitu, je účinné proti depresi - pomáhá snižovat váhu Plody a nápoje z hroznového vína můžou mít i nežádoucí účinky. V kombinaci s některými potravinami se nedá vyloučit podráždění žaludku. Bobule není vhodné konzumovat společně s kefírem, mlékem, perlivou vodou nebo alkoholem. Při nadměrném pití vína pak může dojít jak k bolestem hlavy a celkové malátnosti, tak i k mnoha dalším nepříjemným zdravotním problémům.

Pro vysoký obsah tuku a vaziva vyžaduje hrudí delší tepelnou úpravu. Špička hrudí je nejmasitější, má nejméně kostí, maso je prorostlé a pokryté silnou vrstvou tuku. Střed hrudí obsahuje hrudní kost a maso je více prorostlé a pokryté tukem. Zadní hrudí je plochá část hrudníku, má méně kostí a je libovější. Špička hrudí je vhodná k vaření, maso je po uvaření šťavnaté. Střední část hrudí je vhodná pro přípravu vývaru. Ploché zadní hrudí využíváme na vaření a pošírování. Podává se se zeleninou vařenou spolu s masem. Vykostěnou plochou část lze po stočení dusit v troubě.

HRUŠKA je plod stromu hrušeň obecná - latinsky Pyrus communis, anglicky pear, francouzsky poire nebo německy Birne- patří k nejstarším druhům ovoce na světě. Šťavnaté, sladké, jemně nakyslé… Hrušky patří mezi druhy ovoce, které člověk zná a konzumuje od dávných dob. Hrušky jsou vynikající syrové, v kompotu i jako šťáva. Původ a historie Hruška pochází s největší pravděpodobností z oblastí západní Číny. První hrušky se v jihovýchodní a střední Evropě objevily ve 2. a 3. tisíciletí před naším letopočtem, kdy se dřevo používalo při budování staveb v Rakousku, Německu, Francii a ve Švýcarsku. Plody se tehdy ještě pravděpodobně příliš nekonzumovaly. Pěstování hrušek se začali více věnovat ve starověkém Řecku. Šlechtění hrušek se věnovali i staří Římané a v té době se tyto stromy poměrně značně rozšířily na evropský kontinent. Hrušky se pak postupem času staly oblíbeným a dokonce i módním ovocem, které se nejvíce objevovalo v šlechtických sídlech a v klášterech. Ve 14. století byla v Německu vydána kniha o šlechtění a roubování ovocných stromů s prvním „návodem“ k pěstování hrušek. V 17.století se šlechtění hrušek věnovali především ve Francii, Belgii a v Anglii. Hrušně už nerostly jen v klášterních a šlechtických zahradách, ale i v zahradách na venkově. V průběhu 18. a 19. století vzniklo náhodnými mutacemi a křížením, ale i cíleným šlechtěním mnoho nových odrůd, a to opět hlavně ve Francii a v Belgii. Současnost V současné době se hrušky pěstují po celém světě. Nejvýznamnějším producentem je Čína, která na trh dodává 13 milionů tun hrušek ročně - to je 40 % celosvětové produkce. Další významní producenti jsou Itálie, Španělsko, Francie, Turecko, USA, Argentina, Chille, Japonsko, Jihoafrická republika a Ukrajina. V České republice se v období mezi světovými válkami pěstovaly vynikající hrušky v Polabí na Litoměřicku a Mělnicku a převážná část se jich vyvážela do Německa. Pak produkce hrušek stagnovala, v současné době je přibližně 1 500 tun ročně. Cílem šlechtitelů a pěstitelů na celém světě je především dobrá kvalita plodů, vysoký výnos a delší trvanlivost. V posledních letech se zaměřují i na odolnost proti různým chorobám a škůdcům. Vzhled, chuť, vůně… Hrušky jsou plodem stromu hrušeň obecná, který dorůstá až do výše 18 metrů. Šlechtěné odrůdy jsou ale již nízké. Plodem hrušně je malvice - dužnatý plod vzniklý zdužnatěním tzv. češule a stěn spodního semeníku, který má uvnitř několik blanitých pouzder se semeny. Vzhledem k velkému množství odrůd mají hrušky mnoho tvarů, barev, chutí i vůní. Nejčastěji mají kulatý, zvonkovitý nebo lahvovitý tvar. Slupka je zelená až žlutá, ale někdy i červená, některé odrůdy mají typické tečky. Dužnina může být podle zralosti pevná nebo jemná a šťavnatá, a je většinou typicky mírně nakyslá. Odrůdy V současnosti je známo přibližně 2 500 odrůd hrušek, které se pěstují po celém světě. Rozlišují se podle období zrání na letní, podzimní a zimní, případně také podle využití na konzumní - stolní, moštové a kuchyňské. Pro trh je důležitá jakost, velikost a samozřejmě cena. Nejznámější, nejoblíbenější a nejvíce pěstované odrůdy Clappova máslovka ( Clapp´s Favorite )pochází z USA, ale je velmi rozšířená po celém světě. Tato letní konzumní i stolní odrůda má středně velké žlutozelené až žluté plody, které jsou červeně podélně žíhané. Dužina je jemně zrnitá, šťavnatá, sladká, lehce nakyslá a mírně kořenitá. Plody po dosažení konzumní zralosti rychle měknou. Williamsova je celosvětově velmi známá stolní i kuchyňská odrůda se žlutozelenou barvou, která se s přibývající zralostí zbarvuje dožluta. Plody jsou poměrně velké a šťavnaté, mají výrazné příjemné aroma. Williamova červená ( Max Red Bartlem ) je červená mutace stolní odrůdy Williams Christ. Má hladkou červenou slupku a sladkou jemno dužinu. Guoytova máslovka má velké světle zelené až žluté plody s hnědými tečkami. Tyto stolní hrušky jsou sladké a šťavnaté. Lukasova máslovka patří mezi zimní stolní odrůdy a je velmi trvanlivá. Má zelenou barvu, dužina je středně sladká, šťavnatá s nevýrazným aroma. Hardyho máslovka je hruška s kulatějším tvarem, Slupka je poměrně tvrdá a má zelenavě žlutou barvu. Dužina je velmi šťavnatá a sladce nakyslá. Červencová je raná, šťavnatá velmi sladká odrůda stolních hrušek s výbornou chutí. Slupka je světlezelená až žlutá, na sluneční straně červeně žíhaná. Abate Fetelmá výrazně protáhlý lahvovitý tvar. Barva slupky je nahnědle zelená a podle zralosti se mění až do žluté. Je šťavnatá, má jemné aroma a dlouhou trvanlivost. Bonne de Longueval jsou středně velké načervenale žluté stolní hrušky s hladkou slupkou, jemnou sladkostí, chutí i vůní. Conference je velmi chutná a trvanlivá stolní odrůda původem z Francie. Plody jsou světle zelené, šťavnaté a sladké, mají příjemnou vůni. Précoce de Trévoux je letní odrůda z Francie. Má hladkou žlutočervenou slupku, která bývá i červeně žíhaná. Plody jsou šťavnaté, mírně kořenité a osvěžující. Clairgeau pochází z Francie. Je to zimní konzumní hruška s většími šťavnatými plody. Má kořenitou chuť a načervenale rzivou barvu. Moratini jsou hrušky s velmi jemnou sladkou a šťavnatou dužinou. Pochází ze Španělska, kde je jednou z nejvíce oblíbených odrůd. Limonera má poměrně výrazně kulatější šťavnaté žlutozelené plody s příjemným aroma. Ve Španělsku, odkud pochází, je velmi oblíbenou konzumní hruškou. Charneuská je podzimní stolní i kuchyňská odrůda, pocházející z Belgie. Slupka má žlutou až mírně načervenalou barvu, dužina je velmi sladká a šťavnatá. Boscova lahvice se vyznačuje robustními plody se zelenožlutou až žlutou barvou. Pochází z Belgie, je to chutná a šťavnatá podzimní stolní hruška. Packham Triumf pochází z Austrálie. Tato podzimní odrůda stolních hrušek má velké a zakulacené plody. Slupka je žlutá a hladká, dužina sladká a šťavnatá. Gelbmöstler je typická moštová odrůda s menšími plody. Pochází ze Švýcarska. Zdraví a vitamíny Hrušky jsou velmi zdravé ovoce. Mají velmi vyvážený obsah minerálních látek, stopových prvků a vitamínů. Plody hrušek mají vysoký obsah sacharidů, ale zároveň málo proteinů a tuků. Ze sacharidů v nich je nejvíce fruktózy, a proto jsou vhodné ovoce i pro diabetiky. V plodech je i malé množství vitamínu C a E, o něco více vitamínů skupiny B a kyselina listová, která má významný vliv na tvorbu krve a také na celkovou duševní pohodu. Z minerálů je v hruškách ve větším množství především draslík, dále hořčík, křemík a železo. Najdeme zde i stopové prvky mědi, manganu a zinku. Všechny tyto látky pomáhají v lidském těle neutralizovat a také z něj vylučovat těžké kovy a škodlivé přídavné látky potravin. Mají i antitoxické účinky, celkově pročišťují organismus, posilují činnost srdce a krevní oběh. Hrušky jsou vhodné při střevních potížích nebo vysokém krevním tlaku, zmírňují potíže při onemocnění ledvin a pomáhají regulovat vodní rovnováhu organismu. Hrušky obsahují i značné množství vlákniny. Její obsah je téměř stejný jako u jablek, ale na rozdíl od nich je v hruškách více vlákniny nerozpustné, která je bohatá na lignin a má laxativní účinky. Rozpustná vláknina zase pomáhá snižovat hladinu cholesterolu v krvi. Organické kyseliny a taniny v hruškách mají protizánětlivé účinky. Hrušky neobsahují téměř žádné alergeny. Použití hrušek v kuchyni Hrušky se konzumují čerstvé, vařené, sušené nebo kandované. Vyrábí se z nich kompoty, džemy, džusy a mošty. Stolní hrušky se většinou konzumují syrové, některé druhy se ale využívají i pro konzumní zpracování. Dozrálé plody odrůd této skupiny jsou středně velké až velké, šťavnaté, mají lahodnou chuť i vůni. Hrušky by se měly konzumovat i se slupkou, protože v té je nejvíce prospěšných látek. Místo oloupání slupky je tedy lépe plody důkladně omýt studenou vodou. Čerstvé hrušky se také výborně hodí k různým cereálním kaším, nákypům, pudinkům nebo k palačinkám. Pro svoji snadnou stravitelnost jsou hrušky vhodné například i před větším tělesným zatížením nebo sportovním výkonem. Moštové hrušky jsou určené pro výrobu šťávy a moštu. Mají vysoký obsah tříslovin a poměrně malé, k přímé konzumaci ne příliš vhodné plody. Kuchyňské hrušky mají velmi široké uplatnění. Vyrábějí se z nich kompoty, nakládají se do červeného vína a podávají jako příloha k zvěřinovým masům, používají se na koláče a deserty, na ovocné saláty… Především z odrůdy Williamova se také vyrábí lahodná ovocná pálenka William Christ. Sušené a kandované plody jsou velkým koncentrovaným zdrojem energie. U uvařených a namletých sušených hrušek se vyrábí hrušková povidla, kterými se plní např. valašské „frgále“. Jak a podle čeho vybírat Do prodeje se plody hrušek, které jsou velmi citlivé na otlačení, dostávají ještě před svojí úplnou zralostí. Odrůdy určené k uskladnění se sklízejí tvrdé a před distribucí se skladují v chladírnách při teplotě 15 až 18, někdy až 21 stupňů Celsia. Pokud se ale proces chlazení přeruší, velmi rychle dozrávají. Měkké plody s hnědými skvrnami jsou už přezrálé a rychle se kazí. Při nákupu hrušek je nejpodstatnější jejich kvalita. Dobré hrušky jsou pevné, nepoškozené, mají šťavnatou a křehkou dužinu. Poměrně dobrým údajem při výběru je nejen místo, odkud pocházejí, ale i datum sklizně. Letní odrůdy sklízené v srpnu a v září nejsou vhodné ke skladování. Zimní hrušky sklízené v říjnu až prosinci jsou většinou vhodné ke konzumaci až v lednu a únoru. Sušené hrušky vybíráme především podle data výroby. Zásadně také nekupujeme zboží, které má porušený obal nebo prošlou dobu konzumace. Spotřeba, zrání, skladování Hrušky je možné skladovat, ale nevydrží tak dlouho, jako třeba jablka. Pro potřeby trhu se plody sklízí nezralé a skladují se v teplotách 15 až 18 stupňů Celsia. Při přerušení chladícího procesu ale rychle dozrávají. Hrušky, a to zejména tzv. letní se sklizní v srpnu a září nemají dlouhou trvanlivost a měly by se zkonzumovat nebo jinak využít např. do kompotů, poměrně rychle. Zimní hrušky sklizené v listopadu a prosinci jsou ke konzumaci vhodné nejdříve v lednu nebo únoru. Zralé hrušky po několika dnech zmoučnatí a snadno podléhají i hnilobným procesům. Zajímavosti Obsah a složení hodnotných látek jsou podobné jako u jablek, ale hrušky mají dvojnásobné množství vlákniny. Podíl vitamínu C je v plodech hrušky poměrně nízký, stejně jako koncentrace kyselin. Díky tomu ale mají hrušky jemnější chuť a jsou ideálním ovocem při různých dietách.. 100 g hrušek má přibližně 51 kJ a 213 kcal. Syrové hrušky je při přímé konzumaci potřeba třeba dobře rozžvýkat, a to především ty, které jsou tvrdé a mají zrnitou strukturu..Vařené hrušky jsou snáze stravitelné, ale vařením se zničí většina jejich vitaminů, zatímco cukry a minerály zůstávají nedotčené. Zralé a měkké hrušky jsou lehce stravitelné. Je prokázáno, že již maximálně po 90 minutách od konzumace se hruška dostane do tlustého střeva. Léčivé účinky Hrušky - čistí střeva a odstraňují zácpu - podporují trávení a odvodňují - jsou účinné při dietách - podporují imunitní systém - posilují krvetvorbu a zpevňují cévy - snižují krevní tlak - pomáhají při potížích močového ústrojí - snižují horečku a pomáhají proti kašli - působí pozitivně na psychiku Plody hrušky můžou mít nežádoucí účinky v podobě nadýmání nebo průjmu, pokud jich zkonzumujeme velké množství. Při konzumace nezralých nebo tvrdých plodů se můžou objevit žaludeční potíže, protože takové plody jsou těžce stravitelné.  

Humr americký je nejbližším příbuzným humra evropského. Je rozšířený v severozápadním Atlantiku, v celém areálu rozšíření se také intenzivně loví. Od evropských příbuzných se humr americký odlišuje jen málo. Jeho klepeta jsou širší, poznávacím znakem je trn na spodní straně čelního rohu – humr evropský má spodní stranu čelního rohu hladkou. Jedinci dorůstají do délky max. 65cm. Humr americký se běžně dováží do Evropy, chutí se vyrovná humrovi evropskému. Jemné maso je vhodné k vaření, smažení a grilování.

Je rozšířený v severovýchodním Atlantském oceánu, vyskytuje se také ve Středozemním moři. Humr evropský se loví u Britských ostrovů, u pobřeží Norska a západní Francie, ve Středozemním moři probíhá výlov především v chladnějších oblastech. Ve Francii, Španělsku a na Helgolandu  se humři chovají v akvakulturách, produkce většího rozsahu se zatím nezdařila. Humr evropský má velká, široká klepeta. Zbarvení těla je tmavé, částečně modré. Tento druh humrů dorůstá do délky max. 60cm a dosahuje hmotnosti 5-6kg. Jedinci se mohou dožít věku přes 60 let. Většinou se loví humři o délce 25-50cm. Maso je velmi lahodné. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, smažení nebo grilování, chuť masa by se neměla překrývat silným kořením. Vařené a zmražené humří ocasy se hodí na přípravu studených předkrmů, salátů a koktejlů.

Vyskytuje se jen kolem Nového Zélandu, žije v hloubkách od 120 do 700m. Humr novozélandský se od humra severského odlišuje silnějšími ostny na hřbetním krunýři za očima. Obě klepeta jsou na rozdíl od humra severského stejná. Na segmentech zadečku se nacházejí tenké, výrazně červené příčné pruhy, také zbarvení těla je kontrastnější. Humr novozélandský se do Evropy dováží jen mražený. Maso je velmi kvalitní a chutné. Vhodným způsobem tepelné úpravy je vaření, smažení a grilování.

Je rozšířený v severovýchodním Atlantském oceánu, vyskytuje se téměř v celém Středozemním moři. Humr severský se loví v Severním moři, u pobřeží Anglie, u atlantského pobřeží Francie, Španělska a Portugalska, ve Středozemním moři a v Jaderském moři. Běžně se v těchto zemích prodává na rybích trzích, ne však živý – je velmi choulostivý. Humr severský je korýš z čeledi humrovitých, ve srovnání s krevetami má ale silně vyvinutou přední část těla. Na rozdíl od krevet má stabilní články krunýře, na bocích ukončené ostrým hrotem zahnutým směrem dolů. Charakteristickým znakem humra severského jsou protáhlá, štíhlá klepete a růžové zbarvení těla. Jedinci dorůstají do délky max. 25cm, většinou měří 10-20cm. Scampi se ve střední Evropě prodávají čerství i mražení. Rychle se kazí, při nákupu je třeba dbát opatrnosti. Čerství scampi mají růžovou barvu a téměř průhlednou svalovinu. Pokud leží v prodejně déle, zbarvení těla přechází do oranžové a maso není průhledné. Pokud trupový krunýř dvakrát nebo třikrát mírně ohneme proti zadečku a cítíme nepříjemný rybí zápach, nejedná se o čerstvého humra. Scampi jsou vhodní k vaření, smažení a grilování.

Husa se nechová jen na maso, ale i pro produkci jater a peří. Husy z intenzivního výkrmu dosáhnou přibližně za 15 týdnů 4,5 až 5,5 kilogramu váhy. Při chovu ve výběhu dosáhnou této váhy za dobu dvakrát tak dlouhou. Protože husa je vodní pták, má pod kůží poměrně hodně tuku a tak se většinou peče v troubě nebo griluje, a to nejlépe na roštu, aby tuk mohl odkapávat. Gurmánskou lahůdkou jsou husí játra, která vznikají speciálním způsobem výkrmu, tzv. játrovým dokrmem. Nejžádanější a nejkvalitnější sádelnatá játra pochází především z Francie, ale exportuje je i Maďarsko, Izrael a Polsko. Na český trh se jen málo dostávají čerstvá, většinou se prodávají předvařená nebo jako paštiky. Největší kvalitu mají v zimě, ve Francii jsou čerstvá nabízena v období od listopadu do března.   Druhy a poddruhy husy   Husa běločelá eurosibiřská aljašská grónská pacifická nearktická Husa velká evropská azijská husa domácí Husa krátkozobá Husa labutí domácí Husa malá Husa polní evropská západosibiřská jakutská jamalská severosibiřská Husa indická  

Husa velká (neboli šedá) je rozšířená v celé Evropě, patří k dobrým letcům. Husy se živí jen rostlinnou potravou. Hnízdí v březnu až dubnu, loví se od poloviny srpna do poloviny ledna, pouze tři dny v týdnu. Husa velká dosahuje délky 75-90cm, hmotnosti 2,5-4kg. Bývá trochu světlejší než ostatní husy. Plovací blány jsou šedozelené, později se zbarvují žlutooranžově.   Maso husy velké Maso je tmavočervené, aromatické a chutné. V naší kuchyni se připravuje jen zřídka. Mladé divoké husy se hodí k pečení vcelku. Lepší chuť maso bude mít, když se nejdříve předvaří, potom nechá vychladnout ve vývaru a nakonec dopeče v silně vyhřáté troubě (asi 20 minut).